Dolomity 2003

Buď pozdraven, p. t. čtenáři. To, co se právě chystáš číst, je popis výletu do Itálie s partou magorů. Magorů, pro které MTB do jisté míry představuje životní styl, magorů, kteří si život bez širokých gum snad ani nedokážou představit…
Ale musím Tě varovat. Jsme takoví, jací jsme a v Dolomitech jsme se samozřejmě chovali podle své, civilizací potlačené přirozenosti. Pokud Ti vadí sprostá slova, detailní popisy krkání, bzdění (nadále budu používat jadrnou mluvu předků, takže zviřecího ržání, usírání a prdění) a popisy jednotlivých etap, kde se zhusta vyskytuje slovo, mající v kořenu „mrdat“ (aniž by mělo cokoliv společného se sexem – občas), pak si raději kup nějaký hodnotný časopis, třeba Ženu a život, Bettynku nebo Cosmopolitan. A tyto zápisky se ani nepokoušej číst…

Začnu představením jednotlivých členů výletu. „Expedice“ už to nebyla, jeli jsme do vyzkoušených míst s pevnou představou, co si kde užijeme, kde budeme chcípat, kde řičet nadšením, kde asi dojde k defektu a bylo nám jasné, že tyhle kopce prostě nevomrdáme, ale vyžerem si všechno až do dna…

Takže:

Cigi… Technicky nadaný bajker, v Dolomitech za jejich bohatou historii chyběl jen jednou, a to jen díky úrazu. Jezdí nahoru, dolů, všechno jedno, pomalu ho přestal bavit fourcross a znova se vrhnul ke kořenům a na kameny, dlouhé vyjíždky XC… A na vytrvalosti to je znát. Majitel spolehlivého vozu s velkou kapacitou pro kola, jídlo, 5 smradlavých bajkerů a jedné vyvoněné bajkerky (to je povinnost přece…), mnoho kartáčů piv a dva kartáče Bráníků… Bajk: Fůl Norco Fluid. V klidu 8, v akci určitě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih…

Příba… Taktéž chyběl jen jednou, jeho absence byla způsobena rodičovskými povinnostmi, technik, mechanik s nápady na nouzové řešení crashe materiálu, bajker s potlačeným pudem sebezáchovy, obdivuhodný defektér, nečekaně dobrý pedagog, objevovatel slepých cest a z toho plynoucí navigátor a horský vůdce, poslední dobou nějak moc našlapaný robot, vychutnávač dobrého piva, ale na rozdíl od ostatních v malém množství. To nahrazuje čůčem a rumem. Bajk: Fůl Cube v neopakovatelném vlastním designu. V klidu 8, v akci určitě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih…

Mety… V Dolomitech podruhé, sebevražedné sklony mu už několikrát rozmluvil jeho bajk pomocí zdvihů, natěšenec na sjezdy, které si občas zpomalí nějakým zmijáčkem, pokud možno v rychlém sledu za sebou, aktivní milovník české kuchyně, kterou zvládá v polních podmínkách i dobře připravovat, a konzument piva v objemu větším než malém… Bajk: Fůl RB Bandit. V klidu 8, v akci určitě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih…

Pery… Nejstarší účastník podle občanky, jinak ale stejnej hovado jako ostatní, jeho nekompromisní práce s mimikou mu kupodivu nepřinesla žádnou novou přezdívku, autor mnoha hlášek, které nás srážely do kolen, na kole začal v pozdějším věku, což ho neomezuje při výjezdech, ale při sjezdech, kde se trochu bojí. Ale po návratu do Čech mu jsou naše sjezdy jako moře po kotníky… Bajk: Hardtail Rock Machine. V klidu 8, v akci určitě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih…

Meesha… Tady musím být v hodnocení opatrnější, abych nebyl nařčen z jednostranného pohledu a tak… Je to moje holka, se sklony k DH a FR, nenávidí asfaltové výjezdy, návidí NS lávky a jízdu bez držení, občasný výletník přes řídítka, ale zná svoje meze. Konzumentka Citruse, takže ostatním až tak moc neupíjí, nebojí se občas v mužské společnosti chovat chlapsky (vysvětlení si ponechám na později), v Dolomitech podruhé, a to i přesto, že už věděla, do čeho jde… Bajk: Fůl Trek VRX. V klidu nemá, v akci taky ne a netlemte se, volové! V ledové koupeli se prokrvují dvorce a tak, jako každé…

Crewmpee… Tak to jsem já. V Dolomitech potřetí, loni po dvouleté přestávce, poprvé jako kronikář. Sám sebe hodnotit nemůžu, čtenář si musí obrázek udělat sám z těch šplechtů, co bude číst. Snad jen, že pivo chlastám ze zúčastněných asi nejvíc, 48 ks 0,5l Pilsner mi na 6. dnů nestačilo… A že jsem strašnej nervák, když se ne všechno daří tak, jak jsem si vysnil… Například funkce některých komponentů na mém kole, namátkou – řazení, těžký kola, brzdy… Asi bude lepší říct, že rám a vidlice jsou pro moji maličkost akurátní, bude to kratší sdělení… Bajk: Fůl Kona Stinky. V klidu 8, v akci samozřejmě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih… Jako každej… A kdo si myslí, že ne, nebyl v Dolomitech v potoce pramenícím v ledovci. Tam je totiž tááááákhle studená voda…

Takže začínáme.

1.den – 2. 8. 2003

Jak je to ještě daleko… Na západ…

Navázali jsme na hezkou tradici, která vznikla teprve loni. Ta spočívá v tom, že se odjíždí z velichovského dvorku a za to ostatním připravím večeři. Zpoždění se dalo očekávat, Cigi s Příbou dorazili okolo půlnoci, takže kuřecí stejky už měli skoro přesušený. Po nacpání teřichů (nekteré slabší kusy už mezitím stihli usnout, žejo, Míšo a Pery?) se rozjela oblíbená hra na olejovky a menší plechovku. Nakonec se nám to do Cigiho transita vešlo snad ještě líp než loni. Opravdu tomu nerozumím, nebo jsme možná jen o trochu lepší ve skládání třírozměrných puzzle. Šest kol, šestero bagáží, žrádlo pro regiment, chlastu pro dva regimenty. Doplňování tekutin probíhalo už před jízdou, teda kromě řidiče, óóó jak je poctivý, to mu chválím… Mírně ožralí a ospalí jsme vyrazili na cestu do bajkerského ráje, a to až v jednu hodinu v noci. při hudbě Divokýho Billa, který nám připomínal loňské dolomitické řádění, jsme se čím dál víc těšili. Aspoň někteří, myslím, že Pery se možná trochu bál, nevědouc, do čeho že se to nechal nalejt… Cesta probíhala bez větších koplikací, na hranicích nechtěli kromě pasů vidět nic, naštěstí, protože otevření zadních dveří pro nepřipraveného člověka, natožpak celníka, mohlo způsobit menší kulturní šok… Vlastně bez komplikací, trochu kecám. Já se totiž úspěšně pokoušel spát, a tak si z té zácpy moc nepamatuju. Vím jen, že před odbočkou na Salzburg jsem po rozlepení víček viděl nekonečnou šňůru pomalu se pohybujících svítících teček. A my byli součástí té šnůry, a to prakticky 1,5 hodiny. Prostě zácpa jako kráva a Zaječice nikde. V 10.30 jsme nicméně byli na místě, na našem starém dobrém plácku pod Madonnou di Campiglio. Cigi se rozumně pokouší usnout, my ostatní vybalujeme, trochu rozlámaní z celonoční jízdy. Rozlámání postihlo i Peryho cigaretu (kdoví, kde ji měl schovanou), ale statečně tahal potřebnou dávku nikotinu a dehtu a trousil hlášky jednu za druhou. Vzhledem k jeho proslavené ukecanosti nás to zaskočilo, takže jsme co chvíli kuckali buď salám, nebo syrečky, podle toho, co zrovna kdo konzumoval. Podotýkám, že já syrečky ne – e… Mety prostě nedokázal odolat velkému balení v Makru a tak mu ta divná věc barvy a vůně řídkého dětského e – e vydržela prakticky do konce týdne. Často nabízel, ale hlad byl málokdy tak silný, aby přebil odér. Naše chlapská zábava zřejmě na Cigiho nepůsobila jako ukolébavka, takže se po hodině převalování vyvalil z auta, přidal se k hodokvasu a chlastání prvních piv na italské půdě. Už nasyceni jsme složili kola, což se neobešlo bez mírných naschválů (například Cigi netušil, že na jeho nevelkém Norcu podle délky sedlovky mohl jezdit i bajker vysoký 2,5 metru a ještě pozadu) a postupného zjišťování prvních drobných závad. „Sakra…“ „Co se děje, Pery?“ „Ále, nemám magnet na tachťák.“ „Co, tys ho ztratil?“ “ Ne, já ho nenašel…“ Vyrazili jsme na nultou etapu. Tradice se nesmí porušit, takže z výletního tempa se stala docela slušná chrtařina, samozřejmě provázená aklimatizací kol na místní podmínky. Konkrétně já a můj Stinky jsme se s terénem sžili dokonale. Sjeli jsme do Madonny, projeli parkem a měli namířeno po červené, jejíž číslo jsem nějak nedohledal, ke Cascate di Mezzo (1392 m. n. m.). V cestě stál ovšem kamenitý sjezd. Snad kombinace nadrženosti na bajkovačku, násobená nadmořskou výškou způsobila, že mi DH pneu s DH (půl kila vážícími) dušemi byla k prdu a hned jsem prorazil. Pery, který uzavíral řadu, se mnou počkal a dokázal, že ho jen tak něco nerozhodí. Aklimatizaci stihnul jako první a zatímco já neúspěšně lepil, on odešel do křoví a vytlačil během pěti minut prvního kákoše. Dolepil jsem, sjel ke kolegům tlustým gumám a měl to zase prázdný (prej jsem měl nějakou výraznou hlášku, určitě něco o sraní a očích). Vyslechl jsem si řadu štiplavých poznámek o mojí neschopnosti, ovšem nenechal se rozhodit, tentokrát už správně zalepil, nasedli jsme na bajky v bajk a mazali se kochat přírodou, vodopádem a hlavně chladit piváky v perličkové koupeli pod restaurací. Než jsme se tam dostali, už se objevovaly první příznaky dehydratace, protože pěšinka si prostě říkala o svižné, technické projetí. To mi poněkud komplikovala moje schopnost vytočit se špatnou funkcí některého stěžejního komponentu, v tomto případě přehazky. Ostatní naštěstí projevili neuvěřitelnou toleranci k mým citovým výlevům, z nichž nejmírnější byl něco o zasranejch džaponcích, co to šiděj kde se dá a kvůli pár debilním gramům komponenty už nic nevydrží, to za mejch mladejch let nebejvalo! Pak jsem kolo vytáhl z meze pod cestou, kam při mém afektovaném vystoupení putovalo víceméně letem a konečně jsme byli na místě, i když mi řetěz poskakoval po pastorcích nahoru dolů bez nějakého impulsu z řídítek. Znovu musím zdůraznit – a stejně to budu opakovat mockrát – jak moc je mi příjemné chování Italů k cyklistům. Pěší nám s úsměvem uhýbali, samé pozdravy, úsměvy, které bylo radost opětovat, žádná křeč, halasné podporování při pokusu o výjezdy nesmyslých sklonů v nesmyslném terénu, potlesk při překonání technické pasáže směrem dolů. To mi doma chybí. Ale zase na druhou stranu – musejí makat i v sobotu, takže bych tam stejně žít nemohl. Ale to zase odbočuju. Přímo u vodopádu, v originále Cascatte di Mezzo, jsme se začali nezřízeně kochat, brodili se ledovou vodou, popíjeli ledový piva, Pery popíjel ledový Bráník, no prostě pohoda. Pak někdo navrhl výlet výš a ještě výš, na první skalní lavici vodopádu. Výhled fascinující, mech zelený, slunící se Italky nepřekvapené v nedbalkách… Nebo překvapené v dbalkách? Myslím, že foto je dostatečně vypovídající. Šaškovali jsme vcelku dlouho a dostatečně vykochaní jeli po stejné červené zpět. První FR úsek byl prostě absolutní bomba, znova ochotní pěšáci uhýbající do křoví, kořeny, kameny, přírodní skoky, bajkovej orgáč. Ale pak… V tom horku už nebylo příliš příjemné, když se ten původní kamenitý sjezd náhle proměnil v hnusnej kamenitej výjezd. V souboji s terénem Pery kdesi vytratil z přehozky čep. U toho já nebyl, výjimečně jsem byl vepředu a o problému netušil, tudíž se ani neúčastnil hledání. A abych řekl pravdu, nevím, jak proběhla oprava. Pak se na parkáč před koncem červené postupně dotrousili ostatní a postupně mizeli směr Madonna. Příba si neodpustil pokus o přeskok zábradlí, tvořeném masivními kmeny. Ty byly zrádné, protože nijak vysoce nevypadaly, ale… No, nedoskočil, předvedl klasického tygra, kopyta vejš než hlavu, nádhera. Druhý pokus už byl lepší, děti obdivovaly a pak hurá k autu a na gáblík. Ostatní už byli pryč, já s Míšou jsme se odpojili od Příby u parku v centru a po mírném kličkování jednosměrkama vystoupali s jazykama na vestě tu nesmyslnou asfaltku, už bez vody a dehydrováni prožili první alpskou krizi, přehoupli se přes horizont a hurá k autu, jídlu, chlastu, cigárům… Vaření probíhalo v duchu rychlé spotřeby chlazených věcí, jako například kuřecí na čínu a podobné pohody. Termotaška, to je vynález! Ten první den ještě nepáchla a i ty mouchy měly zatím bejvák někde jinde než u tajících potravin… Vaření a chlastání svými výkony zpestřovali italští důchodci, kteří každý večer přijížděli na náš dvorek hrát pétanque a se šerem mizeli i s dřevěným prasátkem…

Kempujeme ve výšce 1462 m. n. m. …a abych řekl pravdu, vím, že jsme určitě stavěli stany, chlastali jak zjednaný, ale protože jsem si první den ještě moc nepsal do bonzbloku zásadní hlášky, tak si z večera nepamatuju nic výrazného. Prostě jsme se určitě ožrali a hlavně se posmívali Perymu za jeho stan, protože spát sólo v bejváku, který má tři provlíkací pruty a strašně blbě se staví, to se v nekompromisní partě bajkerů neodpouští. Hlavně když tu anabázi absolvoval večer co večer, hehe. Ale jo, po konzultaci s Metym si vzpomínám, že my dva a buď Cigi nebo Příba jsme vydrželi docela dlouho do noci, byli alkoholicky chytří a já fascinovaně poslouchal Peryho CHRÁPÁNÍ, protože to nemělo obdoby. Pak jsem pochopil, proč měl snahu stavět si stan tak daleko od nás. Zdůrazňuji ZBYTEČNOU snahu, protože decibely linoucí se z půl kilometru vzdáleného plácku lze přirovnat snad k nahrávce cirkulárky, zpomalené 8x a utlumené pouze tenkou vrstvou (snad) nepromokavé stanoviny, a to se nese tichou nocí bez problémů. Naštěstí jsme vždycky byli hrozně utahaní, takže s upadáním do kómatu vedle letištní plochy s rolujícími stíhačkami nebyl zas takový problém…

Ujeto 25,6 km, na kolech 1,55,45 a průměr průměru 13,2 km/h. Což mi připadá na nultou etápku docela dost.

Článek pokračuje na další straně.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..