Krumpyho narozeniny 23.9.2006

Krumpyho narozky (22.-24.9. 2006)

Jako již několikrát za dobu existence našeho nekalého spolku, i letos jsme měli v Kalendáři akcí (píšu to s velkým KÁ, neboť Kalendář akcí je posvátný dokument, který všichni ctíme) oslavu narozenin našeho kamaráda a člena spolku Tomáše Moravce, alias Krumpyho, alias Crewmpeeho, alias novopečeného Taťky (jak se vinou posunutí původního termínu akce stalo; ne, že by posouvání termínů akcí způsobovalo porod a následné otcovství, to jistě ne, i když, nervy to jsou někdy taky).

Jako spolugarant (totiž: ten, kdo akci garantuje, je garant a ten, kdo mu to komplikuje, je spolugarant) jsem měl za úkol zajistit (navíc ta hovězí myšlenka byla moje), že dorazíme do Velichova, místa konání soaré, loďmo, na kanoích.

V době sestavování Kalendáře měla myšlenka lodního útoku na Velichov téměř absolutní podporu (je nás 17). V čase realizace byl zájem o něco slabší (4).

Tato nepatrná změna však ani v nejmenším neodradila kované vodáky z našich řad – Marťase, Cigiho, Kamila a moji maličkost. Vyzvedli jsme tedy v Lokti (v půjčovně) dva plastové škunery veselé jarnězelené barvy, doplnili chybějící toaletní papír, nalodili se a v 16.30 vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. (Až později se ukázalo, že žádná nová dobrodružství nás již nečekají, že za nové zážitky vděčíme jen svým mimořádným fabulačním schopnostem. A ochabující paměti.)

Odrazili jsme poměrně pozdě, takže během prvních několika temp jsme měli celkem jasno, co podnikneme: kafe na Svatoškách a před setměním rozbít ležení.

Měli jsme štěstí – cca 200m pod Svatošskými skalami, na levém břehu, jako by pro nás již bylo nachystáno: luxusní plac s ohništěm, sezením a hromadou dříví na pořádný fajrák. Rozdělali jsme tedy oheň, vybalili vuřty, plechovky s pivem, becherovku a rum. Praskající táborák, vůně špekáčků, omamný účinek léčivého likéru a hvězdné nebe prosvítající v korunách statných smrků….Idyla. Romantika z dobrodružných románů. Prostě kýč. Navíc Cigi a já jsme s sebou měli kytary, čímž byl kulturní zážitek zcela kompletní. Kamil sice později označil některé pasáže hudební produkce za „Kvíz – Poznej písničku“ (to např. když Cigi slíbil Nirvánu a pak, bez varování spustil Františka Dobrotu). BALABAMBA! Myslím, že jsme se, jako obvykle, královsky bavili.

Noc byla nezvykle teplá a tak jsme ji bez problému strávili „pod širákem“. Já měl se spaním trochu potíže, protože jsem si nevzal svoji nafukovací matraci. Zato jsem doma vyštrachal houpací síť z dávných dob vandrů a těšil se, jak mi budou kluci závidět. Nakonec nebylo co, protože když jsem se konečně nasoukal do spacáku a „uvelebil“ se, stočenej do podkovy v síti, téměř okamžitě jsem se zase soukal ven. Nakonec jsem byl rád, že mám aspoň karimatku. Na druhý den, při mezipřistání ve Varech, jsem mazal potupně domů, pro tu mastňáckou nafukovačku.

V síti přečkala noc moje kytara a já byl, po poloprobdělé noci, první na nohách. Rozfoukal jsem oheň, připravil trochu dříví a posnídal špekáčky, pivo a bechera. Postupně se ze svých kokonů vysoukaly i ostatní larvy a následovaly mého příkladu. Pomalu jsme zahladili stopy, zabalili a věrni starému vodáckému pořekadlu „Kdo je na vodě před desátou, není vodák, ale strašák.“, vyrazili v půl jedenácté směr Velichov.

Čekala nás poměrně dlouhá štreka – Vary, Dubina, Kyselka, Radošov, Velichov – ale bylo opět krásně a navíc jsme se těšili na peřejky, kterými je tento úsek relativně bohatý; hlavně jsme byli zvědavi na Huberťák 

Ve Varech jsme si dali hodinovou pauzu, protože Marťas a já jsme se museli zastavit doma a něco si vyřídit (já tu matraci, ehm). Pak jsme přetáhli jezík pod Chebákem (předcházející, smrťákama nechvalně proslulý jez u plynárny jsme též ukázněně překonali po souši) a sklouzli se po peřejkách v Drahovicích do Všeborek, kde jsme si chtěli dát oběd. Bohužel kužel – bylo půl druhé a hospodu otvírají až ve dvě  Rozhodli jsme se tedy pokračovat až ke Dvořákům do Dubiny. Naštěstí je to pestrý úsek, kde se buď něco děje, nebo, v méně tekoucích pasážích, je čím se kochat. Trochu nás sice zklamal Hubertus, o jehož průjezdu svědčila akorát mírně zvlhlá trika obou háčků – Kamila a Cigiho. Ještě půl hodiny frflali, tak nám to pěkně ubíhalo. Jinak je potřeba říct, že bylo málo vody, a tak se nám občas přihodilo mírné drhnutí, a to i v proudnici. Jednou jsme s Kamilem takhle mírně zadrhli a pak nám asi dvě minuty trvalo, než jsme se z námi vytvořené morény zase oddrhli. Jindy, nepochybně opět vlivem nízkého stavu vody, jsme uvízli na pouhým okem sotva postřehnutelném balvanu o rozloze cca šest metrů čtverečních. Vždy se nám však, díky bohatým zkušenostem, podařilo nástrahám nevyzpytatelného živlu uniknout. Povětšinou brilantně.

K obědu v Dubině jsme zasedli okolo patnácté hodiny. Dali jsme si pečené kuřecí stehno (Kamil, Cigi a já) a uzenou krkovici s knedlíčkem a se zelím – Marťas. A pivo (všici svorně ). Vprostřed té bakchanálie nás „vyrušili“ Míla s Danem, kteří byli právě kolmo na cestě ke Krumpymu. Jen jsme se pozdravili a, každá skupina po své ose, jsme se vydali zdolat poslední překážky na cestě k pečenému vepříkovi (a za Tomášem a jéééééééého róóóóódinou). Jo, Marťas si před vyplutím zdřímnul na stole. Požitkááááááááááááář. Mám důkaz.

Než jsme odrazili, poslal jsem (toho dne již asi po třetí) Hance (holka, co nám půjčila kanoe) poslední korekci termínu invaze: 18.30.

V Lokti, na začátku naší výpravy se mě Kamil zeptal, jestli mám obuv do vody, nebo, jestli, tak jako on, hodlám absolvovat těch pár říčních mílí suchou nohou; s náznakem jistého despektu jsem mu odvětil, že mám jen jedny boty a nehodlám je sušit. Beze změny výrazu ve tváři mi dal najevo, že takovou odpověď očekával. Měli jsme jasno.

Byly před námi tedy jen peřejičky pod Dubinou a línej dojezd do Velichova (původně jsem myslel, že si dáme i peřeje k velichovskýmu mostu, ale Cigi s Marťasem jeli před náma a zapíchli to nad nimi. My jsme jejich zbabělé rozhodnutí akceptovali, a to z organizačních důvodů; bylo by pitomé, kdyby Hanka, navíc po těch stopadesáti korekcích času dojezdu, musela, kvůlivá dvěma lodím sjezdit celej Velichov.

Tady by to mohlo celé skončit, protože jsme prostě dojeli, sbalili si věci, odevzdali lodě a mazali na mejdan, kvůli kterému to celé vlastně bylo. Ale má to jeden háček: a tím je Kamil, můj háček.

O několik řádků výš jsem se již snažil naznačit, že (krom počasí) podmínky pro splutí Ohře nebyly toho času ideální; nízký stav vody, chyba ve volbě způsobu nocování, vuřty k večeři i ke snídani, do toho ten stres s tou zavřenou hospodou, pak ten snadnej Huberťák, nejistota, jestli to celé stihneme, několikeré odsunutí termínu odevzdání lodí v místě plánovaného konce výpravy…..

Každý, byť začínající vodák, ví, že háček může za všechno. Proto se na příď, snad s výjimkou chorobně zodpovědných lidí, nikdo nehrne. Snažil jsem se, po celou výpravu, omlouvat Kamilovo věčné lelkování, vrtění, rukamachytánízabortloděvpeřejích a jiné neplechy jeho bezmeznou důvěrou v mé umění a mou zkušenost. Než mi došlo, a to si vyčítám jako svou neomluvitelnou chybu, že prostě nedává pozor, uplavala nám láhev Becherovky, namočili jsme si trika až k fuseklím, lovili jsme loď, sebe a sebedůvěru. Marťas a Cigi nám ochotně přispěchali na pomoc s fotodokumentací, takže máme nezapomenutelnou památku. A tohle je, myslím, první „čerstvá vzpomínka“, prostá všech fabulací. Toto je pravda, tak se to stalo. Amen a dobrou noc.

Kamilovi na památku dne 25.9.2006

Pepe

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..