10. Metáme kozelce

Nekontrolovatelné pády jsou každopádně pádným důvodem naučit se padat.

Umění zatočit, které jsme začali procvičovat minule, je ve sjezdovém sportu pilířem úspěchu (význam slova úspěch ponechme na individuálním posouzení, připomínáme jen, že pocit z dobře zajetého sjezdu při vyjížďce s partou je srovnatelný s pocitem vítězství na oficiálním downhillovém závodě). Dokonalého zvládnutí zatáčení se nedopracujeme nikdy. Vždycky budeme mít pocit, že kdybychom tu zatáčku projeli ještě o něco rychleji, tak bychom to na tutáč ukočírovali. Nenechme se však mýlit dojmem, že jen ten, kdo umí stroj patřičně naklopit do točky, je hodem dopracovat se zmiňovaného pocitu euforie pod kopcem. Veškeré kouzlo downhillu by tak bylo odsunuto do stínu stále populárnějšího dual slalomu, kde cit pro zákus pneumatiky do zemského povrchu nachází snad největšího uplatnění. Downhill je do jisté míry o překonávání technických pasáží relativně po rovině. Při průjezdu zatáčkou se poté, co nám ustřelí “předek”, od poroučíme na bok jako poražené prase. Když ale ztratíme vládu nad bikem při vysokorychlostním průletu přes šutry a nevíme jak TO dopadne, až dopadnem… skončíme obvykle poněkud hůře.

10-metame-kozelce1

Pro nácvik pádu přes řídítka si můžete vybrat vhodné místo kdekoliv. Pro úplné začátečníky je sněhová mulda nejvhodnější a nejbezpečnější. Jednodušší je spadnout bokem, co nejdříve však přejděte k nácviku klasického parakotoulu přímo přes řídítka. Stále zvyšujte rychlost, postupně přecházejte na tvrdší povrch a nižší muldy.

10-metame-kozelce2

HLAVAN VZRUŠUJE ČUMILY

Jak jsme již naznačili minule, za DH považujeme jen tu jízdu, která je absolvována při plném vědomí a na trati dokonale známé, jízda nadoraz v neznámých místech může sice vyvolat větší množství endorfinu v krvi, tudíž přivodit požadovaný pocit euforie, ale otázka zní: Jak dlouho?” Máme-li v úmyslu zdokonalovat své sjezdařské umění dlouhodobě, ohled na zdraví by měl zaujímat jedno z prvních míst žebříčku hodnot, společně s péčí o kolo. Na sjezdových tratích se sice čas od času vyskytnou individua, která nedotknutelnost biku staví před péči o své zdraví, s vysvětlením, že “zlomená hnáta se na rozdíl od zrušenýho biku zahojí”. Tento extremistický názor ponechme extrémistům a svých končetin si važme alespoň tolik jako odpružené vidlice.

Pády jsou kořením downhillu, ať se to někomu líbí nebo ne. Stejně tak jako chce divák prvotřídního hokeje vidět pěstní bitky, touží sjezdařský čumil po hrůzostrašně vypadajících pádech, l on si totiž přišel namixovat nějaký ten endorfin do krve a když už nemá odvahu postavit se na start s kolem, postaví se alespoň na to nejnebezpečnější místo na trati. Tam je přece největší předpoklad vzrušení z pohledu na cizí krev!

NENÍ HLAVAN JAKO HLAVAN

Umět “padat” se může jevit jako dovednost zbytečná. Nejezdíme downhill přece proto abychom padali a když už se to má stát, děj se vůle boží. Opak je však pravdou, l padání se dá naučit. Stejně jako jízda ve vysokých rychlostech na technických pasážích, je i pád věcí instinktu a vypěstovaných reakcí, které nám samy od sebe do těla nenaskáčou. Umění pádu spočívá v tom, že při nedobrovolném kontaktu se zemí vystavíme co možná nejmenší část našeho těla možnosti zranění.

Technika padání je různá. Pokud jste poctivě nacvičovali cyklotrialovou techniku v prvních deseti dílech naší bikerské školy (což vám bude v downhillovém růstu k užitku), neunikl vám jistě rozdílný průběh pádu při cyklotrialovém poskakování přes potok a při překonávání stejné překážky stylem buď a nebo. U sjezdaře na lyžích lze při pádu vypozorovat snahu o nasměrování neovladatelného těla do připravených sítí technikou přejetá žába, tedy klouzáním po břiše nebo zádech a máváním rukama. Jiný průběh pádu má vžitý motocyklista, který v první řadě dbá na to, aby jej nezasáhla motorka, a jinak padá fotbalista, který chce upozornit rozhodčího na hrozný čin, který byl na něm spáchán. Všechny tyto dovednosti jsou dílem vžitých reakcí a instinktů a získat je můžeme dvěma způsoby. Tréninkem, nebo poněkud brutální a dlouhotrvající metodou “ponechání osudu”. Do ní však musíme započítat i dobu rekonvalescence.

Pro počáteční nácvik padání můžeme použít žíněnky. Přeskakováním různých překážek (švédská bedna, koza, kůň, stůl, atp.) stylem parakotoul simulujeme průběh pádu z kola. V pozdější fázi tréninku přejdeme na louku s mírným svahem a přiměřeně vysokou trávou (aby kolo jelo, dopad byl měkký a bylo vidět kam padáme). Ze začátku se snažíme přepadnout z pomalé jízdy přes řídítka (pomáháme si přední brzdou) do para-kotoulu. Postupně zvyšujeme rychlost a komplikujeme obtížnost dopadu. Vycházíme ze samozřejmosti, že tento nácvik “na ostro” provádíme v plné downhillové výstroji (přilba, “krunýř”, náloketníky, nákoleníky, rukavice, dlouhé rukávy a nohavice) popřípadě s dalšími molitanovými výstelkami. Jisté je, že i s dokonalou ochranou se nevyhneme odřeninám, naraženým kostem atp. Po určité době přepadávání přes řídítka se naučíme zvládat doposud nezvladatelné situace, kdy jsme nuceni ve strmých “sešupech” hodit “hlavana”.

Bylo by omylem domnívat se, že zvládnutím této techniky padání jsme zbavení veškerého nebezpečí, které na nás při downhillu číhá. Stromy, šutry, nezodpovědní diváci, lesní zvěř a desítky dalších skutečností mohou způsobit, že nás schopnost letmých kotrmelců ochrání před špitálem. Daleko víc ale bude situací, kdy přivedeme v úžas každého, kdo uvidí jak metáte jeden kozelec za druhým, vzápětí naskakujete na bike a pokračujete v ďábelském downhillu.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.