4. den, 5. 8. 2003

Přesun

Budíček v hlavách a vycházející slunce, které během chvilky udělá z chladné noci teplé ráno (bez ohledu na nadmořskou výšku) nás vyhnalo ze stanů jako vždy v půl deváté ráno. Stádo krav i s pastevcem bylo kdesi v dálavách a jediné, co nám rušilo ranní pohodu, byl čilý provoz na silnici, vzdálené 10 metrů od stanů. Naštěstí v Itálii nepodlehli tomu idiotskému zvyku bývalého Rakouska – Uherska, že by se jako teda mělo pracovat od sedmi ráno a vcelku rozumně svou aktivitu vyvíjejí až po osmé a to ještě pozvolna. Po snídani jsme si opět zahráli společenskou hru „Olejovky a menší plechovka“, teda vlastně „Sbalme věci tak, aby byly uvnitř a nic jsme neztratili“, uklidili po sobě tábořiště, včetně velkého množství vajglů, které jsme poctivě vyzobali, aby po nás nezůstalo nic než nestravitelné zbytky v přilehlém lese. Chováme se ekologicky. Při odjezdu jsme ještě zajeli k perličkové koupeli a vychytrale nabrali zásoby vody na vaření. Po zkušenosti s potokem, který byl předloni a předpředloni veselou zurčící bystřinou a letos smutným, tichým a suchým shlukem obroušených balvanů jsme nehodlali riskovat smrt žízní, hlady a smradem zpocených těl. Okurky z domova už byly také hořké, a hlavně vyschlé, a to o něčem svědčí. Ovšem počasí nás ještě mělo docela překvapit. Při přesunu do Passo del Tonale jsme si uvědomili nechutnou výkonnost italských silničářů, kteří se předevčírem kolem našeho tábořiště přehnali tak dvacetikilometrovou rychlostí (stoupání okolo 10°) a přitom měli v nohách cca 10 kilometrů neskutečný stěny a serpentin a převýšení přes kilometr. A ještě si bez zadýchání sdělovali nějaké silné zážitky. S těma bysme si asi moc nepojezdili, možná prvních 200 metrů, a jen z kopce… Po umístění Transita na parkáč v Passo del Tonale (1884 m. n. m.) jsme prolezli celé městečko, zašli do staré známé trafiky, napsali pohled do kmenové hospody panu Kolouškovi, určený však spíše italským pošťákům, aby neměli trudnou službu (text: „Bon žórno, prego, presto, kartolína, didopiči, aridevérči“ je snad trochu pobavil), navštívili působivý památník padlým první světové války (bojovat v těhle lokalitách muselo bejt strašný… a vůbec bojovat), v infocentru ohodnotili fotografie dojezdu jedné z etap Giro di Italia, kde se v tomhle průsmyku museli závodnící potýkat se sněhovými závějemi a hustou chumelenicí, a po kochačce na střeše památníku se přesunuli na oldýs bat goldýs tábořiště, které bylo naštěstí prázdné a ve stavu, jaký si pamatuju z minulé výpravy. Jen tam byl nějaký smrad, jak asi někdo nedokázal doběhnout za smrčky. Ale možná to byl jen takový pocit… Musím však zmínit ten zvláštní psychický stav, který nás přepadl na střeše památníku. Pokuřujíc a počumujíc na okolní kopce to někdo rozštípl hláškou, kterou to shrnul: „Sedíme na památníku padlým v první světové válce, čumíme okolo a přemejšlíme, jak vomrdat ty kopce okolo…“ Jenže ty kopce jsou tak blbě postavený, že to vomrdat nešlo…

Malá, amatérská architektonická vsuvka. Jak to dokážou? Jak to ti Italové dělají? Při přesunu do nového bajkového revíru jsem se pokoušel vnímat prostředí nejen z pohledu bajkera, ale i z pohledu Čecha, který je zvyklý na podnikatelské baroko. Architektura. Něco naprosto úžasného. Umí to, všiváci. Dokonalá souhra barev, které bych si nikdy netroufl kombinovat (starorůžová, zelená mnoha odstínů, a dokonale ladící), i ta poslední haluzna má svůj styl a ducha… Podloubí, které je funkční… Nikde rychlokvašné domky zbohatlíků s životním prostorem obohaceným předzahrádkou nacpanou dětskými klouzačkami a trpaslíky, nikde nebylo k vidění to naše „hurámámnato“, změť nesmyslných prolamovaných domů na klíč, žádné pětiúhelné verandy… Mají vkus. A asi všichni. Zámková dlažba? Možná. Ale žulová kostková je lepší. Žádné viklající se betonové profily, ani před supermarketem. Květináče za okny i v těch nejužších uličkách, neurážející prostředí. Všechno stylové. Nenásilně ukazují: „My to umíme. My si svoje postředí nezkazíme nějakou blbostí, která tady bude padesát let řvát, že měl někdo peníze a nevěděl, jak je smysluplně utratit“. Jen jednou jsem viděl kamenné lvy u brány. Ale oni tam patřili, naprosto přirozeně, pasovali tam. Proč to někde jde a někde ne??? Je to o národu, o vkusu, o penězích? V čem to je? Proč to nejde i u nás? Proč o tom píšu… Při přesunu do Tonale byl v jedné ze zatáček v brutálním stoupání starý dům, třípatrák, břidlicová střecha… A vedle byla novostavba. Novostavba, jejíž architekt dokonale respektoval vzhled domu vedle. Kombinace světlého dřeva, kamene, skla. A přitom to vedle onoho starého domu vzniklo něco, co se starému domu velmi podobalo, ale přitom to bylo moderní, vkusné, lahodící oku, ve svahu zabudovaný klenot, který korespondoval s okolím, se svahem, ve kterém stál, s toutéž břidlicovou střechou jako soused… Umí to. Asi v sobě mají něco, co zbylo po antice, kompletní vnímání prostředí, které respektují. Možná si tady plácám játra, hrozně amatérsky popisuju zjevnou pravdu, kterou každý zná… Vlastně jim závidím. Jakékoliv satelitní městečko u nás je prostě hrůza proti tomu, jak postaví v Dolomitech i poslední kůlnu. Maluju si to v moc růžových barvách? Nevím, nejsem odborník. Snad mi někdo potvrdí, že se nepletu a že je to tak, jak si myslím…

Náš slovník se po čtyřech dnech mimo prostředí, kde rozumí česky, poněkud zúžil. Nejfrekventovanější slova byly „vojebat“, „vymrdat“ nebo spíš všechny slova měly v kořenu „mrd“… Míša si užila grupáč bez sexu, když se na ni všichni vrhli a udělali tzv. hromadu, přičemž její křehká tělesná schránka byla základem. Už si nedokážu vybavit, kdo byl iniciátorem ani proč k tomu došlo, ale po výkřiku „hromada“ náhle zmizela pod vrstvou zapařených bajkerských těl, aniž stihla vyjádřit nesouhlas. Příprava na seznamovací etápku probíhala v poněkud laxním tempu, protože nad hlavou se nám začaly kupit mraky a nikomu se kdovíjak nechtělo dobrovolně zmoknout. Při přípravě hodnotných pokrmů jsem byl nucen konstatovat, že termotaška už nechladí, ale začíná poněkud zatouchat (a opravdu nevím, co se tam sakra vylilo a následně shnilo, ale mušky to ocenily), a že pro příště by bylo dobré koupit nikoliv čerstvé, ale raději trvanlivé mléko. Ten náběh na jogurt nevypadal nijak vábně a putoval do hrobečku všech zkažených mlék, neboli co nejdál z dočichu. A ještě bych rád zdůraznil, že si Mety půjčil náš hrnec a špatně ho umyl, dobytek jeden! Ovšem budiž mu omluvou, že vody bylo málo a ta, co tekla tak 300 metrů od tábořiště, bohužel předtím proběhla městem a pokud to mám vyjádřit slušně, tak nevoněla. Ale když je hlad, i husa se sní a bajker se vykoupe i v močůvce, jen když nebude smrdět potem. Okolo 15té hodiny vyrážíme, chrochtajíc a frfňajíc, na seznamovací etapu směrem k hluku vody, která evidentně padá z velké výšky. Alveo Presena. Pro ty, kteří onen zázrak přírody znají, to nemá cenu popisovat. Pro ty, kteří neznají, se o to pokusím, ale stejně se mi to nepovede, protože příroda je mocnější jakýchkoliv slov a obávám se, že moje chabá výřečnost na tento úkol nestačí. A ani fotografie nedokáží vystihnout ten strašnej kýč, kterej si na nás pánbůh přichystal. Po velmi výživném stoupání, které pro nás znamenalo docela slušný sportovní výkon zpestřený počítačovou hrou „projeď poslepu tunel“ jsme dorazili k vodopádu, kterého se pořád nešlo nabažit. Skrz volné kameny padal do hloubky asi 500 metrů s adekvátní zvukovou kulisou. Lezli jsme po kamenech před přepadem, záviděli obyvatelům chatičky, stojící víceméně přímo vedle dopadajích tun vody, fotili se… Fotili se… Hééééj!!!! Co je? Foťák, vole!!! Hráb do ledové vody…. Kurva… Jediný fotoaparát výpravy, který nebyl digitální (ten druhej byl digitální), se rozhodl, že má dost nudného, suchého života a z kamene, kam jsem ho položil, zlehka sklouznul. Jen díky Peryho výkřiku jsem zpozorněl a po krátkém váhání mu rukou přerušil pouť do hlubin vodopádu. No. Tak teď už víš, ctěný čtenáři, proč nevyšla fotka lišky, která málem chcípla, když načuchla do Metyho stanu… Byla to událost, která nám poněkud zkazila radost z dovolené. Znáš to… Foťák si novej koupíš, ale zaznamenané zážitky už těžko. Ale přestanu skuhrat… Trochu poruším časovou posloupnost vyprávění a rovnou prozradím, že večer jsem zalezl do stanu, z totálně mrtvého přístroje potmě vytáhl film, kryjíc světlo od ohně vlastním tělem a spacákem a vysoké procento fotek vyšlo, byť byl film namočený. Aparát vyschl pod střechou Transita a vlastně všechno dobře dopadlo. U Gardy už jsme vesele fotili znova a namočený film nakonec po vyvolání ukázal, že jsme se vlastně docela dobře bavili…

Od vodopádu jsme se poněkud skleslí (teda já a Míša, protože to byla víceméně moje chyba a hlavně Míšy foťák) vyškrábali k závěrečnému orgáči seznamovací etápky. Kilometrově? Nic moc. Zážitky? Ty nám nikdo nevezme. Rovná plocha kilometr na dva kilometry porostlá kýčovitě zelenou travou, obklopená kýčovitými půlkilometrovými skalními stěnami z bílého dolomitického vápence, ze kterých tu a tam padaly takové domácí, rodinné vodopády, které se spojovaly v bílý potok, který pleso rozděloval meandrem… Ticho přerušované jen pleskáním dešťových kapek… Voda studená tak, že když do ní člověk vlezl, slezly mu nehty na nohou a chloupky na neoholených nohách slehly teprve při sjezdu do tábora… Ze sytě zelené trávy vykukovaly obroušené bílé balvany velikosti menší chatky… Nezbývá mi než citovat Sunnyho, který předloni na tomto místě prohlásil, že praotec Čech byl nebetyčnej kokot, že ten náš národ nedotáhl až sem… Ledovce tak blízko, že se človíček nemohl zbavit pocitu, že si na ně může sáhnout… Kdyby měl ruku tak půl kilometru dlouhou… Nelidský řev Metyho a Příby, kteří podlehli vábení divočiny a svlečení donaha vlezli pod jeden z vodopádků, aby si odnesli když ne zápal plic, tak alespoň čistou prdel… Hele, to fotky ani jakýkoliv sebekvětnatější popis prostě nedokážou zachytit. Dojeď si tam osobně, vážený čtenáři, a udělej si vlastní dojem. Já, a myslím, že můžu mluvit i za ostatní, to mám pevně vypáleno na harddisku, kterému říkáme mozek a v emočním centru, kterému říkáme srdíčko. A nikdo mi to nedokáže vzít, stejně jako mě chybí slova, kterými bych to dokázal sdělit ostatním… Nádhera. Kýč. Tohle nám Stvořitel neměl dělat. Teď už se na českou kotlinu dívám jinak. Jsem rád tam, kde jsem, ale tohle je fakt sprostý!!!! Kýýýýýýýýč zatracenej!!!!! Chci tam znova… Jdu si dát panáka.

Tak, už je to lepší. Gloglo. Chrrrr. Fuj. Fernet.

Po velmi důkladném vykochání jsme opustili tu sprosťárnu, došli ke kolům, které jsme důvěřivě (a právem důvěřivě) nechali před hranicemi plesa (kromě Cigiho, který si vesele zabajkoval na půdě neorané) a sjeli šílenou rychlostí do tábora. Za zaznamenání stojí průjezd tunelem… V padesátce vletět do tmavé díry dlouhé 200 metrů je opravdu adrenalin. Přeskakování odvodňovacích kanálů ve volném kamení rozhodně nebyla nuda a každý z nás použil všechnu techniku, kterou si za ta léta bajkování vštípil. Když jsem viděl brzdné stopy těch přede mnou, měl jsem pocit, že asi jedu pořád dost opatrně. Za zaznamenání ovšem stojí nevšední výkon Příby, který si zapíchal měrou vrchovatou. Pak měl v táboře něco málo sexistických poznámek, ale přece jen… Bodnout na 500ti metrech 3x (!) a pokaždý zmijáka, to už chce nevšední talent a nebo používat místo duší šprcky. Dlužno dodat, že při posledním defektu si dokonce ustlal do kamení, takže měl komplexní zážitek, který jsme potom dlouho rozebírali a dosyta jsme se vysmáli. Inu, cizí neštěstí potěší. Večer probíhal v duchu rozhodování, jestli vařit nebo nevařit, jestli voda v potoce je dostatečně smradlavá, abychom se v ní koupali (došlo k tomu, bohužel), a Mety, pro ten večer řečený Pašák, uvařil kotel velmi voňavé česnečky na ráno. Tím si usmířil Míšu, které mu přestala vyčítat mastný a flekatý hrnec od rána. Rozpoutali jsme oheň (a nebyli jsme první, jak jsme si všimli podle od suchého dřeva vyluxovaného lesa a čerstvého ohniště) a naprosto překvapivě jsme se ožrali. To je koneckonců už taková tradice. Vždyť nás druhý den čekala královská etapa, že… Hehe… Strašně jsme se ožrali…

Hlášek u ohně padalo docela dost. Za všechny si dovolm citovat Příbu. „Moje ženská má krámy zrovna, když jsem v Alpách…“. Cigi: „No… Tak to si s tim pěkně vymrdal…“ O úrovni zábavy svědčí i Cigiho poněkud zmatená hláška: „Každý správný táborník má u ohně vodu s kýblem“. Nicméně Cigi je tímhle slovosledem vyhlášený, takže to asi nikoho nepřekvapí. Všichni jsme byli velmi chytří a mám takový nejasný dojem, že ten večer mi došlo pivo, fernet, cigarety a rum a nebyl jsem v tom sám. Při chlastání orgasticky prožíváme hudbu JůTů a podobné styly, velmi si notujeme na téma, jak to některým skupinám jde a některé stojí za prd a Pery se velmi těší na to, až bude mít vlastní CD s Divokým Billem.

V noci mě probudilo štěkání. Nebyli to vlci. Ani psi…

Článek pokračuje na další straně.