Účastníci: Dan, Marťas
Start: 2.8.1996 ve 20:30 osobním autem z Karlových Varů, do Mnichova sucho, od Mnichova déšť až do cíle- Misuriny nedaleko Cortiny ď Ampezzo, kam jsme dorazili po ujetí asi 600 kilometrů druhý den v 9:30.

3.8.1996

Aklimatizační den, kocháme se horami okolo a jezerem Lago di Misurina. Hledáme známým horolezcem doporučený opuštěný mlýn k přespání, ale máme smůlu. Přesto do kempu nejdeme a za bílého dne spíme dvě hodinky v autě. K večeru to už nemůžeme vydržet a vyjíždíme na bajcích pod Tre Cime. Začíná hřmít a následující průtrž mračen nás žene zpátky, aby nás naučila respektovat zdejší dramatické změny počasí. Přímo v autě vaříme večeři. Martina chytil zub, snad ho to do rána přejde. Spíme ve spacácích v autě a stále prší.

4.8.1996

Ráno vstáváme brzy, na parkovišti u Lago di Misurina vypadáme jako exoti. Zjišťujeme, že se nám v noci ztratila gumová žabka z koule závěsu na vozík (asi tu máme někde rodáky). V 8,30 vyrážíme na dominantu Dolomit- 3000 metrů vysoký útvar Tre Cime. K dispozici máme itinerář z Pelotonu č.3/95. Na první etapu to byl teda nářez, ale stál za to. Následný sjezd údolím Val Rimbon byl největší zvěrstvo, jaké jsme kdy zažili.Od brždění nás braly křeče do dlaní a Marťas se dvakrát málem zabil. Návrat na Misurinu byl už jen vysilující. V autě tělům došlo, co mají za sebou a bohapustě jsme si dali dvacet. Pak, aby nám neztuhly nohy, jsme se rozhodli pěšky prozkoumat okolí Lago di Misurina. Výlet se zvrhnul ve vystoupání na Monte Popena, kde nás chytly kroupy. Hledali jsme nějaké pěšinky, které by nás dovedly zpátky jinou cestou, ale všechny končily na vrcholech. Na jednom z nich přestalo pršet a ve výhledu na Misurinu se rozklenula tak nádherná duha, že jsme zalitovali, že s sebou nemáme foťák. Mokří, podobni horským kozám, ale bohatší jsme se vrátili k jezeru. Úplně grogy jdeme znovu spát do auta ve 20,00.

1.ETAPA – čistý čas jízdy: 3 h,délka: 32 km, počasí: pod mrakem, místy slunečno, teplota: ráno 7, max. 22

5.8.1996

Po ranních ceremoniích vyrážíme v 9,30. Sjezd silnicí k Rif. Ospitale rozptýlil ostražitost získanou včerejší zkušeností, ovšem výjezd šotolinou údolím Grande Padeon nás rázem vrátil do reality vysokohorského bajkingu. Až k sedlu Son Forca se dá vše popsat jako bajkerova zlá noční můra, kdyby tu ovšem nebylo tak překrásně. Sjezd po sjezdovce do Passo Tre Croci byl opravdu nebezpečný- je to divný pocit, když se obě kola netočí a přesto jedeš. Dojezd na Misurinu jsme absolvovali s perníkovýma nohama. Heslo dne „Závěrečný výšvih“ jsme převzali z itineráře, který jistě psali kyborgové. Po dnešku se utvrzujeme v přesvědčení, že celá týdenní akce se bude skládat ze „závěrečných výšvihů“ a „extrémních sjezdů“. Večer jsme zašli na pizzu a našli jsme si místo pro stanování kousek po cestě na Monte Piana, protože na parkáči nás pořád někdo očumoval, nebo se snámi družní Italové včetně dětí snažili dát řeč, což je při našich jazykových znalostech katastrofa. Baterka ve škodovce byla tak vybitá, že jsme ji museli roztlačit.

2. ETAPA – jízda: 2:20, délka: 33 km, počasí: pod mrakem, teplota: cca 20

6.8.1996

Sjeli jme po silnici na rozcestí Carbonin a k odbočce na R. Vallandro. Nahoru to bylo pěkně zanohytahací, ovšem výjezd na Monte Specie, kde je kříž a pomník obětem obou světových válek, je jen pro masochisty. Odměnou byl boží výhled na centrální masiv Dolomit Grupo del Crystalo, Tre Cime a vůbec všude. Zapsali jsme se do vrcholové schránky a frčeli dolů. Až tady mě napadlo upustit pláště (já blbec- dva dny se dřu zbytečně, jako bych to neznal ze sněhu!). Itinerář ohledně serpentin vedoucích na dno Valle Dei Canopi nelhal- na sjezd tímhle údolím se nedá nikdy zapomenout. U auta jsme se zaslouženě nacpali gulášem. Heslo dne: „Nic moc“ (zápis supervtipného bajkera z Frýdku Místku ve vrcholové schránce na Monte Specie)

3. ETAPA – jízda: 2:30, délka: 35 km, počasí: pod mrakem , teplota: cca 20

Autem jsme zajeli do Cortiny ď Ampezzo, abychom se mrkli lanovkou na Tofanu (3244). Hora byla tak zahalená mrakem, že to nemělo cenu. Po návratu do Misuriny Marťase tak rozbolel zub, že jsme se šli poradit s místním karabinierem, kde je nejbližší pohotovost. Poslal nás buď do Cortiny nebo do Toblachu. Zvolili jsme druhou možnost. Bohužel, protože 1. po cestě byla bouračka a trčeli jsme tam dost dlouho, 2. nemocnice nebyla v Toblachu ale o kus dál v San Candido a dalo dost práce ji najít, 3. zubař ordinoval jindy a smlouvu měli stejně s nějakou jinou pojišťovnou, 4. další doporučený zubař vůbec nebyl doma. Marťas se nakonec smířil s bolestí a vrátili jsme se na Misurinu. Výsledný dojem byl takový, že v Itálii je všechno kromě Dolomit na hovno a pojišťovna je nejnenažranější zlodějská instituce na světě. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se opravdu něco stalo. S odstupem času musíme uznat, že to nebyla chyba Italů. Než jsme šli spát, hráli jsme prší a Mrťas domlouval zubu ginem.

7.8.1996

„Na Monte Piano to nebyla žádná sračka, až mi do nožek vlezli vešky. Nahoře byl kanón ze škodovky, tudíž se češi vytáhli až sem. Pak jsme vyjeli úplně na vršek, kde jsme si zablbli a odkud bylo vidět skoro všecko, co jsme zatím jeli.Pak jsme to sjeli, protože už jsme tam byli moc dlouho, sbalili jsme se a z Cortiny vyjeli lanovkou kus pod Tofanu na Ra Valles, kde byl zase mrak a nebylo nic vidět (za ty prachy by se užilo srandy jinde a jinak). Dali jsme si tam čaj a kafe.Autem jsme se přemístili na parkáč San Uberto.“ Tolik Marťas.

Pršelo tak, že jsme nemohli ani vystrčit nosy z auta. Vyndali jsme gin a hráli o něj prší. Kdo vyhrál, mohl pít, později kdo prohrál, musel pít. Marťas zvrací z okénka a stále prší. Spát budeme zase v autě.Heslo dne: „Bella panorama“ (část konverzace s italským turistou uvnitř mraku na Ra Valles, kde byl asi takový rozhled jako z autobusové zastávky zády ke vchodu).

4. ETAPA – jízda: 1:20, délka: 13 km, počasí: slunečno, teplota: 250C

8. 8.1996

Tahle etapa byla nejobávanější ze všech, zvlášť po včerejšku. Vyrazili jsme z parkoviště po pěkně strmé asfaltce připraveni na všechno. Taky že ano, itinerář nelhal. A počasí, které se jako na přání po zataženém ránu vytáhlo se oplátkou šeredně pokazilo před nejvyšším bodem etapy, takže jsme na Rifugio Biella dojeli snad i s mokrýma trenkama. Chvíli jsme tu nerozhodně přešlapovali pod okapem a třásli se zimou, ale nakonec jsme si dovnitř sedli na dosud nejdražší čaj v životě, protože voda se sem musí nosit. Cesta dolů na rozcestí byla o život, ještě že přestalo pršet. Avizované extrémně prudké serpentiny na dno údolí k Rifugio Pederu by nás asi zabily, kdyby na nich bylo mokro. Naštěstí tu už pálilo slunce. Při pohledu na serpentiny zdola jsme se shodli na tom, že bychom je nechtěli jet nahoru ani za nic. To jsme ještě netušili, jaká lahůdka bude následný výjezd kamením na Limojoch. Znovu začalo pršet a přestalo až nahoře. Zdolání Limojochu je pro nás důkaz, že na prahu kolapsu, v nejhorším možném terénu, nesmyslném úhlu a s třiceti kilometry sraček v nohách se ještě dá vyjet všechno. Desetikilometrový sjezd údolím Valle di Fanes byl pak vážně zasloužená paráda, skoro jsme v tom fofru minuli podívanou do sto metrů hlubokého kaňonu Rio de Fanes. Chvilku potom, co jsme dorazili na parkoviště, začalo excelentně chcát. Narvali jsme se gulášem a pivem. Zítřka už se nebojíme. Heslo dne: „Chojomil“ = nepříčetný bajker (Limojoch pozpátku).

5.ETAPA – jízda: 4:30, délka: 42, počasí: velmi proměnlivo, teplota: 12- 28

23,15: Dohráli jsme karty. Vyčerpání se přestává projevovat.

9.8.1996

Už nás nemohlo nic překvapit. V perfektním počasí jsme, navzdory itineráři, startovali ze San Uberta a přes Cortinu vystoupali silnicí na parkoviště Cason de Rozes. Po včerejšku mě píchalo v levém koleně, takže pro mě cesta nahoru byla otrava a z parkoviště terénem do sedla Col Dei Bos navíc bolestivá. Ale pohled ze sedla na dno ledovcového, nejdelšího údolí Dolomit Val Travenanzes je úžasný, zvlášť když si člověk uvědomí, že to za chvíli pojede. Ještě jsme nic podobného nezažili. Jakási cestička se tu objevovala málokdy, polovinu údolí jsme skutečně jeli korytem naplavenou sutí, místy i potokem, druhou polovinu jsme balancovali na kozích chodníčcích někdy pěkně vysoko nad kaňonem Rio Travenanzes. Je to nebezpečný, technicky náročný, nádherný zážitek, kdy mozek a tělo ve zlomku vteřiny musí zpracovat a reagovat na obrovské množství podnětů, a kterému kdybychom byli vystaveni před týdnem, asi bychom ho nestrávili. Po tomto sjezdu už nic nebude jako předtím. Po návratu jsme si potřásli rukama- přežili jsme celý týden živi a zdrávi. Heslo dne: „Strada deformata“ (dopravní značka upozorňující na nerovnosti na komunikaci).

6. ETAPA – jízda: 4:00, délka: 40, počasí: azuro, teplota: 20- 30

Rozhodli jsme se, že ještě dnes dojedeme autem zpátky, kam až to půjde. Dopadlo to tak, že jsme dojeli až do Varů. Rakouský celník nám dělal pakárnu kvůli číslům na kolech, ale jinak to ušlo. Podařilo se nám nalézt cestu, kde se nemusí platit mýtné a Mnichovu jsme se vyhnuli širokým obloukem. A za čárou už se mohlo stát cokoliv. Takže se mi po příjezdu povedlo zabouchnout v autě klíče u benzínky, kam jsme se šli najíst, a půl hodiny jsme otvírali dveře drátem. Sladký domove!

Závěrem: Autem jsme najezdili 1400 km, na kolech 200 km s převýšením 7000 m, utratili jsme celkem 2000,- Kč za jídlo, 2000,- Kč za benzín a 2000,- za pojištění, mýtné, lanovku, občerstvení atd..