Čtvrtek 5.7. 2001
Ráno nejsme kupodivu tak rozmlácení, jak by se dalo čekat. Vstáváme do slunce, snídáme a generálkujeme stroje. Jdu se umýt do nedaleké bystřiny, ale trvá mi půl hodiny, než se tam bez opory dopajdám.
Cestou zpátky jsem našel prima klacek, který je pro tento účel jako stvořený a v táboře zjišťuji, že mi Pepa už vyřezal fešáckou berlu, bohužel příliš pružnou a všelijak neanatomicky pokroucenou, tudíž nepoužitelnou. Chtěl bych mu udělat radost a tento s láskou vycizelovaný dárek přijmout, bojím se ale, že bych si při jeho aplikaci zlomil i druhou nohu, obě ruce a ještě páteř. Aspoň je vidět, že ostatní už berou moje zranění vážně, Martina mi dokonce dala nějaké matlání na kotník a jsem oslovován „Johne Silvere“. Do nemocnice mě tady nikdo nedostane a tak se pokusím to nějak doklepat až do konce.
Ze včerejší rozpravy vyplynulo, že se dnes přesuneme na jih k jezeru Lago di Garda, legendárnímu ráji surfařů a bajkerů a dějišti mezinárodních bikefestů. Odpoledne si švihneme nějakou seznamovačku a zítra se do toho opřeme (vlastně opřou) naplno. Prosté. Vypadalo to jednoduše, ale v důsledku to znamenalo nejblbější a nejzabitější den z celé expedice. Myslím, že celý průběh přesunu vcelku výstižně popsala Martina, proto se omezím na konstatování, že jsme z Passo Tonale vyrazili kolem desáté, projeli Dimaro, Cles, Dermulo, Trento, kde jsme se napíchli na dálnici (a prožili tříhodinové intermezzo), Rovereto, a okolo páté večer jsme byli na místě v Torbole na severním břehu jezera.
Byla to nepříjemná změna. Po týdnu izolace v komorním prostředí romantických plácků na úrovni Sněžky stojíme na přecpaném bulváru šedesát metrů nad mořem, obklopeni turistickým megabyznysem, a kolem nás projíždějí nablýskaná auta a podivní vymydlení rádobybikeři na čisťounkých značkových fúlech od sto litrů nahoru, zapůjčených nevímsakranaco v půjčovně za nekřesťanský peníz. Je žřejmé, že z asfaltu neuhnuli ani metr. Mám z toho intenzivní pocit snobárny.
Šedesátikilometrové jezero, obklopené dvoutisícimetrovými masivy, se vedle toho mumraje vlní netečně, stejně jako v dobách, kdy tu po lidech nebylo ani památky. Škoda jen, že celá scenérie je celodenně zahalena do mlžného oparu, jehož přítomnost je v příkrém kontrastu s vyprahlou kamenitou krajinou na okolních svazích.
Vracíme se kousek zpět do Nago, v historických uličkách u kostela doplňujeme vodu a šplháme se auty serpentinami na Doss dei Frassini (707), kde vybalujeme na Cigim a Marťasem vytipovaném plácku páchnoucí výbavu. Dnes už se žádná bajkovačka stihnout nedá, a tak se zajedeme auty alespoň vyčubit do Gardy. Někteří remcají, že tohle místo je na houby, žádná voda a to stoupání na závěr… Marťase ty stížnosti tak znechutily, že se rozhoduje zůstat na místě a odpustit si společné koupání.
Padáme dolů, projíždíme Torbole a jezero objíždíme těsně zleva jižním směrem. Za prvním tunelem vlevo je malé parkoviště, odkud se dá po schodech pod silnicí dostat na skalami sevřenou kamenitou pidiplážičku, kde se ozývá převážně čeština. Nohu mám tak nepoužitelnou, že se nechávám z kluzkého balvanitého příboje vyvézt na Pavlových zádech. Je to pohádka. Po koupání v bystřinách nám nazelenalá voda jezera připadá jako kafe, necháváme se houpat větrem vzdutými metr vysokými vlnami, odvážlivci šplhají po ostrých výstupcích na útesy a skáčou z nich do bůhvíjaké hloubky. Po dvou hodinách dosahujeme téměř reklamní svěžesti, asi by byla vážně blbost se teď zpařit šestisetmetrovým výšlapem do tábořiště. Sedáme do aut, znovu nabíráme vodu v Nago a vracíme se při západu slunce.
V táboře čeká překvapení. Marťas si během naší nepřítomnosti přihnul piva z plechovky a pozřel místní vosu, která mu dala najevo svoji nelibost precizním vpichem do oblasti mandlí. Nepozorný konzument s voletem jako kráva čeká už dvě hodiny na nástup dusivé agónie a kupodivu stále může dýchat. Je to pašák, v kapsáčích měl celou dobu připravenu trubičku pro případnou tracheotomii, kterou by si nejspíš musel provést sám. Zatím se léčba omezuje na další konzumaci odporně zteplalého chmelového extraktu. Bojíme se, že se mu bude chtít říhnout, to by pak jeho obří zmítající se struma vybílila tábořiště natotata.
Můj největší problém je zajít si na velkou. Zmrzačená noha mě přinutila vypracovat si zgruntu nový technologický postup tohoto za normálních okolností vcelku banálního, teď však velmi delikátního aktu. Nerad bych totiž svým bolestným řevem svolával k potěše oka vše živé z blízkého okolí, což by se při neopatrném balancování na oteklém kotníku mohlo snadno přihodit. Zmíněná finta tkví ve včasném vytipování vhodné, nepříliš vzdálené a přitom dostatečně skryté lokalitě, a v nošení kraťáků na ostro. V nich zůstane pohybu neschopná končetina, přičemž vyjmutá zdravá noha vykoná mohutný úkrok a celá pozice se zezadu zafixuje výše zmíněnou berlou. Tím vznikne základna ve tvaru trojúhelníku, v jehož těžišti je dostatek místa pro položení úhledné hromádky, aniž by se její autor musel všelijak nedůstojně předklánět a nakrucovat.
Rozkládáme bydlení a děláme si pelechy. Pepa mi znovu velkoryse přenechává lazaret a natahuje si síť (nikoliv celosvětovou) mezi nízké stromy, snad borovice. Výhodou tábořiště je dřevěný stůl s lavicemi, kde se dá pohodlně posedět a najíst. Auty sem dojíždějí i jacísi Cigiho známí, lačnící po horolezeckých dobrodružstvích. Zatím se jim dostává přehršel akustických zážitků, když ulehnuvše těsně vedle nás poslouchají do noci naše prdění, krkání a mužný humor, kterým si při ochutnávce zbytků piva, vín a lihovin odreagováváme frustraci z prožitého přesunu. V mdlém světle Pavlovy chemické svítilny Zombie vypráví neskutečný příběh o setkání s šedesátiletou uklízečkou ve sprchách vojenské ubytovny; řveme smíchy. Tentýž zpitý Zombie mi pak několikrát bourá lazaret při hledání svého spacáku, rozloženého někde v okolí a odchází si lehnout vedle svého bratra, aby přes noc dohlédl na dostatečnou průchodnost jeho oteklého hrdla. Jdeme spát všichni.