Konec babího léta na Kokořínsku

Babí léto se nám v tomto památném roce 2006 protáhlo přes polovinu podzimu, nějaká ta dovolená taky zbyla, a tak jsme v pátek 20. října v osm ráno seděli místo u počítačů v rychlíku na Prahu natěšení, jak si během tří následujících dnů užijeme bajkovačky v kraji Kokořínském. Zatímco kola se vezla v oddělení pro zavazadla, my jsme si vychutnávali pohodlí oddělení pro invalidy. Sami až do Ústí, kde přistoupila jakási scvrklá ježibaba a jedovatě se nás ptala, zda máme průkazky tělesně postižených. Víc otázek naštěstí neměla, a tak jsme to s ní vydrželi až do Roudnice nad Labem, kde jsme vyzvedli kola z hytláku a odstartovali náš cyklovandr. 

I. Lapidárium v želízských lesích

Po „zahřívacích“ asi deseti kilometrech po okreskách v polabské rovině zajíždíme ve Štětí k sámošce pro buřtíky a po dalších pár stech metrech máme civilizaci symbolizovanou asfaltem za zády. Po žlutě značené polní cestě stoupáme asi jeden a půl kilometru na Rozcestí pod Špičákem a k Mariánské kapli s obrázkem Krista tvářícího se jako bůhvíjaká popová hvězda.

Zajímavou historii má asi půl kilometru dál stojící Hraběcí kaple. Postavená byla v roce 1720 na místě, kde byl přepaden a následně zavražděn hrabě J. V. D. Clary. Loupežníkům (zdá se, že šlo o skupinu Claryho poddaných) se tohle přepadení moc nevyplatilo. Celá patnáctičlenná skupina byla pochytána, osm zlosynů skončilo strašlivou smrtí lámáním kolem, třem dalším kat usekl hlavu a zbylí čtyři byli po důkladném zbičování vyhnáni z Českých zemí.

Současný stav kaple je ještě žalostnější než historie jejího založení. Zřejmě proto, aby se úplně nerozpadla, je celý vnitřek kaple kompletně vyzděný pískovcovými kvádry a s trávou rostoucí na „střeše“ na první pohled připomíná vojenský bunkr z 1. světové války.

Hned za Hraběcí kaplí odbočujeme doleva do borového lesa a po necelém kilometru opět doleva k jeskyniMordloch. V převislém skalním masivu je tady vytesána jeskyně, která za třicetileté války údajně sloužila jako základna bandy loupežníků, dneska slouží nejspíš trampům, mají tady ze dřeva udělané palandy a stolek s lavicemi. Naproti jeskyni je osamělá skalní věž Sedm chlebů, připomínající v určitém úhlu pohledu skutečně sedm na sebe navrstvených bochníků chleba. Děláme oheň a poněkud nestylově svačíme nikoli chleba, ale rohlíky s opečenými buřty.

Občerstveni pokračujeme dál pohodlnou cestou pěkným borovým lesem až na rozcestí pod skalním masivem, ve kterém je vytesána první (na naší cestě) plastika Václava Levého, asi desetimetrový Had přeseknutý vejpůl sekerou. Dalším, o pár desítek metrů dál se nacházejícím a rovněž dost silně poškozeným Levého dílem je soubor nazvaný podle ústřední postavy sedící dívky s harfou Harfenice. Sama o sobě je zničená tak, že kdyby vedle na stromě nevisel obrázek, jak vypadala původně, mohl by ji člověk považovat za cokoliv jiného. Kolem dokola je sedm monumentálních hlav a umělá jeskyně s hlavami sfing na portále.

Největší Levého plastiky v přírodě jsou Čertovy hlavy, vytesané v údolních stěnách dvou skalisek vysoko nad údolím říčky Liběchovky. Strmá stráň, na jejímž temeni se tyčí, byla v době vzniku zcela odlesněná a monumentální hlavy byly zdaleka viditelné; dneska musí člověk přijít skoro až k nim. Zajímavé jsou oči těch příšer, které mají zorničky ve tvaru šesticípé hvězdy.

Václav Levý, narozený v roce 1820, pracoval před rokem 1845 jako kuchař na zámku v Liběchově. Sochařina byla jeho hobby, monumetální plastiky, které v okolí Želíz zanechal (kromě námi navštívených ještě rozlehlý komplex Klácelka a řada menších děl), vytvořil ve svém volném čase. Majitel liběchovského panství Anton Weith talent geniálního samouka podporoval, jak mohl. Poslal ho na studia nejprve do Prahy a později do Mnichova. V letech 1854 až 1867 Levý žil a pracoval v Římě a potom až do své smrti v roce 1870 v Praze, kde k jeho žákům patřil i Václav Myslbek. Levého dílo se dá vidět i v Karlových Varech, v kapli Vojenského lázeňského ústavu je jeho mramorové sousoší Ukřižování z roku 1856.

Centrem oblasti jsou Želízy, známé po celé republice zájezdním hostincem, ve kterém se mimořádně dobře a levně jí. Specialitou je dršťkovka s domácími rohlíky, my tam ovšem dojeli, když už bylo vše snědeno a museli se spokojit s pivem. Občerstveni pak frčíme pěkně po asfaltu podle Liběchovky na Zimoř a dál několikakilometrovým stoupáním do Vysoké, kde opět najíždíme na lesní cestu, po které sjedeme k Harasovskému rybníku.

Malebné letovisko Harasov je centrem jižní části CHKO Kokořínský důl. Na skále nad rybníkem stával hrádek, postavený kolem r. 1420 Hrzáněm z Harasova. Jeho jediným zbytkem je ze sklepení upravený skalní byt s balkonem asi čtyři metry vysoko nad výpustí rybníka. Kdysi honosný hotel, stojící u silnice, je dnes v ruinách. S místem se pojí pověst o „krvomlýnu“, zájemce ji najde pod heslem Harasov na www.hrady.cz. V okolních lesích jsou rozesety chajdy prastaré trampské osady Harakoko.

Cestou z Harasova na Příbohy, kde nás čeká nocleh, se zastavujeme na „jedno“ v legendární trampské hospodě „Ráj“, a protože nám zachutnalo, zajedeme si tam ještě večer na další 3.

Celková vzdálenost: 41.36 km
Max. výška: 339 m
Min. výška: 157 m
Celkem nastoupáno: 601 m
Celkem naklesáno: -435 m
 Stáhnout GPX (18 KB)

II. Dobytí Housky a Vrátenské hory

Vyspinkaní do růžova vyrážíme ráno chvilku před devátou, cílem číslo jedna je hrad Houska. Závojem tajemství a záhad zahalený hrad byl založený Přemyslem Otakarem II. v sedmé dekádě 13. století na místě původně dřevěného, později kamenného hradiště z konce 9. století, současnou tvář dostal při renesanční přestavbě na počátku 16. století. Nejpozoruhodnějším prostorem celého objektu je gotická klenutá kaple se stále ještě zřetelnými freskami z přelomu 13. a 14. století. Kromě ústředního obrazu Ukřižování, výjevů ze života Panny Marie a Posledního soudu je zde zobrazena i záhadná postava levoruké lučištnice, poločlověka a polozvířete, mířící svým šípem na člověka, jehož totožnost je nám neznámá.

Archeologický výzkum hradu Housky samozřejmě dosud není, a Bůh ví, bude-li kdy zcela dokončený. Nejnovějším hitem, který nám kastelán obměkčený legitimací Syndikátu novinářů odtajnil, je objev jakési ´třinácté komnaty´, prostoru až do letošního roku zasypaného sutí a zazděného i se středověkými trámy, které se tak zachovaly obdivuhodně ´svěží´.

Hrad Houska ovšem nejvíce vzrušuje ´záhadology´, kterým nedá spát návštěva Karla Hynka Máchy na hradě v srpnu 1836 a dopis, ve kterém ´kníže básníků´ svému příteli Eduardu Hindlovi vypsal hrůzný sen, který jej tady přepadl. Nutno dodat, že seriózními badateli je tento Máchův dopis považovaný za podvrh, ale na druhou stranu – dobře se to čte… Zájemce můžeme odkázat na http://cody.mysteria.cz/magie/houska/macha.htm.

Po prohlídce hradu a návštěvě nedaleké ´Vyhlídky na Říp´, ze které ovšem bylo kvůli mlze vidět sotva do nejbližšího údolí, jsme vyrazili vstříc druhému postupnému cíli tohoto dne. Stejnou cestou, jakou jsme jeli na Housku, se vracíme asi kilometr k trojboké kapličce sv. Jana Křtitele. Nevelká barokní stavba, uváděná na mapách jako Luňákova kaple, byla jako chátrající popisovaná už v 18. století a na nový kabátek tedy čekala dobře dvě stě let. Dočkala se až v roce 2004, kdy byla nákladem místních okrašlovacích spolků zrestaurovaná. Obrazy Nejsvětější Trojice, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého v nikách kapličky jsou dílem malířky Venduly Císařovské.

Pod kapličkou odbočujeme doleva na modře značenou lesní cestu a přes nevýrazný vrch Kuželík (482 m) vystoupáme až na nejvyšší vrchol Mělnicka, kterým je 508 metrů vysoká Vrátenská hora. Na rozlehlé plošině asi deset výškových metrů pod samotným vrcholem byla postavená pozoruhodná rozhledna. Čtyřicetimetrová ocelová věž s trojúhelníkovým půdorysem byla slavnostně otevřena na státní svátek 28. října 1999 a v roce 2002 byla vyhlášená nejkrásnější rozhlednou České republiky. Na vyhlídkový ochoz ve výši 25 metrů nad zemí vede točité schodiště o 127 stupních, které vysápeme, přestože naděje, že uvidíme něco víc než nejbližší okolí zahalené mlžným oparem je mizivá.

Přímo pod Vrátenskou horou se rozkládá obec Nosálov s pěkným souborem lidové architektury. Souvislá řada bývalých hospodářských usedlostí z konce 18. a počátku 19. století, roubených stavení s pozdně barokními a empírovými branami je od roku 1995 chráněná jako Vesnická památková rezervace. Jinak je Nosálov sídlem obecního úřadu, pod který patří i osada Příbohy.

Vandrovat bez bloudění by asi nebylo to pravé ořechové, a tak si dopřáváme menší ´kufřík´. Nosálov leží na silnici spojující obce Libovice a Lobeč, my chceme do Lobče, ke hrobu Eduarda Štorcha, ale duch Housky, té ´tajemné brány do jiných světů´, nás nasměroval do Libovic, kde mi teprve dochází můj omyl. Abychom se nemuseli vracet do Nosálova, radíme se s mapou a jedeme do Lobče podle ´azimutu´. Posledních asi 200 metrů přes jakousi ozimou obilninou oseté pole a dál cestou – necestou lesem, až vyjedeme na silnici asi 100 metrů od cedule Lobeč.

Všechno zlé je pro něco dobré, a tak jsme za tuhle štrapáci odměněni setkáním se strýcem, který právě vyjíždí po cestě z lesa na druhé straně silnice na vozíku s trávou taženém dvěma poníky. Dědek sám o sobě je zajímavý tím, že odmítá jak cigárko, tak rum z flašky, ale ještě zajímavější je jeho doprovod. Kolem vozíku pobíhá mladičká, asi roční laňka. Je dokonale ochočená, na zavolání přiběhne jako pejsek a nechá se drbat za ušima.

Dominantou obce Lobeč je nevelký a neokázalý zámek ze 2. poloviny 17. století, který dnes slouží jako penzion. Asi dost hogo fogo, ale kvůli němu sem nejedeme. V Lobči spí svůj věčný spánek Eduard Štorch, který svými knihami ovlivnil celé generace. Kdo ty časy nezažil, sotva pochopí, co pro děti v 50. letech znamenali třeba Lovci mamutů, Hrdina Nik nebo Osada havranů. Postát chvilku u jeho hrobu je jediné, čím mu dneska mohu poděkovat za to, že jsem tehdy úplně nezblbnul vlivem takových škvárů, jako byly Timur a jeho parta nebo Čuk a Gek.

Eduard Štorch (10. dubna 1878 – 25. června 1956) byl povoláním i posláním, učitel par excelence. Byl člověkem všestranných zájmů, k největším patřily historie, etnografie a archeologie. Usiloval o reformu vyučování dějepisu, chtěl, aby se žáci neučili jen strohá fakta a letopočty, ale aby poznávali celkový život té které doby. Kromě deseti odborných publikací napsal i sedmnáct dobrodružných knih pro mládež, jejichž děj se většinou odehrával ´v šeru dávných věků´. Prvním opusem byl příběh z doby bronzové Čarodějův učedník, který vyšel už v roce 1910, v roce 1918 vychází jeho nejslavnější román Lovci mamutů, v roce 1930 Osada havranů, o rok později Bronzový poklad a v roce 1934 Hrdina Nik a knížka o příchodu praotce Čecha do naší vlasti Volání rodu. Na odpočinku se Eduard Štorch natrvalo usídlil v Lobči, kde se také odehrává děj jeho posledního románu Minehava, který poprvé vyšel v roce 1950.

Dost ale bylo vlastivědy, je třeba myslet i na stravu fyzickou. Jediné místo, kde se v tomto kraji dá poobědvat, je Mšeno, tož mažeme právě tam. Nejprve neznačenou polňačkou Bízovou roklí na silnici a poslední kilometr po asfaltu. U cedule označující začátek obce Mšeno nás zastihl déšť a do mé oblíbené restaurace Obecník jsme dorazili docela slušně mokří. Náladu nám spravily mexické fazole a celkem pitelné Podkováňské pivo.

Pršelo nejenom celou hodinu, co jsme seděli v Obecníku, ale i pak, když jsme vyráželi na cestu do bludiště Mšenských skal. Boha dešťů to přestalo bavit až v okamžiku, kdy poznal, že jako stateční kluci si z toho nic neděláme, a nechal toho, ještě než jsme zdolali stoupání do Romanova. Na další cestě kolem skalní skupinky Obří hlava a Žába a úzkým úvozem, vytesaným ve skále za třicetileté války, už jsme zas měli dost světla na focení. Nejvíc jsme se vyblbli u největší atrakce Mšenského Švýcarska, kterou jsou Pokličky. Popisovat je nemá cenu, víc poví fotky. Dolů do údolí jsme pak kola snesli po schodech, které si ani Dan netroufl sjet.

Místo u silnice v Kokořínském dole, kde schody končí, se jmenuje Cikánský plácek. Tady se v minulosti stýkaly katastry pěti obcí – Sedlece, Kokořína, Jestřebic, Mšena a Olešna. Cikáni, vyhošťovaní z jedné obce, se snadno přesouvali o pár metrů dál do katastru obce druhé, a na tomto místě se často setkávali.

Protože je pořád ještě dost času a pěkné počasí, rozhodujeme se navštívit ještě jeden pěkný soubor lidových stavení v obci Tubož. Aby to nebylo tak jednoduché, jedeme napřed po modré pěknou cestou Planým dolem proti proudu potůčku Žebrák až na rozcestí pod Skalním městem, tam odbočíme po zelené doprava, vysápeme se po schodech na Zbrázděný vrch a neznačenou cestou kolem jakéhosi ´prasečího penzionu´ sjedeme do vedlejšího Konrádovského dolu.

Na zdejší poměry poměrně velká vesnice Tubož se rozkládá kolem rybníka vybudovaného na horním toku říčky Pšovky. Vodní tok, který v dávné minulosti vymodeloval kaňony Konrádovského a Kokořínského dolu a ještě před druhou světovou válkou poháněl jen v této oblasti deset mlýnů, je dnes líně tekoucím potůčkem s množstvím zarůstajících rybníků, rybníčků a tůní. Největší atrakcí Tubože je bývalý mlýn Palác se soustavou ve skále vytesaných náhonů, za vidění ale stojí i několik desítek pěkně udržovaných roubenek.

Zbytek cesty až absolvujeme bez skrupulí po asfaltu. Přes Konrádov do Ráje, kde uhasíme žízeň a nabereme pivko do PET lahví, a pak rovnou na Příbohy. Mám toho tak akorát a nechce se mi věřit, že jsme najeli pouhopouhých 40 kilometrů.

Celková vzdálenost: 35.79 km
Max. výška: 500 m
Min. výška: 248 m
Celkem nastoupáno: 897 m
Celkem naklesáno: -897 m
 Stáhnout GPX (32 KB)

III. Hurá na Říp

V neděli ráno je citelné chladno a prvních asi 10 kilometrů, co jedeme s kopce, mi docela zebou ruce. Zahřejeme se až ve stoupání do městečka Kokořín pod stejnojmenným hradem. Mezitím se už i oteplilo, takže další dlouhý sjezd romantickými, mohutnými skalními masivy lemovanými kaňony Truskavenského a Zimořského dolu už absolvujeme v naprosté pohodě. Loučení s Kokořínskem si pak odbudeme nad talířem s legendární dršťkovou polévkou s domácími rohlíky v želízské hospodě.

Na cestě k cíli pro dnešní den, kterým je posvátná hora našich dějin Říp, toho zas tak moc zajímavého není. Zámek v Liběchově je po katastrofální povodni v roce 2002 stále ještě zavřený, opravená není ani fasáda, takže je vidět, kam až sahalo rozvodněné Labe. Největší českou řeku překonáváme po bizarní lávce spojující Vehlovice na pravém a Dolní Beřkovice na levém břehu Labe. Lávka tu není prioritně pro lidi, nýbrž pro jakési roury. Pod námi pluje parta vodáků, evidentně Němců, neboť nemají u nás obvyklá kanoe, nýbrž kajaky.

Moc k vidění toho není ani na cestě z Dolních do Horních Beřkovic. V Cítově je u jakéhosi velkosadu velkosklad s velkojablky. Vypadají dobře a jsou levná, ale prodávají se jen po desetikilových bedničkách. My máme v batohu pár jablek, co jsme natrhali u silnice, a šmakují taky dobře.

Horních Beřkovicích svačíme u brány zámku, ve kterém je dneska protialkoholní léčebna. Zahrada se hemží „klienty“, kteří se tady zbavují svého návyku. Zámek hrál v nějakém televizním filmu, tuším že se jmenoval Dobří holubi se vracejí a že tam hrál hlavní roli Vladimír Menšík.

Na kopci za Horními Beřkovicemi, prvním po asi deseti kilometrech roviny, se loučíme s asfaltem a pokračujeme po červeně značené lesní cestě na Ctiněves. No cestě – prvních pár set metrů jedeme čerstvě pokosenou pasekou, kde pod koly těžebních mechanismů zmizel jakýkoliv náznak cesty, navíc nám jízdu znepříjemňují hromady neuklizených větví. Naštěstí to netrvá dlouho.

Říp, který se před námi objeví, jakmile vyjedeme z lesa, vypadá z dálky asi čtyř kilometrů docela nevině, takový nevýrazný bobeček v krajině a kolem dokola rovina jak stůl. Tím víc šokuje už první stoupání, které začíná na okraji obce Ctiněves, a to je teprve stoupání na úpatí té hory hor. Opravdický krpál, který mi donutí sesednout a tlačit, začíná na parkovišti druhé straně kopce, kam se dostaneme pohodlnou okružní cestou. Stoupání je tak strmé, že i tlačit tudy kolo s brašnami je velice namáhavé, Dan to ovšem vyjel, i když s pauzou na cigaretku uprostřed.

Hora Říp je hora záhadná. Už jen ta výška. Mapa SHOCART udává 459 metrů, na pohlednici, kterou jsem si koupil ve stánku vrcholku stojí 456 metrů, stejně tolik udává Wikipedia, ale razítko na té pohlednici udává 460,7 metrů nad mořem. Studium dalších pramenů jsem raději vzdal…

Nahoře je rotunda sv. Jiří, mého to patrona, kterou tady nechal v roce 1126 postavit na památku vítězství nad německým panovníkem Lotharem v bitvě u Chlumce kníže Soběslav. Rotunda byla v letech 1966 až 1974 generálně opravená a dodnes vypadá jako nová. Žádný zub času, škoda, ta patina stáří mi tady schází, i když většině národa se to asi líbí právě takhle. Dveře zavřené a žádný list na nich, kde by stálo, kdy a jak se dá vniknout dovnitř. Vůči mrakům lidí, kteří sem váží cestu ze všech koutů republiky, trochu neuctivé… Na druhou stranu si tady v bufetu mohou koupit pivo, na kterém si místní šejdíři přirážejí snad 100 procent velkoobchodní ceny. My máme pivo v PET lahvi ještě z Ráje a hodujeme aniž bychom peněz tratili. Svatý Jiří je nám nakloněn, svítí slunko a je tak teplo, že sedíme jen v tričkách a sušíme propocené kamizoly…

Jak vlastně vznikl název Říp? Velebná hora dávnověku, nejpřednější z posvátných hor země České, byla nesporně v době prehistorické význačným kultovním bodem. Všechny slovanské kmeny, které sídlily v jejím okolí, přímo fascinovala ta holá hora vyčnívající z roviny. Daly jí prosté, ale příznačné jméno Hora – Rip. Říp je zajímavý také svým čedičem, který má silný magnetismus. Kompas zde vypovídá veškerou službu, neboť se odchyluje podle magnetičnosti čediče do různých stran a místy se dokonce jeho severní pól obrací skoro až k jihu. V samotné rotundě je magnetka tak zmatená, že záleží i na které dlaždici stojíme a někde přiléhá i ke dnu krabice. V dubnu na svátek sv. Jiří se tradičně koná u úpatí Řípu řipská pouť a v rotundě na vrcholku Řípu je sloužena slavnostní mše.

Posledním cílem povedeného víkendu je nádraží v Roudnici nad Labem, kde naše bike-putování začínalo. Z Řípu sjedeme po silnici do Krabčic, kde naposledy opouštíme asfalt a po červeně značené lesní stezce sjedeme do Roudnice. Hodinku, která nám zbývá do odjezdu rychlíku na Vary, trávíme v nádražní hospodě, kde zvědavě sledujeme, jak „zábava“ roudnické galerky u hracího automatu pomalu přerůstá ve fackovací slavnost. Naštěstí je tu vlak dřív, než padne první rána. A tak jsme dojeli domů živí a zdraví…

Celková vzdálenost: 49.63 km
Max. výška: 456 m
Min. výška: 160 m
Celkem nastoupáno: 683 m
Celkem naklesáno: -860 m
 Stáhnout GPX (31 KB)

Zajímavé informace o ubytování a trasách na www.velokokorin.info

1 komentář u „Konec babího léta na Kokořínsku

  1. Kaja

    Fakt dost super, Jirka je nejspíš písmák s rozhledem a ojediněle vlastivědným přístupem k cyklistice. Víc takových článků!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.