Zpráva o nálezu #2

Dovolte, abych se vzhledem k odmítavým reakcím a zpochybňování výstupů mého dosavadního bádání vědeckou a bikerskou obcí i laickou veřejností, pokusil tyto obhájit a navíc podepřel teorii o pobytu JMA v Krušných horách novými poznatky a fakty.

Nechci se ve své stati zdlouhavě rozepisovat o mravenčí píli, kterou celá rodina sice zatím bezvýsledně, avšak s nadějí a láskou k odkazu genia, věnuje třídění veškerého vysátého obsahu vysavače od osudných vánoc a porovnává každý podezřelý chlup s dochovaným nákresem. Navíc tuto badatelskou činnost bohužel komplikuje skutečnost, že intervaly mezi jednotlivými úklidy jsou kratší než doba potřebná k pečlivému vytřídění obsahu vysavače. Takže se mi v pracovně za téměř dva roky neudržitelně zvětšuje hromada dosud nezanalyzovaného materiálu. Navzdory této neblahé skutečnosti stále doufám, že jednou budu moci před vědecké fórum předstoupit, onen legendární vous předložit a navždy tak rozptýlit pochyby o jeho existenci.

Nemusím tedy asi nijak zvlášť zdůrazňovat, že nejen jako artamonolog , ale i jako člověk, toho mám občas opravdu plné zuby. A právě ve stavu této plnosti jsem pocítil nutkavou potřebu vyslyšet výzvu kolegy DrAM Sanyho Stf. z jeho stati „Metody“ vydané 26.3.02 a pokračovat v jeho započatém díle. S jeho myšlenkou, že (cituji) „Vytrvale a systematicky prováděný výzkum v příjemně vytopených místnostech za konzumace lehce alkoholem zředěných teplých nealkoholických nápojů přináší ovoce“ jsem se nejen ztotožnil, nýbrž jsem se rozhodl, že to budu já, kdo od přírody lépe vybaven a nadán k takovému druhu bádání napraví – jeho laickým přístupem pochroumanou – pověst členů SAS mezi sukovitými horaly. Ne nadarmo se ve vědeckých kruzích traduje notoricky známé rčení, že „co pro jednoho artamonologa kratochvílí, to pro jiného badatele hazard se zdravím“.

Ponechám proto bez kritického komentáře kolegův „výslech věšáku“, protože přes zdánlivou absurditu situace zapříčiněnou v jeho případě sebevražednou dávkou alkoholem ředěných nealkoholických nápojů byl tento evidentně veden pečlivě a systematicky, a tudíž sice se spornými, ale přece jen výsledky. Je mi ctí být kolegou badatele, který za takových podmínek a v takovém stavu dokáže získat informace z tak nesdělného a tvrdošíjného zdroje. Právě proto jsem nemohl přejít bez povšimnutí jeho v podstatě jediný konkrétní závěr a to zásadní zmínku o jakési půdě jakéhosi stavení v jakési horské vsi, kde se cosi nachází. A zde jsem se rozhodl navázat!

Po podrobném studiu starých map a mnohých telefonických i písemných konzultacích s kartografickým ústavem se mi skutečně podařilo v západních Krušných Horách nalézt 98 „jakýchsi“ vsí, kde by se mohlo nacházet stavení s půdou. Následný výběr se nezanedbatelně zúžil díky kolegově preciznosti tak, že jsem vyloučil obce nacházející se v nadmořské výšce menší než 600 m.n.m. a tudíž neodpovídajících ve zdejších podmínkách přívlastku „horské“. Prohledání všech půd ve všech staveních nacházejících se ve zbývajících 39 horských vsích jeví se laikovy jako nadlidský úkol. Je to ovšem hračka pro člověka, který byl schopen nalézt v celých Krušných Horách jediný vous a který je zvyklý dennodenně třídit a analyzovat stovky vysátých chlupů. Navíc je-li vybaven informací, že hledá jakési torzo.

Nebudu unavovat vážené kolegy poznatky, co dokáže způsobit s badatelovo tělesnou schránkou sukovitá sukovice v rukou sukovitého horala, který v noci probuzen šramocením ze své půdy, mylně pokládá ryze vědecký zájem za vloupání a rovnou přejdu k popisu návštěvy hospůdky v obci Potůčky, kam jsem se uchýlil načerpat síly před dalším nočním bádáním. Tou dobou již byla má vlastní půda i sklep utěšeně přecpaná „jakýmisi torzy“, získanými nočními výzkumnými výpravami a čekajícími na pozdější přebrání a zkatalogizování.

Veden snahou využít svých přírodou daných fyzických předpokladů k získání dalších informací, začal jsem zapředený rozhovor s místními sukovitými starousedlíky častěji než je obvyklé, přerušovat objednáváním alkoholem ředěných nealkoholických nápojů pro celé osazenstvo hospody a vědom si toho, že při nedostatku financí mohu tyto kdykoliv snadno nabýt prodejem některého ze získaných „jakýchsi torz“, neustával jsem v objednávání do té doby, dokud naše zatím neplodné tlachání o množících se vloupačkách do odlehlých stavení nepřerušila v lokále sice jediná, zato nádherná zralá žena plných tvarů žádostí, zda bych nebyl ochoten probádat i její stavení. Mou ochotu navíc umocnila informací, že její matce zpívávala její matka ukolébavku, kterou pro ni složil jakýsi Anton a ve které se zpívá o jakémsi „Das selbverkehren Werk“. Nebylo pochyb o tom, vzhledem k pověstnému intelektu zdejších sukovitých horalů, že jediný, kdo mohl a byl schopen za dob matky její matky složit jakoukoliv píseň, byl Anton Günter.

Okamžitě jsem se tedy vypravil s touto (mimochodem na svůj věk nádherně stavěnou) ženou k ní domů, kde se mělo snad završit mé strastiplné bádání. Bohužel té noci jsem byl, ač léty trénován, přeci jen příliš znaven konzumací, a tedy neschopen podrobnějšího průzkumu stavení. Nechal jsem si alespoň zazpívat onu zmiňovanou ukolébavku. Jejím jímavým, lyrickým a něžným textem spolu s autentičností projevu vnadné horalky jsem byl natolik okouzlen, že již během třetího opakování refrénu se veškerá má mysl upjala k posteli a nebyla schopna se soustředit na nic jiného.

Na tomto místě si dovolím, dříve než budu pokračovat, malou odbočku do hájemství medicíny a jenom připomenu, jak neblahý vliv mohou mít některé nealkoholické nápoje na vnímání reality, když se příliš ředí alkoholem a takto se konzumují v množství větším než malém.

Když mě tedy ráno ona stařena probudila a vrásčitou rukou mi podávala provázkem převázaný štůsek Antonových rukopisů jako poděkování za dobře odvedenou práci (ponechám s dovolením bez komentáře), plesalo mé srdce badatele, zprvu na pár minut zastavené pod drtivým dopadem reality, blahem. Již na druhém listu se nacházela veselá píseň ve 3/4 rytmu, v jejímž refrénu byli evidentní zmínky o jinojazyčném muži na samohybu. V rychlosti jsem sesbíral po světnici rozházené svršky a spěchal na první vlak k domovu, opájeje se představou, jaká bomba to bude pro celou vědeckou veřejnost.

Dospáváním velmi náročné a vyčerpávající noci, do kterého mne ukonejšil pravidelný rytmus přejížděných pražců, mělo za následek tu skutečnost, že jsem málem přejel svou cílovou stanici. Následné ukvapené a zbrklé vystupování z již se rozjíždějícího vlaku, bylo příčinou zapomenuti oněch rukopisů. Bez skrupuli nutno přiznat, ze ani po opakovaných žádostech a urgencích na generálním ředitelství Českých drah a intervencích u ministra dopravy jsem se již s tímto klenotem naší historie neshledal.

Ani dosavadní třídění materiálů získaných po půdách mnohých stavení v horských obcích a zaplňujících pro změnu stavení mé, zatím, kromě zanedbatelného zisku při rozprodávání na burzách starožitností, nepřineslo bohužel očekávaný výsledek.

Předkládám tedy k potvrzení teorie o pobytu JMA v západním krušnohoří zatím pouze tvrzení zasloužilého člena SAS, že stejně jako Artavous, i ony dlouho hledané zmínky v písemné pozůstalosti Antona Güntera skutečně existují, přestože cesta k jejich fyzickému předložení vážené radě SAS je nyní zdánlivě delší než na počátku mého bádání.

Přednesená fakta o jejich existenci završuji citací textu oné ukolébavky, který je pro mne, vzhledem ke skutečnostem doprovázejících jeho naučení, nezapomenutelný:

Morgen Herr Michl fährt mich zur Kneippe.
Dort saufen wir Bier und alkoholische Getränke.
Seine Maschine muss vor der Kneippe bleiben,
weil sie drinnen keine Parkplätze haben.

Rád bych na tomto místě poukázal na familiérní označení Jefima Michejeviče – Michl, které nám dostatečně vypovídá o jeho oblíbenosti mezi jinak nepřístupnými a uzavřenými domorodci, což druhotně svědčí o jeho dlouhodobějším pobytu v regionu. Podrobnější rozbor textu s dovolením přenechám, jako vysloveně terénní badatel, fundovanějším lingvistům.

Navíc je k dispozici i volný překlad do češtiny, který poskytla horaloložka Prof. Smithová (tímto jí jménem SAS děkuji), která se fenoménem krušnohorských ukolébavek zabývá již řadu let. Snaží se totiž vysvětlit medicínskou záhadu, co způsobuje, že na rozdíl od lidí, jsou malí i velcí sukovití horalé schopni u podobných ukolébavek skutečně usnout.

Zejtra mě sveze starej Michl do hospody.
Tam budem chlastat pivo a ohnivý vody.
Jeho stroj bude muset zůstat venku ještě,
protože vevnitř dosud není parkoviště.

Pall

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.