City jungle

City jungle. Nejvýstižnější označení toho, co se každodenně odehrává v silničním provozu lokalit s vysokou hustotou zalidnění. Velkoměsta.

city-jungle

Automobilista a cyklista byli zřejmě stvořeni k tomu, aby spolu bojovali. Silnice ve městě jsou novodobá aréna, kde jde o to prokázat, kdo má navrch. V tomto nepřátelském prostředí je cyklista zranitelnější, odkázán sám na sebe a svou schopnost se přizpůsobit. Nelze se divit těm, kteří se na bitevní pole odmítají dobrovolně pouštět. Mají však stejné právo se zde pohybovat jako motoristé, jen tyto nároky byly neúměrně potlačeny. Podstatná část problému je ve vědomí. Dokud si cyklista neuvědomí, zeje stejně důležitý jako motorista, nemá šanci.

ŠKOLA ULICE

Asi nejčastější obavou je strach z toho, že vás srazí zezadu auto. Podle studií však ke kolizím aut a bicyklů dochází poměrně zřídka, jen zhruba v deseti procentech všech nehod cyklistů. Mnohem frekventovanější jsou situace, kdy cyklista spadne, protože nezvládne řízení kola nebo se snaží zastavit příliš rychle, když ukvapeně reaguje na situaci před sebou. V těchto případech se uplatní umění brzdit, tedy používat obě brzdy najednou, nepodlehnout panice a „nehamtnout“ na přední brzdu s následným kotoulem plavmo přes řídítka. Neprohloupíte, když při brždění posunete těžiště těla dozadu a natáhnete ruce.

Jízda na kole v labyrintu automobilů je vlastně vynikající škola ovládání bicyklu. Jako příklad může sloužit sportovní osud stříbrného medailisty z OH 1984 ve sprintu, jednoho z mála špičkových cyklistů tmavé pleti Američana Nelsona Vailse.Jen dva roky před svým úspěchem na olympiádě pracoval jako cyklistický poslíček v rodném New Yorku.

„Průměrný cyklista tam umí lépe ovládat kolo než leckterý závodník,“ tvrdí Vails, který svého času pracoval přes den jako messenger, v noci trénoval a o víkendech závodil. „Hodně mi to dalo v technice jízdy. Získal jsem nad kolem absolutní kontrolu,“ pochvaluje si. „Díky tomu jsem se už nikdy nenechal ve sprintu odstrčit. Měl jsem tvrdou školu.“

V automobilovém provozu velkoměst jde skutečně mnohdy o holý život. Je to často ještě nesmlouvavější než na cyklistické dráze nebo při hromadném spurtu. Cyklista musí u řidiče získat respekt. Donutit ho, aby jej vzal na vědomí.

INTUICE A TROCHA KASKADÉRSTVÍ

Je součástí přirozené psychiky člověka, že zcela odlišně se chová v sedle kola a za volantem. Ne náhodou jsou však cyklisté v převážné míře výbornými šoféry. Důvodem je předvídavost, orientace a rychlá reakce. Kdo má za sebou cyklistickou průpravu odvahy a zručnosti v městské džungli, neměl by rozhodně u zkoušek v autoškole propadnout.

Vždy platí: očekávat neočekávatelné. Další nepsané pravidlo hovoří o tom, že pokud už musíte předjet kolonu aut zprava, proveďte tento manévr co nejrychleji. Někdy je lepší počkat, anebo předjet zleva. Z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že pokud šlapete po pravé straně vedle stojících aut, řidič jednoho z nich může před sebe galantně pustit kolegu z levé strany odbočujícího na vedlejší silnici doprava. Ten přitom vůbec netuší, že se vedle ohleduplného motoristy řítí cyklista, který ač na hlavní, má smůlu. Nezbývá mu většinou nic jiného než následky nevyhnutelné kolize zmírnit kaskadérským kouskem, aby se s autem střetl alespoň z boku zadním kolem. Při odbočování vlevo je důležité si najet do příslušného odbočovacího pruhu a ještě lépe do jeho levé části, aby bylo nad nebe jasnější, že se skutečně chystáte zabočit.

Cyklista ve městě musí vždy vidět o něco dál, než jen na pár metrů. Dívejte se o několik vozidel před sebe a za další roh. Vaše myšlení musí být pokaždé o krok vpředu a raději počítejte s tím, že řidiči aut o vás neví a že někteří z nich jednoduše používání blinkrů považují za zbytečné.

ZNALOST PROTIVNÍKA

Radikálnější z cyklistů budou stát za tvrzením, že jejich největším protivníkem, alespoň v Praze, jsou taxikáři. Nic proti „drožkařům“ a jejich zajisté oprávněným požadavkům na vyšší sazby, ale co je moc, to je příliš. Taxikář může zřejmě všechno, což platí i o majitelích silnějších vozů a obecně o lidech, kteří v dlouhých kolonách stráví polovinu aktivního života s viditelným uspokojením a podle toho se chovají. Je na vás, abyste se s tím smířili a podřídili vše jedinému – ve zdraví dojet do cíle.

Pravidelný městský biker by ani neměl přicházet do křížku s dopravní policií, pro níž je jednodušší se „povozit“ na cyklistovi, než evidovat, kolik aut během jednoho intervalu semaforu projede na červenou. Buďte chytřejší a nezavdejte ochráncům pořádku příčinu k tomu, aby vás kárali.

Pozor na chodce, hlavně ty starší. Navyklí vysoké hladině hluku motorů jezdce na kole neregistrují a mohou způsobit střet. Zároveň si buďte vědomi, že i vy jste součástí silničního provozu, tudíž i pro vás platí jednosměrky, zákaz odbočování nebo přednost chodců na značeném přechodu.

Jak dát o sobě vědět před chodci i motoristy, to je věčný problém. Zkušenější nedoporučují používat pískání, zvonky ani jiné hlasité projevy oznamující přítomnost. Chodci se jen polekají a řidiči stejně neslyší. Někdy je lepší chodcovu „slepotu“ jednoduše přijmout jako realitu.

Obecné pravidlo rovněž říká, zeje lepší netlačit se úplně ke kraji vozovky a riskovat jízdu po kanálech, nýbrž se držet zhruba ve třetině pruhu tak, aby vás řidiči museli vzít na vědomí. Když už se vyskytne na silnici díra, není to nikdy nic příjemného. Ovšem je přijatelnější a hlavně bezpečnější ji projet, než se na poslední chvíli vyhýbat a skončit pod koly auta. „Když jsem byl messengerem, absolvoval jsem každý den své malé Paříž-Roubaix,“ vyjádřil své pocity jeden z cyklistických poslíčků.

Kapitolou sama pro sebe jsou v našich městech tramvajové koleje. Na mnoha místech nebývá po pravé straně kolejiště dostatek prostoru, a tak je lepší přejet do prostředního pásu mezi kolejemi, i když tak omezíte auta jedoucí za vámi. Přejíždění kolejí je třeba nacvičit, zvláště pro úzké silniční pneumatiky bývají pastí, v níž nezkušený jedinec uvízne. Na koleje je nejlepší najíždět ve směru co nejvíce se blížícímu kolmici a hlavně tento manévr provést rychle.

Potíže rovněž činí ohlížení, při němž dochází ke spontánní změně směru jízdy. Není to tak dávno, a zvláště u zahraničních cestovatelů to můžete vidět dnes, co proběhla diskuse o používání zpětného zrcátka umístěného na řídítkách nebo na helmě. Tato extravagance, která by mohla způsobit zranění, se naštěstí masově neuchýlila.

S ČÍM POČÍTAT

Hovořili jsme o znalosti protivníka. Na co si dávat největší pozor? Existují zpravidla tři nejčastější přestupky, jichž se řidiči aul ve vztahu k cyklistům dopouštějí:

  1. Vozidlo odbočující vlevo neregistruje protijedoucího cyklistu a zkříží mu dráhu.
  2. Neodhadnutí rychlosti cyklisty, nedání přednosti v jízdě a natlačení se před něj, přičemž cyklista je nucen brzdit.
  3. Předjetí cyklisty na poslední chvíli a okamžité zabočení vpravo s překřížením cyklistovy dráhy. Kromě připravenosti na tyto varianty mějte v pohotovosti sluch. Zvýšené nebo snížené otáčky motoru, zařazení rychlosti, kvílení pneumatik, to všechno může být signál o hrozícím nebezpečí nebo vzniku nečekané situace, jíž budete muset čelit. Proto nošení sluchátek při jízdě na kole ve městě je stejně riskantní, jako když si odmítáte vzít přilbu. Mimochodem, používání přilby by mělo patřit k samozřejmostem, stejně jako osvětlení za snížené viditelnosti. Pokud má někdo odpor k helmám kvůli nepohodlí, předsudky odhoďte ve městě stranou, nejsou na místě.

Jedna malá rada na závěr. Až budete usedat za volant, vzpomeňte si, jaké to je, když bezbranného cyklistu motorista terorizuje, a naopak za řídítky si nehrajte na kovboje srdnatě bojujícího se čmoudící přesilou. Bohužel, dokud nebudou pro cyklisty vytvořeny dostatečné podmínky pro pohyb ve městech, lze se jen spolehnout na vlastní pevné nervy, šikovnost a pořádnou dávku štěstí. Do té doby totiž pro uživatele bicyklu nebude v městské džungli bezpečno.

Fígle profesionála

aneb zkušenosti messengera

Jiří Pánek (38) se živí jako cyklistický poslíček pražské kurýrní služby Messenger půl roku, což je při fluktuaci obvyklé u tohoto druhu povolání slušná vizitka. Rozhoduje prý druhá zima, tu přečkají v sedle kurýra jen skuteční tvrďáci. Jiřího denní chleba v pekelné vřavě centra města činí kolem 50 km, maximum se blíží však až 90 km, což je obdivuhodný výkon. Zde jsou jeho pracovní zkušenosti tak, jak byly zaznamenány v rozhovoru:

  • K běžným kolizím patří šťouchání zpětných zrcátek o řídítka. Je to oboustranné, jednou se to povede mě, podruhé řidiči. Musí se to brát tolerantně.
  • Jízda po Praze žádá odvahu, ale především předvídavost. Hodně si všímám například aut s mimopražskou poznávací značkou. Nic proti jejich řidičům, ale přece jen nemají s městským provozem takovou zkušenost, neznají cestu a zničehonic zastaví. S tím se musí počítat.
  • K největším zlozvykům patří, že řidiči nepoužívají směrová světla. Proto vždy zbystřím, když auta přede mnou zpomalují. Lze očekávat, že zabočí nebo zastaví.
  • Postrachem cyklistů jsou náhle otevřené dveře na straně řidiče parkujícího auta. S tím už se nedá většinou nic dělat. Zase na to platí intuice. Podvědomě sleduji, jestli je parkující auto prázdné, jestli třeba před chvílí nezastavilo, nebo zda někdo nevystupuje na straně spolujezdce a lze tedy očekávat, že za pár vteřin se otevřou i dveře u řidiče.
  • Znamení rukou o odbočování je nezbytné, ale jinak razím zásadu, že když jedu v odbočovacím pruhu na dlažbě, raději se držím oběma rukama řídítek. Někdy mě řidiči pustí a já jim nemůžu poděkovat, protože je v tu chvíli bezpečnější řídit a ne mávat. Snad to pochopí…
  • Snažím se dodržovat pravidla, ačkoli pochopitelně naším úkolem je co nejrychleji dopravit zásilku na místo určení. Když už musím sáhnout k jízdě na chodníku, pohybuju se na něm krokem. Tak, abych neohrozil chodce.
  • K našim fíglům patří využívání parků a zahrad, které nejen zkracují trasu, ale navíc poskytují mnohem bezpečnější a příjemnější jízdu.
  • Večer je riziko přece jen větší, i když mám kvalitní osvětlení. Párkrát se mi stalo, že mě auto v protisměru odbočující doleva přehlédlo a vjelo přímo do cesty.
  • Ohledně výbavy pro jízdu ve městě doporučuji pochopitelně přilbu, osvětlení vzadu i vpředu a také reflexní pásky na ruce i nohy.
  • A ještě jeden poznatek. Vždy, když jedu autem, vnímám cyklistu jako pomalu jedoucí auto. Když ho předjíždím, musím dát blinkr a nechat mu dostatečný prostor. Myslím, že tak by se to mělo učit i v autoškole. Cyklista nemůže za to, že jede pomaleji, právo na silnici má také.
Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..