Horské kolo – džíp ve světě cyklistiky. První z nich vymyslel a postavil v Americe před třiceti lety Gary Fisher. Bohém a kultovní postava svého oboru. 

Vypadá jako hippie a stále jím tak trochu je. Pořád má dobrou náladu a také ji šíří. Syn důstojníka námořnictva USA nemá rád Bushe, válku v Iráku, nekouká na televizi, zato denně vyjíždí na bicyklu ze svého domku kousek od San Franciska. Takový je Gary Fisher, muž, který před 30 lety vymyslel a postavil horské kolo a dodnes šíří jeho slávu ve světě.

* Dokážete mít po tolika letech horská kola ještě rád?

Já je miluju. Pořád rád chodím do obchodů s koly, pozoruji, jak pracují mechanici, rád jezdím. Je to jedna z nejlepších věcí, které znám.

* Není to jako droga?

Určitě. Ale je to i dobrý zvyk. Snažím se dodržovat dobré zvyky ještě o něco víc než zlozvyky. Po ranní projížďce strávím zbytek dne v pohodě. Rozproudím krevní oběh a rozhýbám tělo. V angličtině máme skvělé přísloví „use it or lose it“ (volně přeloženo – používej to, nebo o to přijdeš). Říká se, že nejhorší nemocí 21. století je příliš pohodlný způsob života.

* Kdy jste s ježděním na kole začínal?

Jako dvanáctiletý v roce 1962. V USA tehdy vládl cyklistický pravěk. V celé zemi bylo jen kolem 1000 registrovaných cyklistů. Šel jsem do jednoho cykloobchodu koupit si kolo a potkal přitom o hodně starší kluky. Prosil jsem je, aby mne vzali do oddílu. Nejdřív ze mne chtěli udělat maskota, že jsem prcek, ale nakonec mne přijali.

* A dařilo se vám?

Brzy jsem začal závodit, ale pak přišel rok 1968, to mi bylo 18. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy a pořadatelé mi při jednom závodě řekli, Gary, je nám líto, ale s těmi vlasy nemůžeš na start. To je proti pravidlům. Buď se necháš ostříhat, nebo nebudeš závodit.

* Ostříhal jste se aspoň trochu?

Ne. Vykašlal jsem se na závody i na kolo. Tenkrát se toho tolik dělo. Dělal jsem osvětlovače na koncertech, pořádali jsme mejdany, ponocovali, kouřili marihuanu, pili. Přes ulici naproti bydlel jeden ze členů slavné kapely Grateful Dead. I díky tomu jsem se dostal hodně k muzice. Byla to tehdy opravdová revoluce, skvělá doba. Poslouchal jsem Beatles, Rolling Stones, chodil na Grateful Dead, Jefferson Airplane, na Janis Joplin.

* Takže jste byl také hippie?

Určitě. A miloval jsem spoustu věcí, které k tomu patřily. Začátky byly hodně idealistické. Lidé se snažili být opravdoví a čistí, ale všechno se rychle měnilo s tím, jak se z toho stával byznys. San Francisco brzy přestalo být středem dění. A já se nakonec vrátil ke kolu.

* USA tehdy vedly válku ve Vietnamu. Víte, co probíhalo v Československu?

Vím, okupovali vás Rusové. Ale ani u nás to nebylo jednoduché. Armáda začala verbovat kluky do války a my jsme se tomu pokoušeli všemožně vyhnout.

* Já myslel, že to tehdy byla celoamerická mánie, jít do války.

Nebyla, hodně kluků na západním pobřeží vědělo, že nechat se naverbovat mohlo znamenat rychlou smrt. Já a spousta mých kamarádů jsme nebyli jako ti kluci ze středozápadu nebo z jihu USA, kteří tam šli hlava nehlava. Pro nás platilo heslo „Make love not war“ (Miluj, neválči!). Ale ona služba v armádě znamená pro kdekoho záchranu od chudoby. V Americe žije hodně chudých.

* Podobají se války ve Vietnamu a Iráku?

Ano. Myslím, že ani tato válka není v zájmu USA. Je v zájmu zvláštních zájmů této země a to je rozdíl. Myslím, že celý náš politický systém – zejména volební systém – potřebuje reformu. Vždyť náš prezident vlastně nebyl skutečně zvolen prezidentem. Dostal se k funkci velmi nezvyklou cestou.

* Je na tom Kalifornie, kde žijete, lépe než USA? V jejím čele stojí guvernér Arnold Schwarzenegger. Velký sportovec, herec.

No, mohlo by to být mnohem lepší, i když uznávám, že politik musí být také trochu herec. Můj dědeček se pohyboval ve filmovém průmyslu a jednou přivedl domů herce Ronalda Reagana. Už tehdy byl slavný, přitom se choval velmi přátelsky. A nakonec toho jako politik hodně dosáhl.

* Sledujete politiku, koukáte v televizi na zprávy?

Čtu internet, ale na televizi se doma programově nedíváme. Sice ji máme, ale vůbec jsme ji nezapojili.

* Pojďme zas ke kolu. Jak jste přišel na to, vjet s ním do přírody?

V roce 1972 jsem se vrátil k cyklistice. Hodně jsem trénoval a měl jsem projetou už každou zpevněnou silničku v okruhu sta mil. Tehdy nás s pár kamarády napadlo, že by bylo skvělé opustit silnice a zkusit adrenalin při sjezdech z pohoří Tamalpais. Vymyslet přírodní horskou dráhu. Tamalpais je obrovská, téměř liduprázdná oblast, přitom leží v těsné blízkosti San Franciska. Strávíte tam celý den a nikoho nemusíte potkat. Pořádali jsme tam party na kolech, jejichž zlatým hřebem byly sjezdy do údolí. Chtěli jsme dělat něco jiného, než dělali ostatní.

* Jak se na vás okolí dívalo?

Jako na šílence. Ale pro nás to bylo jako nová droga a užili jsme si spoustu legrace. A o ty zážitky jsme se mohli s někým podělit.

* Na jakých kolech jste začínali?

Zkoušeli jsme to na starých bytelných předválečných kolech s jedinou brzdoutorpédem na zadním kole a s velkými plášti. Sháněli jsme je různě po bazarech a trochu je upravovali. Ale ta kola byla primitivní a málokterá dojela do údolí celá. A k tomu jsme spoustu času protrpěli, když jsme ta těžká, nemotorná kola museli tlačit nahoru do kopce.

* Tehdy se zrodilo horské kolo?

Jistě. Chtěl jsem něco, co ty sjezdy vydrží, hned se to nepokazí, ale i něco, na čem bych kopce mohl vyjet. Proto jsem začal přidávat ke kolům různé součástky z motocyklů – například kotoučové brzdy a bovdeny, ale postupně i více převodů. Využíval jsem také části z tandemových kol, která byla bytelnější, a časem i některé japonské součástky. Hodně vydržely a přitom byly lehké.

* Kdy jste vyrobil první kolo, které se podobalo těm dnešním?

Od roku 1974 do roku 1979 jsem stavěl „horská“ kola z různých starých součástek. Ale neměl jsem na to pořádně čas, protože jsem hlavně závodil. Jezdil jsem v týmu s Gregem Lemondem, pozdějším vítězem Tour de France. Ale v roce 1979 mi řekli, že už jsem starý. Byl to pro mne důležitý zlom. Pochopil jsem, že Tour už nevyhraju. A tak jsem začal s výrobou kol a založil firmu Mountain Bikes (Horská kola). Chtěl jsem dělat kola, která budou jiná než všechna ostatní ve světě, a spolupracoval jsem s dalšími šikovnými kluky. Začali jsme se 600 dolary. Tehdy vznikala naše první kola, která se podobala dnešním horským kolům – mtb.

* Kolik stála?

Kolem 1200 dolarů (cca 28 000 Kč), to bylo tehdy opravdu hodně. Ale měli jsme dobrý marketing a reklamu a lidé nás začali kupovat.

* Co jste chtěl v těch začátcích dokázat?

Mým snem bylo zaplavit zeměkouli horskými koly. Ale naše firma vždy usilovala především o inovace. Chtěli jsme vyrábět kola stále lepší a dokonalejší. Nemohli jsme ostatní porazit v kvantitě, ale zkoušeli jsme to v kvalitě. Přinášeli jsme nové technologie.

* Čekal jste, že se váš sen naplní a horská kola nakonec vážně skoro zaplaví svět?

Ne. Je úžasný pocit vidět, jak se horská kola dostala i do mnoha rozvojových zemí. A v Evropě už lidé na kolech začali jezdit nikoli proto, že by byli chudí, ale proto, že jsou chytří. Chtějí být zdraví a zároveň méně škodit životnímu prostředí. V USA zatím sloužilo horské kolo především jako dekorace pro reklamy na terénní sportovní auta. Ale i tam se to začíná měnit.

* Kde vidíte svou další roli ve světě horských kol?

Mám rád navrhování a vymýšlení novinek. I marketing je věc, která mne hodně baví. Mám s tím dost zkušeností. Kola se značkou Gary Fisher jsou už delší dobu spojena s firmou Trek. Je to velká společnost, kde se toho spoustu děje. Baví mne s nimi spolupracovat. A jsme rodinná firma, kde byznys není jen o zisku, ale i o jiných, hlubších věcech.

* Nepřipadáte si v jistém smyslu jako velvyslanec horských kol?

Určitě, snažím se dát lidem důležité informace, předat své zkušenosti a také jim poskytnout inspiraci.

* Co říkáte boomu horských kol v České republice?

Nedivím se tomu. Je to nádherná země, jako stvořená pro jízdu na horském kole. Jsou tu malé vesnice, cesty a cestičky, kde se dá jezdit, kopce a lesy. Skvělé místo. Tak se ani nedivím, že tu lidi tak rádi jezdí.

***

Byl rok 1968. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy. A pořadatelé mi na jednom závodě řekli: Takhle nesmíš na start!

Jak vznikla horská kola
Je to dobrodružná historie šílených experimentů, jasnozřivých nápadů a zatvrzelých chlapíků, kteří se dohodli, že kolo nepatří jen na silnici, nýbrž i do toho nejtěžšího terénu. Je to historie málem srovnatelná s dějinami létání. Gary Fisher byl jedním z hlavních otců mountain biků, ale na vývoji dnešních lehoučkých celoodpružených karbonových speciálů nepracoval sám. Hlavním centrem rodících se horských kol byla Kalifornie, zejména pak oblast kolem San Franciska. Tam se v letech 1974-1979 děly věci. Cyklističtí nadšenci a zneuznaní silniční závodníci Gary Fisher, Charlie Kelly a další šílenci tlačili do prudkých srázů liduprázdného pohoří Tamalpais poslepovaná těžká monstra s balonovými plášti, aby se pak v naprosté euforii spouštěli do hlubokých údolí. Při těchto spanilých jízdách se pálila těsnění, praskala řídítka a nezřídka i kosti. Každá jízda byla novou zkušeností, po které experimentátoři zkoušeli další novinky. Kombinovali kola s motocyklovými brzdami a řídítky, načež se vztekali, že ztěžkla a hůř se tlačila do kopce. Snaha Garyho Fishera, aby to jezdilo dobře nahoru i dolů, se ukázala asi jako největší přínos. V tom možná udělal víc než kdokoli jiný. A tak se stalo, že se v roce 1979 zrodilo v jeho dílně první kolo, které už nebylo jen nemotornou slátaninou z bazarů, ale poprvé se přiblížilo dnešním horským kolům. O rok později vznikla firma Mountain Bikes, z jejíž dílny už začala vycházet kola osazená japonskými komponenty, předchůdce kultovní značky Gary Fisher. Ta dodnes (už pod cyklogigantem Trek) udává směr ve vývoji horských kol.

Autor: Petr Pravda