Hlavní trasa Karlovarského AM bikemaratonu krok za krokem

Díky šéfovi tratí Karlovarského AM bikemaratonu České spořitelny si dnes můžeme s předstihem velmi podrobně představit všechna významná místa nejdelší trasy B na 57 km s převýšením 1500 m a těšit se až na ni 12. srpna vyrazíme.

Vyrážíme nově z Divadelního náměstí v 11:30  (350 m. n. m.). Prostorná hlavní kolonáda s cvrkotem lázeňských hostů a zvědavých turistů nás dokonale naladí na závod. Hned po startu a následném přejetí Jánského mostu přes Teplou závodníci vystoupají sice krátký, ale poměrně strmý úsek ulice Zámecký vrch, odkud po cca 250 m najedou na známou Sovovu stezku. Dál už trasa pokračuje ve stejných stopách, které vyjeli závodníci v předchozím ročníku. Na Zámeckém vrchu trať opouští městské komunikace a stoupá na věhlasnou rozhlednu Diana (556 m n. m.). Následuje dlouhý technický sjezd a hravá pasáž kolem neméně známého Jeleního skoku ke grandhotelu Pupp. Zde po krátkém vrstevnicovém vydechnutí znovu stoupáme přes Vyhlídku Karla IV. (514 m. n. m.) a Rusalčinu chatu k chatě U obrazu. Jsme bikeři, tudíž nás asfalt neláká a odměnou nám je dlouhý technický sjezd pěšinou Karla Čapka, v jehož dolní části na nás číhá nespočet zákrut a typických karlovarských „vraceček“. Se zadkem za sedlem dolétáme na silnici u Čapkovy chaty.

KV 2

Pohled z rozhledny Diana na závodníky dole pod ní… 

 

KV 3

Karlovarské vracečky…

Pokračujeme doprava směrem na Březovou, asi po dvou stech metrech odbočujeme na rozcestí ve tvaru Y doleva a přejíždíme po mostě říčku Teplá. Po dalších 150 metrech zatáčíme Hamerskou ulicí prudce doleva směrem k hotelu Alice, před nímž řadíme šmudlu a odbočíme doprava na zpočátku strmou uzounkou pěšinku, která se po chvíli rozšiřuje, víceméně vrstevnicově narovnává a malebně se klikatí svahem, přičemž nás nutí dupat do pedálů při přeskakování odvodňovacích žlábků. Asi po kilometru přijíždíme na rozcestí nad tenisovými kurty, kde pokračujeme doprava mírně nahoru. Předchozí úsek nás navnadil, a tak pošetile nechceme polevit v tempu, čehož po chvíli litujeme. Naštěstí po půl kilometru dojíždíme na lesní asfaltku s názvem Okružní cesta, kde se napojujeme na červené turistické značení a stoupáme po něm doprava nahoru s perspektivou tří kilometrů trochu jiné trýzně. Po chvíli totiž odbočíme doleva spojkou na žlutou značku, po níž stoupáme k další neznačené odbočce prudkým úvozem vzhůru, kde se cesta mění ve zpevněnou a přivádí nás na rozcestí s modrým turistickým značením. Po něm valíme doprava ve směru na Kolovou. Po přejezdu asfaltky (Okružní cesta) najíždíme do několikasetmetrové techničtější části, která vrcholí průjezdem blátivého důlku na kraji lesa. Následná polňačka nás přivádí na silnici v obci Kolová. Jedeme doprava do obce, po sto metrech zahýbáme doleva a kolem fotbalového hřiště dojíždíme k poslednímu domku u lesa. Čeká nás jízda jeden a půlkilometrovým průsekem, za nímž přivítáme první občerstvovací stanici.

KV 4

Příjezd ke Kolové

Po projetí průseku dojíždíme na šotolinovou cestu, po níž valíme „na pilu“ doprava k Pile, na tacháči pětatřicet jako nic. Za hostincem projedeme doleva spojkou kolem hasičské zbrojnice na červenou značku, po níž pokračujeme přes potok doleva, stoupáme lesní cestou ve směru na Dlouhou Lomnici. Před příjezdem na silnici odbočíme z červené přes pole doleva k lesu, kde se to nazývá Peklo, a kde závod vede panenským terénem přes dva menší brody. Dojíždíme na žlutou značku a absolvujeme dvoukilometrový úsek, který je místy (podle předchozího počasí) hezky blátivý. V místě, kde je konec lesa na dohled, před přejezdem můstku přes potok, opouštíme žlutou značku a zahýbáme doleva do nitra lesa s dalšími blátivými pastmi. Vyjíždíme z lesa na malebnou louku a po polní cestě jedeme doleva, až máme po 200 metrech v zorném poli budku letištní navigace. Držíme se lepší cesty, která se stáčí doprava a užíváme si další zážitek, tentokrát výtvarný – projíždíme proslulým vřesovištěm, které si nenechala ujít světoznámá fotografka Markéta Navrátilová ani fotograf KPŽ Miloš Lubas. A když máme kliku, prolétne nám nad hlavou právě z letiště startující Boeing, prostě kýč jako hrom…

KV 5

Blátivá cesta za první občerstvovačkou…

KV 7

Vřesoviště…

KV 7a

Odbočka ze silnice u letiště na Vítkovu horu…

Za vřesovištěm na velkém písčitém rozcestí odbočíme doleva a po rovince, po něco víc než kilometrové rovné cestě dojíždíme na písčité parkoviště u výpadovky na Prahu naproti golfovému hřišti. Tady zahýbáme doleva a polní cestou dojíždíme do nedaleké obce Olšová Vrata. Z ulice Ke Golfu odbočíme doprava do ulice Julia Mařáka, projedeme kolem točny autobusu č. 8 a stále rovně Hornickou ulicí přijíždíme na hlavní silnici. Pokračujeme rovně (Revoluční ulice) ve směru na Hůrky a Karlovy Vary, do Hůrek ale neodbočíme a držíme se mírně stoupající hlavní silnice, která objíždí letiště, až k odbočce na Vítkovu horu (644 m n. m., nejvyšší bod trasy), kam je situována druhá občerstvovací stanice.

KV 8

Druhá občerstvovačka u Vítkovy hory… 

Cestou se připojuje modré značení – toho se teď budeme dlouho držet. Za hotelem dáváme pěkný technický sjezdík, který končí na rozcestí modré a žluté značky. Držíme se stále modré, jedeme po ní doprava cca 2 km dlouhým mírným sjezdem až k chatě U Černé Marie, kterou vidíme po levé ruce. Popojedeme odbočkou doleva přímo před chatu (opouštíme modrou turistickou značku), pokračujeme náročným sjezdem po hraně a po cca 30 metrech, kde je rovná plošinka, zahneme zatím neprojetou vrstevnicí doprava, kde po 50 metrech narazíme na pěšinku dolů. Té se stále držíme. Užíváme si několik serpentin, jimž místní spolek bikerů Tukani neřekne jinak než „lanýžovka“ – to proto, že při závodě tu v pravotočivé vracečce pravidelně někdo podoben kanci obličejem vyrývá lanýže ze země. Fotograf si tu prostě jen stoupne, nastaví přístroj na sekvenční režim a má žně. Opodál číhá pár schůdků a je dobré být na ně připraven. Pod nimi pak pěšinka uhýbá doleva a po krátkém uzoučkém traverzu nás katapultuje u můstku na kraji parku nad hotelem Richmond.

KV 8a

Vítkova hora, tady se to láme do sjezdu…

KV 9

Sjezdík do Březové

Jsme zase ve Varech a už se z nich nehneme, ačkoliv je před námi ještě pěkných pár kilometrů. Krátce se pokocháme pohledem na mramorové sousoší bohyně lovu Diany s jelínkem a pokračujeme přes můstek. Držíme se lepší pěšiny, která nás dovede na vrstevnicovku nad řekou a jedeme po ní doleva proti proudu. Projedeme kamennou bránou a před levotočivou zatáčkou si připravíme šmudlu, protože za ní si na nás brousí zuby krátký, ale strmý výšlap po skále. Ignorujeme všechna rozcestí a dupeme stále rovně, dokud nesjedeme na silničku u Beethovenova altánu. Tu přejedeme a pokračujeme lesní pěšinou k řece ve směru proti proudu. Stále se držíme blíže k řece. Pěšinka je úzká a naprosto úchvatná, technicky po ní sjíždíme k řece až k uzavřenému můstku, za nímž narazíme otevřený na plot tenisových kurtů a reálu Gejzírpark. Krátký průjezd areálem nás přivádí k desetimetrovému brodu, jedné z osvěžujících atrakcí s velkou diváckou atraktivitou. Brod je při závodě bezpečně průjezdný, protože má panelové podloží a s hrázným v nedaleké Březovské přehradě máme domluvu, že drží hladinu na max. 40 centimetrech. Vyplatí se do něj vletět a užít si ho.

KV 10

To je on… pravý, nefalšovaný, karlovarský brod

Po vyjetí z brodu najíždíme na silnici a jedeme po ní doprava. Po cca 400 metrech koukáme vlevo a hlídáme si odbočku doleva do lesa na žlutou turistickou značku. Jak ji zmerčíme, hned si připravíme nejlehčího kašpárka, protože následných 70 metrů po Hadí stezce je nejstrmější stoupání na trase. S vyhřezlými plícemi a v potu tváře přijíždíme na rozcestí, kde – bohudík! – opouštíme žlutou a pokračujeme doleva nádhernou vrstevnicí (Dolní odpolední cesta, nikam neodbočujeme), klikatící se ve svahu přes prvorepublikové můstky. Na rozcestí za posledním z nich, nad benzínovou pumpou, odbočíme doprava nahoru a vystoupáme na Horní odpolední cestu, na které zahneme prudce doprava a stoupáme po ní stále nahoru bez odbočení. Stoupání má asi 1,5 kilometru, je plynulé a táhlé a dobře se v něm demoralizují soupeři, pokud máte stále síly nazbyt. Mně se tady už většinou chce brečet, protože jsem sice schopný stavitel tratí, ale mizerný závodník. Dojíždíme na rozcestí před pomníčkem Ave Maria, kde odbočíme vlevo nahoru Rusalčinou stezkou a stoupáme k chatě Rusalka. Odbočíme doleva kolem Páralovy jedle a pěšinou po rovině dojedeme k dalšímu rozcestí, na něm doprava a přijedeme na lesní asfaltku. Přes ni jedeme rovně na lesní pěšinu, po které sjíždíme asi 500 metrů dolů. Dojíždíme na asfaltové rozcestí, kde pokračujeme rovně po asfaltce na další rozcestí s myslivnou, na kterém odbočíme mírně vlevo na Rohanovu cestu. V tomto místě je při závodě na dohled občerstvovačka, která se nás ovšem zatím netýká, protože se k ní vrátíme po dalších třech kilometrech.

KV 11

Vary se už blíží, pořád je ale třeba dupat do pedálů…

Zpevněná Rohanova cesta nás po 500 metrech přivádí na rozcestí nedaleko Rohanova kříže. Zahneme doleva a sjíždíme 200 metrů (držíme se vlevo) lesní cestou ke Smrkovému srubu nad Tuhnicemi. Tady na rozcestí pokračujeme rovně po Lesmistrově cestě, která se později stáčí doleva a stoupá. Jedeme po ní stále vzhůru a dojíždíme konečně k třetí občerstvovací stanici na rozcestí u hájenky. Ignorujeme asfalt, zahneme prudce doprava kolem Fibichova altánu a šotolinovou Doubskou cestou jedeme mírně dolů, později po rovině cca 1,5 km, až narazíme na rozcestí u mýtiny. Zde se vydáme kolmo doleva a pěkným singletrackem, jenž je v závěru plný kořenů, dojedeme k chatě Rybářská bašta za hrází rybníka Linhart. Zahneme doprava nahoru, na asfaltce (Sovova stezka) znovu doprava a mažeme po ní kolem nejstarší stavby v Karlových Varech – kostela sv. Linharta ze 13. století. Dojíždíme na rozcestí u lesní restaurace Linhart a lanového centra. Bedlivě hlídáme modrou turistickou značku, abychom si po ní „vychutnali“ hustý výšlap úzkou šotolinkou doleva nahoru, napříč asfaltovými serpentinami až na Doubskou horu – Aberg. Stále po modré pokračujeme sjezdem na rozcestí ke Křížku a odtud přes asfaltku kamenitým sjezdem na vyhlídkovou asfaltku nad přehradou. Po ní se směrem doprava vrátíme zpět k Linhartu.

KV 12

Když uvidíte tenhle pohled, máte vyhráno, jste v cíli! 🙂

Zde zahneme doleva a najedeme na asfaltovou Tuhnickou cestu. Ujedeme po ní ovšem jen pár desítek metrů, abychom na rozcestí u lavičky zahnuli doleva a dál stoupali lesní pěšinou. Po cca 200 metrech jsme obezřetní, abychom neminuli špatně viditelnou odbočku doleva, která nás hravým singletrackem přivede k dřevěné vyhlídce na Doubským lomem. Orgastickou technickou pasáží a následným obtížným balvanitým sjezdíkem dojedeme na lesní rozcestí, kde pokračujeme víceméně mírně z kopce doprava. Na dalším rozcestí s dřevěným posezením se vydáme mírně doleva a sjedeme na zeleně značenou šotolinovou cestu u závory nad obcí Doubí. Popojedeme 20 metrů nahoru a vzápětí hned zahneme doleva dolů na neznatelnou pěšinku nedaleko plotu, která nás vyhodí na asfaltové cyklostezce, po níž pokračujeme doprava podél trati. Na konci krátkého stoupání se cesta stáčí v pravém úhlu doleva a strmě klesá pod železniční viadukt, dáváme proto bacha, aby se nám to moc nerozjelo a stačili jsme dobrzdit u garáží mezi domky, kde zahýbáme doprava a držíme se stále ulice Pod lesem. Ta končí panelovým výšvihem u železničního přejezdu, kde zahneme doleva a sjíždíme směrem k silnici (Plzeňská). Na ni ale nevjedeme, protože 30 metrů před ní zahneme doprava na pěšinku kolem garáží, za nimiž se držíme vpravo. To nás kolem zahrádek přivádí k dvěma halám KV Areny, mezi nimiž projedeme a sjedeme visutou lávkou k řece Ohři, po jejímž proudu Západní ulicí dojedeme ke kruhovému objezdu a krátkou panelkou do zázemí závodu v Meandru Ohře. Jsme v cíli!

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.