Dolomity 2003

7. den. 8. 8. 2003

Vstáváme kvůli tý hysterický ženský, co se jmenuje Příba, už v osm, i když by se dalo spát déleji. Jenže ten kazispáč se probudil dřív a v rámci hesla: „Když ne já, tak nikdo“ začal řinčet hrncema – asi vyháněl vlka nebo co… Snídáme co dům a termotaška dá, ještě toho je pořád dost, i když pečivo je poněkud zamřelé. Z rána mi utkvěla Metyho hláška (teda utkvěla, já si ji zapsal, protože perel není nikdy dost), který při snídani zabásnil o svém programu po návratu domů: „Vykoupu se, voholim, se, vostříhám si nehty, vyhonim si péro…“ No, možná jsme ty myšlenky na pohlavní ukojení měli všichni, přece jen týden ve stanech, které nepřinášejí až zas tolik soukromí… 😎 Prošel kolem nějaký pán v zeleném, péro za kloboukem, slušně a s úsměvem pozdravil, snad hned za bukem nevolal carabinieri. Kousek níž po proudu potoka jsem objevil nádhernou tůňku, kde byla dva centimetry studená voda, ale lepší osvěžení jsem si nemohl přát, hlavně po těch vyschlých potocích nahoře to byla vítaná změna, ponořit se až po krk do čisté tekoucí vody a setrvat tam dvě pikosekundy, při kterých stihla nastřádaná špína opadat. Balíme už naposled plechové oblečení do třinácté komnaty a vyrážíme vstříc osudu. Výprava se rozdělila na tři části. V nejslabším zastoupení byla skupina „A“, tedy Míša, která se odmítla (vcelku rozumně) zúčastnit lození po kopcích bez jistého výsledku a nechala se odvézt na pláž, kde se celý den hrošila a chytala bronz, sockujíc cigára od švarných Italů. Skupina „B“ ve složení Mety a Cigi vyrazila autem kamsi do prdele na lanovku. Hodlali se nechat vyvézt do mraků a zasjezdovat si v neprobádané lokalitě. O tom poreferuje Cigi nebo Mety, aspoň doufááááám. No a skupina „C“ ve složení Příba, Pery a moje maličkost jsme se rozhodli poslední den zasvětit objevování objeveného a aspoň já jsem proklínal okamžik, kdy jsem se přidal. Ty dvě nukleární howada mě totálně utahaly. V 10.30 jsme vyrazili do 1km stoupání od tábořiště, neúspěšně jsme komunikovali s italkou, která nám nebyla schopná poradit (nebyla místní), stoupáme do vesnice, o jejímž jméně se musím poradit s Příbou, pak nádherný prudký rychlý šotolinový sjezd k Lago di Tone, kde nezbylo, než se na hodinu vyhrošit a obdivovat, jak se příroda vyřádila… Snad jen ta pláž nemusela být z ostrých kamenů, ale třeba z písku, i trávu bychom snesli… Jako malou perličku můžu uvést, že Barum je věčný – nafukovací člun české výroby obsazen obézní dvojicí nešel přehlédnout. Opět jsme zahlédli pěknou blondýnku, která si před ulehnutím na průhlednou matračku sundala vrchní díl plavek (Pery se hned chtěl potápět, ale voda byla taková bílá, byť z dálky do modra), ale když promluvila na svého kolíka, zjistili jsme, že je Němka… Ony se snad hezké Italky opravdu vyskytují jen ve filmech pro dospělé, a ani to není pravidlo… Po dostatečném vyválení a rozřezání chodidel o ostré kameny zvedáme kotvy a s mírnou nechutí nasedáme na bajky. Nechtělo se nám objíždět 30ti kilometrový masiv, který prostě nešel ojebat a tak klesáme po áčku směrem Garda. Ovšem víska Canale, to nám všem vyrazilo dech. Nenech se zmýlit názvem, milý čtenáři. Uličky dva, místy i tři metry široké, náměstíčko jako větší obývák, připadali jsme si jak v kulisách historického filmu. Jen místo rytířů se zde pohybovali turisté a občas nějaký bajker. Škoda, že těch fotek je tak málo. Ale stejně by to nebylo ono, opakuju se, ale to musí člověk zažít a prožitek si uschovat hluboko… Při jednom z kufrů jsme se sešli u sousoší jakýchsi učenců v družné debatě, přidal jsem se a Příba zvěčnil na již vyschlý foťák, nabíráme vodu ze svatého pramene a kufrujeme dál. Syndrom pozvolna se ztrácejících cest nám leží na camelbackách jak klíště a po přibližně třetím kilometrovém stoupání zase někam do prdele a následném návratu na stejné místo už začínám mít dost – nejsem robotický etapový jezdec a tak začínám prudit. Díky bohu kamarádi moje frfňání snáší s ledovým klidem, i když to asi bylo napřesdržku. Když si konečně užíváme krásný technický sjezdík, který vypadá jako že bude končit přímo na břehu Lago di Garda, tak nás to opět hodilo někam do kopřiv a nakonec tlačíme (skrz bodláky a celkově hnus, který tu snad bují od konce druhé světové války) směrem nahoru. Společnost nám dělají mouchy, jenže tyhle kurvy jsou nějak rychlejší než v horských průsmycích a nejdou trefit. Konečně civilizace a po krátkém stoupání po áčku vyjeveně koukáme na hrad. Příjezd k hradbám nám zpestřila babka na zápraží, která se nás optala, jestli mluvíme německy. Když ji Příba lámaně oznámil, že rozumíme anglicky, vesele nás podravila „Good bye“ a jen se chechtala. Vypadá to, že otázku na rodnou řeč a následný pozdrav má naučený ve více jazycích a takhle si zpestřuje stáří na zápraží. My se tomu chechtali až k hradu. U hradní brány jsme sežrali nějaké rozinky a po červené č. 102 se spustili dolů a ještě víc dolů. Tohle byla sladká odměna za dnešní utrpení a přestal jsem litovat, že se neválím na pláži. Málokde se povede sjet si 300 výškových metrů na jednom kilometru a ještě v technickém nekompromisním terénu. Brzdy dostaly co proto, ale stálo to za to, dokonce i Pery neměl připomínek, teď už mu MUSÍ být Krušné hory po kolena. Pořádně vyklepaní dorazíme do Rivy, v protivětru jedeme nejprve po pláži, pak po cyklostezce na včerejší skákací místo, kde nikdo z našich, tedy skupina „A“ a skupina „B“ nebyli, vracíme se na hroší pláž, cestou koukáme po „nahořebez“ a jsme vcelku úspěšní, nacházíme Míšu v příjemném opalovacím rozpoložení a tak se přidáme… Koupačka byla fantastická, po delším čekání na Cigiho a Metyho začínáme nervóznět. Nakonec se přes mobily dozvídáme, že oba čekali díky skvělé organizaci na lanovku přes osm hodin a při sjezdu Mety zkurvil zadní ráfek k nepoužití a že pro ně musíme dojet. Nejkratší sirku si vytáhl Příba a tak řídí ze stínu na prosluněnou pláž, kde ty dva nabíráme, Cigi se ujímá řízení a přes noc tradá domů.

Za poslední den jsme nakroutili 39 kilometrů, průměr 13, 20, což bych zakázal, nějak moc rychlé…

Při návratu jsme se prý vyhnuli jakýmkoliv zácpám, snad jen jednou, kvůli hrůzostrašné bouračce byla kilometrová fronta, na rakouském parkáči měřím teplotu – a v 23.00 mít na mobilu 29 stupňů celsiových není příliš typické, ale moc si toho nepamatuji, zkoušel jsem spát. Byly to ale spíš takové mrákoty. Doma na dvorku jsme vyházeli věci pod balkón, dal jsem chladit posledního Heinekena a víc nevím.

Bylo to krásné.
Stálo to za to.
Ale dobrého pomálu. To bysme se přesytili…8-)))))))))

Na další straně je fotogalerie.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..