Dolomity 2000

Po celoročním vzájemném se ujišťování drtivé většiny členů A.M.bike no limits, že letos si zahraniční bajkování v okolí Misuriny určitě nenechají ujít, jsme dali dohromady sedm statečných a jednoho nečlena, z toho čtyři dolomitické nováčky, kvůli nimž se někteří z nás do této lokality vraceli už potřetí, aby jim usnadnili hledání tras a noclehů. Očekávání byla veliká, přípravy uvážlivé a důkladné a předpověď počasí šalamounská.

22.7.2000 PŘÍJEZD

Po půlnoci jsme se sjeli na parkovišti u Elity, kde jsme do felície a tranzita doslova našlapali bajky (včetně Frantova rezervního!), bagáž a krabice s jídlem a pivem. S ohledem na poměrně velký počet účastníků jsme se rozhodli stravovat a stanovat ve dvojicích – Pavel+Kamil, Marťas+Zombie, Michal+Franta, Cigi+já. Zkontrolovali jsme úplnost dokladů a konstatovali defekt na Zombieho kole, které zatím neujelo ani metr. Pánbůh s náma!

Pro přesun jsme zvolili osvědčenou trasu. Přechod na Svatém kříži (bez problémů), dálnice přes Mnichov, za rozbřesku Kufstein a efektní vstup do Alp, Innsbruck, kde začal Cigimu ve stoupání vařit motor, rozvážný výjezd do Brennerského průsmyku, Brixen a údolím poznamenaným Frantovými střevními potížemi na východ do Toblachu, posléze jižně na Cortinu d´Ampezzo a po víc než sedmi stech kilometrech konečně výjezd k Lago di Misurina, kde nás začaly masírovat výhledy na většinu vrcholů, kterým se to letos chystáme nandat. Znovu někteří z nás s respektem na okamžik zapochybovali o reálnosti našeho počínání, ale opravdu jen na chvilku. Počasí nemělo chybu, svítilo slunce a bylo příjemně chladno. Zaparkovali jsme na neplaceném místě u kravského ohradníku, servali se sebe civil, nasadili fešácké sluneční brejle a nadrženě vystartovali vstříc seznamovací etápce. Projeli jsme Misurinou (1750), konstatovali nesmyslnost vyhazování prostředků za táboření v kempu Alabaita, kde za pro nás nekřesťanský peníz nabízejí pouze fakt možnosti legálního postavení stanů, a pocítili v nohách první nápor převýšení ve stoupání na Lago d´Antorno (1880), okolo něhož jsme objevili krásnou technickou pěšinku. Času bylo dost a to nám dávalo prostor pro experimenty, aby i zkušení štamgasti okusili něco nového. Za jezerem jsme zahnuli doleva na lesní štreku č.119, krásně houpavou a plnou kořenů a vrostlých balvanů, která nás vyhodila na loučce, odkud bylo další stoupání příliš příkré. Bez výsledku jsme zapátrali po jiné cestě, vyčkali, až Franta obnaží své nitro při další exkrementální exhibici, a vychutnali si sjezd zpět k jezeru. Po silnici jsme dojeli k mýtnému, z něhož jsme měli jako na hodně zdvižené dlani našeho zítřejšího soupeře – Tre Cime, orazili si a v mapě neznačenou pěšinkou dobaletili na, řekněme, vrstevnicovku nad Lago di Misurina. Aklimatizující se Michal předvedl překvapivě zdařilou sérii pokusů o jízdu po zadním kole, kterou završil efektními zády do šutrů, naštěstí obrněn camelbackem. Dojeli jsme po č.115 ke sjezdovce vedoucí z Col de Varda, spustili se podél ní řadou kamenitých serpentin, kde radostí prdící Cigi v pádu ohnul patku přehazky a šotolinou sjeli k potoku Ansiei. Stupáním po silnici na sever jsme byli zpět u aut a Cigi při pokusu o narovnání patku definitivně ulomil. Ještě že si po některých zkušenostech vozíme náhradní s sebou. Moc se nám ze sedel nechtělo. Vyslali jsme Cigiho s Michalem auty do Carboninu, kde plánujeme nocleh, zakoupili jsme mapu a v šesti pokračovali dolů na kolech. V serpentině ve Valle Popena Alta se od nás oddělil Pavel s Kamilem, aby dál pokračovali po silnici, zbylí čtyři jsme podlehli svodům stezky č.222, vrtící na nás ocáskem z mapy a vedoucí lesem nad Valle Popena Bassa kýženým směrem. To jsme si dali! Tudy snad neprošel pěšák později než před válkou. Dobře jsme si zabojovali, místy stopa vedla po dvacet centimetrů širokém hřebínku, vlevo rýha, napravo strmý svah dolů, takže i po vycvaknutí nebylo kam šlápnout, což nám názorně předvedl Franta, když skončil zachycen smrčky pět metrů pod námi, a větve nás šlehali do zpocených obličejů. Stále jsem konejšil Zombieho, že už to musí být s kopce, ale realita mě chvíli co chvíli usvědčovala z prášilství a vynesla mi punc horského svůdce. Konec stezky s vyústěním na silnici jsme ani při nejlepší vůli nenašli a možná to bylo dobře, protože i kdyby tam něco vedlo, těžko si představit, jak to v takovém úhlu zdolat jinak než s bajky na ramenou. Čekala nás neméně vydatná cesta zpátky do serpentiny. Bylo to bezva. Opláchli jsme sůl z tváří v Rio Popena a po silnici sjeli na osvědčené parkoviště u Carboninu (1420), překřtěné na A.M. camp no limits, kde jsme se po dnešních třiceti kilometrech sešli s ostatními. Zombie se tradičně zhroutil, postrádajíc schopnost rychlé aklimatizace, Franta zalepil prasklou gumovou membránu vyrovnávací nádobky kotoučové brzdy a Cigi překvapil ukázkou zlomeniny fůlového rámu nad středovou spojkou. Teď se Frantova vysmívaná plečka hodila. Těžko říct, jak ďábelskou smlouvu spolu ti dva uzavřeli, faktem ale je, že Franta Cigimu bajka půjčil. S namontovaným Bomberem na čenichu tu teď na svoji příležitost čekal stroj nepředvídatelných vlastností, avantgardní geometrie a úctyhodné váhy. Uvidíme zítra. Z Cigiho torza se stal vítaný zdroj náhradních dílů.

Uklohnili jsme si něco k jídlu a zašli se “vykoupat” do nedaleké Rio di Specie. V polovyschlém korytě jsme si museli v kamení vyhrabat něco na způsob vany, abychom se alespoň vleže celí namočili. Voda byla studená podle očekávání, ale její malé množství nevěstí nic dobrého. Kdypak tu asi naposledy pršelo? Během siesty na turistickém odpočívadle u parkáče nás postrašil ochranář, na jehož upozornění na zákaz táboření v Naturparku jsme chápavě přikyvovali. Z důvěrného zdroje mám ovšem informaci, že Cigi, znalec němčiny a laik v oboru uniforem, mu předtím stranou vysvětlil, že jsme tu byli první a na nocleh máme logicky právo před ním. Mírně vyděšený Michal navrhnul ubytování v Alabaitě, byl však přehlasován a průběžně klidněn. Poseděli jsme do setmění a pod rouškou tmy postavili stany za hradbou křoví na loučce u bystřiny. Cigi a já spíme v tranzitu jako páni s kartony piv pod hlavou.

23.7.2000 TRE CIME

Ochranáři dle očekávání v noci nedorazili, aby nám dělali pakárnu. Vstáváme kolem osmé, balíme stany a při snídani se pro jistotu tváříme, že právě dorazili z Alcronu výstřední milionáři. Aby ne, v kapse hřejí ušetřené desetitisíce lir a jestli to půjde takhle dál, máme melouna natotata. Zjišťujeme, že nedostatečně trvanlivé salámy získaly evolučním procesem zelený kožíšek, přesto se mezi námi nacházejí drsňáci, kteří je po odstranění nejspíš mechových mimiker bez servítků konzumují a vzápětí zneškodňují dávkou piva, nikotinu a kořalky.

Klima ujde, na nebi sem tam nějaký ten mráček, a tak v 1100 vyrážíme po zhoubném asfaltu na Misurinu. Překonáváme 330 metrů výškového rozdílu na sedmi kilometrech a uvážlivě šetříme síly. V Misurině doplňujeme bidony a pokračujeme včerejší trasou k mýtnému, odkud mohou auta za tučný poplatek vyjet pod Tre Cime, pokud na to mají převodovku. Cigi s Marťasem nás zlákali k absolvování “zkratky” č.101, kterou prý mají načtenou z pěší tůry s manželkami loni na podzim. Pavel s Kamilem si myslí své a drží se asfaltky, šplhající se serpentinami ve skalní stěně nad námi. Jedu na chvostu se Zombiem, zprvu slušná kamenitá pěšina se začíná stavět na zadní, místy škodolibě protíná třímetrové kamenné terasy, a tak se nošení nevyhneme ani náhodou. V místě návratu pěšiny závěrečným výšvihem na asfaltku už čekají Pavel s Kamilem a kamerou je nemilosrdně zaznamenána naše nekompromisní práce s podrážkami. Franta si posteskl, že se mu zvedá přední kolo a dozvídá se, že má moc lehkou vidli, což je na tříkilovou Kangaroo dost hustá hláška. Dokrucujeme to k Riffugio Auronzo (2320), odkud serpentiny pod námi vypadají jako piškoty a dáváme pauzu na sváču a cigárko. Jsme právě pod monumentální dominantou Dolomit, třítisícové Tre Cime mají jako obvykle naraženu na uši oblačnou čepici a začíná být znatelně chladněji. Nasazujeme větrovky a řadíme konečně převody, které dlouhým zahálením pomalu začínaly reznout. Vrstevnice nás po pár kilometrech přivádí terénem bez vegetace k Riffugio Lavaredo. Do nejvyššího bodu etapy – Forceliny Lavaredo (2457) vyjíždíme s vítězným křikem, různě se válíme a sekáme fotky a záběry. Tre Cime jsou nejhezčí z té strany, kam se žádné auto nedostane, sem se musí pěkně po svých a na bajku je to hyperfajfka. Michal s Frantou mají cukání objet Monte Paterno zprava a prodloužit si tím trasu, ale rozmlouváme jim to. Příznaky vysokohorské euforie někteří z nás už dobře znají, navíc větřím změnu počasí a nechtěl bych, aby nadšence překvapila bouřka jako Romana s Frýďou v pětadevadesátém. Po půlhodince kochání traverzujeme špičkovou stojedničkou úbočí k Riffugio Locatelli (2438) a oblézáme tu bizarní skalní útvary. Odněkud přilétají mraky, za chvíli prší. Těbůh, sjez bude o hubu. S lehkým blouděním nacházíme stezku č.102, která nás v dešti obzvlášť nebezpečnou soustavou kamenitých serpentin katapultuje do údolí Valle di Rinbon. Několik pádů přežíváme bez úhony, ale na dně se šumící bystřinou už řádí taková průtrž, že navlékáme pláštěnky a schováváme se pod stromy. Déšť nepolevuje, a tak pokračujeme loužemi, v nichž dochází k efektu bidetu, k Lago di Landro (1406). Řádíme v jakési moréně prorostlé labyrintem kleče v okolí jezera a vychutnáváme si už bez deště poslední kilometry na pěšině vinoucí se pod úpatím Monte Piana. Do tábořiště vjíždíme v 1700 mokří a rozhicovaní, až se z nás kouří. Máme v nohách 32 kilometrů a tři hodiny čisté jízdy.

Znovu vykouklo slunce. Běžíme do koupelny, vody znatelně přibylo, ale je studená jako prdel ledního medvěda. Frantu z ní berou do nohou opravdové křeče, a tak mu radíme, aby zalehnul a rozložil křeč rovnoměrně do celého těla. Když se chce někomu močit, je posílán proti proudu a vyzýván k puštění teplé vody, jak jinak. Pro jistotu stavíme nad lavičkami a stoly obývák z plachty, konzumujeme zaslouženou večeři a řveme smíchy, když Michal, který absolutně netuší, co mu žena zabalila do krabice s jídlem, studuje jídelní lístek s instrukcemi. U piva a kořalky hodnotíme etapu, plánujeme další a hrajeme karty a kostky. Spát jdeme o půlnoci, nad hlavami hvězdy.

24.7.2000 PASSO SONFORCA

V noci začalo pršet a do deště i vstáváme. Marťas vytáhl ze stanu mokrý spacák a Kamil zpod auta boty plné vody, které chytře ukryl přímo pod okapový žlábek. Balíme, snídáme, ošetřujeme stroje. Počasí se umoudřilo, a tak v 1100 vyjíždíme stezkou č.208 podél silnice na Cortinu. U Rist.Ospitale odbočujeme na č.203 do Vall Grande Padeon. V šíleném stoupání, kterým se dostáváme k bystřině, která údolím protéká, začíná znovu pršet. Je úplně jedno, jestli máme pláštěnky, zvenku na nás padá voda, uvnitř se drží neodvětraný pot. Průtrž se stupňuje, ukrýváme se v nedalekém kamenném příbytku a vyprávíme si o kanapi a sledování příjemně stupidních televizních seriálů. Romantický Pavel vykresluje vizi celoročního obývání této chatrče i s rodinou, daleko od lidí, v přístavku pár slepic, nějakou tu kozičku na mléko… “A telátko na orál!” sráží k zemi jeho básnivý rozlet Kamil. Řveme. Cigi, který si definitivně zvykl na překopaného bajka, vybíhá ven a vytáčí toho nahoře výkřiky “Nic lepšího neumíš?” a “Na bajkery seš krátkej, ty hajzle!”. Radíme mu, aby si sundal kapuci, když s někým mluví. Když Cigi poslechl a vyzývavě se boha hor zeptal, jetli už ho poznává, množství vody dopadající na metr čtvereční se zdvojnásobilo a objevily se krupky. Provokační taktika se vyplatila, ten nahoře se neuváženě vystřílel a během pěti minut sotva kape. Tohle u něj máme určitě schovaný. Škrábeme se táhlým stoupáním do sedla Sonforca (2131), ze kterého je slušný výhled. Pod námi zívá pětisetmetrová jáma, do níž se noříme uzoučkou kamzičí pěšinou č.203, která je tu naskládaná ve svahu. Je to míň nebezpečné, než to vypadá zhora a zaslouženě si ten sjezd užíváme. Cesta se rozšiřuje a narovnává do rozumnějšího úhlu a my se zády vymalovanými mokrým vápencem dolétáváme na silnici v Passo Tre Croci (1809). V právě se vyklubavším slunci studujeme mapu, plánujeme zpestření etapy o přejezd hřebenu z Misuriny do údolí Popena a Michal předpovídá už nafurt sany a 250 C. Navzdory tomu se cestou po silnici na Misurinu obloha znovu zatahuje těžkými, nízko dřepícími mraky. Cigi vybrakoval levý nášlap a zprovozuschopňuje ho osvědčenou metodou “pryčsevšemizbytečnýmikuličkami”. Na hřebeni Pale di Misurina leží duchna v barvě olova a pro jeho přejezd se nakonec rozhodují jen Michal, Franta a Cigi. Ostatní sjíždíme po silnici na Carbonin ve znovu nastupujícím dešti. Na parkovišti jsme v 1630 po 31 kilometrech. Už se těšíme na koupel a suché věci. Zombie otevírá tranzita dálkovým ovládáním, ukládá klíče na palubní desku a zabouchává dveře. Odkládáme bajky, když vtom “píp!” a tranzit je zamčený s klíčky uvnitř. Tequily by se v nás nedořezal, nechápačka. Co teď? V Michalově autě Cigiho náhradní klíčky nejsou a na volání mobilem kluci neodpovídají. Nějakou dobu trávíme vykreslováním chmurných vizí o vytlučení okénka či přivolání karabiniérů a následném ekonomickém harakiri při placení za zručného automechanika, pak se ale rozhodujeme k akci. Trvá nám hodinu a půl, než dokážeme nemožné. Sestavou zohýbaných drátů sešroubovaných niply jsme nakonec v pořádném dešti tranzita vyháčkovali a neptejte se jak. Přes veškerou hrůzu situace to muselo působit dost komicky – dva se hrabali ve střevech dveří, další svítil baterkou, jeden držel deštník a poslední hlídal okolojedoucí auta, protože jsme vypadali jako nefalšovaní zloději. Cigi s Frantou a Michalem dojíždí přesně pět minut nato, právě když zapíjíme úspěch, a po krátkých okolcích, které jsme si neodpustili, než jsme všechno vyklopili, nám oznamuje, že tahle strana auta to dělá už delší dobu a náhradní klíče jsou samozřejmě uvnitř.

Je dost hodin, mažeme se vykoupat a převlíknout. Při večeři kluci na tělech a bajcích předvádějí šrámy, které utržili při pádech ve sjezdu morénou Popena Alta a Michal dostává přezdívku “Sany” za svoje nezřízeně optimistické předpovědi počasí. Popíjíme a plkáme dlouho do tmy a spát jdeme ve 2300. Je pod mrakem.

25.7.2000 MONTE SPECIE

Celou noc pršelo, ale ráno se trhlinami v mlze klube slunce. Vstáváme a vítáme den hláškami “Kterépak mokré kraťasy si dneska vezmu?”, “Čí je to moje pivo?”, “To není nereálnej problém” a “Slunce v duši, nudle v nose”.

Dnes máme namířeno na Monte Specie, nejvyšší přístupnou horu skupiny, na jejímž úpatí stanujeme. Po snídani a nezbytné higieně biologických i kovových strojů vyjíždíme v 1100 a v klídku trvale nabíráme metry šotolinovými serpentinami k Riffugio Vallandro s vojenskou pevností z I.světové války. Tady neodoláme a povalujeme se v perfektním počasí, narušeným jen občasnými mráčky, asi hodinku. Čeká nás další výživné převýšení v těžkém terénu. Stoupáme kamenitou pěšinou č. 34 několik kilometrů a techniku našeho zakápnutí prověřují krávy, sunoucí se v pohodě před námi, než je křikem zaháníme z cesty. Marťas píchnul, ale vrchol už je na dohled, takže nečekáme a zarputile zdoláváme závěrečný trial. Bez šlápnutí je to zážitek jako vždy, na Monte Specie (2308) nás vítá dřevěný kříž s vrcholovou schránkou, do níž se zvěčňujeme poprvé jako A.M.bike no limits z jakýchsi Karlových Varů, pokuřujeme, svačíme a kocháme se omračujícím rozhledem. Tre Cime na východě, Gruppo del Cristallo na jihu, nedávají ničím najevo, že nás poznávají.

Sjezd k Prato Piazza si zkracujeme jízdou napříč serpentinami a přes louky plné balvanů s nástrahami jam a roklinek Nebezpečnou stezkou č. 18 se vrháme do údolí Valle dei Canopi. Pěšinka nemá víc než půl metru, je plná volného kamení a obnažených kořenů kleče, která ji lemuje, a padá nekonečnou soustavou serpentin s ostrými obraty na dno 150 metrů hluboké propasti. Jsou tu místa, v nichž jediná chyba je tou poslední. V nádherném technickém sjezdu údolím absolvujeme s Marťasem defekt a Franta velmi dobře zvládnutou kolizi předního upínáku s balvanem, kdy prostě jen plynule přes řídítka doklusal od na místě zakousnutého bajka. Natočili jsme nějaké záběry a válíme se v moréně Canopi na oslnivě bílých oblázcích velikosti galapážské želvy. Čeká nás už jen dojezd k silnici a stezka č. 208 po její pravé straně ve směru na Carbonin. Kořeny v lese jsou po včerejším dešti tak kluzké, že na nich dochází k několika pádům, které jsou spíše vítaným zpestřením, než nebezpečným dramatem. V kempu jsme v 1630, uzobli jsme 21 kilometrů a trvalo to skoro půltřetí hodiny čisté jízdy. Tady se vážně nedá machrovat bůhvíjakými rychlostními průměry.

Při jídle se chechtáme Sanymu, který včera nesnědl manželkou mu předepsanou dávku rýže a po marných pokusech narvat ji do sebe i s dnešní porcí ji s provinilým výrazem odchází zahrabat na odlehlé místo. O další zábavu se nám postarali dva Italové v montérkách, kteří nám předvedli, jak se tu těží dřevo. Přímo ve svahu nad námi složili pár kmenů, rozřezali je a špalky kopnutím poslali k parkovišti. Nebyli to žádní pitomci. Aby špalky nedoletěly až na silnici, kde by mohly způsobit nehodu, postavili jim do cesty svoji dodávku napříč. Špalky naložili a s pocitem dobře odvedené práce triumfálně odjeli, pyšníce se čerstvě vyklepanou karoserií. Řveme.

Zbytek dne tráví většina z nás trialovou školou na plácku před „hospodou“ se střídajícím se vděčným publikem. Velmi zábavnou se ukazuje jízda vsedě na řídítkách zády napřed, což se může hodit v obtížných pasážích, které si chcete po jejich překonání ještě jednou skouknout bez nepohodlného a riskantního otáčení hlavy. Při všelijakém hopsání a poskakování obsah žaludků slehl natolik, že vytvořil prostor pro konzumaci nápojů, které se, plánujíce zítřejší etapu, věnujeme do 2330.

26.7.2000 MONTE PIANO

Vstáváme do slibného počasí, myjeme se, snídáme, balíme stany a při údržbě obohacujeme monotónní pachy přírodního parku védéčkem. Na dnešek jsme naplánovali odchylku od osvědčeného scénáře, který obvykle slibuje odpočinkovou etapu. Jsme totiž nadupaní.

Franta a Pavel vyrážejí hodinu před námi do Misuriny dobít baterie do kamery v obchůdku se suvenýry a my je v 1100 následujeme. Výjezd silnicí je znovu otrava, ale umožní nám později delší sjezd v terénu. Sany nějak heká, asi to včera s tou rýží trochu přepísknul. V Misurině přebíráme kameru, kupujeme pamětní samolepky na rámy a kolem místa, kde jsme tábořili před několika lety, stoupáme fantastickým cikcakem k horské chatě Rif. Bosi-Hütte (2225), nad níž je pietní kaple a československé dělo z I. světové války. Potkáváme tu symbolicky pár českých bajkerů, se kterými si vyměňujeme dojmy a typy na táboření. Závěrečný výšlap na Monte Piano (2324) si zpestřujeme bojem s trialovými, 20 centimetrů širokými pěšinkami, jimiž je celá náhorní plošina protkána. Přejíždíme ke kříži na její západní straně a roztřeseně usedáme na hranu masivu, visící jako gigantický balkon kilometr vysoko nad Lago di Landro u Carboninu. Bere to dech. Znovu mi naskakuje husí kůže na zátylku při představě, že by se s někým rozpukaná skála utrhla. Přesouváme se na severní stranu, odkud je nejlepší výhled na Tre Cime a údolí Rinbon, a rozkošnicky se tu vyhříváme. Nedostatek kyslíku má na svědomí komunikační perličky typu: „Franto, sundej si boty, je to super.“ „A proč?“ „Protože je to super.“ Sanyho čím dál víc trápí tělesné pochody, ale odmítá se, snad ze studu, řídit naší radou, aby potřebu vykonal do jedné z mnoha desítky metrů hlubokých trhlin, které jsou pro Monte Piano typické. Toto rozhodnutí se mu stává později osudným. Vracíme se kamenitým sjezdem k horské chatě, kde mrtvolně bledý Sany s výkřikem „Vyhlašuju stav ohrožení!“ odhazuje bajka a mizí v restauraci. Po chvíli z ní vybíhá a nutí nás urychleně zvednout kotvy, k čemuž se nemáme, a tak se stáváme svědky vpravdě mezinárodního incidentu. Majitelka chaty si pro Sanyho přišla a přiměla ho po sobě uklidit toaletu. Teprve o mnoho hodin později jsme se svíjeli v křečích, když Sany vyprávěl, co se mu vlastně přihodilo. S ohledem na intimní charakter celé události se omezím na konstatování, že dezorientovaný obsah jeho trávicího traktu si neporozuměl s nezvyklým klozetem, na němž se muselo při výkonu aktu stát.

Sjíždíme do druhé serpentiny a napojujeme se na stezku č. 122, v níž Cigi po pár metrech píchnul. Marťas mu půjčuje svoji lepenou duši a jedeme dál. Pěšina je plná kravinců, jimž se nelze vyhnout a Cigi má od nich zamatlané obě ruce, když je nucen duši, která uchází, vyměnit. To je den! Ve sjezdu pokračujeme po č. 119 a vjíždíme na silnici za Lago d´Antorno. Míjíme mýtní stanici a odbočujeme na stezku č. 103, vinoucí se skvělým technickým, místy až trialovým terénem podél bystřiny ve Valle di Rimbianco. Neodoláme a točíme pár záběrů. Za Costa dei Baresi se nedá jet, chvíli vynášíme kola a ocitáme se vysoko nade dnem údolí, které se zužuje a zařezává do skal. Ve svahu tu vede úzká kamzičí pěšinka, se kterou se odvažujeme bojovat jen místy. Sranda končí, když za jedním zákrutem chybí Marťas, který jel první. Jsme už u něj zvyklí na leccos, ale když jsme ho uviděli, jak pod námi visí v kleči na šedesátistupňové skalní desce pár metrů od od hrany, za níž pokračovala už jen kolmá stometrová stěna, zastavilo se nám srdce. Z představy, že kámoše po několikadenním pátrání v zákrutech zpěněné bystřiny vezeme domů v dřevěném futrálu, se mi udělalo špatně. A se Zombiem, jeho bratrem, teď nebude hezky dlouho řeč. Vyprošťujeme lehce poškrábaného Marťase i s bajkem, kterého po celou dobu svíral za vlaštovky, a snažíme se situaci překonat hysterickým pochechtáváním a chlapáckými vulgarismy. Závěrečný sjezd je drsný a zpočátku většinou nejetelný, a pro naši bezpečnost je možná dobře, že jsme pod dojmem posledních minut tak trochu připosraní. Překonáváme impozantní převýšení a přejíždíme napříč morénu plnou oblázků v místě, kde se údolí setkává s Valle della Rienza. Vracíme se do tábora kolem jezera Lago di Landro (1406) stejnou cestou jako ve druhé etapě a je v nás tolik energie, že na posledních kilometrech doslova spurtujeme.

Dnes máme v plánu přespání na parkovišti Uberto před Cortinou, které je ideálním výchozím bodem zítřejší etapy. Řidiče s auty vysíláme napřed a ostatní se po silnici přesouváme asi 15 kilometrů na východ. Máme toho dost. Je šest hodin a z tachometrů na nás kouká 43 kilometrů. V Ubertu procházíme dobře položené, skryté místo a spokojeně konstatujeme, že má dostatečnou kapacitu pro nocleh osmi lidí pohromadě. Při návratu na parkoviště ale zažíváme absurdní dejávu. Čeká tu na nás starý ochranář, tentýž, který nám tady dělal potíže v devadesátém sedmém, a dává jasně najevo, že letos nám to neprojde. Je zřejmé, že si pamatuje především Cigiho, který tu tenkrát vystupoval v roli opilého tlumočníka. Ještě že nemáme vybaleno.

Co naplat, sedáme do aut a vracíme se do Carboninu. Je fůra hodin a počasí se začíná kazit. V průtrži mračen stavíme obývák z plachty, kterou nám vítr doslova rve z rukou, a výsledkem našeho nekoordinovaného úsilí je podivná, ale vcelku funkční skulptura ověšená zátěží bajkových komponentů. Mlčky večeříme a popíjíme, v rachotu dopadajícího deště není slyšet vlastního slova. Až za tmy přestává pršet, jdeme se vykoupat a kluci staví stany, ale sedí se dobře, žertujeme, zapíjíme Marťasovy druhé narozeniny a povídáme si u svíček až do půlnoci, likvidujíc většinu zásob alkoholu. Sany a já držíme dlouho do noci, kecáme o životě a jsme svědky hvězdného nebe.

27.7.2000 LIMOJOCH

Ráno je trochu opuchlé, ale kocovina před nejtěžší etapou už je tradicí. Stroje jsme ošetřili mimořádně zodpovědně, protože dnes dostanou zabrat, a uvážlivě balíme věci na cestu. Kameru si dnes brát netroufáme.

Přesun auty do Uberta (1520) je otázkou chvíle. Potkáváme tu znovu Čechy a shodujeme se na tom, že do téhle oblasti Dolomit se na bajku snad ani nikdo jiný neodváží. V 1100 startujeme se sluncem nad hlavou uzounkou lesní asfaltkou č. 6 na sever. Úhel je tak prudký, že se při šlapání zvihá přední kolo, tohle je opravdový unikát. Stoupáme podél bystřiny Torente Botte s přestávkou u malebných kaskád, které tvoří vhodné pozadí pro naše fotogenické zjevy. Zpevněná cesta končí u Malga la Stua (1695), pokračuje písčitým povrchem kolem Casa di Caccia (1781) s kýčovitými výjevy koní a krav, a nabývá definitivního charakteru volného kamení. Hnáni endorfinem statečně bojujeme s nepřátelským terénem a výškové metry naskakují takovým fofrem, až nám cvaká v uších. Dnes excelují Sany, Pavel a Marťas, ale závěrečné serpentiny prostě bez šlápnutí vyjet nelze, ačkoliv Franta se nechal slyšet, že nemá zapotřebí si tu něco dokazovat, když ví, že to dá. Docela to lechtalo. Na rozcestí ve Vall della Salata (2100) se válíme v trávě a konstatujeme, že tenhle výšvih je ozajstná chujovina. Pokračujeme příjemným plynulým stoupáním stále po šestce, vychutnáváme si techniku, které je tu požehnaně a žasneme nad okolními výjevy, jako vystřiženými z učebnice geologie. Připadáme si, jako by nás stroj času vrátil o miliony let zpátky. Po pár kilometrech přijíždíme k nejvyššímu bodu dnešní etapy – Rif. Biella (2320), kde jsme okukováni nevěřícími alpinisty. Po půlhodince opalování se vracíme radostným, velmi rychlým (a možná i trochu nebezpečným) sjezdem k rozcestí a dojíždíme k Rif. Sennes (2116). Odbočujeme na stezku č. 7, projíždíme kolem náhorního letiště a začínáme rychle ztrácet výšku. Čeká nás nejprudší dlouhé klesání v serpentinách doslova vymodelovaných ve skalní stěně, na jehož konci se ocitáme u Rif. Pederu (1548). Zíráme na brzdové kotouče, zakalené do fialova, a chladíme špalky, které smrdí jako zadřený kamion. Je tady překrásně, a tak se brouzdáme v potoce, sluníme a využíváme kleče jako záchodu, ať tu po nás něco zůstane. Přichází obávaná chvíle. Vysilujícím stoupáním v šotolině a písku šplháme cestou č. 7 vzhůru obřími terasami. Každý drží svoje tempo, jsem až na chvostu a šetřím síly, ale prožívám očistec a vidím všechny svaté. Dojíždím Sanyho, kterému se vypětím spustila krev z nosu, a společně dojíždíme k Rif. La Varella, kde na nás čekají ostatní. Opouštíme sedmičku a desítkou v šutrech to rveme na druhý nejvyšší bod – Limojoch (2172). Vyplatí se dát do toho všechno a neslézt, vědomí, že pak už je to pořád z kopce, nám dává křídla. Kdo to tady zná, je v extázi. Poprvé tu neprší, není zima, nefouká vichřice. Poprvé tu máme chuť a sílu fotit a dokonce pořádáme siestu. Bavíme se výroky „Místo mozku z Limojochu kostku“ a „Co na tom Limojochu vidíš?“.

Odměnou za prožité utrpení je víc než deset kilometrů dlouhý orgastický sjezd údolím Valle di Fanes s dlouhou přestávkou u impozantní propasti a vodopádu na soutoku bystřin Fanes a Travenanzes. Na parkoviště Uberto přijíždíme skoro v půl sedmé, v nohách máme 41 kilometrů a 4 hodiny čisté jízdy. Vracíme se na Carbonin, myjeme se, večeříme, zapíjíme přežití spoustou piva a jdeme spát naprosto grogy. V noci začíná pršet.

28.7.2000 CORTINA D´AMPEZZO

Tak to přišlo. Nejenom že celou noc pršelo, ale vstáváme do takového lijáku, že máme problémy i sbalit. Otálíme s odjezdem do Cortiny, schováváme se pod deštníky a pláštěnky, a každou chvíli s nadějí vzhlížíme k nebi, ale změna nepřichází. V poledne už je to buď a nebo, pokud máme dnes ještě odjet poslední etapu, musíme se ihned přesunout.

Marnost nad marnost, v Cortině je to stejné, ne-li horší, a pocity deprese navíc umocňuje vylidněné město. Hory okolo nejsou za záclonou vody a těžkých, napitých mraků vůbec vidět. Jsme nuceni přehodnotit program. Dnes jsme měli slupnout třešničku na dortu – výšlap do sedla Col dei Bos a jedenáctikilometrový trial morénou Val Travenanzes, pak přespat a ráno se v pohodě vrátit do Varů, přičemž by nám ještě zbyla celá neděle na aklimatizaci. Místo toho couráme po Cortině, jako nějací tůristi oblézáme obchody, z nichž většina má přes poledne zavřeno, a v botách nám čvachtá. Brzy nás to přestane bavit, skáčeme do aut a pryč odtud.

V Toblachu se objevuje slunce, je to k vzteku, ale při pohledu zpátky je jasné, že olověná duchna nad Dolomity se jen tak nezvedne, možná za pár dní. Před italsko-rakouskou hranicí zastavujeme na odpočivadle a přes hodinu sušíme věci na vyhřátém asfaltu. Okolo se rýsují strmé kopce a chvíli máme cukání to tady rozbalit a zabajkovat si, ale většina se už smířila s představou návratu, takže nápad neprošel. Možná je to dobře, protože zbytek dne jsme potkávali přeháňky jdoucí ve vlnách po sobě. Na brennerském přechodu jsme utratili zbytky kapesného za suvenýry pro rodinu a jiné blbosti, užili si v dopravní zácpě za Innsbruckem a zvedli si náladu poslechem kazet s Divadlem Járy Cimrmana. Ve Varech jsme byli půl hodiny po půlnoci.

účastníci: Dan, Cigi, Marťas, Zombie, Pavel, Kamil, Michal (Sany), Franta

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.