MADDONA DI CAMPIGLIO, PASSO TONALE 1999

Po odpoledni příprav jsme okolo půlnoci vyrazili z Varů na Cheb, vyzbrojeni dvěma kanistry naturálu, přiměřenou dávkou jídla v co nejsušším stavu, nepřiměřenou dávkou pití v co nejtekutějším stavu a velmi, velmi nejasnými představami o tom, kam vlastně přesně jedeme a co nás tam vlastně přesně čeká, nemaje map ani itinerářů. Každopádně jsme po zkušenostech z minulých let věděli tolik, že ať už pojedeme v Dolomitech kamkoliv, bude to stát za to. Bajky s nosiči jsme vetkli do kufrů za účelem maximálního snížení odporu vzduchu, čímž se každé jedno auto změnilo v orbitální stanici pro dva se všemi nároky na detailní znalost umístění jednotlivých předmětů a ovládacích prvků ve stísněném prostoru.

24. 7. 1999- sobota, přesun, nultá etapa

Po odpoledni příprav jsme okolo půlnoci vyrazili z Varů na Cheb, vyzbrojeni dvěma kanistry naturálu, přiměřenou dávkou jídla v co nejsušším stavu, nepřiměřenou dávkou pití v co nejtekutějším stavu a velmi, velmi nejasnými představami o tom, kam vlastně přesně jedeme a co nás tam vlastně přesně čeká, nemaje map ani itinerářů. Každopádně jsme po zkušenostech z minulých let věděli tolik, že ať už pojedeme v Dolomitech kamkoliv, bude to stát za to. Bajky s nosiči jsme vetkli do kufrů za účelem maximálního snížení odporu vzduchu, čímž se každé jedno auto změnilo v orbitální stanici pro dva se všemi nároky na detailní znalost umístění jednotlivých předmětů a ovládacích prvků ve stísněném prostoru.

Naštěstí nepršelo, a tak cesta, byť potmě, probíhala bez větších stresů, odhlédnu-li od pro mě dosud jen tušených krumpyho ubzdívek, jež předčily má nejhorší očekávání.

Odbyti nonšalantním mávnutím celníkovy ruky na Svatém kříži jsme překročili první čáru kolem jedné v noci a vychutnávali si téměř prázdnou dálnici. Před Mnichovem nás pro změnu šokovala dálnice narvaná k prasknutí, před čtvrtou ráno by to málokdo čekal. Silniční pravidla nefungovala, byli jsme předjížděni zleva zprava a snad i zvrchu a zdola, a co bylo nejhorší, byli jsme nuceni se chovat stejně.Vyčerpaní řidiči předali volanty druhým pilotům.

Svítání nás zastihlo efektně jako vždy ve vjezdu do alpských masivů u Kufsteinu. Začalo pršet a vydrželo přes celé Rakousko až do Insbrucku. Po průjezdu brenerským průsmykem už slunce pálilo jako opruzená třísla. Znovu jsme prohodili řidiče a pádili do Bolzana. Ujistil jsem krumpyho, že přírodní útvary, na jejichž vrcholky má šanci dohlédnout jen střešním okénkem, jsou zatím jen krtince. Po mírném zakufrování jsme nesmyslnými serpentinami vystoupali z Bolzana na Eppan. Cestou se na silnici váleli nápisy „pantani“ a „giro di italia“,což dotyčným nezávidíme, poněvadž nás při pohledu do propasti pod námi jímala závrať. Sjezd do Dormela a okolo jezera Giustina na Malé a Dimaro, a už jsme se sápali dalšími serpoškami do Maddony di Campiglio. Slunce, modré nebe , lidí jako much, a nad tím vším nestydatě pózovaly dolomitické vrcholy, beroucí dech. Píchli jsme motory na parkáč a zakoupili mapu, do níž jsme se mnuvše si brady zahleděli u místního jezírka v altánu pro děti. Prvním zásadním zjištěním bylo, že v měřítku 1: 25 000 jsou vrstevnice hustě. Druhým, že jsou po 25ti metrech a běžně 5- 8 krát protínají jeden každý kilometr libovolné trasy zvoucí k pokoření. Zatmělo se nám před očima – to okolo nás je realita, nikoliv optický klam! Zároveň se kdesi hluboko v našich postižených nitrech cosi upoceného, brunátného a zjizveného zatetelilo blahem v úchylném očekávání masochistického hodokvasu – jsme tu!

Poodjeli jsme po silnici zpět za Madonnu k Rio Force a jen tak zkusmo složili bajky s tím, že se poohlédneme po příhodném místě k ulehnutí. Dalo se čekat, že se vyjížďka zvrhne v nultou etapu. Nenašli jsme nic a dupali jsme dál a dál. Za Malga Dare se cesta ztratila v jakémsi podmáčeném průseku, v němž jsem hodil ukázkového hlavoně do bláta, čímž jsem pozbyl vzhledu svátečního jezdce.Velmi technickou pasáží jsme po kamenech a kořenech v bahně dojeli do asi 2 km vzdáleného Malga Folgarida di Dimaro,chroptíce blahem a vyčerpáním. Chtěli jsme zjistit, co jsou zač červeně čárkované cesty v mapě, a tak jsme se stočili zpět k jihu stoupající pěšinou č. 265 na Malga di Vigo (1803). Jet se to prakticky nedalo, krumpy si v souboji s terénem uvolnil levou kliku až k nepoužití a marťas prorazil duši. Zjevně jsme to hned napoprvé pojednali proti srsti. Jen tak na čumendu jsme dojeli (krumpy ve stylu Johna Silvera) k lanovce pod Lago delle Malghette. Nad námi strměla stěna se stezkou pro zkušené horolezce.

Usoudili jsme, že to by pro ilustraci stačilo a vrátili se cestou z bílé suti (v mapě rovněž značenou bíle) podél potoka Torrente Meledrio na silnici u Campo Carlo Magno a zpět k autům, kde krumpy natáhl kliku na kónus. Potřebný klíč nastálo přibalil k jinak nepotřebnému nářadí na cestu. Měli jsme za sebou drsných 15 km s blankytem nad hlavou při teplotě 20-25 stupňů.

Celková vzdálenost: 8.84 km
Max. výška: 1800 m
Min. výška: 1628 m
Celkem nastoupáno: 215 m
Celkem naklesáno: -199 m
 Stáhnout GPX (7 KB)

Po nezáživných peripetiích objíždění M.d.C. jsme našli plac k táboření (čti kempování načerno) cestou zpět na Dimaro ve výšce 1470 m. Chvíli po tom co jsme postavili stany přijel autem mladý český pár a tvářili se trochu kysele, protože tu nocovali den předtím. Co naplat – réservé tu nebylo. Naštěstí pro ně nevyužili ani možnosti nocovat vedle nás.

Vařit se nám nechtělo. Pozřeli jsme šišku salámu s chlebem a litr rumu ve formě grogu, neboť se setměním se citelně ochladilo. Chybějící tekutiny doplňujeme Gambrinusem. Zombie zalehl ještě za světla a my jsme se zpiti odvážili rozpoutat malý ohníček, u kterého jsme s lahví ginu seděli do 23 hod. Pak šli kluci spát a já jsem s právě se probudivším zombiem pečlivě zalil zbytky uhlíků, protože by obavami z kořenového požáru znovu neusnul.

Hláška dne: „ Cé je správně! “ ( výsledek debaty na Malga di Vigo, v níž možné důvody zombieho fyzického utrpení byly vyjádřeny v pořadí

a) špatně zvolená lokalita

b) nevhodné kolo

c) prostě celý rok na bajkování kašlal)

25.7.1999 – neděle – PRADALAGO

Po vcelku slušném noclehu jsme vstali v 8 hod., kořenový požár se nekonal. Já a krumpy jsme demonstrovali schopnost rychlé aklimatizace ranní stolicí nedaleko rulíku zlomocného, zvesela si pohvizdujíc Medvídka od Lucie, kterýžto hit se stal vpravdě kolektivní znělkou této činnosti po celý následující týden.

Lehce jsme posnídali a připravili si na cestu nápoje rozředěním koncentrátu, pro nějž se rychle ujal název „ TO SVINSTVO „. Nad mapou jsme, jak trefně později podotkl krumpy, „popustili uzdičku své fantazii“, čímž vznikla jakási kostra dnešní trasy, ve které jsme se poněkud schizofrenicky pokusili skloubit bohatýrské konquistadorství,s nímž jsme sem ostatně přijeli, a rozpačitý respekt vzniklý součinem délky a převýšení to celé na povrch lomeno hustota vzduchu.

Po sbalení teepee jsme s mírně sevřenými zadky vyrazili nejprve po asfaltu do Passo Campo Carlo Magno (1662). Odtud serpentinami po červené na Cascina Zéledria (1767) a bílou kamenitou cestou na Pradalago. Vrstevnice se zbláznily. Běžně jsme po pár desítkách metrů viseli přes bajky či se vedle nich váleli v křečích než povolily, snad vyjma krumpyho, jehož fúl se k volnému kamení přisál a nepodhrabával, nehledě k tomu, že ten hovado se zjevně rozhodl přeměnit celou svoji impozantní tělesnou hmotnost ve svalovinu a permanentně nám ujížděl.

Vyrvali jsme se k Rif. Viviani Pradalago, kde v nás pohled na volně tu plující kachny evokoval vzpomínku na českou kuchyni, a o kus výš na konec lanovky Pradalago (2088), odkud se Madonna jevila jako na dlani. Protější vrcholy Gruppo Adamello nebyly na dosah ruky, jak by se mohlo zdát. Překonání 2000 m jsme zapili ginem z placatky.

Po regeneraci docílené konzumací sladkostí jsme pokračovali víceméně mírně dolů po červené č. 265. Vypukl vysokohorský orgastický trial, v němž jsme řvali štěstím. Turisté vyzbrojení hůlkami nevěřícně zírali na čtveřici magorů, kteří překonávali v pedálech úseky, kde si oni museli zvedat nohy rukama. Marťas předvedl dva pády. Při jednom z nich zmizel tři metry hluboko ve srázu vedle pěšinky a jako zázrakem se mu nic nestalo, i když jsme mysleli, že už máme po dovolené. Dotančili jsme na Lago delle Malghette, orazili si a sletěli po červené k Torrente Meledrio stezkou, kterou jsme zahlédli včera. Z trialu nás už všechno bolelo. Zamířili jsme cestou č. 201 na Campo Carlo Magno, před nímž jsme absolvovali poslední trialový úsek, kde zombie píchnul a při opravě zjistil, že má dobře polovinu drátů na zadním kole úplně povolenou. Na parkovišti u lanovky na Passo del Groste jsme koupili film a pokračovali v mapě zeleně tečkovanou šotolinovou cestou ( pro bajkery ) přes Malga Mondifra. Při přejezdu bystřiny Torrente Meledrio jsme neodolali, svlékli se a vnořili svá zpocená těla do perličkové lázně tekutého dusíku. Naše pocity vystihují jen fotografie. Ulehli jsme pak na rozpálené balvany a hodinu se váleli konzumujíc zbytky tyčinek a ginu,očumováni občasnými turisty, fascinovanými zvláště zombieho neochotou si před nimi zakrýt alespoň pinďoura. Občerstveni jsme dojeli přes Malga pra del Mazza a po silnici v 16,30 do tábora. Uvařili jsme kolínka s maďarským gulášem a lanšem a konečně otevřeli tequilu. Zombie zmožen kolem osmé vytuhl, ostatní jsme hráli otevřené prší do 23 hod.

Ujeto 25 km, prům. 10 km, azuro, teplota 20- 25

Celková vzdálenost: 20.98 km
Max. výška: 2098 m
Min. výška: 1471 m
Celkem nastoupáno: 858 m
Celkem naklesáno: -862 m
 Stáhnout GPX (26 KB)

Hláška dne: „ V tomhle bych nechtěl chodit pěšky…!“ ( výrok v nejtvrdším trialu před Lago delle Malghette )

26. 7. 1999 – pondělí – PASSO DEL GROSTE

Vstáváme v 8 hod. Zase.

Vydatná snídaně dnes donutila zbývající část výpravy k obvyklému projevu aklimatizace za doprovodu osvědčené znělky.

Sbalili jsme stany a v 10,30 vyrážíme na nejvyšší plánovaný bod v této oblasti. Cyklistickou trasou kolem včerejší koupelny jsme šotolinou vystoupali k Campo Carlo Magno a odbočili doleva nahoru po červené Gli orti della Regina. Zpočátku rozumně se tvářící úzká asfaltka postupně změnila svůj vzhled přes celkem pevnou cestu až k písčitému povrchu a konečně volnému bělostnému kamení známému ze včerejší etapy, to vše v závislosti na přibývající hustotě protínaných vrstevnic podle vzorce „čím strměji tím hůře“. Slunce pere jako ďas, odráží se od vápence všude kolem, potíme se jako dobytek, a tak snímám přilbu a nasazuji čelenku. Zvláštního pocitu pnutí kůže na vystříhaném temeni si zatím nevšímám. Ve výšce 1895 m, v místě, kde cesta kříží lanovou dráhu, nás předjel jakýsi místní bajker a obsluha lanovky při pohledu na naše stroje významě poznamenala: „mache motorina“. Bůh ví, co to znamená.

Krumpy opět nasadil tempo, prý aby nevychladl, což se může při teplotě okolo 30 stupňů dozajista stát velmi nepříjemným zážitkem.

Plazíme se serpentinami konzumujíc zbytky tekutin až k Rif. G. Graffer al Groste (2261). Dáváme pauzu a na toaletách tankujeme vodu do flašek. Známý bajker tu je také a po chvíli s výrazem dobře odvedené fajfky vyráží na zpáteční cestu do Madonny. S plnou hubou rozinek vejráme do mapy a konstatujeme, že tu něco nehraje, protože v rozporu s nákresem potměšilého geodeta se tu nad námi tyčí nikoliv cesta, ale obrovské suťové pole, sjízdné snad jen v zimě na lyžích směrem dolů. No nic, jdeme na to. Zombie s krumpym po krátkém souboji s povrchem tlačí stroje morénou k blížícímu se sedlu nad námi, marťas a já jsme víc vlevo náhodou objevili jakési šílené serpentiny, umožňující přece jen místy jakous takous jízdu. Na pokraji sil se setkáváme kousek pod sedlem u chaty Groste na konci lanovky a já vydatně a z plných plic nadávám těmi nejšťavnatějšími českými výrazy v těch nejdivočejších kombinacích, dávaje si záležet, aby každý obsahoval alespoň jedno „ r “, k velkému pobavení spolujezdců. To se mi na bajkování v cizině líbí – člověk si tu může bez zábran do sytosti ulevit, aniž by to kohokoliv z místních pohoršovalo,samozřejmě za předpokladu, že se vyhne zdejším a mezinárodním nadávkám.

Krumpy, podlehnuv vysokohorské euforii, ignoroval sedlo a táhnul nás cestou necestou přes rozpukané skalní plotny kam až to šlo, konkrétně na stezku Via ferrata delle Bocchette č. 305 vedoucí k Cima Groste, která je vyhrazena zkušeným alpinistům a umožňuje průchod hřebenovkou přes nejvyšší vrcholy Gruppo di Brenta. Ocitli jsme se tak ve výšce 2555 metrů nad mořem. Hřebenovkou jsme se vrátili k chatě Groste,kde jsme na chvíli spočinuli, vysávali rozteklou čokoládu ze staniolu a trpěli při poslechu příšerné kytarové produkce jisté adolescentní černošky, která se k našemu zadostiučinění o chvíli později rozflákala při běhání v balvanech. Dojeli jsme konečně k rozcestníku v Passo del Groste (2442) a dobře půl hodiny se tu vyhřívali v paprscích teď už kámoše slunce a obdivných výkřicích dorazivších sem alpinistů.

Přecpáni kýčovitými panoramaty k nevolnosti volíme ústup a vracíme se stejnou cestou v suti zpět do údolí. Výzvy k opatrnosti vyzněly naplano a zombie, snad z vyčerpání, hodil v plné rychlosti strašlivou držku přes zavřená řídítka do šutrů. Dokázal se i přes větrovku při pádu na hrudník sedřít do krve plus natržená kůže na břiše a pár dalších zranění. Vyhlíželo to dost děsivě, ale byl schopen znovu nasednout na netknuté kolo a vrátit se sám do tábora. My jsme se nemilosrdně oddělili a pokračovali po červené č. 331 nádherným trialem kolem Lago di Spinale, a svinským výšvihem, kde už nebylo z čeho brát, na Monte Spinale (2103). Odtud jsme doslova sletěli k rif. Malga Montagnoli (1805) a travnatým úsekem stále po červené na cestu vedoucí z Madonny do Campo Carlo Magno a známou cyklistickou trasou k bystřině, kde jsme se tentokrát nejen koupali a pili gin, ale i vyprali všechny hadry, vystrkujíc na projíždějící turisty tré bílých zadnic.

U aut jsme byli v 18,15. Zombie, zalezlý ve spacáku, pospával, olepen náplastmi z chaluh. Večeře proběhla ve stylu rýže kari a lečo a pivo. Když zombie obživl, znárodnili jsme mu mobil. Díky tomu je možno jako hlášku dne zapsat část korespondence s cigim:

My: „ 2555 Madonna, hypernike, A.M. „

Cigi: „ 3535 K. Vary – Bohatice „

Zombie je znovu v limbu. Ještě jsme se chvíli z můstku u silnice s plechovkami v rukách kochali divným světlem mizejícím za horama a jdeme spát ve 23,00.

Ujeto: 32 km, prům. 10 km.

Celková vzdálenost: 30.18 km
Max. výška: 2557 m
Min. výška: 1469 m
Celkem nastoupáno: 1360 m
Celkem naklesáno: -1362 m
 Stáhnout GPX (43 KB)

27. 7. 1999 – úterý – CASCATE DI MEZZO

Budíček zabudovaný v hlavách funguje bezchybně – vstáváme znovu v 8,00.

Hmatám na čele cosi drsného a zjišťuji, že se mi po včerejšku loupe spálená kůže od světlejšího pruhu po čelence až do vlasů k vrcholu temene. Vypadá to opravdu hnusně, i když na tom nejsem zdaleka nejhůř – zombie má na bicepsech ohyzdné bílé puchýře, krumpymu to odskákala stehna a loupou se nám nosy. Všichni se (nejspíš už pozdě) ošetřujeme Panthenolem.

Dnes chceme absolvovat něco lehčího, až odpočinkového, proto je nutné se auty přemístit jižně pod Madonnu. Moje auto však nelze nastartovat, pravděpodobně vinou častého používání zapalovače a přenosné lampy, a nereaguje ani na roztláčení, protože to řídící jednotka neumožňuje. Prohodili jsme akumulátory a zombiemu to s kopce naštěstí chytlo, takže počkáme, až se jízdou dobije.

Projeli jsme Madonnou až k S.Antonio di Mavignola a cestou proti proudu Torrente Sarca di Campiglio na parkovišťátko v Piazza Delle Bore. Sejmuli jsme bajky, rozloučili se s pro dnešek nepojízdným zombiem a vyrážíme údolím Val Brenta po červené k Malga Brenta Bassa. Tady značku opouštíme a podle šipky stoupáme šotolinou na sever. Cesta končí a pěkná trialová pěšinka nás vyhazuje u fascinujícího přírodního úkazu – obřího vodopádu Cascate di Mezzo v nepříliš omračující, ale citelné výšce 1392 m. Chvíli jsme se tu pokochali, prolezli co se dalo a pokračovali na západ po červené technickou vrstevnicovkou, která se nám tak zalíbila, že jsme zapomněli odbočit a svištěli dál po Percorso Vallesinella, odkud jsme se museli vrátit na Malga Fratta, abychom se dostali k dalšímu vodopádu Cascate di Sotto, který už máme sami pro sebe. Po důkladném vyblbnutí sjíždíme bílou cestou k soutoku Sarca di Campiglio a Sarca di Brenta a znovu stoupáme k autům u Piazza delle Bore. Po třech hodinách máme zasebou 12 km s obvyklým průměrem 10 km. Zombie už tu na nás čeká, aniž by nás omráčil košíkem hub.

Celková vzdálenost: 7.4 km
Max. výška: 1426 m
Min. výška: 1175 m
Celkem nastoupáno: 325 m
Celkem naklesáno: -330 m
 Stáhnout GPX (10 KB)

V této oblasti nás už těžko něco překvapí, a tak se po krátké poradě rozhodujeme k zásadní změně. V Madonně však marně sháníme mapu okolí Passo Tonale, alespoň tedy nakupujeme pohledy a odjíždíme na blind vstříc bůhvíčemu.

Po návratu do Dimara ve Val di Sol odbočujeme vlevo a přes Pelizzano stoupáme na dvojku údolím Val di Vermiglio ( nechtěli bychom to zdolávat na kole ! ). Vjíždíme do legendárního Passo Tonale (1883), kde je vše uzpůsobeno k zimním radovánkám, ale i teď je tu pěkně rušno. Mapu jsme sehnali v obchodě s pohledy pro buzíky a v infocentru obdrželi grátis brožuru v angličtině s dokonale propracovaným souborem bajkerských tras. Teď vyvstal problém noclehu. Po dlouhém hledání jsme se nakonec upíchli pod serpentinou západně od Tonale na divokém tábořišti u Colonia Vigili, kde sice nebyla voda, ale byli jsme tu dokonale zašití. Postavili jsme stany a zombie jel shánět vodu, aby se za půl hodiny vrátil se zprávou, že nalezl ještě lepší místo. Bezva, necháme to na zítra, dnes už je pozdě.

Vaříme párek s fazolí a dorážíme se nudlovkou polévkovou, v níž nudle nabobtnali tak, že připomíná spíš typickou italskou pastu. Už nasycení nevěřícně zíráme do mapy 1 : 35000 – tady se s tím vážně nepářou! Pohled na vrstevnice po 100 metrech nám svírá chodidla v pěst a hlavou defilují všechny ty nádherné televizní pořady, na které bychom mohli v pohodě čučet, kdybychom tu neblbli. Zaháníme trýznivé vidiny alkoholem a usínáme jako vždy ve 23,00. Z nadržených mračen nad námi nějak začíná kapat. Snad je to jen projev kondenzace vlhkosti v chladnoucím vzduchu, cha cha.

28.7.1999 – středa – PASSO TONALE , ALVEO DEL PRESENA

Mraky vydržely celou noc až do rána a nemají se k odchodu.V 8,00 vstáváme, snídáme, balíme a odjíždíme na zombiem vytypovaný plácek kousek před Passo Tonale v serpentině alpinistické cesty č. 231 vedoucí do Passo Monticello. Už v dešti stavíme stany a pavučinovitou skulpturu s plachtou, při jejímž upevňování se marťas málem zabil při pádu z kluzkého stromu. Po pravdě řečeno, moc se nám nikomu nechce, ale přece jen se podařilo zbytek výpravy vyprovokovat k seznamovací etápce. Natahujeme čapáky a větrovky a dřeme se bílou cestou úbočím nad Val Presena. Chvíli trvá, než přestaneme drkotat zuby. V odpověď se déšť mění v naprosto regulérní průtrž. Pláštěnky přetahujeme přes úplně promoklou výbavu, takže slouží spíš jako ochrana proti větru. Projíždíme stometrovým tunelem a stoupáme volným kamením, ve kterém paradoxně zadní kola tolik nepodhrabují, až k jezírku Alveo del Presena (2184). Ledovec, na který jsme si dělali zálusk, se povaluje ještě hezký kus nad námi. Máme smůlu, protože cesta tu v souladu s mapou končí a dál vede jen nákladní lanovka, jejíž obsluha nás zvědavě okukuje. Otáčíme a toutéž cestou zpět se zastavujeme u dvousetmetrové kaskády Presena, kde jsme si při focení trochu zariskovali na kluzkých kývajících se balvanech nad propastí. V následném sešupu si brzdy pěkně zařvaly a ksichty ztuhly v proudu mrazivého vzduchu.

Před táborem jsme se rozloučili s marťasem a zombiem. S krumpym jsme dojeli do Passo Tonale červenou Sentiero delle Pace posetou tělocvičným nářadím s návody k použití a obhlédli možnost výšlapu od lanovky do Passo Monticello se záporným výsledkem. Vrátili jsme se k autům po ujetí 11 km při teplotě 10 – 15 stupňů, rozvěsili hadry na šňůry a zachmuřeně pozorovali, jak se nádoby po okrajích plachty plní dešťovou a tedy pitnou vodou, kterou jsme vzápětí přelévali do flašek pro potřeby vaření a mytí. Zavzpomínali jsme si na dovolenou přede dvěma roky, kdy jsme v obdobném počasí projezdili celý týden okolo Cortiny d¨ Ampezzo. Depresivní náladu prolomila až neskutečná věta zombieho, který dohlížel na plnění lahví : „ Sakra, za chvíli tu vodu už nebudeme mít kam dávat ! „. To chtělo tequilu. Při její aplikaci jsme rozhořčeně nadávali tomu nahoře a silácky ho ujišťovali, že na nás si nepřijde, i kdyby dělal bůhvíco.

Celková vzdálenost: 10.37 km
Max. výška: 2628 m
Min. výška: 1808 m
Celkem nastoupáno: 1176 m
Celkem naklesáno: -1176 m
 Stáhnout GPX (15 KB)

Uvařili jsme plný hrnec polévky s nočky, pro jejichž spravedlivou konzumaci jsme zavedli přídělový systém, a při poslechu kazet Divadla Járy Cimrmana jsme zlikvidovali zbytek alkoholických nápojů, a to tak, že nekuřák krumpy vykouřil tři cigára.

Uléháme ve 24,00 a stále prší.

29.7.1999 – čtvrtek – PASSO MONTOZZO

Vstali jsme v 8,00, poklidili plechovky od piva, válející se všude kolem a očistili bajky. Zombie konstatoval defekt po včerejším sjezdu.

V celkem slušném počasí vyrážíme před jedenáctou na konečně pořádný švih – naplánováno máme Passo Montozzo a Lago di Pian Palú severně od Tonale, k nimž se však dá dojet jen velkou oklikou. Startujeme tělocvičnou pěšinou a ve městě sondujeme ceny vína na večer. V infocentru nad velkou mapou zjišťujeme, kudy vede ta část trasy, která z naší mapy vybíhá a zajíždíme k lanovce okouknout předpověď počasí. Není to nic moc, má být jako teď, zataženo, proměnlivo a nevyzpytatelně. Internetová adresa na meteo italiano: http://www.provincia.tn.it./meteo.

Z Passa Tonale sjíždíme po asfaltce západním směrem asi 10 km až na 1458 m. Jsmeuž mimo mapu a víceméně intuitivně odbočujeme v jedné z řady serpentin s malým parkovištěm doprava na lesní cestu označenou cedulí přírodního parku. Mírně stoupající vrstevnice nás přivádí na červenou č. 62 v údolí Val di Viso, kde se povrch zhoršuje a úhel přitvrzuje. Dáváme pauzu na něco k snědku a cigárko a dojíždíme ke skupině malebných domků u Case di Viso (1763). Po obou stranách údolí se na nás šklebí stěny porostlé klečí a travou. Následkem nepřítomnosti jakéhokoliv lidského díla na jejich svazích neumožňují žádnou představu o úhlu a vzdálenosti, které budeme muset absolvovat. Jen kdesi vpravo nahoře, směrem, který se nás týče, tušíme řadu pomalu se sunoucích barevných teček… Proboha…

Povzbuzováni skupinou dětských účastníků vlastivědné tůry vyrážíme po červené č. 52 vstříc očistci. V chladném vzduchu se nohama vrtí překvapivě příjemně, i když na nejlehčí převod. Zpočátku na sebe čekáme, ve třetině stoupání se pak krumpy trhá a mizí. Já a marťas v každé serpentině čekáme na zombieho, který je na konci sil, ale zatím drží. Dojezd kamením na Riffugio Montozzo má v sobě hodně techniky, po tom, co máme za sebou, je to opravdová lahůdka. Šviháme pár fotek u kříže, okukováni alpinisty a vojáky, rekonstruujícími zdejší historické zákopy. Normální lidé tu dělají čelem vzad a vracejí se do údolí, my však pokračujeme dál okolo jezírka Laghetti di Montozzo červeně čárkovanou stezkou č. 111, kde je na posledních pár desítkách metrů úhel tak ostrý a kamení tak sypké, že se to prostě musí tlačit. Vyřízeni se ocitáme na vrcholu našeho snažení- v sedle Passo Montozzo ve výšce 2631 m.n.m., kde si bez pocitu přehnané obřadnosti podáváme ruce. Mrholí a fouká studený vítr, a tak se ukrýváme v mělkém zákopu. Sedám si na ruce, abych nechytil vlka. Mám je tak prokřehlé, že jsem si skoro ani nevšiml, že jsem si o hranu šutru rozřízl prst. Poučený zombie má sebou naštěstí dost chaluhových náplastí. Jak tak sedíme, žvýkáme rozinky a kouříme, vynořil se tu další bajker. Přijel stejnou cestou, je němec a čeká na dalšího, který dorazí za chvíli. Kouká na nás jako na zjevení, asi si myslel, stejně jako my, že pravděpodobnost setkání magorů je na tak obrovském území mizivá. Necháváme se od něj vyfotit a řveme vzteky při zjištění, že to je poslední snímek, protože došly baterky. Zdaleka totiž ještě nekončíme a právě se před námi otvírá nitro masívu, které nespatří jen tak někdo.

Opouštíme kolegu a nádhernou technickou pěšinou sjíždíme zvolna údolím Val Montozzo stále po červené č. 111. Řádíme v kamenitých brůdcích, projíždíme skupinkou stříbrosrstých krav a laškujeme s představou koulovačky v nedalekém sněhovém poli. Vylezlo slunce. Zastavujeme na hraně obrovské díry v zemi, na jejímž dně přízračně svítí modrozelená hladina největšího horského jezera v lokalitě- Lago di Pian Palú. Jsme v klidu, tohle by fotka stejně nevzala, to se dá jenom vypálit do srdce a do mozkových závitů.

Jsme nuceni přehodnotit trasu. Původně jsme se chtěli od jezera vrátit zpět, ale to je víc než půl kilometru pod námi, takže bychom museli nahoru nést. Uděláme raději okruh kolem masívu, i když nejspíš chcípneme.

Sjezd k jezeru je čistý trial. Předvádíme tu na dlouhé trati všechno co umíme a ještě něco navíc. Úzká, ďábelsky klesající kamenitá pěšina v kleči nabízí ty největší rozkoše, jaké si bajker umí představit. Na rozcestí, kde odbočujeme doprava pod Monte Comiciolo, nám fandí početná skupina turistů, kteří s potleskem uznale dělají místo a posílají nás správným směrem. K jezeru přijíždíme bez jediného zranění, válíme se mezi kravinci a vysvětlujeme zvědavcům, že nejsme profesionálové. S očima na vrch hlavy dorážejí i kolegové z Německa. Mysleli jsme, že už je s trialem konec, ale čekal nás ještě moc pěkný kousek s přírodními schody, kde při pohledu na nás nějaká sportovně založená babička volala: „ Madonna mia ! „.

Teprve u Riffigio Fontanino, kde jsme načepovali docela dobrou volně tu vyvěrající minerálku, jsme se ocitli na pevné cestě a na asfaltu. Po něm sjíždíme do vesničky Cógolo a kupujeme baterie do foťáku. Až tady jsem zjistil, že sjezdové řádění nevydržel jeden drát v zadním výpletu. Vyhodil jsem ho a kolo vycentroval. O sto metrů dál prasknul druhý drát. No nic, snad už nějak dojedu.

Údolím Vale di Péjo ztrácíme výškové metry až do Fucine (982), napojujeme se na hlavní silnici a stoupáme údolím Vale di Vermiglio zpět do Passo Tonale. Je už dost hodin, a tak se krumpy s marťasem trhají, aby stihli nahoře koupit víno a kolu. Já doprovázím naprosto vyřízeného zombieho, se kterým dáváme pauzu na každém ze sedmi kilometrů, na nichž jsme nastoupali 900 metrů.

Marťas a krumpy už jsou v táboře. Vaříme večeři a pijeme červené víno s kolou, o kus dál staví stany skupina alpinistů. Kolem osmé se zatahuje nebe a zombie jde spát. Hlášky dne: „ Zombie nemůže vyčerpáím usnout. „ a „ Najust budu spát ve smradlavejch fuseklích, on už se někdo najde, koho to nasere. „ (krumpy). Už za tmy posloucháme Floydy a chlastáme v nastupujícím dešti, který nám ve 23,00 definitivně uhasil oheň. Zalézáme do pelechů.

Dnes jsme ujeli 62 km. Hovadina!

Celková vzdálenost: 56.74 km
Max. výška: 2615 m
Min. výška: 967 m
Celkem nastoupáno: 2918 m
Celkem naklesáno: -2921 m
 Stáhnout GPX (59 KB)

30.7.1999- pátek – VALLE DI RABBI

Vstáváme v 8,00 do zimy a do azura. Snídáme, balíme stany a plachtu, nakládáme bajky na auta a zajíždíme se podívat na předpověď počasí k lanovce. Na dnes a příští dny hlásí slunečno.

Sjíždíme východně do Dimara a vychutnáváme si v autech tu blbost, co jsme včera vyjeli na kolech. Pokračujeme do Malé, odbočujeme doleva a údolím Rabbi stoupáme do městečka San Bernardo (1095), odkud jsme si naplánovali závěrečnou, odpočinkovou etápku podle brožury. Je poledne a marně hledáme otevřený obchod, kde bychom koupili nový film. Budeme muset šetřit snímky.

Za tepla jsme vyrazili po červené proti proudu potoka Rabbies k Bagni di Rabbi a stále po červené č. 109 zničujícím stoupáním k vodopádu Cascata. Odtud téměř nejetelnou pěšinkou podél vodopádu dolů na zpevněnou cestu a po ní znovu stoupáním na Malga Fratte di Sotto (1482). Pokračovali jsme nádhernou, v mapě neznačenou technickou stezkou k Riffugio Al Fontanino a podél potoka na Malga Stablazol (1539), kde vyčerpaný zombie rezignoval a rozhodl se na nás počkat. Trasa tu podle brožury končila, ale stále nás lákala možnost dostat se co nejvýš. Cestou č. 106 jsme se vydrápali ( z velké části s bajkem přes rameno ) až k vodopádu ve výšce 1796 metrů a konečně doflákali zbytek filmu. Pokračovali jsme po okruhu, kde se v trialu marťas lehce rozflákal, a spadli k bystřině. Tam jsme se vykoupali a poskytli zvídavému turistovi informaci, že krumpyho stroj přijde na 5 000 000 lir. Snad ta částka platí i přesto, že mu ze zadního pláště po týdnu bajkování v Dolomitech leze kord. Něco takového jsme ještě neviděli.

Vracíme se pro zombieho a mažeme zpátky do Somrabi, tady nalevo do kopce ( ! )na Serra a Piazzola. Při krátké pauze u rodinné vilky měl nevěřící krumpy možnost se na vlastní oči přesvědčit, že vcelku švarní italové jsou nuceni mít za manželku ošklivé bytůstky, protože tu nežijí česká děvčata. Sjezd asfaltovými serpentinami do San bernarda byl tak prudký, že se krumpymu kousla přední kotoučovka a nepustila, dokud ji nepocákal pitím z bidonu.

Ujeli jsme výživných 27,5 km při teplotě 20- 25 stupňů. Hláška dne: „ Tak zase za rok ! „ ( výrok zombieho poté, co mrsknul bajkem o hřbitovní zeď vedle parkoviště ).

Celková vzdálenost: 20.27 km
Max. výška: 1754 m
Min. výška: 1099 m
Celkem nastoupáno: 1162 m
Celkem naklesáno: -1161 m
 Stáhnout GPX (31 KB)

Auty jsme dojeli na vytipovaný plácek u dětských houpaček, kde jsme se konečně natrvalo převlékli a přezuli do civilu. Uvařili jsme si jídlo, civíme doblba a pijeme víno s kolou. Je nám fajn. Za tmy stavíme stany a s marťasem jedeme ještě pro jednu láhev do vinárny, ať se nám točí hlava pořádně. Začalo pršet. Uléháme do stanů s hlavami venku a necháváme si na ksichty kapat vodu.

31.7.1999- sobota – ODJEZD

Vstali jsme pro změnu v 7,00. Do našeho stanu v noci tak zatékalo, že krumpy může všechno ždímat. Snídáme a balíme věci do hermeticky uzavřených pytlů. Zombie zjišťuje, že má zase prázdné kolo, ale teď už je to jedno.

Odjíždíme v 11,00, v Malé tankujeme ( zombie plyn ) a ve slunečném počasí valíme do Bolzana. Tady krumpy na okamžik zahlédl pěknou italku, která si však u mně pro silnou vrstvu make-upu vysloužila přezdívku Kreopatla. Z Bolzana jedeme mimo dálnici pod přemostěním a v Brixenu nostalgicky pošilháváme po ukazateli, který nám oznamuje, že Cortina, další ráj bajkerů, který jsme zažili, je odsud pouhých 85 kilometrů. Hergot, mít tak ještě týden volna a nějakou kačku… Snad příští rok.

Valíme to přímo domů, od Insbrucku je dálnice volná, děláme krátkou přestávku na jídlo, bereme dalších 25 l benzínu a jedeme durch stočtyřicítkou až na čáru, za kterou radostně troubíme. V Chebu tankujeme plyn a za Sokolovem si zvykáme na horizont Krušných hor. Hláška dne : „Vysokohorskou euforii vystřídala údolní deprese…“ ( výrok krumpyho po spatření vrcholu Klínovce, ačkoliv byl varován předem).

Po šesté večer už sedíme ve Startu, pijeme české pivo a baštíme topinky s nivou. V korzetu tady na nás čeká Cigi, který moc dobře ví, o co jde. Vyklápíme mu všechno hned za tepla.

…těším se na sedací záchod a koupelnu...

  • účastníci: dan, crewmpee, zombie, marťas
  • použité mapy: Kompass č.688-Gruppo di Brenta, Kompass č.095-Val di Sole
  • autem ujeto: 1600 km
  • náklady: 3000,-Kč / osobu

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.