Můžete tomu věřit, nebo ne, ale Cheopsovu pyramidu lze najít nejen v Egyptě, ale i kousek za hranicemi České republiky. Pokud se se svým kolem nacházíte v Karlových Varech, vydejte se s námi na cestu, která vás k ní dovede za necelý půlden. Potřebujete jen trekkové či horské kolo (na „silničce“ je to k nezvládnutí), cestovní pas, pár soust jídla (nebo pár euro) a mapu Krušných hor.

Symbolický „kilometr nula“ našeho cykloputování ležel přímo na státní hranici v Potůčkách, kam jsme se z Karlových Varů i s našimi „drátěnými osly“, jak se v Německu říká bicyklům, dostali pohodlně vlakem. V Potůčkách není dneska venkoncem na co koukat, v současnosti údajně nejbohatší česká vesnice zmizela pod záplavou snad tisícovek většinou vietnamských stánků, ve kterých se nabízejí nejbizarnější pitomosti. Zpátky v Evropě jsme hned za hranicí, v Johanngeorgenstadtu, odkud vietnamské hokynáře už dávno vytěsnili. Cestou, kudy za naším dobrodružstvím vyrážíme, chodíval po horách básník a pěvec Krušných hor Anton Günther, po kterém je dnes nazvána. Na naší straně se jméno „krušnohorského barda“ nesmělo do převratu snad ani vyslovit a jeho hrob na Božím Daru, kde se v roce 1876 narodil a v roce 1937 vlastní rukou dobrovolně ukončil svůj život, pustl a zarůstal trávou. Většina jeho písní ovšem zlidověla a žije dodnes nejen na německé straně Krušných hor, ale můžete je slyšet i v podání těch několika desítek Němců z Karlovarska, kteří byli ušetřeni vyhnání po roce 1945.
Anton Günther určitě nebyl špatný chodec. Cesta, na kterou se napojujeme v Johanngeorgenstadtu, stoupá hned od nádraží velmi strmě do kopce až na hraniční hřeben, kde vede bezprostředně po „čáře“ až do dnes již neexistující osady Halbemeile. Ta byla odsunem Němců z Československa stoprocentně vylidněna, takže dnes po ní nejsou ani stopy, nepočítáme-li informační ceduli na německé straně hranice.

Posvačíme na lavičce metr od „čáry“, za kterou je naše vlast, a obracíme svůj zájem opět směrem do Saska. Čeká nás sjezd mizerně vydlážděnou cestou do Rittersgrünu. Tahle vesnice, roztažená na sedmi kilometrech, nám nabízí mimo jiné muzeum úzkokolejné železnice Grunstadtel – Rittersgrün, na které byl ukončen provoz v roce 1972. Kromě různých vagonků a signalizačních zařízení z minulého století je tam prý k vidění i parní lokomotivka a nějaké speciální vagony. My tomu všemu odoláváme, jako bychom tušili, že někde daleko před námi nás čeká setkání s úzkokolejkou dosud živoucí.
Ještě předtím nás ale čeká úmorné sedmikilometrové stoupání do vesnice Tellerhäuser, která bývala se svou nadmořskou výškou 921 m nejvýše položenou obcí v bývalé NDR. Míjíme místo, kde byl v roce 1830 nalezen proslulý Rittersgrünský meteorit (dnes v muzeu ve Freibergu) a další z mnoha Güntherových zastávek na kouzelném místě u štoly Fuchsloch.

Na cestě tu štiřiká vodotrysk připomínající karlovarské Vřídlo a kousek od něj chajdička, ve které snad krušnohorský bard na svých cestách za lidovou písní odpočívával. Konečně jsme v Tellerhaüseru (správně by asi mělo být v Tellerhäuserech, neboť český překlad jména téhle obce je Tellerovy domy), kde v místním hostinci svačíme neuvěřitelně drahé pivo a na delší čas se loučíme s Antonem Güntherem. Nad námi je už jenom hřeben nejvyšší hory Saska Fichtelbergu (1212 m n.m.), který překonáváme po zeleně značené lesní cestě v nadmořské výšce 1000 m a opět klesáme hluboko do údolí až na severní okraj městečka Neudorf.
Domorodý strýc, který nám vysvětlil cestu k vytoužené pyramidě, nejdřív nemohl pochopit, že řeč, kterou k nám hovoří, považujeme za patagonštinu, ale nakonec se přece jen rozpomenul na základy spisovné němčiny a poslal nás správným směrem. Pyramida se tyčí hned vedle silnice v obciKretscham-Rothensehma, kde ji v roce 1915 postavil Carl Hugo Eberwein. Dějiny tohoto pozoruhodného památníku jsou zmatené, jako ostatně celé naše slavné 20. století.
V roce 1913 daroval místní zámožný hostinský Eberwein svému synu Carlu Hugovi cestu do Egypta, kde Hugo 24. ledna 1914 vystoupil na 137 metrů vysokou Cheopsovu pyramidu. To ho tak nadchlo, že po svém návratu do rodné obce začal stavět vlatní pyramidu, jen „o něco menší“, než je ta pravá. Měl to být památník jeho cesty do Egypta, jenže mezitím začala 1. světová válka, Egypt byl náhle na straně nepřátel, a nepřátelům se pomníky stavět jaksi nehodí. Hugo si i v tak složité situaci věděl rady, pyramidu dokončil, a protože na straně Německa tehdy stálo Turecko, „podpořil“ spojence tím, že ji zasvětil Kemalu Atatürkovi. Dnes už je tato úsměvná historka i v Německu zapomenutá, čtyřmetrová pyramida ovšem stojí na svém místě a pečlivě udržovaná čeká na vaši návštěvu.
Ze snění, kterému jsme se oddávali pod pyramidou,nás vytrhl zvuk, který ten, kdo pamatuje parní trakci, do smrti nezapomene – pískání a odfukování parní lokomotivy! Aniž bychom to tušili, jsme tady kousíček od nádražíčka, které je jakýmsi kultovním místem milovníků úzkokolejných železnic z půlky Německa. Místem, kde se pravidelně křižují vláčky úzkokolejky z Oberwiesenthalu do Cranzahlu. Máme štěstí, takže jsme svědky scény jak ze starého filmu: na nádražíčku stojí dvě soupravy vesele pomalovaných vagonků, lokomotivy odfukují, cestující lid i hejno zevlounů se rojí všude okolo, prostě nedělní idyla na vsi. Naštěstí se po pár minutách dávají oba vláčky do pohybu, jinak bychom tam asi stáli s otevřenými pusami dodnes…

Zbytek naší cesty už zdaleka nemá tu šťávu jako první polovina. Jednak se už nemáme na co těšit, za další pak nás čeká dosti namáhavé stoupání na sedlo mezi Klínovcem a Fichtelbergem, kde je v nadmořské výšce přes 1000 metrů hraniční přechod, kterým se vracíme utrmácení, ale šťastní, dlouhým, pětadvacetikilometrovým sjezdem přes Mariánskou zpátky do Karlových Varů.

Na saské straně Krušných hor se opravdu dá zabloudit jen velice těžko. Ceduličku s uvedením, kam vede a jak je to daleko, mají nejenom oficiální turistické cesty, ale i neznačené pěšiny. Je jich tu požehnaně a jsou v nesrovnatelně lepším stavu než ty na naší straně. Na rozcestí pak jeden neví, kam dřív skočit.

Na bytelném ocelovém šraňku, který je tady přímo na čáře nainstalovaný proto, aby ztížil pašování kradených aut přes zelenou hranici, sedí Majka, kolo má v Německu a já to fotím z Česka. Deset let nazpátek by za takovou fotku mohl jeden klidně přijít o pas (sebrali mi ho ostatně komančové kvůli jinačím pitomostem, které navíc napáchal někdo jiný).

Ještě jednou Majka, které jsem vděčný za mnohem víc věcí, než jenom za to, že mě doprovázela na téhle cestě, do toho ale samozřejmě nikomu nic není. Na tomhle obrázku je to děvče u studánky, jakých na saské straně Krušných hor najdete víc. Některé mají jména, jiné jsou bezejmenné, vždy ale upravené, čisté a vlídné. Občas mně napadá, jak by asi vypadaly u nás…

Má tak někdo štěstí. Tak třeba v roce 1833 šel stejnou cestou, jako my v roce 2000, rittersgrünský lesní dělník August Weissmann a našel tu záhadný kámen, který při průměru kolem 10 cm vážil 86 a půl kilo. Kámen sem spadl z nebe jako meteorit, dneska je v muzeu ve Freibergu a jméno Augusta Weissmanna není zapomenuto ani po víc než půl druhém století. Augustovi je to nejspíš fuk, jeho kosti už dávno práchnivějí v hlíně rodných Krušných hor.

Krušné hory mají na německé straně úplně jiný charakter než u nás. Do nížiny spadají daleko povlovněji, jsou mnohem hustěji osídlené a hlavně mnohem hustěji zalesněné. Krajina tu není to žádná divočina, ale v žádném případě nuda. Takovýhle výhled se vám otevře na cestě asi kilometr před pyramidou..

Tomuhle říkají Sasové „Rastplatz“, tedy „místo pro odpočinek“, a docela si takových míst váží a udržují si je v bezvadném pořádku a čistotě. Najdete tu vždycky přinejmenším stolek s lavicí, někdy jednoduchý přístřešek a v poslední době čím dál častěji i stojánek na kola. Vše samozřejmě ze dřeva, kterým zdejší lesy oplývají v daleko větší míře než naše.

Praktické informace na cestu
Z Karlových Varů jezdí do Potůček motoráček se zjednodušenou přepravou kol, v květnu 2000, kdy jsme popsanou cestu jeli my, měl odjezd v 8.04 z dolního nádraží.
Stezka Antona Gunthera je (přinejmenším v úseku Johanngeorgenstadt – Tellerhauser) velice dobře značená, první informační tabuli najdete v Johanngeorgenstadtu u nádraží, zabloudit se nedá.
Z Tellerhauser do Neudorfu vede rovněž dobře značená turistická cesta, od nádraží Neudorf – Vierenstrasse do Kretscham – Rothensehma je lepší jet po silnici, pyramida se nedá přehlédnout, stojí ve vsi cca 20 metrů vlevo od silnice.
Od nádraží Kretscham – Rothensehma do Hammerunterwiesenthalu vede pohodlná lesní cesta, zpočátku značená jako Bierweg, vede pořád podéltrati, zabloudit rovněž nelze. Do Oberwiesenthalu jsme jeli po silnici, sice dost frekventované, ale na druhou stranu nutno říct, že řidiči i v bývalé NDR se už chovají podle německých standardů, rozhodně je tam bezpečněji než u nás. Z Oberwiesenthalu na hranici vede z strmě stoupající stezka pro pěší a cyklisty, kratší a přijatelnější než serpentiny státní silnice.
Na naší cestě jsme s úspěchem použili turistickou mapu Krušné hory z roku 1986. Naše copmputery ukázaly 85 km, z toho 50 v Německu.
S ohledem na zkušenosti, které má řada mých kamarádů, doporučuji nechat si dát v Potůčkách do pasu razítko, cesta vede místy přímo po hranici a němečtí policajti prý občas otravujou (nám se to nestalo).

Tento článek poprvé vyšel v časopise Cykloturistika 7/2000