Kréta: Ráj nebo očistec – vyberte si

Přijíždíte příjemně unaveni z vyjížďky do hor, dáváte koupačku v osvěžujícím moři, vyndaváte lahvinku bílého z ledničky a zaslouženě relaxujete v postýlce svého pokoje… I takto může vypadat zájezd na Krétu. Na cyklotúrách poznáte dokonale tu nejhezčí část Kréty. Nebudete-li příliš líní, projedete nádherné vyhlídkové horské silnice a vykoupete se na krásných plážích. Silnice se na Krétě neustále vylepšují, z 95% můžete jezdit po asfaltu, ale přesto doporučujeme horská a treková kola – MTB je tu ovšem pro drsňáky. A o tom tu teď bude řeč.

15. – 29. června jsem strávil 14 dní na akci KRÉTA 2006. Ačkoliv jsem se zájezdu zúčastnil převážně pracovně, neodolal jsem možnosti vzít si s sebou horské kolo, které letos ještě nemělo příležitost dokázat své kvality v náročném terénu. Mimo projížděk po pobřeží a kratších aklimatizačních výpadů do okolí bylo výsledkem mého snažení i pár velmi zajímavých a náročných výprav, o dojmy z nichž bych se s vámi rád podělil. (Do hor si kromě mé maličkosti troufli ještě další členové zájezdu – Jája, Michal a Jindráš – lidé s velmi rozdílnou kondicí a počtem “nalítaných” kilometrů. Jindráš je ovšem skoro profík a jezdil samostatně. Když se to povede, druhý díl bude z jeho pera.)

Mapa oblasti

Použitá mapa: Kreta 1:100 000 turistikkarte č.2 (východ), zakoupeno na místě (výřez oblasti)

Prolog
15. června 2006, 16:00, letiště Praha-Ruzyně. Bezmála třicet lidí v doprovodu Petra Novotného nasedá do letadla, mířícího jihovýchodním směrem. Blíží se tři hodiny letu rychlostí 650 km/h v nadmořské výšce 10000 metrů, kdy za skly kulatých oken bude “zuřit” -52oC. Někteří letí vůbec poprvé, většina na Krétě zatím nebyla. Čeká je čtrnáct dní relaxace, výletů lodí, džípem či na koňském hřbetu, návštěvy pamětihodností, fascinující Santorini, slunění na pláži, koupání v průzračném moři. Někteří využijí volných chvil i k seznámení se s prací na počítači při výukových kurzech. A pár z nich teď s obavami sleduje, jak jejich horská kola v papírových krabicích mizí na dopravníkovém pásu do tunelu vedoucího bůhvíkam do útrob letišního zákulisí. Uvidí je ještě někdy? A pokud ano, budou v pořádku? Co je v horách Kréty vůbec čeká?

Švih 1#: Náhorní planina Lasithi

20.6. Vstávám v 5:00 a dávám si s Jájou a Michalem sraz před jejich hotelem Sterling v Malii. Vyrážíme v půl šesté, protože chceme být co nejdříve někde nahoře. I přes noc je horko a výjezd se sluncem nad hlavou je sebevražda. Nejprve nás čeká cca 8 km stoupání na Mohos – před vrcholem sedla nás dostihuje svítání a zatím oranžový kotouč začíná nemilosrdně pražit. Zíráme na prostřílené dopravní značky; čímpak se tu asi baví omladina, když zrovna není turistická sezóna? Od pobřeží jsme nastoupali 500 m. Jája je borec, od včerejška má střevní potíže, ale drží se. Dojíždí nás německý silničář (první a poslední kolo ve vnitrozemí, které za celou dobu potkáváme), který při pohledu na vynořivší se dvaapůltisícovky, čnící před námi jako výsměch dosavadnímu plahočení, s kletbami otáčí a vrací se dolů. Vnitrozemí není od pobřeží vidět, a tak ten pohled zaskočí – musíme sjet až ke Gonies a dál stoupat kolem Krasi na Kera, před nímž navštívíme klášter Kardiotissas. Je nám divné, proč stařenky a stařečkové hrozí Jáje prstem – ještě netušíme, že na Krétě musí chodit ženy zahalené.
Další šílené stoupání nás zavádí k Muzeu Homo Sapiens, kde dáváme pauzu na frappé – něco jako ledová káva. Už dávno jsem vzdal mazání kůže vysokým faktorem – vydrželo by asi tak patnáct vteřin. Dalších pár set metrů stoupání a stojíme u větrných mlýnů v sedle Ambelos Afhin (1026), odkud je snový výhled na náhorní planinu Lasithi, kam máme namířeno. Útvar je to neuvěřitelný. Absolutní rovina 8×6 km 1000 metrů vysoko položená, protkaná cestičkami mezi olivovníky a pastvinami, vytváří lavor mezi hřebeny hor. Po obvodu Lasithi jsou desítky klášterů a kostelíků, včetně pamětihodnosti Dikteo Andro – jeskyně, ve které se narodil Zeus, kam se dostanete z vesničky Psichro. Objíždíme planinu proti směru hodinových ručiček do vesnice Dzermiado, odkud se po červeném značení chystáme vyjet k hoře Selena (1599). Zprvu drsná a nádherná cesta končí za stohlavým stádem koz kri kri na volno v balvanech a trnitých keřích kilometr a půl od Seleny, to je k vzteku.
Vracíme se do Dzermiada, svačíme na hřbitově. Měníme plán – pokračujeme stoupáním na východ přes Nikifordion a 25 km dlouhým sjezdem do Neapoli s přestávkou v Exo Potami na oběd. V Neapoli už toho máme plné kecky a to nás ještě čeká přesun přes tunel u Vrahasi a podél pobřeží na západ do Malia, bratru 30 kilometrů. Přijíždíme pozdě odpoledne, v nohách 100 kilometrů, na výšku 2000 m. Občerstvujeme se vynikajícím místním pivem Mythos, které se točí do ledem pokrytých sklenic a má 5 stupňů voltáž, takže se po něm brzy plete jazyk. Dnes tedy budeme spát jako zabití.

Celková vzdálenost: 102.08 km
Max. výška: 1042 m
Min. výška: -9 m
Celkem nastoupáno: 2652 m
Celkem naklesáno: -2652 m
 Stáhnout GPX (102 KB)

Švih 2#: Nedobytná Selena

24.6. První neúspěch se zdoláním Seleny z planiny Lasithi mě natolik frustroval, že jsem se tentokrát rozhodl provést zteč ze severní strany. Do tohoto podniku se ke mně dobrovolně přihlásila Jája, která netušila, s jakou zarputilostí a jak bezohledně dovedu jednat, když se mi vrchol vysmívá na dosah ruky.
Znovu vstáváme v nekřesťanskou dobu a bez okolků mažeme po hlavní silnici na východ. U Moni Agios vjíždíme do mohutného zářezu v kopcích a po pravé straně vyhlížíme terénní cestu ke klášteru Georgios Vrachasotis, kterou slibuje mapa. Nic, jen kolmá skalní stěna a dalších pár kilometrů to nevypadá o moc líp. Rozhodujeme se pokračovat skrz tunel za Vrahasi před Neapoli. Za tunelem má Jája při zastavení nepříjemný pád do příkopu u silnice, protože se jí zablokoval pravý nášlap kamínkem a nohu jí je nutné z pedálu doslova vykopnout. Odřeniny na zpocené kůži pálí jako ďas, ale na morálce Jáje neubraly. Nacházíme jakousi cestu, která se vzácně shoduje se zákresem v mapě a po krátkém osvěžení u pomerančovníku stoupáme na jih všudypřítomnými plantážemi olivovníků. Zdá se, že směr máme dobrý – v zeleni nad námi svítí pravoslavné kostelíky, podle kterých se dá orientovat. Ha! Objevují se rozcestí, která tu vůbec nemají být. Zoufale se snažíme udržet směr, avšak po hodině a půl marných pokusů, kdy se brutálním stoupáním dostáváme do slepého ramena o notný kus výš, jsme nuceni rezignovat a vrátit se téměř až dolů. Nepomohla ani krátká konverzace s místním pěstitelem na traktůrku – nemá ponětí, jak nás k Seleně navigovat, jen vyděšeně kroutí očima a mává rukama všemi směry. Dobrá tedy, prdíme na mapu a zkusíme to tady trochu probajkovat, třeba budeme mít štěstí, a v nejhorším si prostě kvalitně zajezdíme. Cest je tu úplný labyrint, volíme další výstup, tentokrát na kopec, pod nímž vede tunel… a najednou před sebou máme jako na dlani hřebenovku jasně směřující ke klášteru Georgios Vrachasotis, který je nejvýše položenou stavbou na úpatí Seleny. Cesta se mírně vlní a vítr v rychlosti zmírňuje pekelné vedro, které panuje – blíží se poledne a normálním lidem je doporučováno nevycházet z domů. Asi dva kilometry před klášterem nacházíme na cestě desítky, možná stovky prázdných patron. Zastavujeme a naskakuje nám husí kůže – ze shluku tůjí a olivovníků ve svahu pod námi se line ponurý mnohohlasný mužský zpěv. Zní to jako nějaký rituál. Jája si vzpomíná na ortodoxní náboženská pravidla, která ve vnitrozemí vládnou a horko nehorko si kvapně natahuje všechny svršky, které s sebou veze, protože dosud byla oblečena jako modelka při promenádě v plavkách. Kdo ví, o co tu jde, raději co nejrychleji mizíme.
Klášter trůní jako kamenný klenot pod sedlem, jímž serpentinami stoupá pěšina kamením už bez vegetace kýženým směrem k Seleně, která nemá vrchol v mracích jen proto, že na Krétě je v tuto dobu mraků jako šafránu – totiž co to povídám, šafrán tady roste divoce jako u nás kdejaký plevel – takže spíše jako kopru. Staletá stavba je v rekonstrukci a za plotem zahlédneme otce s asi desetiletým synem, kteří opravují jakousi zídku. Osmělujeme se a zjišťujeme, že kluk umí překvapivě dobře anglicky. První na co se ptáme je VODA. Voda je tu otázkou života a smrti; v bidonech nám zbývá posledních pár odporně teplých doušků a doposud nebylo kde natankovat. Kluk nás odvádí o kus dál mezi balvany, kde vytéká životodárný čůrek, který se po pár metrech prostě vypařuje. Přesto se nám po pěti minutách podařilo naplnit lahve překvapivě dobrou a studenou vodou. Ptáme se na cestu k Seleně. Kluk i otec divně koukají a posílají nás špatným směrem, takže sjíždíme ve volném kamení dobré dva kilometry na severovýchod. Co se, hergot, děje? Chápeme, že tu bikera v životě nikdo neviděl, ale takhle blbě… Jája už má cuky se vrátit touto cestou k pobřeží, ale přesvědčuji ji k poslednímu pokusu, tentokrát bez ohledu na rady místních. Vracíme se, kousek před klášterem neomylně nacházíme správnou pěšinu a mobilizujeme poslední zbytky sil a optimismu k dalšímu zvířeckému stoupání. Po pár stovkách metrů nevěříme vlastním očím: Na pěšině stojí s pěnou u huby dva největší psi, jací jsou na Krétě k vidění, a evidentně jsou nepřátelští. S naježenými zátylky a nepříjemně plni adrenalinu se vykrýváme koly a volíme ústup, naštěstí nepronásledováni. Posvátná Selena je evidentně pasé. Když o své trvající frustraci vyprávím o pár dní později Češce žijící na Krétě, naznačila něco o vysoko v horách skrytých a psi hlídaných políčcích marihuany…
Dobrá tedy, noc je ještě mladá, a tak se vracíme hřebenovkou k tunelu. Odtud volíme další postup po silnici k pobřeží přes Milatos. Opodál pláže na Paralia Milatos se chvíli koupeme v moři na Adama a Evu (tady za to hrozí i vězení), ale výheň bez kouska stínu nás vyhání. Krásnou cestou podél pobřeží na Limin Sisiou se kocháme výhledy z útesu a na další pláži Sisi si dopřáváme první točené (a nekřesťansky drahé) pivo. Pak se zcela vyčerpáni vracíme přes Agia Varvara k Jájině hotelu Sterling mezi Malia a Stalida, kde se loučíme. Přijíždíme po šesté večer, v nohách 70 kilometrů, na výšku 1200 m. Dojíždím ještě do hotelu Sunshine, kde bydlím a tak jak jsem si lehám na lůžko, neumyt a nepřevlečen, snad i s báglem na zádech. Omdlel jsem skoro na tři hodiny – klasická svalová horečka. Není divu, dnes jsem na Naviionu naměřil 42 stupňů ve stínu! Nejlepší koupání bylo pak za tmy v bazénu.

Celková vzdálenost: 56.16 km
Max. výška: 436 m
Min. výška: -7 m
Celkem nastoupáno: 1145 m
Celkem naklesáno: -1146 m
 Stáhnout GPX (59 KB)

Švih 3#: Tichos – mapa jako přítěž

27.6. Poslední švih dovolené na Krétě jsme se rozhodli pojmout trochu netradičně. Předchozí večer jsme s Michalem a Jájou poseděli nad mapou a konstatovali, že tento kus papíru se hodí víceméně pro základní orientaci v prostoru a nikoliv jako správné vodítko ve zdejším terénu. A nejen terénu – občas se stávalo, že na mapě chyběla silnice, po které jsme jednoznačně jeli, či naopak v místech, kde v mapě zářil asfaltový povrch, bylo lze narazit jen na stádo koz obratně kličkujících v trnitém porostu. Tak tedy dobrá – z toho, co by se mohlo jevit jako nedokonalost, uděláme princip!
Znovu vyrážíme za tmy a zkušeně, v polospánku, zdoláváme serpentinové stoupání do vesničky Mohos. Už v sedle nad ní se rozhodujeme k první slibné pěšině vedoucí jejím směrem – nic moc, po chvíli obcházíme plot soukromého zemědělského pozemku. Nevadí, hlavně že to drncalo. V Mohosu na náměstíčku jsme brzy,usedáme ke stolkům před pustou tavernou a shodou náhod odchytáváme majitele dosud zavřeného krámku, abychom si vycpali bágly petlahvemi s pitím. Náves ovšem není zcela pustá. Před průčelími posedávají rázovití stařečkové s nezbytnými hůlkami, dýmkami a obřími kníry, oblečení tak, že člověk přímo očima hledá bambitku za jejich opaskem – opravdoví hrdí krétští partizáni. Musíme jim připadat jako mimozemšťani: barevné hadříky, podivné lesklé přilby a rukavice (v tom vedru!). Obzvláště na Jáju valí oči jako na přízrak; vždyť pro každou místní ženu nejen v tomhle věku je nepředstavitelné, aby obnažila víc než obličej, nemluvě o tom, že je obtížné vůbec nějakou byť jen zahlédnout. Na tohle jsou tu opravdu cimprlich – jediný kriminál u letiště v Heraklionu skýtá útočiště převážně mužům, kteří zastřelili svoji ženu a jejího amanta při náznaku vzniku milostného trojúhelníku. (Mimochodem – na Krétě je mizivá kriminalita a VŮBEC se tu nekrade. Navíc je to příjemně nakažlivé. Můžete klidně nechat kolo přes noc na ulici, šrajtofli v hospodě nebo videokameru na pláži – a druhý den je tam zase najdete. Prostě sci-fi.)
Osvěženi pokračujeme po silnici směrem na Avdou. Předjíždíme černým suknem zahalenou, bezzubou stařenu, jedoucí bokem na oslu nejspíš za nějakou zemědělskou činností. Jája se ten malebný výjev pokouší vyfotografovat, stařena si ale zakrývá tvář a vyděšeně protestuje – nejspíš má strach o svoji duši. Respektujeme to. Za Mohosem odvážně a v duchu dnešního principu odbočujeme cestičkou do olivovníkových plantáží. Odměnou je nám fantastický sjezd ke hřbitovu do Avdou. V pohodě tu dáváme pauzu doslova na ulici ve stínu před taverničkou a popíjíme nápoje za sotva poloviční cenu ve srovnání s cenami na pobřeží. Skvostné frapé, báječné pivo Mythos. Opodál s velkým kraválem vítězí gang zdejších koček nad smečkou psů, pokuřujeme, místní opět čubrní.
Láme se chleba. Naše zraky toužebně i s obavami hledí k jihu, kde se rýsuje scenérie jako z Kambodži. Hluboké, vzhůru mířící údolí, obklopené horskými masívy, je porostlé směsí rostlin a stromů, které lze vidět jen v cestopisných filmech. Olivovníky, z nich čnící třicetimetrové tůje, semtam třípatrový květ čtyři metry široké agáve, opuncie o rozloze menší chaty. Mezi tím občas pomerančovník, meruňkovník a všudypřítomné koření – tymián a šalvěj či co, jen tak navolno. Ano, tam chceme. A je to “mírně” nahoru, takže není co zkazit, protože případný návrat stejnou cestou by byl bezbolestný. Na rozcestí se dáváme nepříliš šťastně na západ a než si toho všimneme, absolvujeme bezmála deset kilometrů možná zbytečné, ale luxusní bajkovačky v kopcích, na jejichž vrcholu potkáváme kapličkukoně a definitivní konec pěšiny. Tahle zajížďka nevadí, jen je trochu blbé, že slunce se dostalo k nadhlavníku a začíná nesnesitelně pražit. Vody kvapem ubývá. Vracíme se zaslouženým sjezdem k rozcestí a pokračujeme údolím nenápadným, ale vysilujícím stoupáním v červeném prachu s příměsí bílého kamení. Každý kousek stínu vítáme ke krátké pauze. Voda došla. Pošilháváme po zavodňovacím plastovém potrubí, které se místy objevuje mezi olivovníky a docela vážně se zaobíráme myšlenkou, zda by bylo možné trubku navrtat a zachránit si život. Ovšem letmý dotek s rozpáleným černým plastem dává na srozuměnou, že by z vpichu začala nejspíš tryskat pára. Naštěstí se můžeme o kus dál nacpat meruňkami. Posledních pár kilometrů stále se zvedajícího stoupání do sedla v Tichosu absolvujeme téměř v komatu a s nezbytnou kulisou cikádího řevu. Ty mrchy mají přes pět centimetrů a dostat jednou z nich do přilby je docela rána. Uvažuji, čím se vlastně živí; jsem tak zesláblý, že v nich vidím zdejší mrchožrouty, brrr.
Zázraky se dějí. U silnice v Tichosu kdosi před pár měsíci postavil kamennou skulpturu, ze které po otočení kohoutku teče sice teplá, ale přesto voda! Neostýcháme se svléknout donaha a dovádíme jako caparti u vodotrysku. Ještě že nikdo nejel kolem. Objevujeme poutač na nedalekou místní hospůdku a vydáváme se tam. Jáje se ve vracečce na chodníku znovu nepodařilo vystoupit z pedálu a k posezení u bazénu s výhledem na absolvované údolí si přiváží pár deci krve na kůži. Jak to ta holka dělá, že se vždycky vyseká v nulové rychlosti a výhradně na asfaltu… U pivka a občerstvení nám po hodince otrnulo, respektive mně. V sedle jsem totiž zahlédl ÚŽASNÉ kamenité serpentiny, škrábající se východně po stěně hory, za níž tuším Lasithi. Zpovídám personál a dozvídám se, že tam opravdu něco vede, ale je to “wery, wery hard and difficult” i pro pěší a “absolutely impossible” na kole. Tak to tedy musím. Opouštím přátele se slovy “Dejte mi dvě hodinky, relaxujte, beztak je teď největší pařák, já se zatím kousek mrknu, kam to vede”.
Chachá, to jsem si dal, ale ne tak jak myslíte. Jízda ve skupině má umožňovat bikerům lehčí tempo, tedy pokud ostatní členové skupiny nejsou hovada. Vždycky to ctím. Ovšem jedu-li sám, nešetřím se, protože nemám srovnání s ostatními. To mě hnalo po asi tři metry široké kamenitoprašné cestě stále vzhůru. Protože jsem měl jistotu, že se stejnou cestou budu vracet zpátky, rozhodl jsem se nemarnit čas zastávkami na kochání a pití; na to bude prostor cestou dolů, že. A tak se mi stalo, že jsem to fakt rval furt pryč s očima zabodnutýma kousek před sebe. Když jsem poprvé spadl z kola vyčerpáním a znovunastavší dehydratací, nevěnoval jsem tomu pozornost. Podruhé už jsem zpozorněl a potřetí jsem byl blízek smrti. Tepovka jako rejsek, třas v nohou, vyhřezlý pajšl jsem si cpal hubou zpátky do hrudního koše; ovšem ta bestie se zdála co chvíli končit, takže už jen kousek, boha, přece to nevzdám takový pisl před vrcholem… Už si ani nevzpomínám, jak jsem se tam doplazil. Ale stálo to za to, to jo. Na jedné straně hluboko pode mnou modrá skvrnka bazénu, u kterého bych se teď mohl válet, kdybych nebyl debil, na druhé straně výhled – ano! – na planinu Lasithi. A naštěstí ochlazující vítr. Točím se jako korouhev a cvakám foťákem, protože mi to jinak nikdo neuvěří. Od Lasithi přijíždí džíp (ha, tak je to tedy průjezdné, příště jedu najisto) a z něj vystupují nějací amíci, aby mi potřásli rukou a vycvakli si mě. “Co by ne, jasně, brnkačka.”. Ale zas taková brnkačka asi ne, protože jsem na čtyřech kilometrech zažíval pocity, které jsem dosud okusil jen na několikasetmetrových úsecích v Dolomitech. Vykochán a šťastný se otáčím a vrhám se vstříc megadownu. Nevalí to tak rychle jak bych čekal – v serpentinách to ustřeluje (nerad bych se změnil na obří picu o půl kiláku níž) a taky si plním ten slib o focení. Nechápu jak jsem se sem mohl vydrásat, to je vážně maso. Za hodinu a půl jsem v terénu vystoupal víc než za celý den. Cesta dolů mi trvala přes půl hodiny (!) a u bazénu jsem byl akorát načas, vyteklý sklivec, prachu plnou hubu, černá řečiště čůrků potu po celém těle. U stolu se mi zase rozkmitaly fajfky a dostavila se malátnost takové intenzity, že mě Jája musela nadopovat nějakým powergelem a bobulemi, jinak by pro mě nejspíš musel vrtulník.
Drogy mě nakoply, a tak jedeme zpátky. Z mapy jsme vykoukali pěknou návratovku a uvidíme, co z toho bude. Byl z toho nářez. Z Tichosu jsme to vzali na Aski a Avdou cestičkami, na nichž jsme si připadali jako na toboganu – skvostné. Jája odpustí, ale Jája měla takovou krizovku, že se už bála každého sjezdu. Rozdýchali jsme to, zvolnili tempo a zas bylo vše OK. No co, krizi má občas každý, a tady bylo sakra z čeho.
Byl by hřích se vrátit přes Mohos. Čas jsme měli ještě dobrý, a tak jsme se rozhodli nahltat kilometry. Po asfaltu na severozápad přes Potamies, kolem aquaparku a golfu (jak to tady v těch šutrech mohli vůbec postavit, to muselo stát ranec) do Hersonissosu. Pak už jen dovádivý návrat plážemi do Malia. Přijíždíme pozdě odpoledne, v nohách 80 kilometrů, na výšku 1900 m. Večer s přáteli absolvujeme docela brutální Mythospárty, aniž bychom se umyli a převlékli. To je otázka principu a pocitu, chápete. Po pár Mythosech se Jája dočkala. Začali jsme jí říkat vole, protože u nás v A.M.bike no limits je to pro ženu největší uznání za nekompromisní bajking.

Celková vzdálenost: 79.4 km
Max. výška: 1092 m
Min. výška: 1 m
Celkem nastoupáno: 2452 m
Celkem naklesáno: -2452 m
 Stáhnout GPX (86 KB)

Závěrem

Kréta je bezesporu úžasné místo k bikování. Vyžaduje to ale kondici, speciální nezlomnou povahu, orientační smysl pro humor, kvalitní výstroj a vodu. Vodu, vodu, vodu. Hodně vody s sebou a dokoupit či dotankovat při každé příležitosti. A taky úctu k místním a znalost tradic a zvyků a základní slovník. Když mluvíte jejich řečí, byť zkomoleně, jsou velmi přátelští a pohostinní. Když to jenom trochu půjde, vrátím se tam (a dobyji Selenu).
Velmi dobré stránky o Krétě jsou na kreta.rovnou.cz.

Kréta je rozlohou přes 8 200 km čtverečních největším řeckým ostrovem a po Sicílii, Sardinii, Korsice a Kypru je pátým největším ostrovem ve Středomoří. Délka ostrova od západu na východ činí 254 km, jeho šířka na nejužším místě u Lerápetry je 12 km, na nejširším místě u Iraklionu 62 km. Ostrov se rozprostírá na místě zlomu mezi euroasijským a africkým zemským povrchem a patří k seismicky nejaktivnějším zónám tohoto prostoru. Přesto byla Kréta v posledních desetiletích ušetřena těžkých otřesů. Tvář krajiny určují vápencové hory, které vznikly ve třetihorách. Čtyři značně vysoké horské masivy, jejichž vrcholky jsou až do června pokryté sněhem a vytvářejí tak strhující kulisu, rozdělují ostrov na několik částí: od západu na východ jsou to Lelka Ori (Bílé Hory), jejíchž vrcholek Páchneš je vysoký 2 452 metrů, ve střední části je to pohoří Idi s 2 456 metrů vysokým vrcholem Psilorítis, na východě je to masiv Díkti (hory v Lassíthi), jehož nejvyšší vrcholek dosahuje 2 148 metrů nadmořské výšky a nakonec horské pásmo Thripte (hory u Sítíc) jehož vrcholky dosahují až 1 476 metrů. U jižního pobřeží spadají hory příkře do moře. Na severní straně ostrova se oproti tomu nachází ploché pobřežní roviny, využívané k zemědělství a zahradnictví. Široká a úrodná nížina Messará je ohraničená pásmem pobřeží. Avšak typičtější jsou pro Krétu náhorní plošiny obklopené horami: Lassíthi je ta nejkrásnější z nich, v osamělých Omalos a Chandrás stále ještě plyne původní vesnický život, náhorní roviny Nída a Katharo jsou v zimě neobydlené. Typické pro ostrov jsou i hluboké, romantické soutěsky, mezi nimi především Samaria a Imbros. Více než 3 000 jeskyní a slují, částečně s bohatým výskytem krápníku, vděčí za svůj původ síle moře. Dravé řeky najdeme pouze v době tání, během ostatních ročních období pak jen vyschlá koryta. Celkově trpí Kréta nedostatkem vody, hlavně proto že zde chybí lesy zadržující vlhkost. Na Krétě je průměrně 300 dní v roce slunečných a proto se ostrov řadí mezi nejslunnější ostrovy ve Středomoří. Na severním pobřeží vanou od severu stálé větry a přinášejí ochlazení a příjemné teploty. Jih je obecně teplejší. Ale jedno má celá Kréta společné: konec období dešťů na jaře se vyznačuje spoustou nepopsatelně nádherných květů.
Předcházení zdravotním problémům

  • nejdůležitější je vyhnout se přílišnému slunění, což platí zejména pro osoby se světlou pokožkou
  • noste jakoukoli pokrývku hlavy, sluneční brýle a mažte se opalovacím mlékem s vysokým faktorem
  • v případě úpalu či úžehu byste měli okamžitě vyhledat lékařskou pomoc
  • vážné nebezpečí hrozí také při vyčerpání následkem úžehu a dehydratace, kterou navíc zhoršuje konzumace alkoholu
  • pijte hodně vody, i když nemáte žízeň
  • ať už vás moře jakkoli silně vybízí k plavání, po jídle nejméně dvě hodiny odpočívejte, neboť žaludeční křeče ve vodě mohou skončit smrtí
  • nebezpečí se skrývá také pod hladinou – dávejte si pozor na ukrytého ostnatce, medúzu a mořské ježky
  • mořský ježek se v moři vyskytuje poměrně hojně, a pokud na něj stoupnete, bodlinu musíte vytáhnout sterilizovanou jehlou a olivovým olejem
  • popálení od medúzy zmírní ocet nebo jedlá soda
  • v písku žijící ostnatec je sice poměrně vzácný, ale má silné ostny a jeho jed způsobuje prudkou bolest, poraněné místo okamžitě ponořte do horké vody, aby se zeslabil účinek jedu

Užitečná slovíčka:

ano ne zítra ávrio
ne ochi každý den káthe méra
dobrý den kali mera snídaně proino
dobrou noc kali nichta večeře vradino
nashledanou chérete ryba psari
rozumíte? katalavente? chobotnice ochtapodi
policista astifilakas mušle midia
ulice dromos ovoce fruta
vpravo dexia broskve rodakina
vlevo aristera zmrzlina pagoto
kde je banka? pú ine i trápeza? cukr záchari
dopis, známka gráma, gramatosimo sůl alaty
cizina exoteriko mléko gála
kolik stojí? póso káni? čaj tsáj
kolik je hodin? ti óra íne? víno krasí
vezmu si to afto to pérno limonáda portokaláda
to se mi líbí afto mu arési chléb psómi
cena timí maso kréas
prosím parakaló kuře kotópulo
děkuji efcharistó krevety garídes
cestovní pas diavatirio brambory patátes
celnice telonio rýže rízi
dárky dora těstoviny pásta
lékař jiatrós salát (hlávkový) saláta (marúli)
stomatolog odontíatros rajčata tomátes
léky farmaka okurka angúri
lékárna farmakío paprika pipéry
včera chtes meloun karpuzi
dnes simera hroznové víno stafília

Vyznavači MTB možná vědí, že koncem května se na Krétě koná jeden z nejextrémnějších etapových závodů světa – 9 denní Transcreta Race. Není divu – zdejší terény si v ničem nezadají s Italskými Dolomiti, jen máte moře na dosah.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

2 komentáře u „Kréta: Ráj nebo očistec – vyberte si

  1. Yuhů

    Článek je to hezký, ale ta mapička použitá nahoře není Kreta 1:100 000 turistikkarte č.2 (východ), ale ručně nakreslená mapka okolí Heraklionu z mého webu kreta.rovnou.cz, kterou jsem kreslil v srpnu 2005.

    1. Dan

      Ahoj Yuhů!
      Je to myšleno tak, že jsem v místě používal mapu Kreta 1:100 000 turistikkarte č.2 a tvoje mapka je tam jenom pro ilustraci. Přesto díky za upozornění.
      Mimochodem – máš můj obdiv. Na webu jakpsatweb.cz jsi odvedl moře práce, sám jsem se ke psaní v HTML a nakonec PHP a SQL dostal právě kvůli tobě a dnes se tím živím! Už bys měl napsat knihu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.