Dolomity 2003

6. den, 7. 8. 2003

Po včerejším očistci se nám naprosto překvapivě nechtělo vstávat. Takže budíček až v devět, malinko rozbolavělí a tůňky kyseliny mléčné jen pomalu sublimovaly z našich svalů směrem k ionosféře. V ranním světle už nám večerní nápad nepřišel tak dobrý, ale celé jsme to vlastně vymysleli kvůli nasrání Sunnyho, kterej si dělal prdýlky z našich kilometrů v sedle a jediné, co by ho trochu rozhodilo, byla kilometráž nad 300 km. Takže nebylo kam couvnout a museli jsme alkoholický nápad zrealizovat. Velice lehce jsme posnídali (syrečky už byly poněkud zamřelé) a psychicky se připravovali na silniční etapu, která nám měla zajistit dolomitickou nesmrtelnost. Po snídani jsme naložili kola do auta, abychom to s výškovými metry zas tak moc nepřehnali a čtvero statečných ve složení Pery, Cigi, Míša a já jsme se nechali vyvézt do Tonale, složili kola, ve 12.00 zamávali (nikoliv naposled) Metymu s Příbou. Ten první sjezd byl nepřekonatelný – let po asfaltu na maximálně nafoukaných pneumatikách, které byly k silnici jako přilepené, dosahované rychlosti nevídané a dokonce se nám v tom štrůdlu aut podařilo (nebo jen mě?) předjet i samotného doprovodného Transita, kromě dalších padesáti aut. Po dojezdu si Příba stěžoval, že cesta byla sice pěkná, ale Metyho průběžné až nepřetržité usrávání mu z cesty udělalo peklo a litoval, že se s náma nevyšťavil.

Malinko předběhnu. Etapa vedla přes Tione di Trento, Search, Arco a konečná byla Riva del Garda. Píšu to proto, abych na to nezapomněl, protože nepíšu kdovíjak rychle a myšlenky předbíhají schopnost datlování.

Po nějakých 20ti kilometrech má Míša pocit, že nám nestačí a že jí to v zatáčkách poněkud plave. Byla to pravda. Pomalu jí ucházela pneu ze včerejška – pomalý defekt se nedá obelstít. Před Tione se Pery opět chápe role nekorunovaného krále oprav, vytahuje s bolestným výrazem rezervní duši, pořádně nabušíme zadní kolo a mažeme s větrem v zádech z mírného kopce. Jediné stoupání nás potkalo na Ponte Arche, bylo to jen 2 kilometry, ale i tak nám to srazilo průměr. Do té doby jsme to smažili průměrnou rychlostí 33 kilometrů za hodinu, což na našich frýrajdových kolech považuji za neskutečnou blbost. Sáhli jsme do hlubin cyklistického podvědomí a začali se chovat jako pravověrní žiletkáři, střídali se po minutě, vezli se v háku… Největší adrenalin bylo ovšem projíždění tunelů. Nejdelší z nich měřil 1850 metrů a kamion půl kiláku v protisměru zněl asi jako když stojíte metr od rozjetého rychlíku. Jedna velká klika byla v tom, že blikačku ze sedlovky nikdy nesundavám a baterie byly v pořádku. Po jednom z nejdelších tunelů jsme se krátce vyhrošili na parkáči hned za ústím tunelu, sežrali žiletkářskou cyklostravu, kochali se pohledem na skalní masiv a nabírali síly na závěrečný 20ti kilometrový spurt do Riva di Garda. Na bajky v bajk a zase hurá mírným klesáním po vitamínu A. Štěstí nám přálo a dokonce jsme se svezli i po cyklostezce, kde nám hodní zemědělci nechali nadosah různé pochutiny, jako téměř zralé víno, téměř zralé jablka a sametově modré, téměř zralé švestky. Vědomi si pověsti, kterou si český národ vypracoval po otevření hranic v osmdesátém devátém, jsme se nerozpakovali a občerstvili se připraveným ovocem. Nikde žádná kasička na eura, ale vzhledem k tomu, že jsme trhali z keřů a stromů, jejichž větve výrazně přesahovaly do cyklostezky, považovali jsme za naše právo, ne-li povinnost ulehčit přetíženým ovocnanům od bohaté úrody, která svou vahou skláněla haluze přímo do cesty a ještě by si někdo mohl při velké smůle vyšvihnout oko… Třeba kdyby sjel tak dva metry ze stezky a chtěl by kličkovat mezi stromy, hlavně na tom svahu, co vedl do sadů. No, prostě to nemají mít tak dobrý… V Riva di Garda jsme se ocitli okolo 16.00 a podle koncentrace obikinovaných slečen jsme bez problému dohledali Metyho s Příbou. Samozřejmě byli v epicentru a voayerovali jak o život. Ještě než jsme se s nimi potkali, neubránili jsme se pocitu, který asi zažívali vojáci po návratu z fronty do mírového zázemí. Zaprášení, zpocení, barva kol skrytá pod nánosem dolomitického prachu a kolem nás po náměstí a po plážích vyfintění frajeři na nablýskaných XTR FR speciálech v cenových relacích přesahujících všechny naše kola dohromady, v potem netknutých foxáckých hadrech, oblbujících tímto způsobem poloodhalené roštěnky s vyzývavým výrazem… Němčina převládala… sakra, nejsem přece xenofob… ne. Prostě, my byli ti morální vítězové, přece… Užili jsme si jakýsi iluzorní pocit převahy, i když ten trapák na náměstí dával sidehop přes lavičku. Jeho problém, na Montozzu nebyl vidět 😎 Nakonec nezbylo, než se přizpůsobit poklidnému tempu života, plynoucího kolem nás a tak jsme si přinesli plážové potřeby, jako ručníky, pivo, levné italské víno, drahá italská cíga (v mezičase, než jsme si koupili vlastní, musím zde poděkovat Perymu za jeho skvělou pomoc při nikotinovém absťáku, zachránil’s nás, kamaráde!) a začali jsme si taky užívat lenivou, ale tvrdě zaslouženou plážovou pohodu. Garda je opravdu nádherný kus zeměkoule. Tam se stvořitel vyřádil, až to není hezké. Ale jak to tam vypadá, to si přečtěte ve Velu nebo v turistických průvodcích, nebudu opakovat slova ostaních nadšenců. Mety a Příba se před hrošením stihli nadlábnout v pizzerii, kam nás taky chtěli vytáhnout, ale místní hostinští mají jinou představu o čase, kdy český turista dostane hlad a tak jsme museli jinam. Na zahrádce bylo fajn, snad jen kdyby naše jazyková vybavenost byla na vyšší úrovni, mohli jsme se vyhnout kvasnicovému pivu… Mety si při objednávání jídla získal nehynoucí věhlas… Zatímco my ostatní jsme byli dychtivi italské kuchyně, Mety už dopoledne jednu pizzu měl a tak chtěl něco od masa. Inu, povedlo se. Po chvilce váhání se rozhodl ukázat prstem na něco do sekce „Vod masa“ a trefil se neomylně – jeho podvědomí zřejmě toužilo po typické české stravě. Teprve když číšnice odešla, začali jsme důkladně zkoumat, co si kdo objednal a v německé mutaci lístku byl u Metyho dlabance objeven výraz „wurst“. Naše vysmívání dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy číšnice přinesla hranolky (údajně nedodělané), tatarku, kečup, něco málo nesmyslné oblohy a opečený – podle českých měřítek – podměrečný buřt. Ovšem – rozkrájený do motýlka. No, myslím, že za 6,80 euro to bylo docela pošušňáníčko. My ostatní jsme do sebe házeli pizzy, špagety a Pery jakousi kapsu – ta byla mimochodem od pohledu nejlepší a najust ještě nejlevnější… Po zaplacení celkového účtu (no, jako v Puppu, ale koneckonců, západ, že) jsme sedli do bajku v bajk a po naskládání všehomíra do Transita vyrazili hledat nocleh. To už byla veselost ta tam, protože vyzkoušená tábořiště byla obehnána ostnatým drátem a výhružnými cedulkami, které mezinárodním pikrogramem zakazovaly i konzumaci pod širákem, o stanech nemluvě. Cigi rezolutně odmítnul průserové razítko do pasu, po loňských zkušenostech s Policia Parco Naturale se mu nedivím, a tak se hledání příhodného plácku docela protáhlo. Po projetí asi 50ti kilometrů širokými silnicemi a neskutečně uzkými uličkami, kde bylo potřeba hlídat 5 cm od zrcátek na každé straně, jsme se skleslí vrátili do údolí a s padající tmou propadali beznaději. Už to bylo docela nahnuté, nakonec po dlouhém stoupání kolem místních kasin a luxusně vypadajících hotelů, marnotratně osvětlených až po střechu, a mnoha lákavých odpočívadel, které byly vysekané ve skále a pro černé stanování zcela nevhodné, jsme nakonec nad Lago di Tenno směrem na Porte Arche našli odbočku do lesa, kde by se dalo upíchnout. Po rekognoskaci terénu jsme se upíchli u potoka naproti jakési vodárničce a jako ukolébavku jsme poslouchali šumění jezu a jemné cinkání lahváčů Heineken, které se v něm chladily. Pochlastávání nebylo nijak bujaré, protože chyběla jistota bezproblémového odjezdu – klesání ze silnice na provizorní tábořiště nevěstilo bezproblémové ráno, ale nakonec jsme se se sebezapřením ožrali jako vždy (kromě Míšy, kterou už každovečerní intoxikace tolik nebavila) a kolem jedné hodiny šli spát a doufali, že nás v noci nevyplaší medvěd, vlk nebo nějaká jiná místní specialita. Někdo pod širákem, někdo ve stanech, kdo se kam svalil. Večer nebyl nijak teplý a od chladničky piv šla docela zima, takže stanaři neprohloupili.

Celkem jsme za ten den ujeli 82,5 kilometru za 3 hodiny 5 minut a dostali se za hranici snů (aspoň těch našich).

Málem bych zapomněl… Ještě před hledáním noclehu jsme neodolali a zajeli na krásně ukrytou pláž, plnou kamení a vracejících se surfařů, kde ostatní (já samozřejmě držel jazyk za zuby) hodnotili hlasitě jednu opravdu hezkou blondýnku v miniaturních bikinkách (no, fakt jí to slušelo…) s tím, že tohle nemůže být Italka, protože Lolobriggida byla jen jedna a navíc černovlasá, děvče se jen potutelně usmívalo a při našem odjezdu z parkáče si odemklo Formana s pražskou SPZ a tak se znova potvrdila dávná teorie, že hezký holky v Itálii jsou jen Češky na dovolené. Ovšem o tomhle jsem samozřejmě referovat nechtěl, na plážičku jsme jeli z adrenalinových důvodů – konkrétně Cigi, Mety a Příba si šli zaskákat ze skály, přibližně 6 metrů nad hladinou a k odrazovému můstku bylo potřeba překonat docela výraznou skálolezeckou pasáž. Do toho mě nikdo nedonutil, protože se bojím skočit i blbou šipku ze startovacího boxu, tak jsme jen s Míšou a Perym sledovali exhibici tří statečných a vychutnávali si teplý vítr, který vysušoval naprosto vše. Garda je opravdu ráj, jen by to nemuseli vědět všichni bajkeři a surfaři v Evropě.

Článek pokračuje na další straně.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..