Dolomity 2003

5. den, 6. 8. 2003

Ráno bylo poněkud zvláštní. Například naprosto nepochopitelně Příbovo stan pro tři až čtyři osoby v noci přelevitoval co nejdál od Cigiho zvratků. Tím se vysvětlily ty divné noční zvuky, které připomínaly štěkání smečky vlků. Ale to vše jen odpovídá tomu, že jsme se psychicky připravovali na královskou etapu, etapu všech etap, na které vypustíme duši, a někteří možná i píchnou. Cigiho blitíčko až tak moc nevonělo a tak ho raději Pery přikryl svým stanem, když došel k názoru, že přesně na tom prosluněném místě, kam ho položil, nejlépe vyschne. Změnil názor a nebyl veselej, ale my se docela dobře bavili. Prostě se choval extrémně ekologicky a navíc to tak nesmrdělo, takže vlastně zaslouží pochvalu… Nebyl rád. Málem taky přiložil polínko, když to ucítil a pak následně odstraňoval z podlážky. Mety měl k snídani nepěkné překvapení. Všichni jsme věděli, že dneska si hrábnem na dno a on si klidně přes noc zneschopnil přední brzdu, abychom nevyrazili moc brzo. Svázaná kola byla totiž svázaná poněkud něšťastně a jemu vytekla přední kotoučovka, poté, co byla opřená o jakýsi jiný komponent, bohužel ve velmi nesprávné poloze. Byl jsem obviňován, že za to můžu já, protože jsem kola skládal k sobě a zamykal, ale jakoukoliv odpovědnost za tuto prekérku odmítám, to se přece mohlo stát kdykoliv. Fakt ale je, že sjezd, který nás dnes čeká, je bez přední brzdy je docela jistá sebevražda… Po několika pokusech o naplnění hydraulického systému a následné odvzdušnění se v polních (doslova) podmínkách oprava podařila a brzda byla v rámci možností opravena. Sláva…

Vyrážíme v 10.45, s pouhou hodinou zpoždění. Naučnou stezkou mírně stoupáme na vrchol Passo del Tonale, míjíme italské důchodce s italskými vnoučaty, kteří nadšeně podporují naše hlemýždí, postalkoholické tempo. Vcelku bez problémů odoláváme pokušení se pohoupat na bradlech a různých žerdích a žebřících, protože dnes nás čeká cyklistický očistec. Z Passo del Tonale naprosto marnotratně ztrácíme výškové metry na asfaltovém sjezdu. Vím, do čeho jdeme a tak se mi ježí chlupy na zátylku a sjezd si sice užívám, avšak s mírnou obavou vyjádřenou mírným poklesem v koutcích úst. Sjezd byl totální adrenalinová záležitost, náklony do zatáček mohutné, zaléhání v uších nekompromisní. Z Tonale jsme během pár minut spadli na 1200 m. n. m. k odbočce doprava, která je značená houfem koziček a zaparkovanými auty. V jednom z nich sedí postarší Italka, která se velmi baví mojí snahou o sblížení s těmi rohatými, umečenými a nedůvěřivými tvory a usnadňuje mi to houskou a posunky, jako abych je nakrmil, že budou přítulnější. Kozičky se vykašlaly na okusování bodláků, sežraly nabídnutou housku a zmizely. Mrchy nevděčný. Po chvíli vcelku nenáročného stoupání jsme se ujistili, že stoupáme po červené č. 113 a pomalu nastával onen inzerovaný očistec. Stoupání pomalu houstlo a houstlo… Přibližně v polovině stoupání míjíme skupinu asi patnácti Němců, pracovně jsem je nazval Áles Kona. Možná proto se se mnou pokoušeli navázat komunikaci. Nevím, odkud byli, ale všichni sedlali Kony různých ročníků a stejného systému, čili Stinky. Velmi si na tom zakládali, v jedné ze serpentin jsem se pomocí rukou, nohou a primitivní angličtinou (můj problém, oni mluvit uměli) dozvěděl, že jsou takovej volnej tým, kterej jezdí pouze na Konách, protože jsou to nejlepší kola na světě… Chtěl jsem je pozvat na náš maraton, ale na to moje jazykové schopnosti bohužel nestačily. Nicméně postupně míjeli oni mě, protože (a už je mi to trapné připomínat) jsem s fyzičkou zcela mimoň a když jsem dorazil na vrchol, zrovna po odpočinku vyráželi vstříc sjezdu. Ve dvou třetinách vstoupání už bylo zcela jasné, jak na tom kdo je a tak jsme s Míšou uzavírali formaci. Když tu náhle… V jedné ze serpentin výšky pětipatrového paneláku se ozvalo zdola: „Jé, mě praskla sedlovka!“ „Cože, Míšo?“ „Teda sedlo, vlastně…“ „Sedlo????“ „No, taková ta trubka, co to v tom drží…“ „No ty vole… Dá se na to jet?“ „Počkej…. Nedá, kroutí se to…“ „Tak to sem vytlač, mrknem se na to…“. Míša se opřela do stoupání silou lví a únava materiálu udělala své… Praskla ji ližina v sedle a všechno vypadalo velmi zle. Ale nakonec jsme navázali na letitou tradici časopisu „Urob si sám“ a s Příbou vymysleli neuvěřitelnou opravu sedla, která spočívala v (pomocí volně loženého kamene) rozohnutí imbusu č. 3 do úhlu přibližně odpovídajícímu tvaru ližiny, vsunutí imbusu do dutin té proklaté prasklé trubičky a scvaknutí dohromady, korunované omotáním polštářkovou náplastí, aby se to nerozpadlo. Nemocné sedlo bylo tedy promptně vyléčeno a Míša se nemohla vymlouvat na technické problémy a musela zbytek kopce vyšlapat, za což nám velmi upřímně děkovala. Nadmořská výška nám při stoupání rozhodně házela klacky pod nohy a nakonec jsem musel po každých 100 metrech zastavovat, nalokat něco málo kyslíku a pokusit se o další výškové metry. Jak jsem to dokázal v tom devadesátym devátym vyjet víceméně v kuse??? Ponižující srovnání… Kyslíkový deficit dělal se silami psí kusy. Jo, pes by to asi vyběhnul bez problémů, ale bernardýni s rumem v soudku pod krkem měli dovolenou a stejně by asi nepomohli, nejsou tažní… Jak já záviděl tomu motorkáři na enduru, který kolem nás přebrumlal a rychle mizel nahoře… Konečně vrchol. Cestou jsem chvilku jel s Metym, nakonec jsem ho se zbytky posledních sil trhnul asi o dvacet metrů, nicméně přes váhu mého kola je přece jen jeho Bandit kolo vyloženě určené pro sjezdy a za ten souboj s výškou zaslouží nejvyšší uznání… Na lavičce pod horskou chatou jsme sežrali mastné svačiny a poprvé bylo salámu víc než dost, doplnili tekutiny do camelbacků, počkali na opozdilce a následně vytlačili kola do posledního, prakticky nejetelného stoupání. I ten Němec na Koně, co nepatřil k Áles Kona, vykrysil za první serpentinou, protože sklon přes 20° jiný pohyb než nekompromisní práci s tretrama neumožňoval… A v 15.30 konečně na vrcholu… Passo del Motozzo (2631 m. n. m.) je bajkerská fajfka, která se nepovede každý den. A pohled do hlubokého údolí, kde se na jedné straně srázu klikatila cestička směrem do hloubky, napovídal, že nás čeká vrchol, to, kvůli čemu jsme sem jeli… Německý bajker nás ochotně vyfotil na digitál a pak odpočíval. Mezitím se do průsmyku vyškrábali další dva bajkeři a stejně jako my strnuli v němém úžasu… Hrošení v takové výšce nepřináší kdovíjakou rozkoš a uvolnění a chladný vítr nás záhy přesvědčil, že víc toho tady nevykoukáme a tak jsme po navlečení chráničů vyrazili na sjezd, který prostě u nás doma nenajdeme. S mohutným křikem a se zařazenými pilami jsme předvedli mohutný nástup na červenou č. 111, který skončil po cca 200 metrech Metyho zmijákem na prvním kamenitějším úseku. Pery s povzdychem vytáhl potřebné propriety a dával to s Metym dohromady. Ještě že má někdo tu potřebnou zodpovědnost… Nastalé pauzy v závětří využíváme různě, já po Míšině připomenutí hledám nějaký vhodný kámen pro maminu, aby měla šutr z větší výšky, než je nejvyšší bod v Čechách. Po opravě defektu znova vyrážíme a Mety po 150ti metrech píchá podruhé. To už nečekáme, zanecháváme Metyho s Perym a jednotlivě sjíždíme na skalní ostroh nad Lago di Pian Palú. Reakce přijíždějících se nápadně podobaly – „jé…“, „to je bomba“, „týýýý vole, na TOHLE jsem se těšil…“ a podobně. Předposlední doráží Mety a řadu uzavírá Pery. Zatím moc nenadává. Nejtěžší úsek je totiž před námi a je čas se kochat neuvěřitelným výhledem na jezero, chvíli modré, chvíli s nádechem dozelena, obklopené skalními štíty strmě klesajícími přímo k hladině. Málem bych zapomněl… Tohle byla asi nejsexuálnější etapa. Kousek před ostrohem totiž ulovil jednu zmiji i Příba. Teď jsem se mohl smát já, protože kromě dvou defektů při prvním dnu už jsem měl docela pokoj od pumpování a ostatní si to vybírali měrou vrchovatou. Snad jen Pery, pokud mě paměť neklame, byl bez ztráty kytičky. Zase ale ve sjezdech neblbnul, to bude možná ten pravý důvod. Na ostrohu už byly lepší podmínky pro odpočinek, takže jsme rozbili tábor, cpali se hrozinkama a různýma energetickýma sračkama, posmívali se Němcům, kteří se staženými zadky a velice uctivě sjížděli kolem nás do údolí a nevypadali, že by si to kdovíjak užívali, fotili jsme se a tak. Když dorazil Pery, dostal krátké školení (možná až příliš krátké) o natáčení na videokameru a ve skupině jsme se pokusili ukázat na pásek, jak dobře umíme jezdit. No… Cigi prorazil hned na prvním skoku zadní kolo, já se tam prakticky nevešel a musel jsem slézt, Příba předváděl koloběžku, vlastně to nikdo nedal čistě. Po opětovném zaujetí formace jsme bez lepícího Cigiho vyrazili dolů a těšili se na profi záběry. Já to ještě neviděl, ale prý to bylo takové docela roztřesené… Naštěstí. Na křižovatce jsme opět čekali, krátili si dlouhou chvíli hodnocením brzdných stop „Álles Kona“ – evidentně to pro ně nebylo jednoduché a vyryli svoji brázdu do dějin MTB docela výrazně. Cigi po dojezdu oznámil pěknou držku, kterou hodil v předchozí zatáčce, ale bohužel to nikdo neviděl. Měli jsme trochu obavy o celistvost konstrukce Peryho organismu, což Mety komentoval jemně zazpívanou hláškou: „To se Perymu NEBUDE líbit!“. Pery dorazil za deset minut a netvářil se nadšeně, ale dlužno dodat, že ani moc neksychtil a bez velkých protestů pokračoval v jeho soukromém utrpení. Ostře to kontrastovalo s nadšením z výjezdu do průsmyku, který zvládl skoro levou zadní, dokonce snad bez přestávky. Odbočili jsme doprava k horské bystřině, zkonstatovali jsme, že opravená visutá lávka je na svém místě a postupně začali potkávat na pěšině i nějakou hlínu místo světlé suti. Na pěšince mezi kravskými nikoliv několikrát přelézáme ohrady (ještě že ve dřevě nebyl zaveden proud) a po jednom z přeskoků volně ložených kamenů jsem si udělal menší výlet do křoví. Inu, přední kolo mělo příliš málo prostoru pro kvalitní trakci a já sebou šlehnul jako pytel brambor. Po oprášení a překonání další NS lávky nad bystřinou, kde s Perym a Míšou uzavíráme řady jsem se trochu oklepal, trhnul se a znova si začal užívat sjezd. Cestou ještě míjím Příbu, který si nahrazuje manželčinu periodu mohutným pícháním a opět lepí zmiják. U jezera se potkávám s Cigim a Metym, kteří vydýchávali po MTB orgáči. Hladina jezera zblízka zdaleka nebyla tak hezká jako zeshora, byla asi o deset metrů nižší a pokrytá bordelem, klacky a prázdnými PETlahvemi. O zábavu se nám postarali oslíci, pravděpodobně rodinka. Obcházeli kolem nás, smutně hýkali a nakonec šli naproti Příbovi, který byl docela překvapen, když byl náhle donucen jet slalom mezi páchnoucími tvory s velkýma ušima. Když jsme byli kompletní, vypálili na poslední část sjezdu do civilizace. Začínal vysokými schody z kulatin, krásná kličkovaná, serpentiny, sem tam nějaký skok a najednou konečně asfalt, restaurace a malá stavba s vyvěrající minerálkou. Doplňujeme tekutiny a čekáme na Míšu s Perym. Když už to trvalo docela dlouho, šel jsem jim pěšky naproti, plný obav, co uvidím za příští zatáčkou. Konečně jsem uslyšel pískání brzd. Míša měla nahoře u oslíků najednou prázdnou zadní gumu a i když volala, nikdo to neslyšel – ještě že Pery uzavíral řadu. Defekt nenašli, tak duši nacpali nazpátek a čekali, jak se to vyvrbí. Nakonec to nějak záhadně drželo a pakárna začala teprve druhý den. Ale to zase předbíhám. Od minerálky, která měla výtoč asi tak půl litru za minutu (opravdu bylo velké sucho) jsme sjížděli po mírně rozbitém asfaltu a opět marnotratně ztráceli výškové metry. Ale jiná možnost nebyla, kromě naprosto vyloučeného návratu stejnou cestou zpět. Ovšem málem jsem tam zkejsli, protože jediná cesta byla poněkud… Ehm… Zavalená… Při sjezdu začalo pršet, tak jsme se navlíkli do větrovek a nepřišlo nám divné, proč je všude tolik hasičů. Za chvíli už nám to jasné bylo. V noci bylo asi poněkud bouřno, ale jen lokálně, na téhle straně masívu. Poprvé jsme si mohli sáhnout na sesuv půdy. Něco podobného známe jen z televize. Tak 30 metrů široký a pět metrů vysoký pruh smradlavého šedivého jílu pramenil mezi dvěma skalními štíty, přehrnul se přes louku, cestou sebral nějakou dřevěnici a rozhodil její trámy po okolí, jakoby to byly špejle a přehradil potok a cestu. Tam, kde končil, tekla menší říčka hluboká tak metr a víc, špinavá, kalná prudká voda… Přes sesuv nešlo jen tak přejít, protože hned vedle něj tekla ta voda ještě prudčeji a navíc jsme se v tom docela bořili, víc jak po kotníky, haha. Uprostřed stály na pásech dva bagry a pracovaly na způjezdnění cesty. Už měli položené roury a zaváželi je zeminou. Když stavbyvedoucí viděl naše marné pokusy překonat tok, chvíli na nás pískal a pak jsme se gestikulací domluvili, že nás pustí. Bylo to roztomilé, bagr velikosti menšího rodinného domu popojel, druhý nabral hromadu jílu, udělal z něj pěšinu, uplácal to lžící velkou jako osobní auto, odskočil stranou a vesele se zubící řidič nám pokynul, abychom šli. No, suchou nohou to nebylo, po kotníky ve sračkách, ale kdyby tam nebyli, tak nemáme šanci prorazit vlastními silami. Když jsme potom sjížděli níž, viděli jsme, co to asi bylo za bouřku – spláchnutý kemp, všude jíl, nepořádek, slehlá tráva, vyvrácené stromy… Ještě že jsme nekempovali na téhle straně – na naší straně v noci nespadla ani kapka. Projeli jsme městem Pejo a po asfaltu pořád klesali s vědomím, že je to sice hezký, ale totéž si vyšlapem nahoru. Ve městě jsme odbočili doprava a bez velkých proslovů vyrazili na brutální stoupání z 900m. n. m. do Montozza, vzdálenému 13 km… Ono to převýšení pro trénovaného silničáře asi není kdovíjak náročné, ale my tou dobou měli v nohách 45 kilometrů v hodně náročném terénu a tohle stoupání po asfaltu rozhodně nebyla třešnička na dortu, ale spíš očistec. Hned u křižovatky jsem se roztrhali a každý se s kopcem porval sám. Nechal jsem Míše mobil, kdyby se dostala do problémů a pomalu se škrábal do tý stěny. Hrůza. Jednou mě málem zprasil kamion, mezera mezi krajnicí lemovanou vysokou zdí a jeho bokem byla tak metr a rozhodně nezpomalil. Br. Bylo to poprvé, kdy jsem musel zanadávat na italské řidiče. Dojel jsem Cigiho, zanadávali jsme si na zkurvenej kopec a společně stoupali. Pak měl krizi, dostal tabletu Enervitu, bouchly mu saze a zmizel. Míša byla hluboko, nemělo cenu čekat a tak jsem pomalu stoupal sólo. Došla mi voda a tak jsem sockoval u nějaké hodné italské rodinky, sice pochopili, co potřebuju, ale nic neměli a i přes jejich upřímně míněnou snahu mi pomoct jsem pokračoval nasucho. Co kilometr, to nekonečné utrpení, když se silnice napřímila a viděl jsem dlouhou rovinu, málem jsem se zhroutil. Nakonec se mi podařilo natankovat u jednoho vodopádečku vodu, aniž jsem vyrušil dvojici v autě, kdovíco vlastně dělali. Když jsem konečně dojel na parkoviště před odbočkou na tábořiště, dal jsem poslední cigáro, rozklepaly se mi ruce a málem jsem se složil. Ostatní už měli vybaleno a začali si připravovat nějakou mlsku. Několikrát jsem se ptal, jestli nevolala Míša, bylo mi řečeno že ne a tak jsem šel malinko nejistý pro vodu. Když jsem se vrátil, Cigi už pro ni jel. Komunikace přes místní mobilní sítě poněkud vázla, Míša skončila na osmém kilometru, kde navazovala družbu s obsluhou italské restaurace, rozesmála je hláškou, že je z Čech (?) a pomalu klepala kosu zimou a vyčerpáním. Cigi ji přivezl až za tmy a už ani nebyla síla připravit něco rozumného k jídlu. Vyčerpaní jsme postavili stany a pomalu dochlastávali poslední zásoby alkoholu a sdělovali si zážitky z dnešního dne. Do tábora dorazil první Příba, za ním Pery a Mety, Cigi skoro hodinu přede mnou, pak já a Míšu Cigi dovezl v 21.00. Docela vydatný den. Znovu jsme rozpoutali ohníček a v půl jedné šli spát.

Za ten den jsme ujeli 57,6 kilometru, v sedlech strávili 5 hodin a více, nejrychlejší to zvládli průměrnou rychlostí 11 km/h.

Zápisky pod čarou…

Za celý den padlo dost hlášek, jejichž úroveň s postupující únavou poněkud klesala. Snad jen jedna za večer: „Co sedlo, Míšo?“ „Sedlo je dobrý, ale bolí mě prdel a tak…“ Takže nové pojmenování pro dámské přirození je „a tak“ a s půlročním odstupem mohu prohlásit, že se to docela drží. Stejně ta oprava sedla uprostřed stoupání na Montozzo byla snad ještě šílenější než rady z pionýrských dob MTB, kdy se například doporučovalo při neopravitelném defektu vycpat pneumatiku suchou travou… To bylo většinu dnešní etapy zcela mimo mísu, protože ani suchá, ani jakákoliv jiná tráva se cestou moc nevyskytovala. Ale defektů bylo docela dost. Cigi jednou, Příba dvakrát, Mety dvakrát, Míša pomalej defekt, Pery, pokud vím nic a já taky… Jeden z nejsexuálnějších dnů celé dovolené.

Při ohníčku nám už malinko otrnulo, spřádáme plány na zítřek a opět je nám moře po kotníky. Do terénu už se nám moc nechce, chystá se přesun na Gardu a tak koumáme, jak si to zpestřit. Do šíleného plánu se nakonec nechává uvrtat i Míša. Mety bude řídit Transita, Příba bude dělat navigátora, protože jeho ořech by nemusel vydržet tak dlouhý nápor a my ostatní se do Gardy přesuneme po vlastní ose. Je to sice 80 kilometrů, ale optimismus nám dodává výškový profil trasy: Z 1884 m. n. m. na Tonale ke Gardě (50 m. n. m.) máme potkat jen jedno stoupání, přibližně tříkilometrové. Kostky jsou vrženy, rozhodnutí pevné a neochvějné, i když si každý před usnutím nepochybně říká, jestli tohle nám za to stojí… Myslím, že nikdo z nás ale kdovíjakou erekci neměl…

Článek pokračuje na další straně.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..