3. den. 4. 8. 2003

…že víš jak mi s prázdnym žaludkem…

Budíček je jako vždy okolo půl deváté. Všichni se podivujeme nad neuvěřitelnou drzostí italských hlodavců, které se nezalekly Peryho chrápání a ohryzaly Metyho pantofli, t. č. polštářek. Není divu, že se mu tak dobře spalo, kdyby tuhle bakteriologickou zbraň měl pod hlavou kdokoliv jiný, asi by měl s probuzením problémy… Snídaně probíhala v klasickém duchu „co zásoby dají“. Já měl opět zbytky číny od večeře a musel jsem si kvůli tomu vyslechnout řadu kousavých poznámek. Mety měl klasiku, tentokrát už s paprikou, kterou našel v hlubinách přepravek. Teprve pak měly syrečky ten správný říz. Musím konstatovat, že ráno bylo veskrze pozitivní, protože se za A) Příbovi povedlo rozchodit zaseklý ořech a i když jeho funkce nebyla zdaleka ideální, dalo se na tom odjet několik málo alpských kilometrů. Sice mu to Wédéčko lezlo z opačné strany náby, ale funkci každý správný bajker nadřazuje nad estetiku a vo vo vo tom to je… A za B) Pery nás po ránu opustil na průzkumnou výpravu a v Madonně skutečně objevil specializovaný obchod s pumpičkami zaměřený na dofukování vidlic a tak byl jeho bajk konečně způsobilý smysluplného pohybu po těch blbostech, co jsme chtěli jezdit a dokonce i nepřepadával přes řídítka. Inu, chybějících 8 cm na vidlici udělá své a bajkový časovkářský speciál není pro blbnutí v náročných sjezdech to pravé ořechové. A za celé jedno euro mít opět pojízdný stroj není až tak špatná výměna. Sice byla nafouknutá na 200kilového jezdce, ale protože stejně pomalu ucházela, tak se to za 14 dní srovná. Stačilo sice nezapomenout doma pumpičku, ale kdož jsi bez viny, ať hodí přehazkou. My, co jsme měli kola po včerejší vyjížďce v pořádku, jsme vyrazili v 10.50. S Perym jsme se sešli na parkáči, chvíli sbírali fyzické síly a psychické odhodlání a v 11.20 vyrazili na totálně debilní stoupání po červené č. 301 na Rif. G. Grafeez. Bílá šotolina byla ve slunci docela oslepující a tak jsme ocenili práci východoněmeckých inženýrů, kteří světu věnovali sluneční brýle, plastové lžičky a tak… Po krátkém odpočinku pod lanovkou, kde na nás nevěřícně zírali turisté, vezoucí si svoje tučné prdele v kabinkách, nepochybně klimatizovaných, jsme se dali do souboje s širokou sjezdovkou. Opět mi došlo, že problém s mojí fyzickou výkonností nebude v kole. Vyrazil jsem jako první, abych co nejrychleji zmizel za skalním výběžkem, ale stejně jsme slezl ještě v dohledu spolubojovníků. Jak jsem tohle kurva dokázal před čtyřmi roky vyjet? Asi jsem byl blázen nebo něco takového. O deset kilo lehčí, dehet v plicích, i ty chybějící kilometry… Ostatní si to dávali s velkou vervou, nadávali na offroud, který je málem vytlačil na mez, co byla asi 50 metrů vysoká a rozhodně vyjeli výš než já. Ostuda. Když jsem chtěl něco nafotit, musel jsem si brát opravdu velký náskok, ale zase to byla dobrá výmluva, abych nevypadal jako taková sračka. Příprava na focení byla sice dramaticky krátká, ale s tím jsem si nakonec poradil. Koneckonců, ergonomii jsem studoval a dokázal z ní těžit… Moc bajkerů jsme nepotkávali, jen jednou nás předjel nějaký nadupanec, pravděpodobně Ital. Ale čert se v tom vyznej, místo pozdravu jen něco zachrčel, kopec to byl vydatný. Druhou přestávku nám zpestřilo několik tlustých dětí, které se na sklonu 12° pokoušeli hrát se stříbrným míčem nějakou hru. Nejčastěji to vypadalo jako hra na honěnou za merunou s kopce, kdy největší radost z pohybu musel mít míč. Nepoužíval svoje nohy, to se mu to blbnulo… Tam také Cigi zapomněl rukavice, ale protože nejsme svině, tak jsme mu je vyvezli nahoru a ani ho moc nenapínali, cože jako ztratil. Na Rif. G. Graffez (2261) jsme s Míšou došli k názoru, že nahoře v sedlu už to určitě není tak pěkné jako na zahrádce restaurace a tak jsme ostatním popřáli mnoho štěstí a opalovai se na krásně vyhřátých prknech a lehátkách.Měli jsme pěkné divadlo s vrtulníkem, který v pravidelných intervalech visel asi 100 metrů od nás a nakládal nějaký stavební materiál, který vozil kamsi do prdele za skalní štít. Docela jim to šlo, výměna prázdného trychtýře za plný netrvala víc jak 10 vteřin a tak se pořád něco dělo. Je to hezké, takhle pozorovat kvalifikovanou práci a jen se hrošit a vzpomínat na naše vzdálené zaměstnání. Mezitím se zbytek výpravy vyškrábal na Passo del Groste (2432), aby se tam jednou vyfotili, pokochali a jeli nazpátek. To celé jim zabralo asi hodinu a ani mě nemrzelo, že jsem tam nebyl. Ty skály se v rozmezí lidského života zase tak moc nemění a docela zřetelně jsem si pamatoval, jak vypadaly dřív, a hlavně, jak vypadá závěrečné stoupání. Bylo potřeba uchovat si síly na královskou etapu… Snad jen jednu vrcholovou hlášku z doslechu: „Uděláme si tady fotku?“ „Proč? Dyť tady ani není cedule s nadmořskou vejškou…“ My s Míšou příjemně odpočatí, ostatní s olověnýma nohama jsme vyrazili směrem dolů na trialovou pěšinu č. 334., opět červenou. Sjezd nám zpestřilo sem tam nějaké to píchání (žejo, Marťasi), což v tomto terénu nebyl až takový problém. Problém se spíš projevoval jistou blahovolností při výběru rezervních duší. Propříště snad jen, že vozit jako rezervu píchlou gumu neznamená nijak ohromující časovou úsporu při opravě. Vzniklou prodlevu využil i Mety, který před sjezdem uznal za vhodné vyměnit lanko od zadní brzdy. Jevilo totiž jisté známky opotřebení, asi tak do poloviny průměru. Už jsme prostě všichni tak zkušení jezdci, že někteří z nás, třeba já, ani nevozíme rezervní duši a pak se divíme… Červená vedla kolem jezírka a evidentně pastvinou, protože cesta byla hustě poseta kravskými nikoliv, které jsme trefili všichni kromě Míšy. Dbala na image a tak nebyla od hoven. Krásný výlet za hranice všedního freeridu se líbil všem, kromě kšiltu na Peryho helmě. Na slunci totiž izolepa, kterou měl spojenou prasklinu pořízenou kdysi dávno v Čechách, vypověděla lepivost a tak Pery mžoural na jedno oko. Slunce umí být pěkný prevít… Možná mám posloupnost některých defektů poněkud pomíchanou, ale myslím, že je to vcelku jedno. Hlavní je, že jsme se po poradě, která probíhala v duchu: „Budeme se škrábat do tohohle vymrdanýho kopce?“ „Asi ne, máme věk na to, abychom to nechali mladším, ne?“ jsme se spustili po sjezdovce nejkratší cestou k naší oblíbené perličkové koupeli, kde nás čekaly vychlazená piva a Peryho Bráník, paprsky slunce dopadající průrvou ve skalách na tůňku, ideální na vyhánění vlků, suchá místa porostlá mechem, na kterých se tak krásně konzumuje salám, zapomenutý v batohu od včerejší vyjížďky a podobné radosti, které přináší pobyt v Dolomitech.

Za ten den jsme ujeli celkem 27 kilometrů, maximálka na nevímkoho tachometru byla 63 km/h, průměr rozumných 9,8 km/h a v sedlech ti nejrychlejší strávili 2,45 hodiny… Celkem máme zatím v nohách 75 kilometrů, což je v českých podmínkách třeba vynásobit třemi, takže jsme celkem spokojeni. Například stoupání 5,5 kilometru ve volném kamení a průměrném sklonu cca 12° docela vydá. Pak nemají být Italové takoví cyklisti, když mají kopce, o které se dá opřít…

Několik poznámek pod čarou…

Pery nahoře v Passo del Groste odvážně ufouknul vidlici, takže už mu chodí ne dva, ale celých šest centimetrů a ve sjezdech se začíná překonávat. Sice často sakruje a označuje nás za blbce, debily a několik dalších živočišných druhů, ale musím uznat, že se každým dnem technicky lepší a jde do věcí, na které by se v Čechách vysral a sesedl by. Hodně mu prospívá, že skočil do vody a plavat se učí průběžně. Docela mu to jde a vzhledem k tomu, že tyhle zápisky píšu s velkým časovým odstupem, můžu prozradit, že modrou z Plešivce, kterou nikdy předtím nesjel, dal po návratu napoprvé úplně čistě a ani mu to nepřišlo a že Dolomity byly ten zlom, kdy uznal výhodu celoodpruženého kola a už se vozí na XC fůlu Cube… Marťas se pomalu stává nukleárním hovadem a co dokáže vyjet a hlavně jakým tempem, nad tím zůstává rozum stát. Kolo ho nějak moc baví, že by to byl únik před manželskými povinostmi… Vysvětlím později. Asi byl jen nadrženej na bajka a užívá si ho plnými doušky v tom jedinečném prostředí, kvůli kterému má cenu se trmácet stovky kilometrů mimo domov. Míša si užívá sjezdy naplno… a do kopců trpí, protože nemá kde to natrénovat a mužskou sílou nevládne a naštěstí ani nechce. Metyho jeho Bandit nebrzdí ani s kopce, ani do kopce. Radost z pohybu v Dolomitech překonává jeho vrozenou lenost. Cigi je známý tím, že se nezdá, ale když je motivace, dokáže si do kopců docela hrábnout a ve sjezdech je z nás nejlepší a má techniku tak rok napřed před ostatními. Doufám, že až si tohle přečte, koupí mi za tu chválu aspoň pivo… No, a mě to jde jen z kopce, opačným směrem trpím jako zvíře. Chce to zhubnout. Na kolo to svádět nebudu, lhal bych si do kapsy.

V táboře se při přípravě večeří opět děly věci. Příba se projevil jako skvělý bytový architekt a pro svoje pohodlí neváhal prorazit do karimatky díru nožem a připíchnout ji na strom. Získal tak sezení, které jsme mu všichni záviděli. Míša využila volna, protože jsem vařil já, a začala drezůrovat Gigiho. Připoutala ho na šňůrku od Příbovo karimatky a učila ho poslouchat povely. „Sedni“, „lehni“ a „zůstaň“ mu docela šlo, projevování radosti vrtěním ocáskem už bylo poněkud horší, „prdni si“ a „štěkej“ zvládal bez problémů, nechal se i drbat za uchem, ale aportování kategoricky odmítl. Prej není debil, kterej bude běhat za klackem. Musel by to bejt aspoň párek. Všichni si děláme panthenolovou lázeň, protože počasí nám přálo do té míry, že máme klasické cyklistické přechody na rukách a nohách, a slunce ve větších nadmořských výškách nemilosrdně pálí do kůže odstínu „ředitel vápenky“. Večer jako ostatně vždy intoxikujeme zmučené krevní oběhy alkoholem v množství větším než malém a pomalu upadáme do kómatu. Policia Parco Naturale se opět nedostavila, ale těsně před usnutím nás zkontrolovala liška Bystrouška. Nakoukla do Metyho stanu, zhroutila se, chvilku se svíjela v křečích, pak asi opět nabrala čistý vzduch a zmizela kvapem do panenské přírody. Stihl jsem ji sice vyfotit, ale obrázek nevyšel. Opět vysvětlím později, abych zachoval kontinuitu vyprávění a udržel čtenářovu pozornost.

Po dotyku animálna jsme se definitivně vybodli na pochlastávání a zalezli do příjemně vychlazených stanů, abychom celou noc klepali kosu, protože noci jsou zde chladné a teplé spodní prádlo nosí pouze limonádový Joe. Míša se mimochodem za ten večer naučila prdět nahlas. Velmi nahlas…

Článek pokračuje na další straně.