Labské pískovce – Hřensko 12.-13.4.1997

V sobotu 12.4. jsme vstali ráno v pět, abychom na šestou nabrali ostrováky. Cigi vzal pickupa a já stodvacku. Cesta auty byla otrava a za Chomutovem nás trochu vyděsilo sněžení, i když jsme si o počasí nedělali žádné iluze. V Děčíně jsme posnídali a do Hřenska jsme dorazili okolo deváté. Auta jsme nechali na parkovišti a hned jsme sedlali bajky. Trochu jsem to tu znal z loňského února, kdy jsem tu byl pěšky, takže jsem nad mapou vymyslel nějaký itinerář, ale co nás vlastně čeká, ví pánbu.účastníci:Dan, Cigi (čerstvě sejmutá sádra z levého malíku), Havly, Mety, Příba

V sobotu 12.4. jsme vstali ráno v pět, abychom na šestou nabrali ostrováky. Cigi vzal pickupa a já stodvacku. Cesta auty byla otrava a za Chomutovem nás trochu vyděsilo sněžení, i když jsme si o počasí nedělali žádné iluze. V Děčíně jsme posnídali a do Hřenska jsme dorazili okolo deváté. Auta jsme nechali na parkovišti a hned jsme sedlali bajky. Trochu jsem to tu znal z loňského února, kdy jsem tu byl pěšky, takže jsem nad mapou vymyslel nějaký itinerář, ale co nás vlastně čeká, ví pánbu.

12.4.1997

délka- 45 km, čas- 4 h, teplota- 10C, počasí- střídavě slunečno a sněžení, v závěru trvale mokré sněžení, převýšení- 2000 m

Napíchli jsme se na červenou a vyjeli po asfaltce ke Třem pramenům. Tady už to bylo zajímavější. Stále po červené XC nahoru až na Pravčickou bránu, takže jsme se pořádně zahřáli. Tady jsme si dali klasicky svařák s rumem a trochu jsme proběhali vršky skal okolo. Na vstupném jsme ukecali množstevní slevu. Pokračovali jsme dál po červené vrstevnicovce, kde to parádně prdělo, do Mezní louky. V závěru sjezdu Pavel píchnul, čímž jsme získali čas na skouknutí bajků. Mokrý písek z erodovaných pískovců se dostal prakticky všude, a nejvíc to odsíraly řetězy, které doslova řvaly hrůzou. V životě jsme nic takového neviděli, a to už jsme jezdili v lecčems, i po náby v bahně. Nedalo se stím vůbec nic dělat. Buď vydrží, nebo odejdou.

Ojevili jsme tu kemp, kde jsme si zamluvili dvě chatky po 230,- kč. Do každé se pohodlně vešli tři lidi. Vyfasovali jsme povlečení, klíče od sprch a přímotopná kamínka, která jsme pro sichr nastavili na 40 stupňů. Super.

Dál jsme pokračovali po zelené. Po kilometru jsem píchnul zadní kolo a oprava se vešla zrovna do sněhové přeháňky. Pak se cesta kurevsky zvedla nahoru až do sedla nad Hlubokým dolem. Ve stoupání Cigi kdovíjak ohnul zub na kašpárkovi a pořád mu padal řetěz. Kufry na tretrách se utemovaly pískem, takže se nedalo včas vykrysit a lehali jsme si i s bajkem. Když jsme vyjeli nahoru, byli jsme durch. Sjezd do Hlubokého dolu reprezentoval hromadu přírodních i umělých schodů z natlučených klád, mezi nimiž se proplétal potůček. Šílenství bylo, že se to dalo jet, i když jsme hodili pár hlavoňů. Dokonalá odměna za to peklo nahoru. Zelená se napíchla na skoroasfaltku vedoucí až k čáře u bývalých Zadních Jetřichovic, kde jsme v potoce vypláchli písek z převodů. Stále po zelené jsme vyjeli sviňárnu na Jankův kopec, kde už se začal projevovat úbytek sil. Nachalovali jsme část zásob a dojeli na rozcestí u Panenské jedle, odkud jsme po modré vrstevnicovce hltali kilometry až na Tokání. Při přejezdu na žlutou pod Suchým vrchem vběhnul Marťasovi pod kolo pes. Skončilo to rozšklebeným pravým kolenem zralým tak na dva štychy. Po žluté jsme slítli Haťovým dolem Branka do Jetřichovic. Ještě že nás zbrzdil štrůdl skautíků, jinak jsme se rozmlátili, tak jsme byli na sjezd nadržený. V Jetřichovické hospodě, kde nebyl jediný nápis česky, jsme dali polívku a Marťas vydezinfikoval koleno velkou vodkou. Krčmář nás ujistil, že pokračovat dál po červené je blbost, takže jsme usoudili, že je to to pravé. Začal padat sníh s deštěm a donutil nás natáhnout pláštěnky. Po několika marných pokusech o zdolání Vilémininy stěny v sedle, kdy jsem si při pádu na levý roh udělal v tříslech modřinu zvíci tácku pod pivo,jsme prostě hodili bajky přes rameno a vyškrábali se asi milionem schodů na Ostroh. Nosit kolo ve vánici po schodech je prasárna- vytahalo to z nás předposlední zbytky sil. Ve snové scenérii jsme sjeli přes Koliště pod Loupežnický hrad, který jsme měli původně v úmyslu, ale už jsme měli fakt dost, takže jsme namířili žlutou do Mezní louky. To jsme si dali. Bahno po náby, stromy v cestě, síly na dně. Vyčerpání se projevilo v abecedním pořadí- Cigi sotva pletl nohama, já mlel z posledního, Pavel se držel jakžtakž protože nekouří a pravidelně sportuje s balónem, Mety už si vysloužil image endorfiňáka, co zná jen dva stavy: jedu furt nebo nejedu vůbec, a Marťas, kromě toho že je nadupanej jako svině, prodělal v podstatě nitrožilní aplikaci vodky, takže mu bylo všechno jedno. Sežrali jsme zbytky chalovačky, dopili jonťáky a dochroptěli do Mezní louky. Kluci vběhli do chatek, ale já s Cigim jsme museli ještě dojet po asfaltu pro auťáky do Hřenska (jaká nespravedlnost!). Byla taková zima, že nás skoro museli sundavat z kola. Po návratu do Mezní louky jsme se sebe sloupli bajkerský hadry a několikrát se udělali v horké sprše. Chatky byly špičkově vyhřáté. Místo toho, abychom jako normální lidi upadli do postele a tiše umřeli, jsme dojeli do Mezné do hospody, kde jsme se nažrali k prasknutí a nalili do sebe nějaké pivo. Účet sice nic moc, ale stačilo to na to, abychom se zhulákali, tentokrát proti směru abecedy. Naštěstí nedošlo na tequilu. Po půlnoci jsme byli v chatkách, vymlaskli jsme ještě flašku vodky, sešili Marťasovi koleno a zalehli. Ještě v polospánku, těsně před usnutím, jsme bajkovali. Dneska jsme se fakt vyřádili.

13.4.1997

délka: 22 km, čas: 2 h, teplota: 5-10 C, počasí: slunečno, převýšení: 2100 m

Ráno jsme vstali po osmé. Vypucovali jsme bajky a opravili závady. Kdo neměl véčka, ten nestačil mrkat, co umí udělat písek s ráfkama. Marťasovi se koleno slušně zatáhlo- anestezie se vyplatila. Dojeli jsme na snídaňooběd do Mezné, kde nám jistý domorodec prozradil, že k meznímu můstku, kam jsme měli namířeno, vede směrem dolů přes třista schodů a nelze to jet. Věřili jsme. Pohled do soutěsky byl impozantní a vzbuzoval víc než respekt. Přesto jsme to sjeli. Osobně, a jistě nejsem sám, považuju zdolání tohoto úseku v sedle za dosud jeden z největších nátěrů vůbec. Ta věc se zkrátka nedá popsat, dá se jen vidět. Fakt, že se nikdo nezabil, lze přičíst jen skutečnosti, že soustavně jezdíme chlívárny. Nedovedu si představit plynulý přechod z nějakého asfaltového trekování na tohle. Ze soutěsky po zelené do Hájenky to byl pěkně ostrý výšlap, včetně pár schodů, které jsme museli vynést. Napíchli jsme se na žlutou a přes Růžovou jsme dojeli pod Růžovský vrch, trčící z krajiny jako jasná výzva- jeden z nejvyšších bodů v okolí. Úhel se zvedal víc a víc, od poloviny svahu ležela vrstvička sněhu a několik posledních serpentin jsme museli kvůli popadaným stromům vynést. Shora byl neočekávaný výhled- labské pískovce jsme měli jako na dlani a mohli jsme se kochat pohledem na včerejší chlíváckou trasu. Něco jsme pojedli a šlehli si po žluté down jako kráva, v jehož polovině jsem brzděním urval ventilek na předním kole a Mety v dojezdu před Srbskou Kamenicí hodil excelentního hlavoně. Okolo říčky Kamenice jsme dojeli na modrou, která nás zoufalým stoupáním vyvedla na kopec, kde jsme dali pauzu a dorazili zásoby. Mety si chytře položil bajka na přehazku a při prvním šlápnutí ji celou urval výpletem, čímž se míra závad a úrazů účastníků vejšlapu do Hřenska spravedlivě završila dle pravidla “to nejlepší nakonec”.

Po pokusech zkrátit řetěz na nějaký slušný převod, které vyvrcholily jeho definitivním přetržením, jsme se domluvili,že Mety dotlačí do Vysoké lípy, kam pro něj přijedeme autem. Čekal nás ještě prima sjezd do Srbskokamenské soutěsky, kde bylo nádherně, a chůze nahoru po schodech stále po modré do Vysoké lípy, odkud jsme se po asfaltu vrátili do Mezní louky. Škoda, že už jsme si nemohli dát Loupežnický hrad a Malou pravčickou bránu, kde to znám z loňska. Sbalili jsme věci, zajeli pro Metyho do Vysoké lípy, kde jsme se naobědvali a fofrem mazali domů. Ve Varech jsme byli po sedmé večer.

Tohle dokonalé vyblbnutí přišlo jednoho bajkera na necelé tři stovky za ubytování a dopravu. A že se sem vrátíme, o tom žádná!

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.