|
Malej Artík
Artamonovův memoriál - Artík - vznikl v roce 1995 jako ryze soukromá
srandaakce. Postupně se vyvinul v kultovní závod, který každoročně
nemilosrdně prověřuje bikerskou všestrannost všech účastníků. Trvá tři
dny, je pouze pro dospělé muže a dějí se na něm rozličné všivárničky,
jako například záměrné opíjení členů konkurenčních družstev pod
záminkou navázání či prohloubení přátelství, kdy jde ve skutečnosti o
oslabení jejich fyzického potenciálu před následnou etapou. Má svá
omezení, co se účasti týče, je přísně výběrový a počet
závodníků nesmí překročit hranici, za kterou by začaly vznikat skupinky.
Vždy se musíme vejít do místnosti nebo okolo ohně. Po založení sdružení
A.M.bike no limits jsme se rozhodli od roku 2000 pořádat v Krušných
horách otevřený cyklomaraton "Artamonovův
memoriál" (dnes Karlovarský AM bikemaraton), který tuto oblast přiblíží každému, kdo má o to
zájem. „Malýho Artíka“ však v jeho původní podobě zachováme.
Ročníky
- První ročník proběhl 3.–4. 6. 1995 a zúčastnilo
se ho pouhých 11 lidí včetně pořadatelů. Šampaňské se pilo netradičně
už před startem. Závodníci v dvoučlenných družstvech obdrželi
itineráře, které sloužili jako vodítko a zároveň se do nich vpisovaly
odpovědi na záludné otázky, na které mohli správně odpovědět jen při
průjezdu celou trasou. Nesprávné odpovědi byly penalizovány trestnými
minutami. Trasa v pěkném počasí vedla převážně terénem, kolem Svatošských
skal a Slavkovským lesem a měřila 35 kilometrů. Přespali jsme na louce
pod stany v Dražově a živili jsme se vuřty a pivem. Druhá etapa byla o
poznání technicky náročnější. Na startu zapršelo a mokří borci
ujeli 25 kilometrů, aby se do cíle – hostince Holduš na
Vysoké – vřítili zablácení k nepoznání. Přítomné šokovalo
vítězství dvojice cyklistických diletantů ve složení Radek Tausch a
Eda Lukáš. Tradice byla založena.
fotky z akce =>
Pokud si chcete tohoto Artíka projet, zde jsou informace ke stažení: download
- Pro druhý ročník byla definitivně stanovena
hranice maximálního počtu účastníků na 30 a závod přesunut na
vrcholy Krušných hor. Trasování byla v průběhu roku věnována značná
pozornost a na náročnosti se to projevilo. Propracován byl i systém
týlového zabezpečení, občerstvení na trase a dalších drobností,
sloužících k rozmazlování na smrt sedřených účastníků. Sedmnáct
lidí v pátek 7. 6. 1996 vyjelo mimo soutěž na Blatenský vrch, kde se
ubytovali v chatě radioklubu. Druhý den vypukla první etapa, během níž
byli závodníci nuceni absolvovat 64 kilometrů pouze v terénu, téměř z
poloviny po německé straně hranic, a navíc grilováni sluncem a tlučeni
kroupami. Hodně jich šlo večer brzy spát. Nedělní část měřila 50
kilometrů a vedla v dešti přes Klínovec a technickým sjezdem do Ostrova
a znovu do hostince na Vysoké. Vyhráli favorizovaní Roman Maljanovski a
Fríďa Herceg a byli zvěčněni na putovním poháru Artamonovova
memoriálu.
fotky z akce =>
Pokud si chcete tohoto Artíka projet, zde jsou informace ke stažení:
download
- Ve třetím ročníku A. M., který se konal
30. 5.–1. 6. 1997, se poprvé objevily doplňkové
disciplíny pro zohlednění bajkerské všestrannosti, aby se ze závodu
nestala čistě cross–countryová dupárna. Byly vytvořeny dvě
kategorie, prestižní a účastnická, abychom zabránili srdečnímu
kolapsu starších, netrénovaných či nově příchozích zájemců.
Devatenáct účastníků v pátek odpoledne vyjelo na Mariánskou v Krušných
Horách a ubytovalo se v podnikové chatě, která skýtala značný
komfort. Sobotní etapa měřila 55 kilometrů a s nikým se nemazlila.
Jeden závodník se málem utopil a po cestě i zasněžilo. Neděle začala
downhillem a uphillem na sjezdovce na Novém městě. Přese všechna
varování tu došlo k mnoha pádům, z nichž jeden skončil otřesem
mozku, natrženým břichem a zničeným rámem. Návrat do Varů
reprezentoval 30 těžkých kilometrů. Těsně před loňskými vítězi,
ale přesvědčivě vyhráli Martin Přibík a Michal Metelka, vyznavači všestrannosti,
kteří zároveň zvítězili v doplňkových disciplínách.
fotky z akce =>
Pokud si chcete tohoto Artíka projet, zde jsou informace ke stažení:
download
- 5.–7. 6. 1998 na stejném místě proběhl čtvrtý
ročník A. M. Po předchozích zkušenostech byl závod jednoznačně
definován jako "extrémní bikový maraton, cross-country dvou,
výjimečně tříčlenných družstev na čas podle itineráře za každého
počasí s menším podílem doplňkových disciplín a nezbytnou mírou
intelektualizujících prvků". Sobota měřila 66 kilometrů a zčásti
vedla přes Německo, kde 16 borců zdolalo ve strašném horku nejvyšší
horu německé části Krušných Hor – Fichtelberg. Profil této etapy
byl opravdu ďábelský. Jedno družstvo odstoupilo a proklínání trasérů
už tradičně znělo pořadatelům jako rajská hudba. Nedělních 35
kilometrů začalo opět uphillem a downhillem, kde poučení závodníci
padali bezpečněji než loni. V polovině etapy prožili parádní
(objednané) krupobití. Zaslouženě zvítězili Maljanovski a Herceg, kteří
odhodili šotolinářské manýry a zaměřili se na zvýšení technické
zdatnosti.
fotky z akce =>
Pokud si chcete tohoto Artíka projet, zde jsou informace ke stažení:
download
- Jubilejní, pátý ročník byl přemístěn do
oblasti Přebuze na tábořiště u rybníka. Ubytování jsme zajistili ve
vojenském stanu, posílili jsme pořadatelskou skupinu a podařilo se nám
získat ceny i hotové peníze od sponzorů díky zaštítění závodu
neziskovou organizací A. M. – bike no limits, kterou jsme nedávno založili.
Závod se skládal ze tří plnohodnotných etap od 4. do 6. 6. 1999, protože
v pátek se startovalo už ráno. První část měřila 32 kilometrů a v
cíli se uskutečnil uphill korytem potoka a klání v trialových
disciplínách, u kterého jsme si užili spoustu srandy. Pro zvýšení
motivace byl přítomen instruktor trialu. Sobotní etapa, dlouhá 76
kilometrů se stala pro závodníky pravým očistcem. Vedla tím nejhorším,
co se v okolí vyskytovalo a ještě před pár lety by dojel málokdo. Ti,
kteří dojeli, nadávkami nešetřili.Však je známe, za pár týdnů se
budou někde u piva holedbat, že to chce ještě přitvrdit. Neděle měřila
51 kilmetrů a vyčerpaní bajkeři během ní zakufrovali a rezignovali na
downhill na černé sjezdovce v Nových Hamrech. V cíli byli první Michal
Petr a Manfred Kraus, kteří tu zúročili svoje zkušenosti z různých
maratonů v Česku.
fotky z akce =>
Pokud si chcete tohoto Artíka projet, zde jsou informace ke stažení:
download
-
Protože tábořiště na Přebuzi i
terén v jejím okolí se osvědčily, konal se šestý ročník
na stejném místě jako loni i s vyřízením patřičných povolení.
Na závod trvající tři dny od 2. do 4. 6. 2000 se dostavil rekordní
počet účastníků i ze vzdálenějších končin republiky. Páteční
etapa měla charakter pohodového výjezdu v časovém limitu a po
ubytování na ni navazovaly doplňkové disciplíny. Ty se skládaly
z hromadného a sólo uphillu a downhillu jednotlivců na nedalekém Špičáku.
Seznamování s nováčky do noci u táboráku proběhlo jako vždy
hekticky. Sobota začala závodem na technickém okruhu v lese za tábořištěm,
kde na borce číhala technicky a kondičně náročná trať, postavená členy
A.M. bike no limits týden před závodem. Její kvality mohli bajkeři
posoudit už v pátek, kdy na ní předvedli pěkných pár pádů a
zjistili, že si pro zajetí rozumného času musí sáhnout až na dno.
Nyní si při jízdě naostro vybrala daň především na komponentech,
konkrétně přehazovačkách a hácích na ně, takže jeden závodník
definitivně dojel a stal se členem pořadatelského týmu. Po následných
opravách vypukla samotná etapa s důrazem na orientaci. Líbila se, i
když pro účastnickou kategorii byla trochu tvrdá. Navíc se na ní stalo
pro Krumpyho osudným projetí hned prvního brodu, v němž mu praskla
nejspíš už z downhillu načatá zadní kyvka a byl tím pro zbytek
závodu vyřazen. Dosud maraton probíhal za krásného počasí, ale nedělní
návratová etapa vyškolila většinu závodníků, kteří se v bouřce
lopotili přímo na nejvyšším bodě profilu trati. To je ovšem už
klasika. Tradiční zakončení memoriálu v hostinci u Holduše
vyvrcholilo orgiemi razítkování rozličných částí těl absolventů
razítkem sdružení.Vítězi se už podruhé stali Michal Petr a Manfred
Kraus, Michal Petr se navíc stal vítězem doplňkových disciplín a
hromadného uphillu. Suverénně nejlepším na technickém okruhu byl Bořek,
uphill jednotlivců vyhrál Cigi a v downhillu všechny převálcoval
Krumpy. Missákem se stal Kamil, který ostatní šokoval tím, že na své
jinak vždy nehybné tváři vyloudil cosi jako náznak nějakého výrazu.
fotky z akce =>
Pokud si chcete tohoto Artíka projet, zde jsou informace ke stažení:
download
-
Sedmý ročník proběhl znovu na
osvědčené Přebuzi. S ohledem na fakt, že účastníci si dříve
nemohli pořádně vychutnat vyhlášení výsledků a zábavu do ranního
kuropění, protože je druhý den čekala robota, přesunuli jsme konání
na termín od čtvrtka 7.6. do soboty 9.6.2001 (respektive neděle 10.6.).
Letos jsme měli vlastního kuchaře, žrali jsme steaky a po dojezdu do
cíle jsme mohli přespat v tělocvičně AC Startu s veškerým
zázemím.Závodníky čekala mimořádně výživná XC výjezdovka,
v prestižní kategorii dlouhá 65 km a po setmění novinka: NB neboli
nightbiking družstev, kde se museli jen se svítilnami na kolech orientovat
na 5ti kilometrové trase v terénu s průjezdem brodu. Ponocovat
měli sílu jen hodně namakaní jedinci. Druhý den byl celý vyčleněn
pro doplňkové disciplíny jak družstev, tak jednotlivců, a pěkně při
něm zachcalo. Sobotní návratovka měřila 75 km s přejezdem
Klínovce. Do cíle v AC Startu přijeli jen stíny závodníků, ale během
vyhlašování výsledků pookřáli natolik, že takovou zapářku až do
rána ještě hospoda, kterou jsme naštěstí měli jen pro sebe, nezažila.Resumé:
jeden zlomený rám, hodně zničených komponentů, jeden závodník
odstoupivší kvůli zranění ramene. V hlavní kategorii zvítězili
Michal Petr a manfred Kraus, čímž zpáchali hattrick, v doplňkových
disciplínách jednotlivců jednoznačně přesvědčil o svých kvalitách
Bořek Velemínský a missáka si vysloužil odvázaný manager Vít Hořejš.
fotky z akce =>
Pokud si chcete tohoto Artíka projet, zde jsou informace ke stažení:
itineráře
(29,6 kb)
profily
(22,5 kb)
mapy
(2,39 Mb)
-
Osmý ročník byl asi zatím nejšílenější.
Ačkoliv jsme byli připraveni rozmazlovat 30 přítomných takovými mastňáckostmi,
jako jsou altány, elektrocentrála a chladící kostka na pivo, počasí s
námi dokonale vyběhlo. Pršet začalo už na startu a nepřestalo (až na
krátkou noční epizodu ze čtvrtka na pátek) až do sobotního konce.
Závodníci v nonstop průtrži mračen absolvovali pětačtyřicetikilometrový
XC výjezd na Přebuz, páteční ranní triatlon (na ten asi do smrti
nezapomenou), dezorienťák a sobotní sedmdesátikilometrovou XC
návratovku. Bylo to takové maso, že jsme "jobtvojumať" (k naší
velké lítosti) upustili od naprosté většiny doplňkových discipín, na
které se všichni celý rok poctivě připravovali, především borci z
Bagr teamu. Odpadl tak nightbiking, technický okruh na týden dopředu
postavených lávkách, rytířský turnaj, bunnyhop, jízda po zadním,
zakápnutí, a prázdnotou zel i megajump, čekájící na zábradlí u
hlásky. I když se všem ulevilo, že se letos nebudou muset povinně
zabít na kluzkých překážkách, přesto se jim (jak je známe) po těch
kravinách stýskalo. Alespoň že neutrpěl každoroční obřad
kolektivního zmašťování. Překvapili dva nováčci, kteří tuto
disciplínu pojednali tak zodpovědně, že i odborník z Drop-in by dal
ruku do ohně za to, že jsou na nejtvrdších drogách. A to prosím
aplikovali jen pivo a kořalku! Inu, vyčerpání a frustrace jsou mocný
katalizátor. Dvě družstva se následkem demoralizace rozpadla, ostatní
bojovala v rámci svých možností a především nezlomného bajkerského
srdce. Prvenství obhájili Sany s Ferym, za nimi se umístili Firless s
Robíkem, kteří je po celou dobu velmi statečně ohrožovali, třetí
skončil Kája Taušek s Liborem Abrahámem. V triatlonu všem natrhnul
prdel mladý a neklidný Jindráš. Cenu fair play obdrželo družstvo složené
ze Snakeho a Fla, kteří se ujali namol zpitého borce z nepřátelského
týmu a trofej nekompromissáka si odnesl Martin Karas, který, ač nemohl
závodit kvůli před pár dny na lávkách zmrzačené ruce, vydatně
pomáhal v týlu a především tam s námi v tom sajrajtu celou dobu byl, ačkoliv
se mohl klidně válet někde v suchu. Odvrácenou tvář nám předvedl
Krumpy, který ve snaze udělat pro titul missáka cokoliv, hladce se oholil
a namaloval si xicht a nehty. No fuj! Missáka si skutečně vysloužil a
nádavkem ještě humussáka. Ale vážně. Letošní ročník nemilosrdně
oddělil zrno od plev a přes všechno láteření a následnou chřipkovou
epidemii dokázal, že bajkeři (všeobecně) mají zatraceně tuhý kořínek
a to, čemu se říká sportovní morálka, ačkoliv se mnozí z nich někdy
chovají (proč to neříct) nemorálně :-)
fotky z akce =>
Pokud si chcete tohoto Artíka projet, zde jsou informace ke stažení:
itineráře
(35,4 kb)
profily
(22,9 kb)
mapy
(2,36 Mb)
-
Devátý ročník byl (konečně!) ve
znamení slunečného počasí, snad proto, že jsme se vrátili k tradičnímu
termínu na přelomu května a června (29.-31.5.). Přesto pořadatelé
neponechali nic náhodě a zajistili (na Artíku nebývalý) luxus chatek s
povlečenými postelemi, sprchami, kuchyňkami, jídelnou, ohništěm a
společenskou místností v kempu Pionýrské u Svatošských skal na řece
Ohři poblíž Karlových Varů. Samozřejmostí už byl dostatek
svépomocí vrtěné Plzně. To ovšem na čtvrtečním startu devatenáct
závodníků zatím netušilo. Nejprve vypukla 1.XC etapa, měřící v převažující
prestižní kategorii téměř 80 kilometrů - takový malý maratónek :-)
Šokujícím překvapením bylo fyzické zhroucení ointegrálkovaného
Dastyho na pátém kilometru, které skončilo jeho hospitalizací v
nemocnici. (Podle posledních zpráv je v pořádku.) První část závodu
jinak proběhla bez většího kufrování a závad s výjimkou Snakeho prodřeného
pláště, kvůli němuž byl milosrdně převezen do tábora a nemilosrdně
označen za podcenistu. V místě konání proběhlo vše podle osvědčené
šablony. Závodníky jsme už moc netrápili a po vyvěšení vlajky jsme
se soustředili na noční tmelení (tlemení?) při táboráku. Pátek byl
ovšem napěchován doplňkovými disciplínami. Borci si hned po ránu
vypláchli ospalky při triathlonu, který zahájil dvoukilometrový
matracing po Ohři (bože, to byl pohled!) a završil běh a bajking oba po
třech kilácích. To nám jako pořadatelům bohatě vynahradilo měsíce příprav
závodu. Po obědě se družstva vydala na orientační etapu, z níž se
zcela dezorientována vrátila až k večeru. Zbytek dne byl až do úplného
setmění (s krátkou přestávkou na večeři) vyplněn soutěžemi v
bunnyhopu, jízdě zručnosti na kole s volantem, rytířským turnajem,
hromadnou vyřazovačkou, zakápnutím, jízdou po zadním, jízdou vsedě
na řídítkách zády napřed, závodem na tandemu a dalšími chujovinami,
až jsme chvilkami měli pocit (ale opravdu jen pocit), že se borcům
stýská po předchozích dvou ročnících, kde se mohli jen tak v klídku
povalovat v průtrži mračen a oddávat se sladkému čvachtavému nicnedělání.
Přijeli se na nás podívat Fla, Fery, Koloušek starší a Pery, který si
v sobotu dokonce šlehnul sólo poslední etapu. Opět noční táborák, u
kterého si přítomní mohli odreagovat frustraci z prožitých příkoří.
Předčasně. Ráno byli po snídani zavlečeni pod blízký krpál a přinuceni
k nechutnému uphillu, ve kterém byl jejich fatalismus podroben těžké
zkoušce. Pobyt byl těsně před odjezdem na druhou XC etapu završen
vhozením oblečených pořadatelů do řeky - to když účastníkům došlo,
že se táhli každý s pěti kily písku jen proto, aby pro rozmar strůjců
akce vytvořili na břehu Ohře jakousi pidipláž. V zamluveném AC Startu
se všichni s úlevou sjeli po závěrečných padesáti kilometrech na
ceremoniál vyhlášení výsledků. Znovu se při něm do rána vydatně
krkalo, prdělo a hovořilo jadrnou přebuzštinou. Všichni obdrželi ročníkové
tričko, pamětní listy, frťánky, diplomy, někteří maturitní vysvědčení
za čtvrtou účast v řadě a vítězové si mohli potěžkat putovní
Artamonovův pohár a pocákat přihlížející šampusem. Vítězství v
klání, které každoročně zohledňuje výsledky v crosscountry,
orientaci, triathlonu a doplňkových disciplínách, si letos v prestižní
kategorii zaslouženě odnesli Bořek a Robík, v účastnické kategorii
nic nezanedbali Kamil s Pallem a jako technicky nejvšestrannější bajker
byl oceněn Švejk. No a na konec chceme poděkovat všem fanouškům a
dobrým lidem, kteří se jakkoliv podíleli na zdárném průběhu letošního
ročníku. Ten příští už bude desátý - tedy mimořádný, a rádi si
v předstihu vyslechneme nápady a nabídky pomoci od všech dosavadních
absolventů Malého Artíka!
fotky z akce =>
Informace ke stažení: itineráře
(55 KB)
mapa
(480 KB)
-
Letošní Malej Artík - to byla velká sláva. Inu
desátý ročník, tak jsme ho museli trochu vyšperkovat. Celý byl tak
trochu retrospektivní, plně ve znamení návratů na stará dobře známá místa,
již jednou jeté trasy a tradičně příjemnou atmosféru. Samozřejmě jsme
připravili také některá překvapení, i zkušeným účastníkům lezli chvílemi oči z důlků.
Sraz účastníků byl netradičně již ve středu 2.6. 2004 ve 22:00 hod, v restauraci
AC Start v Karlových Varech. Hodina srazu a upozornění v pozvánce, že bez světel
se nedá bajkovat, vypjaly pozornost účastníků na maximum a ti zkušení, kteří
věštili, že "nás asi zase čeká nějaká šílenost", měli ale sakra pravdu. Prostě
přesně o půlnoci vyráželo první družstvo na trasu úvodní etapy. Tato měřila asi
50 km a vůbec nebrala ohled na to, že je tma. Borcům byl pořadateli naservírován
poněkud neobvyklý zážitek - ne že by nikdo nikdy nejel na kole v noci, ale celou
noc, to byla jedna premiéra vedle druhý. Četné veselé příhody s vyděšenou lesní z
věří, náhle se zjevujícími jámami, pangejty a jinými pastmi pak byly do pozdních
denních hodin námětem nejednoho veselého hovoru. Vesele zapůsobil už ten fakt,
že jsme nepovažovali za nutné cílovou chatu nějak označovat v domnění, že to
prostě bude jediná budova široko daleko, kde se bude svítit. Jenže v ostatních
chatách probíhalo odborné soustředění nějakejch vysokoškoláků a ty potvory
pařili jak o život, přičemž jim do něj vstupovali více či méně zablácení a
pošramocení podivíni, kteří své zklamání nad tím, že ještě nejsou doma
vyjadřovali přednesem tradičních přebuzských pokřiků a připomínek. Alespoň se
mládež něco přiučila. Chata na Mariánské, kde byl cíl první etapy a po jídle
byl plánován spánek, byla od příjezdu prvního družstva plná řevu a křiku, inu
snídani bylo potřeba pořádně zapít. Pár zoufalců se sice nevyspalo, ale z Artíku
se má člověk vracet zhuntovanej, takže bylo vlastně všechno v pořádku. Odpolední
nástup na doplňkové disciplíny byl okořeněn kouzelným pokusem probudit Perýška, dokonce jsme zorganizovali tzv. sériové řvaní, které spočívalo v tom, že se před dveřmi jeho pokoje utvořila fronta a "kamarádi" jeden po druhém přistoupili k loži nešťastníkově a co nejhlučnějším řevem se jej pokoušeli přivést do stádia bajkuschopnosti. Když jsme se každej vystřídali asi třikrát a milý Perry se ani nepohnul, uraženě jsme odešli léčit hlasivky.
V korýtku za Mariánskou probíhal uphill, po probajkované noci a prohýřeném
dopoledni jsme byli svědky fantastických výkonů, leckdy za hranicí lidského
chápání. Potom jsme až do večera před chatou provozovali další technické
disciplíny, až na pár tlam vše proběhlo v tradičně ospalém a pohodovém duchu,
navečer dokonce vykoukl Perry, prostě pohoda.
Tradiční večerní radostná zapářka neměla chybu, sice si ji pamatuji jen
mlhavě, ale ve výsledném dojmu jsem si naprosto jistý. Tak fantastickej bordel
v prostorách celý chaty mohli nadělat jen veselí a spokojení lidé, ještě že jsme
většinu stačili uklidit před příchodem správcové, stejně z toho odvárku, kterej
měla šanci vidět div neomdlela. Její úlek se projevil zajímavým způsobem: nafoukla
se jak žába v říji a začala požadovat za ubytování dvojnásobek předem domluvené
částky. Dobrosrdečně jsme ji ujistili, že buď bude platit původní domluva, nebo
přestáváme uklízet a nedostane nic. Po zjištění, že ani v nejmenším nehodláme
trpět pocitem viny, vzala co jsme dávali a nasupeně odfuněla.
Dalším bodem programu byl přesun k dolní stanici lanovky v Jáchymově. Ten
nebyl na čas, nijak se jeho projetí nepromítalo do výsledků závodu, ale soudě
podle defektů se závodilo asi nejvíc v tomto ročníku. Zkušení věděli, letošní
zkouška technických kvalit, odvahy a fyzického fondu - downhill, se odehraje na
vskutku důstojné trati. Sjezdovka z Klínovce do Jáchymova hostí každoročně Český
pohár v downhillu a je odborníky považována za jednu z nejtěžších u nás. Chvílemi
to byl boj o přežití, nakonec byl nejrychlejší Mety, kterého tak moc nahněvali
ostatní účastníci, kteří ho nechali zvesela vyhnít v půli přesunu s defektem a
rozbitou pumpou, že to prostě ze vzteku pustil naplno a všem natrhl prdel.
Po downhillu a lehkém občerstvení následoval start druhé etapy z vrcholu Klínovce.
Trasa byla opět mírnou reminiscencí na předchozí ročníky, projíždělo se intimně
známými úseky i některými novými pasážemi, nakoukli jsme přes čáru do Německa a
bez větších problémů a konfliktů dojížděli na místo z nejmilovanějších, bájnou Přebuz.
Za neustálého deklamování zpěvných přebuzských kleteb zbudovali rekovní bikeři
tábor na louce u lesa a potom jsme se věnovali papání, bumbání, zpěvu, debatění
a vůbec, bylo nám dobře. Obrovským způsobem překvapil Jindra, kterej jako dárek
přivezl předuzené selátko, které se nám podařilo mimořádně kvalitně opéct, takže
jsme debužírovali opravdu velkolepě. David servíroval pizzu, největší radost z
ní měl Havly. Ráno se potvrdilo, že nás letos žádná tropická vedra nepronásledují,
ranní ptáče Pepa nafotil a nakameroval docela hustou jinovatku na stanech, údajně
bylo -5. Udělal jsem si tim rekord pod širákem, ne že bych chtěl, prostě jsem dál
nedolezl. Zapářka byla skutečně hustá, pohled na dobleděmodra vyspinkané účastníky
akce ukazoval na dobře odvedenou práci v oblasti zajištění základních životních
surovin, taková šílená směs všelijakejch chlastů pohromadě se jen tak nevidí.
Po snídani pozvolna přišel čas dát se znovu do závodění. Pro ukrutánskou zimu
se z původně zamýšleného triatlonu stal duatlon, bojovalo se vzhledem k množství
vypitých lihovin až neuvěřitelným způsobem. Zdá se, že pravidelnou účastí na malém
Artíku je organismus vystavován v pravidelném rytmu různým formám huntování, čemuž
uvyká a toto po čase vyžaduje. V těchto chvílích již bylo jasné, že jen mimořádné
celkové vzepětí organismu dovolí účastníkům důstojně dokončit letošní ročník. Před
námi totiž byla závěrečná etapa Přebuz - Karlovy Vary.
Kdo neviděl, neuvěří. Rozdíl mezi růžovými lícemi víceméně sportovců ve středu
večer a popelavě šedými zdemolovanými ksichty v sobotu odpoledne v cíli byl
neskutečný. Fanoušci, kteří se byli podívat na kamarády na startu, teď v cíli
marně vyhlíželi povědomé tváře, okolo jen samá cizí mumie. Desátý ročník byl tak
neuvěřitelně devastující, že dokonce nebylo ani moc chuti na tradiční závěrečnou
veselici a z naší domácí restaurace se ozývaly jedna za druhou tupé rány hlav
dopadajících na stoly. Ještě že několik stálic zachránilo tvář závodu, vždyť jsme
se prezentovali málem jako aktivita spolku abstinentů!
Desátý ročník důstojným způsobem završil první etapu své existence. Tradiční
pořadatelé a autoři tohoto projektu Dan, Pepa a Michal slavnostně předali
pořadatelskou štafetu Kubovi a Metymu. Všichni si od toho slibujeme novou
inspiraci, nové trasy a také svěží, neohoblované pořadatelské mozky. A hlavně si
konečně budeme jako věční pořadatelé moci zabajkovat, papat a bumbat při Artíku
bez starostí, nervů a práce, a že budeme nové pořadatele pořádně buzerovat,
to si pište!
Michal
fotky z akce =>
fotky od robíka
=> pravidla, výsledky =>
Informace ke stažení: itineráře
(68 KB)
mapa
(1,3 MB)
Jubilejní jedenáctý ročník kultovní akce zvané Artík 2005, se uskutečnil ve
dnech 2. – 5.6. 2005. Letošní ročník měl hned několik zvláštností oproti
předcházejícím deseti ročníkům. Hlavní změnou bylo, že se organizace poprvé ujal
podivuhodný shluk individuí, kteří si říkají Praděd Gang a z toho vyplývající
změnou byl samotný systém Malého Artíka. Na organizaci se podíleli zejména
Jakub, Mety, Martin, Ráďa, kuchař Pavel, zástupce tisku Michal a nezanedbatelný
díl práce při přípravě odvedly také naše drahé polovičky, zejména pak Jakubovo
Marta, za což jim patří velký dík.
I přes každoročně se opakující sliby, kolik že bude účastníků, se na start
postavilo pouhých sedm družstev v prestižní kategorii a jedno družstvo kategorie
účastnické. Nízký počet účastníků ovšem v žádném případě nesnižuje vynikající
sportovní výkony, které zde víceméně všichni odvedli. Prestižní družstva jela ve
složení:
- Michal Petr, Kája Taušek
- Jiří Vlček, Miloš Nouzák
- Miroslav Peroutka, František Ondráček
- Daniel Danielčák, Pepa Kolář, Michal Prokop, na poslední etápku se
připojil Jan Petr
- Pavel Havlíček, František Bartoš, Petr Cikhardt který alternoval s Pavlem
Mullerem
- Tomáš Peroutka, Jaroslav Grof
- Robert Kadlček, Petr Hanzlíček
Účastníci jeli ve složení Petr Němec, Zbyněk Rolenc a Palo Vrábik.
Po krátkém projevu proběhl start na výjezdovou etápku, která vedla z
Karlových Varů přes Dianu, vyhlídku Karla IV, Vítkovu horu, Kolovou, Bochov a
dále po červené na Vladař až do Stvolen a v ideálním případě měřila necelých
šedesát kilometrů. Tuto nejen orientačně, ale i fyzicky náročnou, v podstatě
furt do kopce etapu zvládli nejlépe Pery s Plešounem a zejména Pery opět
prokázal, že když se chce, tak i v pokročilejším věku se na kole dá jezdit. S
téměř hodinovou ztrátou dorazilo další družstvo a pak se to couralo jeden za
druhým. Jako poslední dorazilo družstvo bývalých organizátorů. Michal Prokop
přijel tak vyčerpán, že po zbytek víkendu se na kolo už ani nepodíval, natož aby
na něm jezdil. Počkali jsme, až si všichni nacpali břicha a začala první
doplňková disciplína, kterou byla další z novinek letošní ročníku a tím byl
Green volejbal. Všechna družstva předváděla fantastické výkony a vítězství si v
dramatickém finále nakonec vybojovali Michal Petr a Kája Taušek. Za zmínku už
stojí snad jen Cigi, který si při turnaji opět vykurvil nedávno zhojené koleno.
Poté dostali všichni opět najíst, proběhlo uvítací soirée, všichni nafasovali
mapy a souřadnice na další den které vkreslili do map a již vše bylo připraveno
k dalšímu bodu programu, jímž byl noční orienťák, který jsme nazvali Pradědův
závod branné zdatnosti. PZBZ se sestává jednak z klasického orienťáku, v našem
případě na kolech, dále ze střelby ze vzduchovky na hořící knot svíčky a hodem
granátu na cíl. V našem případě funkci granátu zastoupily šišky. Lehce před
půlnocí se chlapci po družstvech seřadili na startovní čáru a v tříminutových
intervalech vyrazili do lesa, kde v absolutně neznámém terénu proběhl tento
nesmysl. Až na to, že všechna družstva přehlédla hned třetí křižovatku, proběhlo
vše s takovým nadšením, že tuto disciplínu příští rok zcela určitě nevynecháme.
Největší smysl pro orientaci v nočním neznámém terénu prokázalo družstvo ve
složení Pavel Havlíček, František Bartoš a Pavel Müller, který nahradil
zraněného Cigiho. Po dojezdu posledního družstva do cíle někdy okolo třetí
hodiny ranní jsme dali průběh volné zábavě.
V pátek ráno byl budíček v osm hodin, následovala snídaně a přesun na další
doplňkové disciplíny. Jako první doplňková disciplína proběhla další z novinek a
tou byla off-road časovka jednotlivců. Trať měřila necelých osm set metrů a
nejrychleji se s ní popasoval Michal Petr. Ihned po skončení časovky proběhl
klasický uphill. Závodníci opět nezklamali a předvedli fantastické výkony a
vyškrábali se do míst o nichž jsme si mysleli že se dají zdolat pouze na fixních
lanech. Nejvýš vyjeli Robert Kadlček a Miloš Nouzák, kteří si to rozdali v
rozstřelu o první místo. V něm měl více síly Robík. Následoval přesun na místo
startu downhillu. Trať na downhill byla vytýčena v lese tak, aby ji jednak mohli
projet všichni a hlavně abychom co nejvíce eliminovali vliv zdvihů. Jak se
ukázalo, bylo to ku prospěchu a jelikož Mety nestartoval, z vítězství se nakonec
radoval Jaroslav Grof. Poté chlapci dostali malé občerstvení a vyrazili na
druhou etapu, která letos byla pojata stylem Bike Adventure. Časový limit na
páteční etapu byl šest hodin. V ní prokázala největší schopnosti orientace a
největší nadupanost dvojice ve složení Jiří Vlček a Miloš Nouzák, kteří toho
stihli objezdit opravdu hodně. Zajímavostí je, že ačkoliv účastnická kategorie
startovala ve stejný čas jako prestižní, ale měla o dvě hodiny kratší časový
limit, přesto se účastníkům ježdění tak zalíbilo, že dorazili o hodinu a půl
později než všichni ostatní. Následovala koktejlová praděd párty, která se
protáhla do brzkých ranních hodin.
V sobotu jsme se probudili do lehce zamračeného dne, nicméně nenechali jsme se
otrávit počasím a po snídani jsme se začali věnovat dalším doplňkovým
disciplínám. Jako první proběhla jízda po lávkách, které jsme zbudovali na
zahradě. Celý areál jsme nazvali STVOLN SHORE. Snažili jsme se je postavit tak,
aby je mohli projet úplně všichni což se povedlo a z vítězství se neuvěřitelným
výkonem radoval Jaroslav Grof. Po odjetí lávek následoval rytířský turnaj
družstev a v něm dominovalo družstvo ve složení Robert Kadlček a Petr Hanzlíček.
A jako poslední, zlatý bod programu doplňkových disciplín proběhla krasojízda
družstev. Od této disciplíny jsme si slibovali spoustu legrace a naše očekávání
se naplnilo na 150%. Hodnoceny byly čtyři hlediska: technické provedení,
umělecký dojem, náročnost prvků a celkový dojem. Většina družstev se opravdu
snažila krasojezdit a velmi originálně pojali krasojízdu bývalí organizátoři,
kteří v závěru svého vystoupení vystrčili na porotu holé prdele. Nejvíce
elegance prokázali Robert Kadlček a Petr Hanzlíček. Rozesmátí jsme se přesunuli
k ohni, kde Pavel mezitím nachystal oběd, nadlábli se a chlapci vyrazili na
poslední etapu, která byla stejně jako předchozí den ve stylu bike adventure
pouze s jiným bodovým ohodnocením a jenom čtyřhodinovým časovým limitem. Tuto
závěrečnou etapu opět s přehledem vyhrálo družstvo ve složení Jiří Vlček a Miloš
Nouzák, kteří tak odolali závěrečnému tlaku a s nevelkým náskokem zvítězili i
celkově. Jako druhé se umístilo družstvo ve složení Robert Kadlček a Petr
Hanzlíček, třetí skončili obhájci loňského prvenství Michal Petr a Karel Taušek.
Čtvrtí skončili Pavel Havlíček, František Bartoš, Pavel Müller a Petr Cikhardt,
jemuž se zázračně do soboty uzdravilo koleno, pátí Miroslav Peroutka a František
Ondráček, kteří, ač dobří v XC, doplňkové disciplíny jim prostě nejdou, šestí
dojeli ožralé děti Jaroslav Grof a Tomáš Peroutka a poslední sedmé skončilo
družstvo bývalých organizátorů Daniel Danielčák, Josef Kolář a Michal Prokop.
Následoval přesun do místní nalejvárny kde proběhlo vyhlášení výsledků, předání
suvenýrů a závěrečná oslavná párty, na které zahrál Praděd Band. Párty se opět
trošku protáhla, poslední odpadlíci šli spát když někteří již vstávali. Ráno nás
počastoval Švejk ekvilibristickým zvracením z houpačky a tím to vlastně všechno
skončilo. Opět byla čeština obohacena o nějaké to nové slovo jako třeba prazmrd
nebo hovnodebil. V průběhu odpoledne, kdy jsme měli již vše uklizeno a
vychutnávali si na zahradě kávu, nás náramně pobavil Snake, který odvážel Robíka
domů. Kousek před Prahou zjistil, že na chalupě zapomněl peněženku s dokladama a
penězma. Jelikož nebyl až tak daleko, rozhodl se, že se pro ni vrátí. Otočil to
a na sjezdu z dálnice, kde je rychlost omezena na 70 km/hod jel 86. Znalí poměrů
vědí, že v tomto místě policejní hlídka s radarem stojí téměř furt. On ne. Stálo
ho to pouhých tři sta korun...
Takže zase za rok. Pradědu nazdar.
Mety
fotky z akce =>
Fotky od Michala Mařatky
Ke stažení:
download
Organizace dvanáctého ročníku kultovní akce zvané Artík 2006 se opět
ujala individua z Praděd Gangu. Akce samotná pak proběhla ve dnech 25.- 28.5. v
okolí základny Praděd Gangu, která se nachází ve Stvolnách. Pro ty, kteří
nevědí, kde se tento středobod vesmíru s vynikající geozmašťovací zónou nachází,
pak vězte, že to je mezi Manětínem a Rabštejnem nad Střelou. Letos jsme počet
účastníků nenechali náhodě a v podstatě všechny pozvané jsme přímo při dodání
pozvánky větší či menší silou donutili rovnou zaplatit startovné, takže klasické
telefonáty den či dva před akcí ve stylu: jaký by byl problém, kdybych nepřijel,
nás nechávaly klidnými. Odpověď byla jednoduchá: Nejezdi, ale startovné se
nevrací. Takže v den D jsme se všichni shromáždili. Všichni teda ne, jelikož
jeden člen družstva obhájců prvenství dostal den před startem chřipku.
Letos jela družstva ve složení:
- Kája, Fery
- Pall, Pepa
- Pery, Plešounek
- Černá díra, Fába
- Cigi, Příba
- Suchar, Sany
- Vožralý děti (Perry, Švejk)
- Jirka B., Ivan
- Honza, Jirka S.
- Dan, Mišák
- Ervín, Román
A účastníci pak ve složení Péťa, Michal a ve čtvrtek večer se k nim připojil
Martin alias vodní příšera či obluda.
Po odprezentování se následoval
krátký projev a po něm družstva vyrazila na
první etapu, která byla vymyšlena opět novým systémem. Ten spočíval v tom, že
závodníci dojeli na určitý bod, kde měli výřez z mapy s namalovaným bodem kde se
nacházejí a stejně tak namalovaný bod, kam se mají dostat. Itinerář si museli
napsat sami a najít další bod. Jestliže se ztratili, byli v prdeli. Těchto bodů
bylo dohromady 6 a trasa měřila v optimálním případě 54 km. Až na jedno družstvo
trasu všichni zvládli dokonale, nejrychleji pak Kája a Fery, a po návratu do
tábora se nadlábli a přichystali se na první doplňkovou disciplínu, kterou byl
již tradiční grínvolejbal. Oproti loňsku zde byl vidět výrazný kvalitativní
posun a nejlépe se s touto cyklistickou disciplínou popasovaly Vožralý děti.
Následovala lehká večerní zakálka a ráno se všichni přesunuli do Rabštejna nad
Střelou, kde chlapce čekala další ryze cyklistická disciplína, kterou jsme
nazvali Vodní střely. Disciplína spočívala v tom, že startovala vždy dvě
družstva najednou, každé družstvo popadlo jednu nafukovací loď zvanou Pálava, co
nejrychleji s ní pelášilo cca 200 metrů proti proudu řeky Střela, tam do ní
nasedlo a co nejrychleji pádlovalo zpět ke splavu, který sjelo. Následně
zakotvilo u břehu, popadlo loď a pelášilo s ní zpátky do prostoru startu a cíle.
Vzhledem k tomu, že splav se dá sjet pouze uprostřed, nikde jinde to není možné,
samozřejmě jsme pečlivě dbali na bezpečnost závodníků a všichni měli na sobě
předepsané bezpečnostní prvky, jakými jsou nafukovací křidélka a plovací kruhy.
Vypadali opravdu nádherně. S touto disciplínou se nejlépe popasovali Cigi s
Příbou. Následoval přesun přes louku nahoru k lesu a zde se konala další
doplňková disciplína, kterou byla dvoukolová štafeta. Štafeta spočívala v tom,
že opět startovala dvě družstva najednou, jeden člen družstva stál pod kopcem,
druhý na kopci a princip jednoduchý. Co nejrychleji vyjet trať, která vedla
korýtkem nahoru, tam předat kolegovi z družstva a ten musel co nejrychleji sjet
vytýčenou trasu lesem dolů. Ve druhém kole si pozice prohodili. Ten který jel
nejdříve nahoru, jel ve druhém kole dolů a opačně. Ačkoliv jsme nehodnotili
uphill a downhill po jednotlivcích, přesto jsme časy změřili a nejrychlejší do
kopce byl Fába, z kopce pak měli stejný čas Cigi a Mišák. V součtu všech časů
pak štafetu celkově vyhráli Cigi s Příbou. Po krátké pauze na oběd následovala
druhá orientační etápka, kterou jsme stejně jako loni pojali ve stylu Bike
Adventure a časový limit pro pátek byl stanoven na 6 hodin. Za příjemného
slunečného počasí okolo druhé hodiny odpolední byl start ale o hodinu později
začalo lehce pršet. Postupně déšť nabíral na intenzitě, a pršet přestalo až
druhý den ráno. Pro nás byl nejzábavnější večer, kdy se závodníci začali sjíždět
zpátky do tábora a museli najít bod číslo 19, který byl umístěn v okruhu sto
metrů od tábora. Dali jsme ho do staré dřevěné autobusové zastávky a ačkoli do
této zastávky všichni minimálně jednou vlezli, nikoho nenapadlo, že zastávka má
čtyři stěny a strop a tvrdošíjně prohledávali stěny pouze tři. Takže nejedno
družstvo strávilo hledáním i hodinu a sousedé naproti v chalupě si mysleli, že
cyklisté jedoucí závod je banda nemyslících primitivů. Lilo tak intenzivně, že
jsme se ani nepokusili rozdělat oheň a večírek proběhl v chalupě. Ráno jsme se
probudili do lehce podmračeného dne, ale důležitější bylo že už nepršelo.
Proběhl rytířský souboj družstev, ve kterém dominovalo družstvo vožralých dětí,
poté další novinka – jízda do neznáma, neboli poslepu, kterou v součtu časů
překvapivě opět vyhrálo družstvo vožralých dětí. Pak jsme se všichni přesunuli
do nedaleké pískovny, kde se uskutečnila poslední doplňková disciplína, kterou
byl technický okruh. Trať v délce 620 metrů vyznačená v místech, kde Stvolenská
omladina trénuje motokros opravdu řádně prověřila fyzické i technické schopnosti
všech zúčastněných a právem sklidila kladné hodnocení od samotných jezdců. A
jako nejrychlejší v této jediné doplňkové disciplíně hodnocené jako soutěž
jednotlivců byl Cigi, který, ačkoli nijak nechci snižovat jeho vynikající výkon,
přece jen měl výhodu, neboť byl vylosován a jako jediný trať neabsolvoval ve
dvojici, ale měl ji celou sám pro sebe. Po obědě za příznivého počasí závodníci
vystartovali na závěrečnou čtyřhodinovou orientační etapu, ale cca hodinu po
startu začalo opět pršet a do cíle dojížděli za docela slušného lijáku. K
velkému překvapení - ale právem - se se závěrečnou etapou se nejlépe popasovalo
družstvo ve složení Román a Ervín. Celkově pak vyhrálo družstvo ve složení Fery
a Kája, jako druzí se umístili Cigi a Příba a třetí skončili Ervín a Román. Poté
následoval přesun do Stvolenského kulturního zařízení zvaného Hasičárna, kde
proběhlo zhodnocení, vyhlášení
výsledků, raut a závěrečný večírek. A tím to vlastně všechno
skončilo, protože když jsme se ráno probudili, víceméně všichni už byli pryč, my
uklidili zahradu a jeli taky domů. Všem zúčastněným patří velký dík a pochvala
za výkony, jaké i přes relativně nepříznivé počasí předvedli. Takže zase za rok
Pradědu nazdar. A doufám, že ho aspoň někdo přiveze…
Mety
fotky z akce => | Baxlyho fotky =>
Třináctý ročník - Perryho zážitky
2007 - čtvrtek 31.5. Tak a teď něco z úplně jinýho soudku. Říká vám něco XC
alias cross country?
Mě taky moc ne. Nicméně Artík je akce pro zvanou partičku lidí, na kterou
jezdim už od roku 2000, kdy jsem se týhle pochybný cyklistický disciplíně ještě
trošku věnoval. Navíc nejde jen o polykání kilometrů, ale taky o různý píčovinky
v podobě doplňkovejch disciplín a hlavně o prdel okolo toho všeho. Takže, když
se mi asi před dvěma měsícema objevila na mailu přihláška na letošní ročník,
bylo to jasný. Domluvil jsem se se Šwejkem, od roku 2001 mym pravidelnym
parťákem v týhle ujeťárně, pučil jsem si od Pávise luxusní XC stroj Kona Muni-Mula
a vyrazil. Jsem zvědavej hlavně na Šwejka, týpka ze starý ostrovský školy, kdy
každej jezdil všechno, hlavně street a byl strašně drsnej. Ovšem naposledy seděl
Šwejk na kole asi před rokem a poslední dobou dává před kolem přednost píčovinám
jako houpání se na laně někde na skále nebo lítání na padáku.
Takže čtvrtek ráno nakládáme citrouše k prasknutí, tři kola (já beru dvě:
pučený XCéčko a svoje na doplňkovky), stan, spacáky, věci na kolo... A razíme
směr Stvolny (vesnička u Žlutic). Po příjezdu se se všema zdravíme, zjišťujeme,
že i po roce naší dvojce nikdo neřekne jinak než "Ožralý děti", stavíme stan a
po úvodním slovu pořadatelů se chystáme na první etápku. Ta se nejede výjimečně
po dvojicích, ale jede každej na svý triko. Pořadatelé jsou kurvy a zdařile
mlží, kolik to celý měří. Já odhaduju dvacet kiláků a nakládám ze začátku
slušnou kudlu. Jede se to stylem, že po lese je cesta značená fáborkama a
šipkama sprejem na stromech, kamenech atd. Na dvacátym kiláku jsem někde hodně
daleko od tábora a zjišťuju, že dvacet to asi fakt nebude a polevuju v tempu.
Celý se to odehrává v docela krutym terénu, krpály nahoru i dolu nebo průjezdy
snad deseti brodama nejsou nic zvláštního. Nakonec to bylo slušnejch padesát
kiláků, já s několika kuframa najel šedesát. Celý jsem to dal asi za pět hodin.
Když jsem dorazil, většina týpků už byla v campu, ale třeba Šwejk dojel suveréně
poslední a vychutnával si to celejch sedum hodin.
Po dojezdu do kempu se dáváme dokupy a ty nejčilejší rozjíždí turnaj v "green
volejbalu" dvojic. Ten jsme se Šwejkem minulej rok vyhráli, takže jsme natěšený
obhajovat. Ale tentokrát je to až třetí místo. Ovšem pozorovat některý typy, jak
se perou s míčem, kterej očividně drželi v ruce naposledy při tělocviku na
základce, za to fakt stojí. Po volejbalu už následuje jenom decentní kalbička u
vohně. Se Šwejkem popíráme naší přezdívku, já si dávám snad jedno malý pivko a
Šwejk ani to, jsme unavený a jdem brzo spát.
2007 - pátek 1.6. ...další den XC ujeťárny
Takže artík, druhej den, tedy pátek. Kolem osmý se začínaj první ranní
ptáčata slejzat u vohně a snídá se. Dopoledne jsou na programu doplňkový
disciplíny, vytahuju svoje kolo, konečně nějaká sranda a ne jen hamtání po lese.
První disciplína – technickej okruh. Jednoduchý věcičky na louce jako přejezd
přes malou dvojitou houpačku, podjezd pod provazem, průjezd korýtkem akorát na
šířku pláště, trojitá houpačka, slalom mezi tyčkama a pak lávka s minidropíkem
na konci, nízko nad zemí ale trošku do kopce. Nic těžkýho, přesto XCčkaři
předváděli občas slušný tlamy, hlavně na houpačce nebo na lávce a byla fakt
radost se dívat. Šwejk zabral a vyhrál to, druhej Cigi, já třetí.
Pak se jelo na další doplňkovku nazvanou bajkross. V nedaleký pískovně
vymlíkovaná cestička, je to nahoru dolu, takže technika i dupačka, tohle mě baví
asi nejvíc, na jednom místě dokonce malej trojáček, takže i takovej bikrosovej
prvek :o) Jsme „spravedlivě rozlosovaný“ do dvojic, já jedu s Cigim poslední.
Cigi mi ujíždí do kopce, kde marně na svý silniční kazetě hledám lehčí převod a
obhajuje loňský prvenství, já nakonec druhej.
Po doplňkovkách fasujeme oběd, cpeme se a potom vyrážíme na páteční etápku.
Já mam problém, na Koně se odjebaly kliky, jsou obě vyžvejklý, takže si pučuju
červenýho RockMachina od Martinovo pani a Šwejk se mi směje, že mam holčičí
kolo. Pátečníetápka už se jede po dvojicích stylem, že dostaneme výřez z mapy,
kde je vyznačenej bod, kam se máme dostat. Každý družstvo si z mapy opíše, jak
se na místo dostane, případně obkreslí kousek mapy a jede. Na tom místě je na
stromě další výřez z mapy s dalším bodem atd. Bodů je celkem devět. Pořadatelé
oznamujou, že to celý měří asi 70. Vzhledem k tomu, že se startuje něco po
druhý, tak to bude docela oříšek. Takže vyrážíme, Šwejk se táhne jako smrad a
ještě před prvnim bodem nás někdo dojíždí. Jedem z bodu na bod, celkem bez
bloudění. Postupně se ukazuje, že vzdálenosti mezi jednotlivejma bodama jsou asi
10 kiláků a že to teda bude asi víc než 70 celkově. Asi na třetim bodě stojí
Mety s Jeepem, máme toho dost a říkáme mu, že to asi brzo zabalíme. Jedem ještě
na čtvrtej a nakonec se hecnem a jedem i na pátej. To už je ale asi osm večer a
rozhodujem se, že se musíme nějak dostat do campu, než bude tma. Problém je, že
máme jen výřez mapy a moc nevíme, kde jsme. Takže valíme údolím potoka, po
menšim kufru se kus vracíme a drápeme se nahoru z údolí a přijíždíme do Mladotic,
asi 15 kiláků od campu. To už začíná bejt pomalu tma. Dupeme po áčku směr
Manětím, ale za chvilku vzdáváme, po tmě po silnici neosvětlený, neni žádnej
šlágr, voláme na základnu a Jakub nás vyzvedává Jeepem. Celkem jsme dali asi 70
kiláků a objeli jsme 5 bodů z devíti. V campu už je většina dvojic, celý to daly
asi tři a dozvídáme se, že celkem to mělo asi 105. Za odpoledne na bajku slušnej
výkon. Jinak Rock Machine pohoda, nevim, proč ty XCčkaři kupujou tak drahý kola,
když se to dá jezdit v podstatě na čemkoliv. Fyzička taky oukej, zjišťuju, že
když se jezdí tak je v podstatě jedno jak a co. Jedinej problém je, že při XC se
pořád sedí, takže v pátek večer už mam slušně rozsekanou prdel a přimět se sedět
v sedle už chce hodně sebezapření.
No, večer už jenom dlabanec, chvilku posedět u vohně, něco málo praděda na
zahřátí a já to balim, Šwejk na to, že na kole už sotva motal nohama, se drží a
doráží do stanu někdy k ránu.
2007 - sobota 2.6. ...námořní souboje, DH, poslední etápka, kremace bot,
krutá kalba..
Tak a máme tu report z Artíka, sobota, den třetí a zaplaťpánbu poslední. Ráno
zase vstávačky dle možností, snídaně a hurá do sedel, odjezd na doplňkový
disciplíny. V propozicích byly psaný věci jako nafukovací rukávky, plavací kruhy
a podobně a to si teď bereme s sebou, takže tušíme, že to bude zas nějaká
ujeťárna. A taky že jo. Jedeme do nedalekýho Rabštejna k řece, nebo spíš potoku
a tam už to vidíme. Ve vodě jsou dva dřevěný vory a u každýho dvě bidla – delší
a kratší s omotanym koncem. Úkol je jasnej – sundat nepřátelskou dvojici z voru,
přičemž jeden fasuje dlouhý bidlo a dělá motor, druhej fasuje kratší a snaží se
s nim zmlátit soupeře. Hned první souboj neskutečná prdel, kdy vor se pod
Obludou potápí, aniž by je druhý družstvo vůbec nějak ohrožovalo. Za chvilku jdu
já se Šwejkem proti Cigimu s Příbou. Já mam samozřejmě delší bidlo a větší sílu,
tak jsem motor, Šwejk se bude bitkařit. Jedeme na Příbu, Šwejk zastrašuje
hroznym řevem a mlácením bidlem do vody, takže jsem celej mokrej ještě než se k
nim vůbec dostanem. Pak propuká hrozná nerozhodná bitka, ostatní na břehu řvou,
nakonec se náš vor otáčí, Šwejk ztrácí mlátící bidlo a já jako motor se dostávám
k Příbovi, stoupám si a jdu na něj poháněcím bidlem. Nakonec mě dostává, jdu do
vody a vzápětí i bezmocnej Šwejk bez bidla. Vypadáváme v prvnim kole a můžem se
jít usušit. Další souboje probíhaj v podobnym duchu, banda dospělejch chlapů s
dětskejma rukávkama a kruhama se mlátí klackama v potoce. Radost pohledět.
Pak se přesouváme na další doplňkovku, která už má něco společnýho s kolama.
Je to uphill/downhill družstev. Jeden vydupe nahoru, nahoře plácne druhýho a ten
to mastí dole kopcom. Další kolo se pořadí prohodí, aby toho nebylo málo a
počítá se součet. První jede Šwejk nahoru a neskutečně se loudá, já valim dolu,
sjezdík tentokrát takovej nezáživnej, nic moc hravej, jen pár zatáček z kopce,
dost na brzdy. Pak to otáčíme a dupu nahoru, výjezd naopak technickej až až,
první pasáž je rychlejší běžet a taky to tak po několika pokusech rozjet se
dělám. Pak konečně nasedám a dupu, ale zas se mi namotává tkanička, takže docela
provar.
Po uphill/DH fasujeme řízky a brambory a s nacpanejma pupkama vyrážíme na
poslední etápku. Ta se jede zase jinym stylem. Dostaneme mapu, na který je
nakreslenejch pět bodů a cílem je objet je, nebo aspoň co nejvíc, během čtyř
hodin. Vyrážíme ukrutnym krpálem z údolí Střely na první bod, máme ho, pohoda.
Druhej bod taky ok, pak valíme na třetí. V lese jsou turistický značky, který
nejsou na mapě, bloudíme a vyjíždíme v Lubenci, trochu zajížďka a po dvou dnech
XC už toho máme fakt dost, hlavně na prdeli už se nedá skoro sedět. No vracíme
se na třetí bod a po úmornym hledání ho konečně máme. To už pomalu vypršel
čtyřhodinovej limit a tak na ostatní serem a valíme to do campu. No spíš se
plazíme a dorážíme s cca hodinovym zpožděním. Dneska jen 40 kiláků, ale stačilo.
Třídenní cross country nevydržely moje botky, který už byly dost načatý, tak je
k všeobecnýmu veselí po dojezdu sundavám a pálim. Ještě hodinu se pak nese
táborem hustej černej dým pálený gumy a už to taková prdel neni.
Je sobota večer a nastává část, na kterou se všichni neskutečně těší, některý
dokonce možná jezdí na Artíka jen kvůli ní – závěrečná kalba v hasičárně (místní
hospodě). Probíhá vyhlášení výsledků, společný foto a pak už si toho moc
nepamatuju. Pivko a praděd po třech náročnejch dnech neskutečně zmašťuje a brzo
nastává windows efekt. Vim jen, že se dost zpívá, něco jsem rozbil a protrhl
stránku v kronice. Probouzim se v neděli ve čtvrt na jednu, skoro všichni už
jsou pryč. Pořád si přijdu dost vožralej, nicméně nějak balíme, nasedáme do káry
a honem domů pokračovat ve spánku. Prožívám horký chvilky, když míjíme
policajty, protože tak promile určitě ještě mam, ale naštěstí si nás nevšímaj a
já můžu upalovat domů, protože začínám pomalu střízlivět a je mi dost blbě.
Fotky od Michala Mařatky
Čtrnáctý ročník - Perryho zážitky - Nové Hamry 5.-8.6. 2008 Letos jsme se Šwejkem už poosmý vyrazili na XC šílenost jménem Artík. Kdo
neví, o co jde, úvod pozvánky mluvil i letos jasně... Již tradičně se jedná o
třídenní, extrémní kultovní závod dvoučlenných družstev na horských kolech,
který prověří tvojí bikerskou všestrannost. Čeká tě XC, doplňkové disciplíny,
všemožné formy freeridu a především možnost strávit několik dní na biku bez
otravné přítomnosti rodiny, práce a civilizace.
Takže ve čtvrtek razíme do Hamrů na louku, kterou znám z ETB campů. Tady
potkáváme samý známý ksichty a jedinýho letošního nováčka, Danovo kolegu Péťu,
kterej později získává přezdívku Fantozzi. Letos je účast o něco slabší, je nás
7 dvojic plus pořadatelé, celkem asi dvacítka lidí. Rozbíjíme tábor a razíme na
čtvrteční etapu. Ta se jede klasickym stylem, jako dřív, podle itineráře. Jeď
1,25 km podle azimutu 250, dej se rozmrdanou cestou, najdi za smrčkama díru ve
tvaru kundy a podobný už rutinní instrukce v jadrný přebuzštině (zkusim časem
najít česko-přebuzský slovník a naskenovat ho sem). Trasa má asi 40 kiláků, což
je tak akorát na zahřátí na první den. Se Šwejkem to ani nejde nijak hnát, takže
to bereme jako vejlet, dost fotíme a vezeme se. Postupně nás všichni předjíždí,
kromě Dana, kterej doprovází Fantozziho, aby se sám poprvý nebál a Romána s
Otou, který kufrujou. Trasa se mi líbí, jednoduše proto, že Krušný Hory mam fakt
rád. Ale zdálo se mi to skoro až moc krátký oproti jinejm ročníkům. Asi po třech
hoďkách sjíždíme Frog Trailem do campu a dáváme zasloužený pivko a steaky.
Steaků je tolik, že je za chvilku jim už bez chleba (protože chleba ucpává).
Skrz steaky a piva se prokousáváme a propíjíme k večeru a pokoušíme se zapálit
oheň. Ale soušky ne a ne hořet. Od toho se odvíjí téma na dnešní večer, kde se
souška stala synonymem pro něco neskutečně mokrýho a plnýho vody. Rozvíjí se
teorie, jak lesáci chodí na soušky s holinkama, jak mravenci plavou v souškách s
dejchacíma přístrojema a podobný chytrý kecy..
Pátek ráno. Vstávání v decentní rychlosti, luxusní snídaně v podobě
rohlíku s marmeládou a opravdickym máslem a chystáme se na dnešní etápku. Ta je
stylem dostneš mapu, máš osum míst, z každýho přivez razítko z hospody na účtu s
aspoň jednim pivem (celkem asi 70 km). Tady se nemůžu ubránit pocitu, že tohle
je těžká improvizace. Ale po problémech, který předcházely letošnímu ročníku,
každej přimhouří voko – nebo dvě. Všichni jedou směr Šindelová – Nejdek –
Blatná – Abertamy – Božák – Hamry (tak nějak), jen my volíme směr opačnej. Mrk
do mapy a rveme po žlutý z Hamrů na Pernink. Šílenej nekonečnej stoupák (v
sobotu to samý pojedeme ještě jednou). Na Perninku Šwejk desítku, já colu a do
Abertam. Tady u Mikeše bramboráčky a každej jedenáctku – obídek jak má bejt.
Vydupeme to na Plešivec, tam ve snaze ušetřit dávám jen mattoni, vypláznu 31
kaček, Šwejk sere a jedeme dál. Cestou na Božák potkáváme Sannyho s Kubou a na
Božáku šteříme a pro razítko jdu na informace. Odsuď vybírám krásnou naučnou
stezku na Rejžovnu. Parádní singlík podél Blatenskýho příkopu, místy ale na
rovince dost technika a rozbitý a brodíš se větvema. Takže pěkný, ale taky
náročný a Šwejk nadává, že jsme to měli švihat po silnici. Nad Blatnou ještě
odbočujem a jedem se podívat na Blatenskej vrch a na Vlčí jámy. Takže jsme to
zase pojali jako vejlet a už bylo jasný, že všechny punkty nevobjedem. Ve sjezdu
s Blaťáku prorážim, lepim a jdem na Blatný k Medvědovi. Tady hejno mladejch
servírek a jedna nás vítá slovy "Co to bude? Pivo a razítko?" Očividně tu nejsme
první. Dáváme to, co nám bylo nabídnuto a smažák s hranolkama k tomu. Odsuď už
to ženeme po červený přes kopec (a Šwejk zase nadává, protože je to další
neskutečná stezka drncalka mezi smrčkama) a zase sjezdíkem zvanym Frog Trail do
tábora. Pivně-steakově-kecací večírek u vohně probíhá podobně jako včera.
Je tu sobota a budí nás řev motorový pily. Lesní společnost očividně
víkendy neuznává. Plány, jak lesáky umlčet, jsou různý. Od toho, dát jim
nakládačku (je nás 20 na 2) až po Metyho nápad jít se jim vysrat na nařezanou
hromadu, když si jedou pro benzín. Zůstává ale jenom u keců a už se chystáme na
dnešní vyjížďku. Dneska žádný závoďění, v plánu jsou okolní technický traily
kluků z ETBikez a doplňkový disciplíny. Razí se hromadně přes Perninskej vrch
(jo už zase) a pak už sedla dolu a kluci XCéčka držte se pevně pojedeme s kopce.
Napřed se jede z vrchu nad Boubín, kde to moc neznám. A pak už ta lahůdka.
Boubín si dáváme skoro všichni dvakrát, fotí se tu, točí, hecuje, myslim, že se
to všem líbilo a každej se s tim nějak po svym popral. Pokračujem dál pod Boubín
a pak přesun nad Tisovou a po zelený dolu. Cigi prej "Tady to bude trošku
sjezdovější". Nevěnuju tomu pozornost a nechávám sedlo hore. Je to trošku dost
sjezdovější, hodně rozbitý a samej šutr. Moc se mi to líbí, ale měl jsem si dát
to sedlo dolu. Příba to pouští trochu víc než zdrávo a ladnou šipkou to kolem
důchodců posílá mezi stromy. Ty si o tom budou ještě dlouho vyprávět. Sjíždíme
přes Křížák na fourcrossku. A jdem na první doplňkovku – projet dráhu na čas.
Chlapi předváděj místy zajímavý kreace, ale nejlepší jízdu po zádech předvádí
Šwejk a já chčiju smíchy. Prej jsem byl nejrychlejší a Cigi druhej a máme si dát
finálko ve dvou. Ale sabotujem to a jedem bez šlapání. I tak musim do klopenek
přibrzdit. Druhá a poslední doplňkovka je klasika rytířskej souboj, kterej díky
Šwejkovi taky vyhráváme. Po zábavě sedáme zas do sedel a razíme na Tisovou, kde
dáváme dlabanec a pivo a pak (což se neukázalo jako nejlepší kombinace) s
nacpanejma náckama dupeme dál na kopec. Odměnou je nám další trailík Rosa na
kolejích. V půlce uhejbáme na Vlčí trail a vyjíždíme přímo v Hamrech. Nad
nádražím varuju ostatní, že tady to bude trošku s kopce. Za chvilku už mi Sanny
nadává, že kolmá stěna neznamená "trošku s kopce". Člověk se nezavděčí.
Je tu večer poslední, kterej bejvá většinou těžce kalící. Ale letos jsme se
Šwejkem svojí přezdívce Ožralý děti velkou čest neudělali. Vůbec celej večer byl
takovej decentní a spíš ve znamení gurmánskejch orgií, kdy se pod vlivem
alkoholu začaly otvírat konzervy s lančmítem a masem ve vlastní šťávě a šprotama
a další dobroty a strhla se strašná žranice. Její následky se ráno projevily
nelítostnym bojem o kousek neposranýho lesa. Chudáci skauti, jestli v létě chodí
na houby. Tak zas za rok!
Původní článek od Perryho
Fotky od Michala Mařatky #1
Fotky od Michala Mařatky #2
Fotky od Dana
Fotky od Šwejka
Patnáctý ročník - Stvolny 28.-30.5. 2009
Patnáctý ročník Malýho Artíka se uskutečnil v okolí
základny Praděd Gangu. Letos jme se sešli ve složení:
- Sany, Libor
- Fery, Kája
- Roman Kubišta, Radek Šípek
- Perry, Švejk
- Jirka, Ivan
- Karel, Burín
- Dan, Pepa
- Cigi, Příba, Martin Karas
- Baxly, Honza Václavík, Petr Kučera
- O blaho všech se starali Jakub, Mety, Roman a Franta.
Jelikož skoro celý týden před startem panovaly tropické teploty, dalo se právem
očekávat, že toto počasí nevydrží a skutečnost byla ještě horší než naše
pesimistické předpoklady. Zkrátka a dobře, když jsme se začali ve čtvrtek ráno
scházet a u úst se dělaly bílé obláčky nikoliv od cigaret, bylo jasné, že se
závodníci moc přehřívat nebudou.
Po uvítání a krátkém proslovu následovala příprava na první etápku, která se
jela oblíbeným stylem od bodu k bodu. Nikoho nepřekvapilo, že ideální vzdálenost
mezi body tvořila trasa dlouhá 68 kilometrů, nicméně všichni někde zabloudili a
přijeli do cíle a na tachometru měli alespoň 73 kilometrů. Nejlépe se s tratí
vypořádali Sany s Liborem. Po příjezdu všech družstev měl následovat obvyklý
green volejball, ale počasí nám nepřálo a kvůli dešti jsme velice neradi
volejbal odpískali… Alespoň večer k nám bylo počasí lehce přívětivé, a ačkoliv
byla zima jak v psinci, nepršelo, takže jsme udělali veliký oheň, sesedli se
kolem, klobásili, popíjeli něco málo lehce alkoholických nápojů, někteří si
malovali do map souřadnice na věci další a zejména vychutnávali dort, který tato
akce při příležitosti svých patnáctých narozenin dostala.
V pátek v pět ráno odjel Roman povzbudit svou manželku, která se přes všechny
sliby rozhodla, že porodí. Takže zatímco my jsme si užívali věcí, které budou
popsány dále, Roman se v pátek nudil na porodním sále a duchem nepřítomen
přihlížel narození svého prvního syna Kryštofa.
Po probuzení a vykonání ranních potřeb jsme všichni vyrazili pod Vladař, kde se
letos odehrávala up-down štafeta družstev. Trasa byla jednoduchá. Nahoru cca.
480 metrů s převýšením 87 metrů a dolů jsme to malinko zakličkovali mezi stromy,
takže to měřilo cca. 550 metrů. Přenížení samozřejmě také 87 metrů. Nejrychleji
se s touto pekelnou věcí vypořádalo družstvo ve složení Perry a Švejk. Po
přepočítání časů a odečtení mezičasů na předávce jsme zjistili, že uphill zajel
nejrychleji Radek Šípek a z kopce byl nejrychlejší člověk na tukovém polštáři –
Švejk. Následoval oběd a po obědě jsme odstartovali první, šestihodinovou
mapovou etápku ve stylu poděbradka. Nejvíce bodů posbíralo družstvo ve složení
Karel a Burín.
V momentě kdy se nám závodníci sjeli do cíle, lehce se navečeřeli, začalo pršet.
Pršelo teda s přestávkama víceméně celý den, ale tomu nikdo moc nevěnoval
pozornost. Horší bylo, že sedět bez ohně v altánu v zimě je nepříjemné, takže
jsme se domluvili a na večírek se přesunuli k sousedovi Frantovi do maringotky.
Maringotka jako taková není příliš veliká záležitost, ale všech 30 se nás tam
dokázalo vmáčknout. Dorazil i Roman a byl tak rozradostněn z narození prvního
potomka, že přivezl karton šampaňského, který v kombinaci s pivem, vínem,
Pradědem, Citrusem a podobnými pochutinami u některých vykonal své.
Ráno opět snídaně, kakání a takové ty věci, které se po ránu dělají a hromadně
odjezd do pískovny. Jaké však bylo překvapení, když jsme se tam mezi stromy
vynořily v silničářských dresech na cyklokrosových speciálech. Absolutní většina
si do poslední chvíle myslela, že v pískovně budou jezdit na svých tlustých
gumách. Omyl. Užili jsme si spoustu legrace a nejrychleji pískovnu projel
/proběhl Cigi, v závěrečném utkání o diplom jej však předstihl Radek Šípek.
Po projížďce v terénu na silničních kolech následovala časovka. Tentokrát ovšem
na horských kolech a po silnici. Trať nebyla příliš dlouhá, cca. 7 kilometrů,
nejrychleji ji zvládl Burín a dovedla závodníky na Manětínské koupaliště, kde
pro ně byla přichystána ona pověstná třešnička na dortu a tou bylo vodní pólo.
Předvedli jsme prototyp moderního hráče vodního póla, vysvětlili pravidla,
vysvětlili jak je to s vlnkou a šli na obhlídku hřiště.
Hřiště na vodní pólo, které jsme měli přichystané, bylo dlouhé 10 metrů, široké
9 metrů, brány byly široké 1,5 metr. Vzduch měl 8°C a voda příjemných 11°C. Od
původního záměru hrát 2 X 4 minuty jsme zbaběle ustoupili a hrací doba byla
zkrácena na 2 x 2 minuty. Ovšem času čistého. Tudíž zdržování při plavání pro
míč bylo vcelku k ničemu. V průběhu prvního zápasu vyšlo najevo, že se hraje
vyřazovacím způsobem a jelikož jsme měli 8 družstev nastoupivších do tohoto
nesmyslu, bylo jasné, že ten kdo chce vyhrát, musí své rozhycované tělo zchladit
třikrát. Proto již od druhého zápasu nastupovala mužstva do vody se slovy –
jestli dáš góla tak tě zabiju atp. No nicméně víceméně všichni se do vody vrhali
s odhodlaným výrazem a při zápase odevzdávali maximum. Nejvíce se nám líbil
Ivan, který dostal tak nekontrolovatelný třes, že od té doby mu nikdo neřekl
jinak než vibrátor. Než skočil do vody před finálovým zápasem, třásl se a již do
vody odmítal vstoupit. Když se dozvěděl, že finále hrají proti Cigimu s Příbou,
odhodil zbytky sebekontroly, strhl ze sebe zbytky oblečení a skočil do
osvěžující vody. Finálový zápas přesto opanovali Cigi s Příbou.
Po obědě všichni vyrazili na závěrečnou, tentokrát pouze čtyř hodinovou etápku a
v té nejvíce bodů nasbírali Roman Kubišta s Radkem Šípkem. Jenže špatně odhadli
čas a přijeli 6 minut po limitu. Tím pádem dostali dvanácti bodovou penalizaci a
díky této penalizaci i závěrečnou etapu vyhráli Karel s Burínem. A díky této
penalizaci Karel s Burínem vyhráli i celkově.
Na vyhlášení vítězů jsme se přesunuli již tradičně do místní hospody zvané
hasičárna, kde jsme vyhlásili výsledky, naservírovali hromady uzeného masa a
vybídli k zmáčknutí tlačítka RESET. Víceméně všichni uposlechli poslední výzvy
pořadatelů, tlačítko RESET zmáčkli a podle toho také večírek vypadal. Kořalka
tekla proudem, pivo jakbysmet. Dokonce došlo i na Vševěda…
Díky všem, bylo to super a za rok se těšíme coby závodníci na všechny ty tlamy,
který tam byly.
Mety, Jakub, Roman
Fotky od Michala Mařatky
Výsledky
Perryho report
Fotky od Michala Mařatky
|
Karlovarský AM bikemaraton
Přihlášení 
Hlavní menu
