Malej Artík

2004

Letošní Malej Artík – to byla velká sláva. Inu desátý ročník, tak jsme ho museli trochu vyšperkovat. Celý byl tak trochu retrospektivní, plně ve znamení návratů na stará dobře známá místa, již jednou jeté trasy a tradičně příjemnou atmosféru. Samozřejmě jsme připravili také některá překvapení, i zkušeným účastníkům lezli chvílemi oči z důlků.Sraz účastníků byl netradičně již ve středu 2.6. 2004 ve 22:00 hod, v restauraci AC Start v Karlových Varech. Hodina srazu a upozornění v pozvánce, že bez světel se nedá bajkovat, vypjaly pozornost účastníků na maximum a ti zkušení, kteří věštili, že “nás asi zase čeká nějaká šílenost”, měli ale sakra pravdu. Prostě přesně o půlnoci vyráželo první družstvo na trasu úvodní etapy. Tato měřila asi 50 km a vůbec nebrala ohled na to, že je tma. Borcům byl pořadateli naservírován poněkud neobvyklý zážitek – ne že by nikdo nikdy nejel na kole v noci, ale celou noc, to byla jedna premiéra vedle druhý. Četné veselé příhody s vyděšenou lesní z věří, náhle se zjevujícími jámami, pangejty a jinými pastmi pak byly do pozdních denních hodin námětem nejednoho veselého hovoru. Vesele zapůsobil už ten fakt, že jsme nepovažovali za nutné cílovou chatu nějak označovat v domnění, že to prostě bude jediná budova široko daleko, kde se bude svítit. Jenže v ostatních chatách probíhalo odborné soustředění nějakejch vysokoškoláků a ty potvory pařili jak o život, přičemž jim do něj vstupovali více či méně zablácení a pošramocení podivíni, kteří své zklamání nad tím, že ještě nejsou doma vyjadřovali přednesem tradičních přebuzských pokřiků a připomínek. Alespoň se mládež něco přiučila. Chata na Mariánské, kde byl cíl první etapy a po jídle byl plánován spánek, byla od příjezdu prvního družstva plná řevu a křiku, inu snídani bylo potřeba pořádně zapít. Pár zoufalců se sice nevyspalo, ale z Artíku se má člověk vracet zhuntovanej, takže bylo vlastně všechno v pořádku. Odpolední nástup na doplňkové disciplíny byl okořeněn kouzelným pokusem probudit Perýška, dokonce jsme zorganizovali tzv. sériové řvaní, které spočívalo v tom, že se před dveřmi jeho pokoje utvořila fronta a “kamarádi” jeden po druhém přistoupili k loži nešťastníkově a co nejhlučnějším řevem se jej pokoušeli přivést do stádia bajkuschopnosti. Když jsme se každej vystřídali asi třikrát a milý Perry se ani nepohnul, uraženě jsme odešli léčit hlasivky.V korýtku za Mariánskou probíhal uphill, po probajkované noci a prohýřeném dopoledni jsme byli svědky fantastických výkonů, leckdy za hranicí lidského chápání. Potom jsme až do večera před chatou provozovali další technické disciplíny, až na pár tlam vše proběhlo v tradičně ospalém a pohodovém duchu, navečer dokonce vykoukl Perry, prostě pohoda.Tradiční večerní radostná zapářka neměla chybu, sice si ji pamatuji jen mlhavě, ale ve výsledném dojmu jsem si naprosto jistý. Tak fantastickej bordel v prostorách celý chaty mohli nadělat jen veselí a spokojení lidé, ještě že jsme většinu stačili uklidit před příchodem správcové, stejně z toho odvárku, kterej měla šanci vidět div neomdlela. Její úlek se projevil zajímavým způsobem: nafoukla se jak žába v říji a začala požadovat za ubytování dvojnásobek předem domluvené částky. Dobrosrdečně jsme ji ujistili, že buď bude platit původní domluva, nebo přestáváme uklízet a nedostane nic. Po zjištění, že ani v nejmenším nehodláme trpět pocitem viny, vzala co jsme dávali a nasupeně odfuněla.Dalším bodem programu byl přesun k dolní stanici lanovky v Jáchymově. Ten nebyl na čas, nijak se jeho projetí nepromítalo do výsledků závodu, ale soudě podle defektů se závodilo asi nejvíc v tomto ročníku. Zkušení věděli, letošní zkouška technických kvalit, odvahy a fyzického fondu – downhill, se odehraje na vskutku důstojné trati. Sjezdovka z Klínovce do Jáchymova hostí každoročně Český pohár v downhillu a je odborníky považována za jednu z nejtěžších u nás. Chvílemi to byl boj o přežití, nakonec byl nejrychlejší Mety, kterého tak moc nahněvali ostatní účastníci, kteří ho nechali zvesela vyhnít v půli přesunu s defektem a rozbitou pumpou, že to prostě ze vzteku pustil naplno a všem natrhl prdel.

Po downhillu a lehkém občerstvení následoval start druhé etapy z vrcholu Klínovce. Trasa byla opět mírnou reminiscencí na předchozí ročníky, projíždělo se intimně známými úseky i některými novými pasážemi, nakoukli jsme přes čáru do Německa a bez větších problémů a konfliktů dojížděli na místo z nejmilovanějších, bájnou Přebuz. Za neustálého deklamování zpěvných přebuzských kleteb zbudovali rekovní bikeři tábor na louce u lesa a potom jsme se věnovali papání, bumbání, zpěvu, debatění a vůbec, bylo nám dobře. Obrovským způsobem překvapil Jindra, kterej jako dárek přivezl předuzené selátko, které se nám podařilo mimořádně kvalitně opéct, takže jsme debužírovali opravdu velkolepě. David servíroval pizzu, největší radost z ní měl Havly. Ráno se potvrdilo, že nás letos žádná tropická vedra nepronásledují, ranní ptáče Pepa nafotil a nakameroval docela hustou jinovatku na stanech, údajně bylo -5. Udělal jsem si tim rekord pod širákem, ne že bych chtěl, prostě jsem dál nedolezl. Zapářka byla skutečně hustá, pohled na dobleděmodra vyspinkané účastníky akce ukazoval na dobře odvedenou práci v oblasti zajištění základních životních surovin, taková šílená směs všelijakejch chlastů pohromadě se jen tak nevidí.

Po snídani pozvolna přišel čas dát se znovu do závodění. Pro ukrutánskou zimu se z původně zamýšleného triatlonu stal duatlon, bojovalo se vzhledem k množství vypitých lihovin až neuvěřitelným způsobem. Zdá se, že pravidelnou účastí na malém Artíku je organismus vystavován v pravidelném rytmu různým formám huntování, čemuž uvyká a toto po čase vyžaduje. V těchto chvílích již bylo jasné, že jen mimořádné celkové vzepětí organismu dovolí účastníkům důstojně dokončit letošní ročník. Před námi totiž byla závěrečná etapa Přebuz – Karlovy Vary. Kdo neviděl, neuvěří. Rozdíl mezi růžovými lícemi víceméně sportovců ve středu večer a popelavě šedými zdemolovanými ksichty v sobotu odpoledne v cíli byl neskutečný. Fanoušci, kteří se byli podívat na kamarády na startu, teď v cíli marně vyhlíželi povědomé tváře, okolo jen samá cizí mumie. Desátý ročník byl tak neuvěřitelně devastující, že dokonce nebylo ani moc chuti na tradiční závěrečnou veselici a z naší domácí restaurace se ozývaly jedna za druhou tupé rány hlav dopadajících na stoly. Ještě že několik stálic zachránilo tvář závodu, vždyť jsme se prezentovali málem jako aktivita spolku abstinentů!

Desátý ročník důstojným způsobem završil první etapu své existence. Tradiční pořadatelé a autoři tohoto projektu Dan, Pepa a Michal slavnostně předali pořadatelskou štafetu Kubovi a Metymu. Všichni si od toho slibujeme novou inspiraci, nové trasy a také svěží, neohoblované pořadatelské mozky. A hlavně si konečně budeme jako věční pořadatelé moci zabajkovat, papat a bumbat při Artíku bez starostí, nervů a práce, a že budeme nové pořadatele pořádně buzerovat, to si pište!

Michal

triko_artik_04

fotky od robíka, pravidla, výsledky

Informace ke stažení: itineráře (68 KB), mapa (1,3 MB)