Poslední dubnový víkend se většina našich členů rozhodla oslavit kulaté výročí založení spolku vyjížďkou do Krušných Hor s přespáním na chatě ve Stříbrné. Většina textu je věnována právě jí. Na konci článku se také pokusím o malou rekapitulaci naší dvacetileté činnosti.
Narozeninová vyjížďka
Předpověď počasí byla strašidelná, ale počasí nám i přes nízké teploty, místy ještě ležící sníh a pár přeháněk nakonec přálo. I tak jsme ale (letos nerozježdění a zbafuňařelí pořádáním Jarního Bahna) zažili slušný záhul, na který jen tak nezapomeneme.
Na pomyslné startovní čáře v Karlových Varech jsme stanuli ve složení Míša, Petr, Franta, Marťas a moje maličkost. Průběh jízdy je zřejmý z mapy; za zmínku stojí tradiční opečení buřtů na tábořišti nad Novými Hamry, tichá vzpomínka na Zdendu Kircha a překonání zborceného můstku v údolí Chaloupky, přenášení téměř kalamitních polomů na rozbahněné zelené turistické značce za Přebuzí, jeden přetržený řetěz a výstup na Přebuzský Špičák s vyhlídkou na nedalekou Bublavu a německou část Krušných Hor. Do Stříbrné jsme přisvištěli s prvními kapkami.
Nastoupání jedenácti set metrů napomohlo snadné konzumaci dovezených dobrot pevného i kapalného skupenství ve vyhřáté společenské místnosti a po půlnoci jsme po zásluze upadli do peřin.
Nedělní ráno nás uvítalo deštěm. Naštěstí do desáté hodiny, na kdy byl naplánován odjezd, se počasí umoudřilo a umožnilo nám s hekáním vyrazit vstříc „převážně klesající“ etapě zpět do Karlových Varů, na níž jsme nastoupali více než osm set metrů. Jinak fádní ízdu opepřily únavové bolesti, vyčerpání, zima ve sjezdech a silný déšť z Lesíka do Nejdku, kde jsme se na hodinku ukryli v krčmě nad grogem a polévkou. Zde se také odpojila Míša, která zvolila pro cestu domů vlastní trasu. Dojezd zbytku skupiny do již prosluněného lázeňského města byl s ohledem na stav, ve kterém jsme se nacházeli, relativně svižný.
Celí bolaví, ale šťastní jsme se rozloučili s pocitem, že i po neuvěřitelných dvaceti letech letošní plánovaný týden v Dolomitech s Boží pomocí a jazykem na vestě nějak zvládneme.
Po dvaceti letech
Osobně především považuji samotnou délku trvání našeho spolku za sociologický fenomén, Studie prokazují, že uskupení založená na podobných principech a s podobným účelem přetrvávají v řádech roků, tak 3 až 5 let. Vždy se stejným scénářem – prvotní nadšení, vzestup aktivity, prodleva, nástup osobních starostí (rodina, práce), komplikující se vztahy v kolektivu, úbytek členů a více či méně pozvolný rozpad. To je přirozené a není na tom nic špatného. Zůstanou hezké vzpomínky a řadu aktérů to obohatí i v jiném ohledu – stanou se sociálně zralejšími, komunikativnějšími a suverénnějšími, což se může hodit třeba v zaměstnání.
I my jsme si prošli krizemi. Ale z nějakého důvodu jsme je vždy zvládli a já se bez pokusu o nějaký hlubší rozbor toho, proč tomu tak je, spokojím s tím, že tomu tak je. A omezím se na stručnou rekapitulaci:
Začátky
Základy spolku byly mimoděk položeny již před bezmála čtvrtstoletím, v roce 1995, v době nástupu horských kol u nás. Tehdy někteří z nás začali pořádat kultovní amatérský třídenní MTB závod Artamonovův memoriál (dnes Malej Artík), který byl určen pozvané třicítce bajkerů. Účastníci se v průběhu následujících let různě měnili, a vyprofilovala se z nich skupina kamarádů, kteří začali společně jezdit (nejen) na týdenní zahraniční expedice (především do Dolomit) a pojali myšlenku, že by si troufli uspořádat i velký veřejný závod. Proto jsme založili a formálně zaregistrovali neziskovou organizaci, tehdy pod názvem A.M.bike no limits.
Členové
V našich řadách se vystřídalo již 23 členů různého stáří, vzdělání, profesního zařazení a sociálního statusu. Někteří držíme dodnes (dva od počátku), ostatní si s námi užili delší či kratší dobu. Dospěli, odstěhovali se, oženili (vdaly), narodily se jim děti, soustředili se na kariéru, zestárli nebo jim to prostě nesedlo či od toho naopak čekali víc. Odešli, pár i ve zlém, to se stává. Drtivá většina si odnesla hezké vzpomínky a zůstali jsme přáteli.
Pár zájemců o členství jsme museli i odmítnout. Buď nejezdili na kole, nebo neměli čas se pravidelně účastnit organizačních schůzek. Ale fandí nám.
Od počátku striktně dodržujeme demokratické principy a statutární zástupci nejsou za své funkce nijak placeni.
Smutná pravda je, že je nás málo a stárneme. A mladí se nehrnou, protože to je moc práce. Inu což, jejich škoda. Naštěstí se při organizaci akcí můžeme opřít o pomoc přátel, kteří jinak našimi členy být nemohou nebo nechtějí.
Aktivity
Kromě již zmíněného Malého Artíka (od desátého ročníku jsme jeho pořádání předali některým jeho bývalým účastníkům, kteří nejsou členy našeho spolku), pravidelně organizujeme Karlovarský AM bikemaraton (letos 20. ročník, od roku 2004 jako součást seriálu Kolo pro život) a čtyřdílný XC seriál Jarní Bahno (letos 18. ročník, s podzimní jednodílnou variantou, v posledních letech učen i běžcům a canicrossu). Minulý rok nám byl svěřen jeden ze závodů mezinárodní etapové akce Masiv MTB Stage Race.
V uplynulých dvaceti letech se na start námi pořádaných závodů postavily desítky tisíc závodníků, kterým jsme se pokusili zorganizovat smysluplný a zábavný den. Některé z nich jsme měli možnost sledovat od dětství až k reprezentační kariéře.
Řada z nás se také podílela nebo podílí na zajištění a organizaci akcí, pořádaných jinými subjekty: Praha-Karlovy Vary-Praha, Český pohár crosscountry, Mistrovství ČR crosscountry, OkoloVarů, Mistrovství ČR v downhillu na Klínovci, Citytriathlon, Májový adrenalin, Ostrovská Rodina na kole a další.
Nezapomínáme ani na sebe. Pravidelně jezdíme na týdenní zahraniční expedice (především do italských Dolomit), objíždíme tuzemské singletracky, pro členy a přátele s rodinami organizujeme víkendovou Lázeňskou expedici a ti zdatnější z nás se účastní i závodů. A nebo si spolu zajezdíme mimo plán jen tak pro radost.
Myslím, že se nemáme za co stydět a jako zakládající člen bych si přál, abych měl možnost sepsat podobný článek i za pět let!