Slovensko 1998 (Velká Fatra, Tatry)

Z Varů jsme vyjeli ve 3.00 25.7.1998 ve složení Dan, Cigy a Marťas. Moc jsme toho nenaspali.Ve 4.30 jsme vyzvedli Zambu v ňáký ubytovně v Praze a se řvoucími zástěrkami na zadních kolech to kalili na Brno. Čáru jsme přeťali v 9.30 ve Starém Hrozenkově. Mimochodem, na Moravě jsme nezaznamenali žádné stopy po povodni, ale podle toho, jak tam chcalo, si to letos asi zopáknou.

Sobota – předehra

Z Varů jsme vyjeli ve 3.00 25.7.1998 ve složení Dan, Cigy a Marťas. Moc jsme toho nenaspali.Ve 4.30 jsme vyzvedli Zambu v ňáký ubytovně v Praze a se řvoucími zástěrkami na zadních kolech to kalili na Brno. Čáru jsme přeťali v 9.30 ve Starém Hrozenkově. Mimochodem, na Moravě jsme nezaznamenali žádné stopy po povodni, ale podle toho, jak tam chcalo, si to letos asi zopáknou.

Prievidza, Žiar nad Hronom, Bánská Bystrica a konečná v Donovalech na vrcholu krpálu, posetého vyvařivšími škodovkami. Vysvitlo slunce, teplota 20°C, vlhkost vzduchu snad 1000%. Bylo poledne a Zamba šel hned hodit medvěda. Zašli jsme na oběd do baráku, kde vařili sice dobře, ale asi tak stylově, jako kdyby vám v Číně nabídli coby národní jídlo nudle s mákem. Zlatý bažant ušel. Pokochali jsme se pohledem do mapy a celkem detailně naplánovali první etapu i s profilem, ze kterého jsme měli pocit jízdy na horské dráze. Útěchou nám byla možnost překonání první hovadiny sedačkovou lanovkou v místě. Pak jsme se ubytovali v kempu Kamzík (960), kde recepční vyzvídala, kde čobol jako já šlohnul čehůnský pas. Cena ušla. Postavili jsme stany a věnovali se konzumaci gambáčů v plechu a generálce bajků. Plzeň do Zlatého bažanta sedla tak rapidně, že hlášky jen lítaly. Za všechny bych jmenoval snad jen „mobily proti trudnomyslnosti“ (Zamba), martinovy „pochodový myšlenky“, můj foťák („generátor náhodných snímků“) a Cigiho akceptování návodu na stavbu stanu („na záměr tvůrce seru“).

V 17.00 přišla krátká, ale ilustrativní průtrž mračen, která nás vyděsila natolik, že jsme spáchali osvědčený „obývák“ z igelitu mezi stany a autem, kde nám obzvlášť dobře posloužily tlumiče zadních dveří. Za čtvrt hodiny nám došlo, že musíme na večeři, takže jsme obývák znovu sbalili, aby šel auťák zavřít a odskočili do hospody č. 2, kde měli besitzen alle, tudíž došlo na hospodu č. 3, kde byla krmě rovněž chutná a stylová jako v krčmě 1. Dal jsem si totéž co ostatní, ovšem v třaskavé podobě, takže kromě pocitu, že jsem flambován zevnitř se teď budu bát jít týden na velkou. Pivo mělo cosi společného s LSD. Zcela vysmátí jsme v kempu za využití dosud neznámých fyzikálních zákonů znovu a lépe postavili obývák. Nebe se zachmuřilo navždy a nevyzpytatelně. Svalili jsme se do stanů po dvojicích proti sobě a pustili se do osvědčené hry, sloužící k likvidaci dovezeného truňku: klasika prší a kdo prohraje, pije půl deci ginu. Hra odsejpala, hlášky se nedaly zapisovat, obývák drží a významně se podílí na efektu plynové komory, kterou má na svědomí Cigi. Přísahám, že dneska by v pohodě fleknul Metyho a tchoře dohromady a ještě by se ctí sehrál simultánku s exhumovaným hromadným hrobem, narychlo přemístněným do oblasti sirnatých močálů za vydatné podpory uměle tam vháněného metanu. Tak jsme z toho zblbli, že hra spontánně odumřela.

Teď je 23.30, jaké je počasí netuším, neboť černým igelitem obýváku není nic vidět, a naslouchám oddychování svých dávno odpadlých intoxikovaných spolubojovníků, které je mi umožněno kvapným odchodem sousedů (rovněž Čechů), jež náš bohatýrský humor katapultoval na druhou stranu kempu, no a jako idiot tu škrábu po papíře dojmy z prvního dne. Asi ještě dorazím zbytek toho ginu, který mě irituje víc než nedojedený salám, pokouřím, přečtu po sobě ty kecy a tak. Ráno pámbu s náma. Ještě moment. Byl jsem hodit oblouk, zvrátím hlavu, abych dodal prohnutí páteře na věrohodnosti a teniskám na neposkvrněnosti, když tu náhle… Nade mnou hvězdy jako prase, nekonečno mě vcuclo a já jsem si vzpomněl na podobnou noc přede dvěma roky v Dolomitech s Marťasem a znovu mi na nepostřehnutelně krátký okamžik sepnulo relé v kebuli poznáním, proč to vlastně pořád děláme, na co ty věčné útěky od rodin, od práce a tak a jak je to vlastně směšně nízká cena za ten okamžik, co ho máme společný s letci, horolezci, jeskyňáři a jinými magory na téhle kouli, kterým je vážně dost na praku ne snad všechno to ostatní, ale to, co si o jejich poměru k všemu tomu ostanímu myslí ti, co tuto schopnost nemohou, nesmí nebo nechtějí mít. „Bože, nedopusť, aby to ve mně vyhořelo ještě před nástupem do katafalku, ať to, kurva, shoří až tam. Nedovol, aby mi někdo šlohnul bajka, nebo bych ho nenávratně zhuntoval bez šance na obnovu, a rovněž teda ňákou tu kondici bych prosil, ať ostatním nevejrám na hýždě.A řekni všem těm manželkám a rejpalům a strejcům, ať mě nechají žít a dělat to, co cejtím.A dej mi pokoru, abych z toho údělu nedělal snad svoji zásluhu. Enter.“

To je moje bajkerská modlitba a je mi buřt, že je to vlastně výplod mysli masírované plzní, bažantem, martinerem a ginem. Funguje. Dobrou.

Neděle – kristepane, 1. aklimatizační fajfka

Vstali jsme v 7. hodin a narychtovali všechno tak, abychom byli u lanovky na devátou. Počasí se tvářilo nevyzpytatelně. Kovbojská jízda lanovkou na vrch Nová Hoľa (1370) byla jako stoupání do Dantova nebe; seděli jsme nezajištění a v klíně drželi bajky, od poloviny nás dokonale obklopoval mrak, takže jsme  neviděli jeden na druhého a bylo to docela strašidelné. Všechno pokrývaly kapky vody. Za nezměněných podmínek jsme se už v pedálech doškrábali na Zvolen (1403) terénem, který nás vyděsil. Mokrá tráva, mokré kamení, dohlednost nula celá prd. Bajky kopaly. U rozcestníku jsme odbočili na žlutou. Houpavým hřebenem porostlým travou už beze stromů a kleče, kolem snové scenérie s ovcemi a bačou, který prozradil, že cítí v kostech lepšící se počasí, jsme dojeli na Malý Zvolen (1373). Následoval technický sjezd a navazující kamenitý downhill až do Nižnej Revúce (640), během nějž jsme vypadli z mraku. Posvačili jsme na můstku přes potok a ujeli pár kiláků po asfaltu do kopce do Strednej Revúce (680). Zahnuli jsme doprava na červenou a chvíli kufrovali. Naprosto hovadským svahem jsme vytlačili kola k salaši v polovině stoupání, kde nás skoro sežraly mouchy, jimž se zborcení bajkeři zdáli ještě neodolatelnější než ovčí bobky. Další chvilka hledání značky – samozřejmě vedla tím nejšitovějším způsobem přímo nahoru pěšinou v lese, plnou směsi bahna a kamení. Slunce začalo pražit. Byla to tak silná káva, že Zambu dokonale přešly doteď halasně proklamované myšlenky na ňadra, hýždě a tak. Trýzeň ukončila až plošina na Magurce, odkud se další postup teoreticky jevil jako po rovině. Červík pochybnosti nás přiměl řádně prozkoumat takové ty k ničemu vysvětlivky v mapě. Bác ho! Na rozdíl od důvěrně známých map Krušných hor s hustými vrstevnicemi po 5–ti metrech se tu na nás šklebily právě tak husté vrstevnice po metrech dvaceti ve stejném měřítku. To vysvětlovalo určité potíže, které jsme připisovali aklimatizaci a kocovině, a při podrobnějším pohledu na rozmáchlou křivku chlapácky načrtnuté trasy nám malátnou svalovinu zalila tsunami kyseliny mléčné. Hluboko pod námi se ozvalo vzteklé hulákání a my jsme spatřili velkou grupu bajkerů, kteří s brunátnými ksichty nesli stroje travnatým svahem přímo k nám, vyhnuvše se čvachtavé kluzké nadílce opodál. Bylo jich dobře kolem deseti, samé slovačisko, slušně vybavení, svalnatí a právě tak paf jako my. Pokecali jsme , my že jsme z Varů, oni bydlí v Nižnej Revúce a tak, a absolvovali jsme společně prima dolomitům podobný kus do sedla U čierneho kameňa (1266), kde se jich část vrátila dolů, část jela po hřebeni doprava a dva měli s námi společnou cestu po zelené do sedla Ploskej. To byl fakáč. Tady ve Velké Fatře to chodí tak, že stromy rostou v mokru a hromadě nejetelných balvanů, a to je prakticky všude kromě pásu na hřebeni. Už jsme se modlili, abychom tam byli. Z toho nářezu Zamba úplně zmlknul, no krize jako vyšitá. Marně hledal v mapě skulinu, jak uniknout osudu, na Donovaly bylo všechno přes dva masívy; jediná šance byla držet se hřebene, který se do dálky vinul nahoru dolů až do naprostého zblbnutí. Nádhera. Zaplaťbůh se už aspoň dalo šlapat, i když to byly krpály jako prase, nad námi už se zas honily mraky a pití docházelo. Po žluté na Ploskou (1532), tam jsme potkali českou rodinku s batohy, červená, překrásný down po trávě pod Chyšky, kde začalo pršet, vynešení kol na Chyšky (1341) kamzičí pěšinou, zas nasednout a makat kolem salaše pod Suchým vrchem (1400) a znovu vynést na Suchý vrch (1550). Euforii střídala deprese a krize, ale bylo to celkem vyvážené a skoro nic už jsme necítili. Nepršelo, nad námi se jen honily mraky a třešeň na šlehačce na dortu byla na dosah. Sjezd ze Suchého vrchu a výšlap s velkým Vé na Ostriedok (1592), kde byl rozhled přes celou tu hovadinu za námi i před námi, zase sjezd do sedla a v křeči na Krížnou (1575), kde jsme prostě už upadli nacvaklí v pedálech i s bajkem. Plíce a srdce jsem cítil někde hezky daleko ode mě, ježíši, jak to ty haksny můžou vydržet? Zamba nad vidinou cesty domů pookřál a rozprděl to po šotolině tak, že minul odbočku a jel stále po modré, tudíž musel notný kus cesty vystoupat zase zpátky. Byl ve stavu, který mu vynesl přezdívku Zombie. Nedbal na dobře míněné rady, chvátal, ač vyčerpán, a ve sjezdu přes louku se skrytými kameny se při první příležitosti parádně rozflákal. Rypáků ovšem proběhlo víc, jeden hezčí než druhý, ovšem všechny se šťastným koncem (rozuměj: bajkům se nic nestalo). Mimochodem – to, čemu tady říkají „chodníky“ jsou takové jakoby 20 cm široké a 10 – 30 cm hluboké tobogany, vyplněné občas kamením a s okraji přerostlými travou, ve kterých je umění se udržet po rovině a s kopce, natož do kopce. Zkušenosti z jízdy ve sněhové stopě se tu zatraceně uplatnily. Se ztrátou výšky se objevil les a s ním chachacha známý efekt kamení a kořenů dochucený padlými kmeny v těch nejméně příjemných pasážích. Dospěli jsme k závěru, že červená až do Donoval je sebevražada a rozhodli se odbočit po žluté až k asfaltu, smířeni s vitamínem „A“ do kopce. Žlutá už měla být jen kousek před námi, převážně dolů, a v tom byl ten fór; mršky vrstevnice se postaraly o to, že jsme co chvíli vynášeli ty naše svině do výšky sedmého patra a zase je táhli dolů s botama plnýma hlíny, aniž by tomu na mapě cokoliv nasvědčovalo. Samou hrůzou a nedočkavostí jsme při hledání zkratky na žlutou hodili další kufr, v němž jsme skoro spadli do jámy na slony a odevzdaně se vrátili na červenou, kde nás už dokonale přešel humor. Sotva jsme stáli na nohou, rypák střídal držku, a ulevovali jsme si na úkor Slováků velmi, VELMI jadrnými výrazy. Dlužno ovšem uznat, že to trápení bylo občas odměněno technickými pasážemi, nad kterými bychom doma nejspíš lehce zaváhali, a do kterých jsme tu šli vztekle a nekompromisně. Radostná vyjížďka se změnila v boj o přežití. Žlutá přišla v pravou chvíli, padali jsme po ní osvobození od toho šílenství nahoře. Lehce nás postrašila krátkým stoupáním a v závěru odměnila průtrží mračen, v níž jsme na férovku prostě vjeli do nějaké rázovité rustikální chaloupky v Prašnici, odkud se vynořili jacísi chalani a postarali se o nás jak o vlastní. Vychlemtali jsme jim zásobu vody, poházeli vajgly na verandu, a já jsem vyměnil proraženou zadní duši. Přestalo pršet, poděkovali jsme a dojeli už v civilizaci do Horného Jelence (623), kde jsme nalezli krčmu, v níž měli halušky a pivo a hlavně žádnou červenou hřebenovku. Venku se setmělo. Marťas s Cigim vyšlápli do kempu pro auťák a já se Zombiem jsme hráli s manželským párem Člověče, nezlob se na hracím plánu namalovaném přímo na stolní desce. ČR – SR 2:1. Ve 22.00 pro nás přijel Cigi a vyvezl nás do kempu. Osprchovali jsme se v absolutně ledové vodě, nacpali se trenčianským párkom s fazuľou a naprosto grogy ve 23.00 upadli do kómatu. Zevnitř na víčka kdosi promítal film s bajkerskou tématikou.

Délka: 48 km

Dneska jsem kakal já.

Celková vzdálenost: 43.55 km
Max. výška: 1576 m
Min. výška: 600 m
Celkem nastoupáno: 2292 m
Celkem naklesáno: -2292 m
 Stáhnout GPX (29 KB)

Pondělí – 1. přesun

Ráno jsme vstali, všechno sbalili a po anglicku se vytratili bez zaplacení druhé noci (to mají za ten příplatek pro Čechy – vždyť jsme přece bratia, nie?). Velké Fatry máme tak akorát, odfajfkovali jsme si její dominantu a mrcasit se tu někde po asfaltu je „pod naši úroveň“. Vylezlo slunce. Autem jsme přes Rožmberok dojeli do Liptovského Mikuláše, kde jsme tentokrát bez příplatku vyměnili kačáky v příznivém kursu a nacpali se (konečně) haluškami a pirohy v Liptovskej izbe na náměstí. Mňam. Tady jsem se narodil. Zamba zakoupil karimatku a pokračovali jsme do Demänovskej doliny, abychom zjistili že:

  1. Jeskyně jsou v pondělí zavřené
  2. Lanovka premáva len kus pod Chopok (to nám ovšem v dobytí Nízkých Tater nebrání)
  3. Je tu naštěstí kemp Bystrina (750), o chlup dražší než v Donovalech.

Ubytovali jsme se.Zombie celkem rozumně navrhnul dnešek jako relaxačku, a tak jsme ošetřili bajky. Zběžná údržba se zvrhla v důkladnou rozborku a zborku s následným vyleštěním. Obrazili jsme všechny putyky v okolí, aniž bychom byli spokojeni s cenami a nabídkou. V jedné z nich nás ošlehaný horal ubezpečil, že hřebenovka se dá projet klidně auťákem. To nás uholedbalo natolik, že jsme se večer u karet opřeli do gambáče, becherovky a tekči, až se z nás kouřilo.

Zambu po včerejšku hrozně bolí prdel. Znovu jsme hráli prší, až nám došly baterky, a tak jsem (dost v noci) zaběhl do nedalekého indiánského tábora vyměnit gambáč za svíčku (gut čenž). Zombie vytuhnul jako první, Marťas se držel, div se nepozvracel. Padla flaška tequily a flaška bechči. S Cigim jsme chvilku přetáhli asi do 1.00. V noci proběhla průtrž mračen a škvírou v obýváku mi teklo na ksicht, dokud si toho Cigi nevšiml a nezatletal stan.

Dnes už měli medvěda všichni. Slušná aklimatizace.

Úterý – Chopok, 2. Fajfka

Nad hlavou se honily mraky. Zamba zajel do dědiny pro pečivo, nacpali jsme hlavy a plni koček a optimismu vyrazili po áčku hore kopcom. Postrašila nás průtrž mračen a nepřestala, dokud jsme jí sapíkama neudělali pár děr do kožichu. Vysvitlo slunce. U lanovky Záhradky jsme byli ve 12.00 a nechali jsme se vyvézt na stanici Chopok – Úboč (1730). Cestou na nás mávala chichotající se ruská děvčátka jedoucí zpět. Aby bylo jasno – tady se směrem nahoru na kole zkrátka od určitého bodu nedá jet, úhel je příliš ostrý a serpentiny se tu chápou jako zbytečné zdržení, nemluvě o povrchu. Pěšákům vyhovují spíše schodům podobné stupně z velkých kamenů než širší šotolinové cesty. Napůl vytlačili a napůl jsme vynesli kola na Chopok (2024), druhou nejvyšší horu Nízkých Tater s úžasným rozhledem až na Liptovskou Maru. Vystáli jsme frontu na snímky na vrcholu a dali si sváču v Kamenné chatě. Cigimu se udělalo blbě a měl horečku, ne snad z párku, už ho to bralo cestlou nahoru. Při pohledu na červenou hřebenovku jsme si vzpomněli na toho chlápka z dědiny, který nejspíš musel spadnout z Marsu; metr širokou pěšinu tvořily obrovské jakžtakž ploché balvany, sesazené k sobě s hlubokými mezerami, přesně odpovídajícími šířce plášťů předního kola; absolvovali jsme naprosto ojedinělou jízdu tímto šílenstvím v absolutním soustředění zabodnuti očima dva tři metry před sebe opět nahoru dolů a nahoru dolů a nahoru. Na jednom vrcholu Zombie postavil kamenný pomníček mezi desítkami dalších, vztyčených tu nejspíš na pamětnou. Cesta byla v nižších polohách jiná, plná volného kamení a nabízela špičkový downhill. Nadopovaní vysokohorskou euforií jsme to pořádně rozvalili, dokonce i já, známý svojí opatrností v rychlých pasážích. Tady stálo za to se zabít, vážně. Cigiho dokonale přešly zdravotní problémy. V sedle Poľany (1837) jsme odbočili doprava na žlutou, která padala do údolí několika dábelskými serpentinami. Martin vyměnil proraženou zadní duši. Už tak náročný technický sjezd vyústil v téměř čistý trial podél potoka Zadná voda, kde navzdory ostražitosti došlo k několika ošklivě vypadajícím pádům. Něco podobného jsme nikdy nejeli v úseku delším než několik desítek metrů; přirovnat se to dalo snad jen k sjezdu údolím Val Rimbon v Dolomitech, ale tohle bylo těžší a nekonečné, vidle funěly na doraz, a nemít třigéčko, asi bych šel na rypák taky. Čubrněli jsme, jak do toho šel letos Zombie, loni by už byl K.O.

U Mikulášské chaty jsme pokračovali po modré. Pěšina se rozšířila, svištěli jsme to downem kolem zírajících skupinek turistů, kamení odletovalo a občas jsme si zařvali. Řízení bajků bylo intuitivní, nechávali jsme je odskakovat a hledat si cestu, která často vedla přímo na největší šutry, vem to čert. Nějak jsem přerval lanko přehazky, Vychutnali jsme si ještě cyklistům zapovězenou pěšinu podél silnice až k Demänovské ľadové jaskyni a zhroutili se před krčmou nedaleko kempu. Chlemtali jsme pivo a štěstí nám vyplňovalo hrudníky jako tepající horká nádivka. V kempu jsme se osprchovali a najedli. Začalo lít jako z konve, váleli jsme se ve stanech, mastili karty, pili gambáč a pouštěli větry. Hodně větrů.Muselo se to nést celým kempem, bavili jsme se tím úplně vysmátí až do 1.30, kdy jsme přiotráveni zemdleli.

Délka: 26 km (10 km asfalt, 16 km trial)

Celková vzdálenost: 28.86 km
Max. výška: 1993 m
Min. výška: 249 m
Celkem nastoupáno: 2001 m
Celkem naklesáno: -1994 m
 Stáhnout GPX (14 KB)

Středa – 2. Přesun

Ráno naši sousedé kvapně balili. To mají ovšem smůlu, protože my to balíme taky a, kdo ví?, třeba se ještě někde potkáme? Řádně jsme vyvětrali spacáky. Když už jsme tady, byla by škoda nenavštívit Demänovskou ľadovou jaskyňu. Dojeli jsme k ní autem s naloženými bajky, protrpěli pěší výstup k jejímu ústí kdesi nahoře ve svahu a za mírný poplatek se do ní vnořili vedeni lepou průvodkyní, co měla výklad v malíku. Vnucoval jsem se partě s rolí tlumočníka do češtiny, byl jsem však vysmát a odmrštěn. Dlužno dodat, že v dolní části jeskyně panovala teplota pod nulou. Bohorovně přezíravý přístup k nepohodě zkrášlil indigovou modří údy Marťase a Cigiho, kteří tu stáli jako manekýni z reklamního prospektu Kanárských ostrovů a nenápadně se zahřívali klepáním kosy. Průvodkyně tu a tam zamávala nad hlavou patinovaným sádrovým odlitkem zaručeně pravé kosti jeskynního medvěda, sem tam na naše vystříhaná temena radostně dopadla kapka vody, číhající tu zavěšena na prehistorické klenbě snad stovky let. Prošli jsme kolem stěny počmárané vlastnoručními podpisy štůrovců, kteří kdysi jistě správně usoudili, že jejich vpravdě revoluční vandalský čin bude po generacích naplňovat národní hrdostí srdce každého správného Slováka. V nejrozlehlejším sále jeskyně jsme byli upozorněni na její vynikající akustické vlastnosti. Ucpal jsem pěstí ozvučnici Zombieho, jehož mohutné plíce již stačily nasát potřené množství vzduchu k propuknutí árie. Už tak jsme byli dost hluční. Jinak to bylo pěkné. Při východu jsme zažili menší aklimatizační šok. Svítilo slunce a my jsme vyrazili do Liptovského Mikuláše koupit mapu Vysokých Tater, abychom při té příležitosti opět narvali teřichy haluškami a pirohy v již zmíněné jizbě, jejíž personál nám tentokrát nadělil vrchovatě, aby nemusel chodit dvakrát. Během následující cesty do Tatranské Lomnice propukl slejvák, který naplnil naše mysli depresí a trudnomyslností. Sušení rukavic na kolech na střeše auta se neukázalo jako dobrý nápad. Utábořili jsme se v kempu Tatranec (780). Přestalo pršet a my jsme sejmuli zubožené bajky, abychom se mohli věnovat jejich resuscitaci. Ukázalo se, že to není tak zlé. Marťas jen vyměnil brzdové špalky a já lanko přehazovačky. Kupodivu si ani výplety neříkaly o nějak dramatické přecentrování, čímž si tyto stroje získaly náš hluboký obdiv. Lomnický štít cudně vykasal oblačnou drapérii nad kolínko, aby nám předvedl své rajcovné úpatí. Vypadalo to dobře. Chlapci, jimž slehly halušky, se vydali doplnit žoky do reštaurácie, mně stačila gulášovka z pytlíku, po jejímž pozření jsem usedl do auta a intelektuálně posilňován doušky rumu jsem zapisoval společné prožitky za zvuků moderní, leč melodické hudby, jíž důmyslný filuta uvěznil ve spleti magnetických impulsů, aby sloužila nám všem. Po návratu z krčmy se ovínění bajkeři jali soupeřivě nacvičovat bujaré trialové prvky, při nichž Cigi spáchal skobu v beztak již vazelínou pokřtěných prý exkluzívních bermudách. Prohlásil, že teď ho žena určitě zabije, a byla to dozajista jediná chvíle, kdy se chechtali všichni až na něj.

Znovu začalo pršet. Ve stanech jsme plánovali zítřejší etapu a hráli open rain. Možná že právě tato hra a jeden song od Madonny stále přivolávají vodu na naše hlavy. Zítra vstáváme časně, a tak jdeme brzy spát.

Čtvrtek – bohajeho – Skalnaté pleso, 3. fajfka

Po snídani a hygieně jsme na poslední chvíli vyspurtovali ke kabinové lanovce. Doteď šlo všechno docela hladce, ale nastala hodina prudby. Kasbába nejdřív prohlásila, že musí čekat, až se lanovka zaplní „normálními pasažéry“, jestli na nás zbude místo. Čekali jsme pět minut přes termín odjezdu, normálové nás vesele předbíhali, a když lanovka stále zela z poloviny nadějnou prázdnotou, zchladila lstivá ženština naše další naléhání informací, že šéf ke spanilé jízdě nesvolil z obavy před případnými námitkami dozorců TANAPu. Boží člověk, hle jak mu leží na srdci prospěch veřejný před osobním obohacením! Jak bychom takového potřebovali u hranic na Božím Daru, kde z oken projíždějících bavoráků létají plechovky a mikrotenové sáčky mrštěné rukou zákeřného sasíka.

S dlouhými nosy jsme odtáhli k další nedaleké čtyřsedadlové kabinové lanovce. Tam se vše jevilo O. K., Cigi koupil lístky a vřadili jsme se do fronty. Avšak osmahlý chlapík rezolutně mávnuv kosmatou paží, srazil nás v rozletu lakonickou větou: „Toto je pre ľudí, nie pre bycigle.“ Bylo vykydáno. Stáli jsme na peróně jako zmoklé slepice a sledovali poloprázdná vajíčka, jak jedno za druhým stoupají vysněným směrem. Cigi vrátil lístky a nahlas probíral náhradní trasu, která měla s bajkingem v okolí Sklanatého plesa společného asi tolik co čutora s grálem. Poháněn vzedmutou vlnou nesmiřitelného odhodlání jsem vyrazil k turniketu rozhodnut vymámit z jalové krávy mládě ptakopyska. Povedlo se. Po čtvrthodinové konverzaci, v níž hlavními trumfy byly „veď sme bratia“ a „táhneme se sem půl světa“, bdělý strážce dobrých mravů svolil, vyžádav si trochu neobratně stovku za každého bajka do kapsy. Frčeli jsme nahoru, v uších nám cvakalo převýšením a v hlavách planými úvahami, co bychom mamonnému chytrákovi vyvedli, aby na to do smrti nezapomněl. Nebylo třeba. Po pár minutách kochačky (1752) nás v cíli odlapil ochranář, rudý vzteky. Vysílačkou odhalil, jak jsme se sem dostali a promptně zařídil, aby nám zdarma svezli stroje do doliny, my že sejdem pěšky. Pochopitelně jsme odmítli se od vercajku vzdálit a zaklínili jsme se v balvanech v poloze „keď ste si nás uvarili, tak si nás aj zjedzte.“ Bojoval statečně, argumenty byly vyvážené, my chápali jeho, on chápal nás a do rozhovoru se nenápadně vloudil přátelský tón. Nakonec jsme vyhráli díky početní převaze a logické fintě, spočívající v prezentaci jízdního kola coby mimořádně pohodlného nosiče na lahve vhodného obzvláště pro vysokohorskou pěší turistiku. V očích se mu blýskl šibalský plamínek smyslu pro vytříbenou srandu, a navenek si zachovávajíc důstojnou nekompromisnost, rezignovaně nás odeslal kýženým směrem po modré s tím, že nás nechce vidět v sedlech a že tam chacha není takový provoz turistů. Už jsme se těšili, jak bude mít možnost ocenit naši techniku optikou triedru hned jak zmizíme z dostřelu. Rozhodně se bylo na co koukat. Mírně klesající metr široká vrstevnicovka vykazovala všechny atributy nejtvrdších testovacích stolic a všemožných mučíren pro kola i lidi. Řvali jsme hrůzou a nadšením, lilo z nás, pružení funělo a mlaskalo na dorazy. Stroje se před očima amortizovaly. Na zhruba tříkilometrovém úseku jsme museli čtyřikrát (!) zastavit na pauzu z vyčerpání. Už jsme věřili, že z Chopoku se dá jet autem, tohle fakticky nemělo obdoby. Přes sedlo Pod Malou Svišťovkou (1522) jsme se z kleče vnořili do lesa – tentýž povrch, prudší úhel, mokro, pády. Doleva na zelenou, napojení na žlutou (1240). Tu jsme trochu podceňovali, protože v mapě byla označena jako bajkerská. Vedla nahoru údolím podél bystřiny až k chatě U Zeleného plesa a přes nevinný začátek (rozuměj – prudké stoupání bez volného kamení) se z ní vyklubala pěkná svině, jež potměšile vytřásla Marťasovi čep z přehazovačky a zabránila mu v další kvalitní jízdě. Mě pro změnu při vyhýbání se protijdoucí skupině pěšáků roztrhla pleť na čele ulomená větev kleče. Ošetřila mě paní rodiny s třesoucíma se rukama a strachem z AIDS, opodál postával z pohledu na krev blednoucí manžel a dvě robátka s náběhem na zvracení. Na Zeleném plese (1551) se naše cesty rozešly, Marťas se Zombiem preferovali ničím nerušené déhá zpět po žluté až do Tatranské Lomnice (nepočítáme–li zděšeně uskakující milovníky přírody a Marťasovu proraženou zadní duši), já s Cigim jsme kus nesli po červené na Biele pleso (1620), odkud se nabízela modrá dolů podél Kežmarskej bielej vody týmž údolím jako žlutá, ovšem po druhém břehu. Poseděli jsme se skupinou veselých českých občanů, kteří vzápětí potleskem ocenili náš výkon v nepřátelském terénu. Šílenství dostoupilo vrcholu. Nekonečná balvanitá pěšina nás toužila zabít, a když jsme vypadli z nášlapu, jen těžko se do něj dalo dostat zpátky. Vidle se ani neměly čas vracet do původního zdvihu, silně to připomínalo jízdu po dlouhých nepravidelných schodech se zatáčkami, na něž jakýsi blázen naházel klacky a kameny velikosti medicimbálu a vše důkladně postříkal zahradní hadicí. Chodci ani neprotestovali, jen nevěřícně ustupovali z cesty, aby nás vzápětí o kus dál v pohodě předešli, když naše bajky uvízly v labyrintu balvanů. Cigi zestárnul o pět let, remcal, že sem jel jenom kvůli mě, aby podřízením se většině náhodou o něco nepřišel, a skuhral, že už chce být z toho mlýnku na maso venku, nebo aspoň na žluté, která se má co chvíli napojit. I já jsem měl pocit plnosti z dojmů, přičemž nic malého by se do mě už rozhodně nevešlo, ale srdnatě jsem vstřebával rány bolavýma rukama, když už jsem si tuhle hovadinu vymyslel, že. Terén se umoudřil a zpřehlednil, přišla žlutá a slušný sjezd, na němž nám natolik otrnulo, že jsme to v jeho závěru střihli doprava znovu na lesní modrou, kde jsme frajersky přelétávali shluky kořenů a jiných nástrah pro mě dosud nemyslitelnou rychlostí. Do hospody v Tatranské Lomnici jsme dorazili v 16.00, hodinu a půl po bratrech Přibíkových. Stačili už leccos vysát a Zombie, podlehnuv reklamě na jakési tvrdé pití, zdařile předváděl chůzi a gesta bezmocné marionety, ovládané rukou stárnoucího loutkoherce stiženého parkinsonem, o mluvě ani nemluvě. Stihnul ovšem společně s Cigim předvést zírajícímu publiku konzumaci nesmyslného množství chodů. Bůhví, kam to ti dobytkové dávají, snad to nějak anihilují, vyzařují, či co. Možná jim zažívací trakt prochází černou děrou. Sjeli jsme do kempu, kde se Zombie zhroutil obličejem do trávy a nereagoval ani na doušek piva, přátelsky mu vetknutý Cigim mezi řitní půlky. Přikryli jsme ho bajkem, aby neprochladl. Marťas předstíral opravu přehazovačky, zaskočen intenzitou citů k nezdárnému bratrovi, a já s Cigim jsme seděli v autě a vyprazdňovali plechovky s pivem za doprovodu řízné muziky. Zombie, instinktivně se svléknuv donaha, zalezl do spacáku a k našemu potěšení eroticky vzdychal, představujíc si pravděpodobně hladké nacvaknutí do jisté Magdy. Marťas se přidal k osádce auta, když předtím odkudsi vyčaroval doteď důmyslně ukryté zbytky alkoholu. Vědomi si nepropustnosti Cigiho kočáru jsme řádně zasytili volume, až nás přišel pokárat jakýsi Holanďan, karavanující opodál („hardmusic!“). Zombie vstal z mrtvých a oděn v roucho Adamovo obešel s mobilem v ruce půl kempu, než se trefil do auta, kde se uvelebil na předním sedadle a realizoval svoje rujné sny konkrétním telefonátem zmatené dívce svého srdce. Doteď jsme majiteli potrhaných bránic. Inspirováni jsme obtelefonovávali známé („a čo vy v Čechách, už sa máte lepšie?“), dopili jsme všechny zásoby, vlezli do stanů a ztuhli u rozehrané partie. Máme toho všichni dost. Před usnutím mi byl škvírou v hemisférách rychle protažen videopásek s dnešním záznamem. Myslím, že nemohu hýbat rukama v zápěstích.

Délka: 28 km

Celková vzdálenost: 31.86 km
Max. výška: 1763 m
Min. výška: 749 m
Celkem nastoupáno: 1536 m
Celkem naklesáno: -1536 m
 Stáhnout GPX (20 KB)

Pátek – rozlúčková

Rozbolavělí a plni modřin na vnitřních stranách stehen jsme poněkud přehodnotili původní záměr dorazit se nějakou chlívárnou. Beztoho tu mapa nabízela už poslední trasu přístupnou bajkerům. Sbalili jsme, autem dojeli do Starého Smokovce, přímo na parkovišti se převlékli a vyhřebelcovali koně. Slunce pálilo. Malátně a se závojem much nad hlavou jsme vystoupali 4 km na Hrebienok (1285), odkud jsme se kousek svezli k chatě po zelené. Tady jsme zamkli bajky, protože další postup byl pro hustý pěší provoz nemyslitelný, i když na nás rozkošná pěšina lišácky pomrkávala, až se nám rozvrtěly sedlovky. Nohy se jen neochotně podřizovaly nesmyslnému rytmu chůze a ruce zmateně tápaly po neexistujících řídítkách ve snaze zařadit optimální rychlostní stupeň. Cestou k dlhému a obřímu a bůhvíjakému ještě vodopádu jsme se permanentně ocitali v situaci vodáka, jenž v průtrži mračen stojí zadumán nad stružkou vody mířící s veškerou dramatičností do kanálu a vnitřně zmenšen do srovnatelných rozměrů přemítá, kudy by to jel. Nutno uznat, že to tu jinak byla pěkná podívaná a koupel v ledové sprše žhnoucím chodidlům víc než prospěla. Ve chvíli, kdy jsme si začali nebezpečně zvykat na kouzla pěší turistiky (byť nepatřičně cvakajíc kufry o skálu) jsme to otočili a mazali zpátky ke strojům, abychom si vychutnali zpáteční zelenou s technickým DH, na němž jsme se dokonale vyskotačili v rámci možností diktovaných nám posledními zbytky sil. Za ten týden toho bylo tak akorát. Převlékli jsme se a vydali se na zpáteční cestu se zastávkou v Liptovském Mikuláši, kde už tentokrát opravdu nevěřili, co Cigi se Zombiem dokázali sežrat. S Marťasem jsme toho měli sotva polovinu a museli jsme to rozchodit okolo náměstí, než jsme si troufli ohnout trupy do auta. Během následující cesty po proudu Váhu jsme tak dlouho hledali vhodné koupaliště, v němž bychom spláchli tatranský prach, až jsme se na to vybodli, k velké lítosti Zombieho, jenž se nemohl dočkat pohledu na lascívní hýždě zdejších krásek, nasazujíc tak virtuální paroží věrné milce za horama. Nakonec jsme se opláchli u benzínky, kde Cigi zapomněl šik brejle na dávkovači mýdla, a před setměním jsme proťali hranici. Po nekompromisní práci s plynovým pedálem nám znovu vyhládlo a tak jsme se zastavili na večeři ve stylové tuctuc restauraci. Přes celou Moravu, jak jinak, pršelo. V noci jsme vyložili Zombieho v Praze u ubytovny, odkud nám za deset minut volal přímo ze záchodu, aby nám detailně vylíčil frapantní úlovek. Mimochodem – zapřísáhl se, že příští rok přijede na Artamoňáka. Do Varů jsme dorazili ve 3.00 ráno. Doma nás každého čekalo to, co si zasloužil.

Ujeto na kole: 102 km
Benzín: 2 840,-
Kempy: 2 090,-
Menáž: 2 690,-
Lanovky: 1 520,-
Parkovné: 110,-
Jeskyně: 280,-
Celkem: 9 530,- (2 400,- /bajker)

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.