2.7. – pondělí

Budíček je v obvyklou dobu a následkem šílených koupelí nikdo ne a ne omarodit. Rány se hojí dobře a stroje taky drží, ačkoliv na nich provádíme jen nezbytnou údržbu, jako například očištění náústku bidonu od bláta, vynulování tachometru, popřípadě jemné vyproštění oblázku – cestovatele ze vzorku pláště.

Nejzajímavěji po ránu vypadá Pavel; trvča na jeho dlouhých vlnitých kadeřích už vzala za své a teď máme možnost jej vidět bez příkras – podivné neholené monstrum s hřívou halabala trčících vlasů, sunoucí se v předklonu šouravým krokem za jakýmsi tajemným posláním, snad vyčistit si klencáky nebo vyplnit důlek v blízkém lese hromádkou nestravitelných zbytků, či něco podobně vznešeného. Kdesi hluboko v jeho genetické výbavě se na svět dozajista šklebí praprapředek Yetti.

Dnes máme v merku nejtěžší etapu v lokalitě, a protože se nám v posledních dvou dnech topůrka v potu pěkně zatáhla, můžeme jít na věc. Protahujeme si svalstvo na silnici do Campo Carlo Magno, u golfáku zahýbáme východně doprava na cestu Gli Orti della Regina a stoupáme po asfaltičce vzhůru. Asi po kilometru střídá pevný povrch směs písku a volného kamení a úhel dává jasně najevo, že výškové metry se tu rozhodně zbytečně ztrácet nebudou. Slunce je svině – pere to do nás mezerou průseku, kam vítr nemůže, přímo zepředu. Minule jsme si tu tak uvařili hlavy, až nám naskákaly puchýře, a protože jízda do takového krpálu s přilbou na lebce je blbost, nasazuji alespoň čelenku. Letos je sice o poznání chladněji, ale však už to známe… Rozdílná kondice, filozofie jízdy i přístup k dokumentování trhá expedici na několik skupin. Držím se vzadu s Pepou a Karlem, často pauzírujeme, svačíme a aranžujeme snímky. Mám problém s vodou, sezona ještě nezačala a zastávka lanovky, kde potkáváme českou turistku, je zavřená. Zkouším to ještě na Rif. G.Graffer al Groste (2261), ale tam je pitná voda k mání jen za valuty. Tůdle, nahoře se nažeru sněhu. Naše rozjeté borce vidíme pěkných pár set metrů nad námi, jak kufrují v suťovém poli- nejtěžším úseku etapy, který potrápí bajkery v délce něco přes kilometr před dosažením sedla. Tady je třeba se držet špatně viditelných serpentin pod lanovkou. Úlevu z konce trýznivého stoupání v Passo del Groste střídá úžas; ačkoliv jsme cestou nahoru potkávali slušné bloky sněhu, tady je ho pokokot, i když k našemu štěstí jsou v něm vyfoukaná místa, hlavně na hřebeni, kudy se dá projet. Fotíme se u rozcestníku (2442) a po Via ferrata se škrábeme, kam až to sněhová duchna dovolí. Stojíme u horní stanice nejvýše sem sahající lanovky (2555) a v některých hlavách se už rodí nápad na červencový snowdownhill. Ten je okamžitě skupinou nadšenců realizován a vzápětí dotažen do konce striptýzem, kdy si jezdci z bezpečnostních a estetických důvodů ponechali jen přilbu a boty. Jsem tím pohledem dočista paralyzován, připomíná to nějaký snový surrealistický obraz. Po sněhu se na bajcích míhají podivné fantaskní bytosti, jejichž tvarožnaté zadky a trupy téměř splývají s bílým podkladem, a jejich siluety se dají vytušit jen z ostře ohraničených kontur typického opálení. Tu a tam se některá z nich pro pobavení vyválí v mrazivé nadílce; vše je pro časy budoucí zaznamenáno na videofilm, takže se po návratu máme na co těšit. Vychechtaní a plni nových sil sjíždíme zrádnou sutí stejnou cestou zpět. Je třeba se krotit; mozky tu nefungují spolehlivě a pád v takových sračkách může znamenat utrum. Marťasovi se tu vydařilo devět vpichů jedním vrzem- to se snad už nedá fleknout. Pod Rif. G.Graffer al Groste odbočujeme doleva na balvanitou stezku č. 331, v níž na nás číhá mezi travnatými vršky špičkový technický triálek, v jehož bujarých zákrutech letíme o závod. Zadýcháni odpočíváme u Lago di Spinale (2035), ležíc mezi lívanci opodál se pasoucích krav, a zalykáme se kýčem hrnoucím se na nás ze všech stran. Jedeme dál až k místu, kde množství zdánlivě znovunabytých sil prověří vyhnívák na Monte Spinale (2103). Šťavnatě na jeho vrcholku klejeme; máme toho dost, tedy alespoň většina z nás, a bez dalších komplikací doslova padáme dolů po severní cestě kolem Rif. Malga Montagnoli. Jistější než sypká šotolina je svažitá louka; zkušení borci na ní překonávají metr hluboké odvodňovací příkopy ukázkovými bunnyhopy, až se dolinou rozléhá rozjařené juchů. Jsme znovu u golfu a hnáni časem spěcháme do osvědčené koupelny. Chytáme tu jentaktak poslední sem dopadající paprsky slunce, protože už je skoro pět hodin. Stíháme ještě předvést (ovšem nechtěně!) holé řitě alespoň párku konsternovaných turistů, neuváženě procházejících kolem.

V táboře je sranda. Důkladně vystříhaní Fery a Pepa po dvaatřicetikilometrovém grilování trpce a bolestivě zkoumají spálená temena; Pepovo je pokryto nabíhajícíni puchýři a Ferymu otéká čelo, víčka a kořen nosu až k mongoloidnosti. Vypadají jako zmrzliny, když si už s křížkem po funuse stříkají na hlavy turbany z Panthenolu. Když mě Mety po návratu z koupelny zmerčil, jak ležím na karimatce přes cestu, jal se přese mne bujaře nacvičovat bunnyhop; první pokus vyšel, po druhém mi na lopatkách zůstal otisk třípalcového pláště. Raději jsem se odklidil do bezpečí a trpně sledoval, jak je dalším nácvikem kolektivně demolováno torzo mojí rybářské stoličky. Pepa se družné zábavy příliš nezúčasňuje, vaří totiž v „pepiňáku“ kuře na paprice. Ačkoliv s sebou zcela určitě žádné kuře nevezeme, obsah ešusu bez jediného kousku masa inzerovaný pokrm vzdáleně připomíná. Raději se neptám na podrobnosti, dost na tom, že Pepa na svá bedra přibral kromě kuchtění ještě mytí nádobí. Zítra se přesouváme do Passo Tonale, nic náročného nás nečeká, a tak v pohodě paříme do půlnoci za doprovodu kytarové produkce Zombieho, který má letos zatracenou výdrž.