Napříč Doupovem 1.–2. 11. 1997

Doupov je vojenský výcvikový prostor, do kterého je samozřejmě vstup přísně zakázán pod pokutou od tisíce korun výše, odhlédneme-li od reálné možnosti zásahu zbloudilým projektilem či jiným produktem militantní zhovadilosti. Tento ráj vojáků základní služby se rozkládá na většině území Doupovských hor, nazývaných též Česká Sibiř pro specifické klima a ve střední Evropě ojedinělým typem porostu. Snadno tu lze narazit na vysokou, lišky, divoká prasata a spoustu jiné havěti, které si bajker ani nestačí všimnout.

V minulosti jsme do těchto míst podnikali spíše krátké, jednodenní konquistadorské výpady, sloužící k vyřádění se ve členitém, vojenskou technikou rozbrázděném terénu mimo jakoukoli civilizaci. Nejvyšší horou Doupova je Hradiště, vysoké bezmála tisíc metrů; z bajkerského pohledu je však mnohem zajímavější Pustý zámek, jehož pokoření bylo skutečnou fajfkou. Jakékoliv proniknutí na toto území je však vždy velkým dobrodružstvím. Tentokrát nás popadla nepřekonatelná chuť realizovat pořádnou chujovinu. Přebajknout v tomhle počasí celý Doupov a přespat v něm, to už je něco.

V 11:00 jsme si s Metym dali sraz v Dubině u Kyselky, vyzbrojeni podrobnými mapami, stanem, spacáky, jídlem a pitím. Soumara jsem dělal já, protože po tom, co mi někdo šlohnul bajka, jsem si na dobu neurčitou půjčil Surmičovu plečku, na kterou jsem nasadil nosič a brašny. Na část cesty se k nám přidal Krumpy s lehce zamlklým přítelem, zvaným Němý Bobeš. V mrazu a marastu jsme vyjeli na Mlýnskou, vystoupali kamenitou serpentinou na cestu vedoucí pod Pustým zámkem a v přestávce vyčleněné pro zahřátí rumem jsme skoukli leteckou akrobacii nadšence, kterému se přímo nad námi pěkně zavzdušňoval karburátor. Po ledových plotnách, držících se ve stínu lesa, jsme vymakali na rozcestí u Hradiště. Dobře jsem funěl, protože Surmovo kolo není z nejlehčích, o bagáži ani nemluvě. Ze všech stran nás v odhodlání posilovala fantastická scenérie nitra Doupovských hor. Do zaniklé obce Doupov jsme slítli rozbahněnou cestou, kde se Mety ukázkově nevešel do jedné zatáčky. Oškrábali jsme bláto s brýlí, dorazili první láhev rumu a rozloučili se s Krumpyho týmem, který měl namířeno přes Třídomí do Jakubova.

My jsme pokračovali neviditelným, ale tahavým stoupáním do Podbořanského Rohozce. Objevila se první liška a jedinou kulisu hrobovému tichu dělaly podivné terénní útvary sloužící bůhvíjakým vojenským účelům s dominantními „kochárnami“ lampasáků. V Rohoci, kde jsme vyjeli ze zakázaného prostoru, byla zavřená hospoda, „páč šenkýř eště nedorazil“, jak nám prozradily místní děti, a tak jsme z posledních sil dojeli do Valče, kde jsme vycvakli z nášlapů u zdejší krčmy asi v 15:00. Něco jsme tu pojedli, popili a strčili si partičku kulečníku, a v 16:30 jsme se pakovali s pár lahváči v ranci, protože venku se už začalo kvapem stmívat. Stan jsme rozbyli na hranici lesa a louky na kopci vpravo asi kilometr za Valčí ve směru na Žlutice. Než jsme rozdělali oheň, padla tma jako v kalhotkách a zima jak v ruské pohádce. Opekli jsme si buřty a zapíjeli je pivem a rumem. Okolo sedmé na mě padla dřímota a Metymu dalo dost práce udržet mě při vědomí alespoň než jsme dopili pivo. Kolem desáté, po tom, co ještě přiroztavil u ohně svoji přilbu, to taky vzdal. Sloupli jsme se sebe jen rukavice a boty a zajeli do spacáků tak jak jsme byli, samý pot a bahno, prostě nářez. Uspali nás sýčci.

Probudili jsme se po noci, kterou bych na jakostní škále od jedné do pěti označil číslem tři. Mety moc neprděl ani nechrápal, na záchod jsme nemuseli, kola nikdo neukradl. To, že mi byla kosa na obličej a půl noci jsem se provrtěl v polovědomí, je detail. Vyprášili jsme z vnitřních stěn stanu vrstvu ledu, udělali si snídani(opět buřty s rumem), Mety pochcal oheň a jeli jsme dál. Přeťali jsme silnici na Prahu a stále po asfaltu proti větru vjeli do Žlutic, po cestě pravidelně oživováni rumem. Tady jsme se napíchli na červenou do Varů, která je odsud totálně neprobajkovaná a v jednom úseku, kde nějaký maník zkoušel nafouknout paraglaid, pro samé stoupání a křoviny dokonce neprůjezdná. S přestávkou na oběd v Bochově jsme si užili krosu až až. Těsně před Pilou, kde už jsme to znali, se v kamenitém sjezdu povedl Metymu nebývalý husarský kousek, když jedním vrzem zpáchal čtyři díry v duších naráz. Strávili jsme na tom hodinu a řezali jsme flastry napůl. Slunce svítilo. Špičkově zbajkovaní jsme dorazili do Varů před čtvrtou odpoledne. Skvělá trasa, která se vyplatí zopáknout!

Účastníci: Dan, Mety

délka: 120 km

počasí: 1. 11. 0 stupňů C, v noci –6 stupňů C, 2. 11. 5 stupňů C, slunečno až polojasno.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..