2011

Sedmnáctý ročník – Perryho report – Stvolny 5.6.-8.6. 2011
Artík 2011 Už sedmnáctej (a muj jedenáctej) ročník největší kultovky, co znám Je konec dubna a já postávám vedle postele na JIPce na varský interně. V posteli leží Šwejk o deset kilo lehčí než před tejdnem, místo mluvení jenom šeptá a každou chvilku dostává minutovej záchvat kašle. Před pár dnama ho sem přivezli s těžkym zápalem plic a mě krom jinejch věcí blejskne hlavou, že na letošního Artíka si budu muset asi sehnat jinýho parťáka. Za měsíc a půl bude Šwejk rád, že bude chodit, natož závodit na kole tři dny v kuse. Náhodou se asi dva dny na to přes všemocnej fejsbůk ozývá Jindráš Volný, že začíná po dvou letech zase jezdit a že by se rád podíval znovu i na Artíka. Protože jsme se s Jindrou neviděli asi pět let, domlouváme společnej pojezd na oťukání v rámci Etbikez campu, že abysme viděli, jak to komu jede, aby jeden druhýho moc nebrzdil nebo tak. Nutno říct, že Jindrovi to i po tý pauze pořádně jede a že letos to budu spíš asi já, kdo bude viset vzadu s jazykem na vestě. Na druhou stranu poprvý po letech vidim šanci, jak si vyjet ten svuj malej hliníkovej plíšek na tom zatracenym poháru. Nu ale pěkně popořadě.

Druhýho června, čtvrtek ráno, na základnu ve Stvolnách u Rabštejna se pomalu začínaj sjíždět auta s kolama na střechách, roste malý stanový městečko, po zahradě se potácej rok neviděný kamarádi i nový tváře. Jednou z novejch tváří je i Danovo parťák Radek. Když asi za hodinu, kdy už jsme všichni oblečený v bajkovejch hadrech, posedáváme u vohniště a čekáme na start první etápky, vytahuje obrovskou termosku s „něčim na zahřátí“, je mi trošku divný, že se z termosky nekouří. A hele slivovice. S díky odmítám, že si dám radši večer. Za chvilku je termoska prázdná. Večer už asi nebude.

Organizátoři z Praděd Gangu nás po třech minutách vypouští na start. Od nejpomalejších po nejrychlejší. Jedeme předposlední. Aha, někdo nás pasoval do role skorofavoritů. Náš dreamteam ráno doplnil ještě Sany, kterej je lichej a můžeme vyrazit. Valíme to na mapovej start, kde je na jeepu přilípnutej výřez z mapy s bodem, kde se nacházíme a s bodem, kam máme dojet. Každý družstvo si mapu obkreslí nebo popíše cestu a jede dál. Kolik je bodů a tudíž, jak je trasa asi dlouhá nikdo neví. Krom toho je u každý mapy šifra, která, jak nám bylo ráno řečeno, nám může výrazně pomoct při zejtřejší etapě. Na první mapě je zpráva „Zde nic nehledej“, takže skutečně dlouho nic nehledáme a rychle mastíme dál.

Jindra jí žene hroznou, Sany za nim statečně visí a já se plahočim někde na chvostu. No čekal jsem to vostrý, ale že takhle? Takže Jindráše svorně zjebeme, že takhle ne, já se po chvilce trochu rozjíždim a už se jede fajn. V prudkym stoupání na Sklárnu předjíždíme asi dvě družstva a za chvilku jsme u třetí mapy. Šifra zní „cedule naučné stezky číslo dvě“. Zapisuju to, házim do baťohu a rychle mizíme pryč. „Počkej, co to bylo na tý šifře?“ ptá se Sany. „Něco vo ceduli“, říkám, „na to mrknem zejtra“. Ale Sany se nedá odbejt a když mu ukazuju šifru, říká, že ta cedule je kus odsaď, ať se tam radši zajedem podívat. Kluci tam vyrážej a já že tu počkám a dám si kus čokolády. Za chvilku mi to ale nedá a jedu za nima a potkávám je u cedule, kde visí papír, kterej nám blahopřeje k rozluštění šifry a posílá nás na celej okruh po naučný stezce. Na jednotlivejch cedulích jsou indicie pro další šifru, která nám odhalí prémiovej bod na zejtra. Naučná stezka je krásnej osmikilometrovej okruh v borovym lese, takže dvě mouchy jednou ranou – luxusně se svezeme a ještě budeme mít náskok na zejtra.

Ukazuje se, že na okruh jsme jeli jako jediný a když se vracíme k mapě, ostatní jsou dávno pryč. Zahajujem stíhací jízdu a doufáme, že ty vyjetý body na zejtra za to budou stát. Jaký je pak naše překvapení, když odpoledne dorážíme do campu jako druhý. Vypadá to, že ostatní buďto někde zakufrovali nebo si prostě vybrali horší cesty.

Krom toho, že postupně dorážej další družstva, doráží i zpráva, že Dan s Radkem si jeden o druhýho hned po pár kilometrech na asfaltu ťukli o sebe řidítkama a Dan má asi zlomenou kličku a Radek otřes mozku. Zpráva se s postupujícím odpolednem různě mění od zlomený kličky až po vykloubený rameno, načež doráží Dan s tim, že klička neni zlomená ale vytržená z kloubu a proto, že asi to rameno nešlo nahodit, o což se kluci taky krom jinýho pokoušeli. Jelikož Danovi v nemocnici řekli, že na operaci pujde až tak za dva tejdny, až se zahojí odřená kůže na rameni, naložil s nastalou situaci po svym. Na Artíku s náma zůstal a na tři dny se naložil do lihu, staral se o zábavu u večerního ohně a spát chodil jako poslední, teprve když první ranní ptáčata vstávali.

Ještě než ale vypukl čtvrteční voheň, odehráli jsme turnaj v green volebale (volejbal na travnatym placu značně z kopce, přičemž hrajou samý volové a těm jedněm celou dobu děsně svítí sluníčko do držky). Volejbal je jedna z věcí, co mi moc nejdou, ale děsně mě baví, Jindrovi to naopak docela šlo, tak se nám nějak poštěstilo vyhrát.

Pak už teda ten voheň, piva, kořalka, grilovaný maso, Dan do rána vypráví neuvěřitelný historky a my slabší kusy s ambicema se pomalu trousíme spát.

Páteční ráno je tu a to znamená doplňkový disciplíny. Přesouváme se do nedaleký pískovny, kde už několik let po sobě kluci vždycky vytyčí nějakej malej technickej okruh. Po prvních dvou letech, kdy se disciplína zvala bajkros, jsme přesedlali na starý favority a udělali z toho cyklokros. V nastolenym trendu, udělat z toho větší show, se letos z cyklokrosu stal bikeathlon. Kombinace jízdy na kole a střelby ze vzduchovky. Samozřejmě dvě střelby, jedna v leže, jedna ve stoje, po třech ranách, kdo netrefí jede na trestný kolečko. Že se vám to zdá nápadně podobný biatlonu? Ne náhodou, biatlonisti kdysi tento sport okoukali právě ve Stvolnách v pískovně a sprostě si ho přivlastnili.

Po několika prvních jízdách je jasný, že rozhodovat se bude právě při střelbě, ze čehož nemam vůbec radost. Já na dětskejch táborech a školních výletech vzduchovkou nikdy netrefil ani vrata od stodoly, natož plechovku a na kolotočích pro mě střelnice byly jen vyhozený peníze za broky nasázený do zadní stěny maringotky. Podle všeho jsem si ale všechny svoje životní trefy šetřil na Artíka. Všech šest střel nachází cíl a já s každou další překvapuju sám sebe.

Před obědem je tu ještě turnaj v bikepólu, což je další vypečená disciplína, kdy se dvě dvojice honí po place na kolech s divnejma hokejkama v ruce a snaží se dát góla soupeři. Vono se to může zdát jako sranda, ale když je člověk rozjetej, ťuká si to podél kola a najednou míček někde zapomene, tak se neotočí na pětníku jako třeba při florbale. Jo a odehrát míček, kterej je na levý straně od kola, když pálku máte v pravý a nespadnout při tom, je v podstatě nemožný. Tahle disciplína hrozně sedla Zachymu s Myšákem a dokonce se chtěj přihlásit do nějaký ligy. Vono se to prej totiž hraje oficiálně.

Tak. Oběd a hurá na druhou etapu. Tentokrát stylem bike adventure, zkrátka posbírat co nejvíce bodů rozesetejch po mapě, navíc různě bodově ohodnocenejch. My máme směr jasnej – jedem na sever, protože tam je náš prémiovej bod, jehož souřadnice jsme dostali díky včerejší šifře.

Zase jí celkem ženeme. Trochu jinej zážitek než vejletění se Šwejkem. V motorestu pod Kapucínem si dal kdysi Šwejk uprostřed etápky smažák s hranolkama a já klobásu. Tentokrát jen proletíme kolem, sebrat bod z vršku Kapucína a honem dál. Dokonce rychlý pivo na zahrádce Sanymu zakazujeme. Až teď si uvědomuju, jak moc chceme s Jindrášem vyhrát. Sany už svoje jméno na poháru má. A několikrát. My ne.

Trochu bloudíme při dohledávce některejch bodů, jako třeba u Viklanu u Krtskýho rybníka a hlavně u Dolního a Hroního rybníka u Podbořánek a máme co dělat se vrátit v časovym limitu. V Žihli se ale rychle rozhodujeme zajet ještě pro jeden bod na Flusárnu (další rybník), podle Jindry je to podle mapy jasný a je to rychlej snadnej bod bez dohledávky. Za půl hodiny už se šeří a my běháme kolem rybníka po pás v kopřivách sem tam a hledáme ten zatracenej bod. Máme ho a rveme jí hroznou do cíle. Dorážíme samozřejmě po limitu, ale i tak se nám ten bod aspoň trochu vyplatil.

Večeře, gril, piva, Bulín do rána zpívá a Dan vypráví. Klasika.

V sobotu ráno je zase hrozný vedro a my jedeme společně k Rabštejnu na další doplňkovku – Uphill/Downhill štafetu. Jede se dvoukolově, aby si každej zkusil obojí. Uphill je hroznej prďák plnej borovejch šišek, aby to náhodou nebylo tak jednoduchý. Samozřejmě jsem přepálil začátek a po půlce už mam pocit, že mi stehna prostě explodujou. Vydržely a já byl nahoru nejrychlejší. Největší radost mam, že jsem naložil i Jindrášovi. Asi nějak stárnu, ještě před pár lety bych byl radši za vyhranej downhill. Ten se stal tentokrát kořistí Zachyho a Myšáka. Downhill byl nataženej v takovym korytu a protože korejtka jsou dycky zábavný, bylo i tohle moc zábavný i když občas to na jehličí klouzalo až moc a navíc jsem od půlky jel s prázdnym zadnim.

Kluci organizátorský odjížděj nachystat další disciplínu a my se asi dvě hodiny povalujeme v trávě na sluníčku, abysme pochytali pár klíšťat a abysme se pěkně rozleželi a už se nám nikam nechtělo.

Poslední doplňkovkou jsou kánoe na řece Střele včetně běhu s lodí, slalomu proti proudu a sjezdu jezu. Nafukovací rukávky a kruhy jsou už tradiční povinnou ozdobou.

Je hrozný vedro a na poslední etapu se nikomu moc nechce. Průjezd brodu hned při příjezdu na mapovej start tentokrát snad nikomu nevadí. Poslední etapa je ve stejnym stylu jako ta páteční, jen časovej limit je tentokrát jenom čtyři hodiny místo šesti. Včera jsme jeli na sever, takže dneska na jih.

Jenom hledáním prvního bodu nad Brdem ztrácíme půl hodiny a když ho konečně máme, zjišťuju, že mam prázdný zadní. No, teď už musí jít veškerý hrdinství stranou a jestliže první dva dny jsme se snažili si to hlavně užít a brali vždycky terén místo silnice, když to šlo, je nám jasný, že jestli chceme první flek před Toufim a Zdendou udržet, rozhodně už asfaltem nesmíme pohrdat. Pozvolný šotolinový stoupání někam za Manětín trvá snad deset kiláků a bere nám skoro všechny síly a morál.

Cestou zpátky už nemůžeme vydržet Sanyho naříkání a dovolujeme mu jedno rychlý pivo na stojáka u pípy v hospodě. Ještě tankujeme na záchodě vodu do camelů a bidonů. Když se ale omylem naklonim nad umyvadlo, jde z něj takovej smrad, že mam co dělat, abych do něj okamžitě nehodil šavli. Takže voda jde zase ven a teprve při vylejvání vidíme, co je to za hnědou břečku. Takže kupujem ještě balenou vodu a pádíme dál.

Tentokrát nechceme riskovat pozdní příjezd a vracíme se radši dřív než později. Jenže najednou zjišťujeme, že jsme skoro v kempu a máme ještě půl hodiny k dobru. Rychlej pohled do mapy a rozhodujem se zajet ještě pro jeden bod poblíž. Včera už jsme tam byli, takže to bude bez hledání. Ale je jasný, že to bude muset bejt hrozná časovka, protože neni moc dobře ohodnocenej a jestli přijedem pozdě, strhnou nám víc bodů, než za tenhle dostanem. Hroznej sprint z posledních sil a nakonec jsme v cíli snad na minutu přesně i s bodem, kterej nakonec znamenal vítězství poslední etapy.

Závěrečná párty se tentokrát koná v nedalekym upířim domě a já poučenej z těch předchozích říkám už na etápce klukům, že jak mě někdo uvidí chlastat Praděda, ať mi dá facku. Vítěznýho praděda jsem si ale nemoh nechat ujít.

Já osobně jsem rád, že jsem letos popad příležitost za pačesy a moh okusit, jaký to je vyhrát Artíka. A i když je to jenom závod pro pár vožralejch kamarádů, dřina to rozhodně byla. Nehynoucí slávu jsem si díky zvěčnění svýho jména na poháru slavnějšim než Stanley Cup zajistil a příště už zase se Šwejkem v pohodovym tempu s pivama na zahrádkách a žraním po hospodách.

Fotky od Michala Mařatky
Perryho report