2009

Patnáctý ročník – Stvolny 28.-30.5. 2009
Patnáctý ročník Malýho Artíka se uskutečnil v okolí základny Praděd Gangu. Letos jme se sešli ve složení:

• Sany, Libor
• Fery, Kája
• Roman Kubišta, Radek Šípek
• Perry, Švejk
• Jirka, Ivan
• Karel, Burín
• Dan, Pepa
• Cigi, Příba, Martin Karas
• Baxly, Honza Václavík, Petr Kučera
• O blaho všech se starali Jakub, Mety, Roman a Franta.

Jelikož skoro celý týden před startem panovaly tropické teploty, dalo se právem očekávat, že toto počasí nevydrží a skutečnost byla ještě horší než naše pesimistické předpoklady. Zkrátka a dobře, když jsme se začali ve čtvrtek ráno scházet a u úst se dělaly bílé obláčky nikoliv od cigaret, bylo jasné, že se závodníci moc přehřívat nebudou.
Po uvítání a krátkém proslovu následovala příprava na první etápku, která se jela oblíbeným stylem od bodu k bodu. Nikoho nepřekvapilo, že ideální vzdálenost mezi body tvořila trasa dlouhá 68 kilometrů, nicméně všichni někde zabloudili a přijeli do cíle a na tachometru měli alespoň 73 kilometrů. Nejlépe se s tratí vypořádali Sany s Liborem. Po příjezdu všech družstev měl následovat obvyklý green volejball, ale počasí nám nepřálo a kvůli dešti jsme velice neradi volejbal odpískali… Alespoň večer k nám bylo počasí lehce přívětivé, a ačkoliv byla zima jak v psinci, nepršelo, takže jsme udělali veliký oheň, sesedli se kolem, klobásili, popíjeli něco málo lehce alkoholických nápojů, někteří si malovali do map souřadnice na věci další a zejména vychutnávali dort, který tato akce při příležitosti svých patnáctých narozenin dostala.

V pátek v pět ráno odjel Roman povzbudit svou manželku, která se přes všechny sliby rozhodla, že porodí. Takže zatímco my jsme si užívali věcí, které budou popsány dále, Roman se v pátek nudil na porodním sále a duchem nepřítomen přihlížel narození svého prvního syna Kryštofa.

Po probuzení a vykonání ranních potřeb jsme všichni vyrazili pod Vladař, kde se letos odehrávala up-down štafeta družstev. Trasa byla jednoduchá. Nahoru cca. 480 metrů s převýšením 87 metrů a dolů jsme to malinko zakličkovali mezi stromy, takže to měřilo cca. 550 metrů. Přenížení samozřejmě také 87 metrů. Nejrychleji se s touto pekelnou věcí vypořádalo družstvo ve složení Perry a Švejk. Po přepočítání časů a odečtení mezičasů na předávce jsme zjistili, že uphill zajel nejrychleji Radek Šípek a z kopce byl nejrychlejší člověk na tukovém polštáři – Švejk. Následoval oběd a po obědě jsme odstartovali první, šestihodinovou mapovou etápku ve stylu poděbradka. Nejvíce bodů posbíralo družstvo ve složení Karel a Burín.
V momentě kdy se nám závodníci sjeli do cíle, lehce se navečeřeli, začalo pršet. Pršelo teda s přestávkama víceméně celý den, ale tomu nikdo moc nevěnoval pozornost. Horší bylo, že sedět bez ohně v altánu v zimě je nepříjemné, takže jsme se domluvili a na večírek se přesunuli k sousedovi Frantovi do maringotky. Maringotka jako taková není příliš veliká záležitost, ale všech 30 se nás tam dokázalo vmáčknout. Dorazil i Roman a byl tak rozradostněn z narození prvního potomka, že přivezl karton šampaňského, který v kombinaci s pivem, vínem, Pradědem, Citrusem a podobnými pochutinami u některých vykonal své.
Ráno opět snídaně, kakání a takové ty věci, které se po ránu dělají a hromadně odjezd do pískovny. Jaké však bylo překvapení, když jsme se tam mezi stromy vynořily v silničářských dresech na cyklokrosových speciálech. Absolutní většina si do poslední chvíle myslela, že v pískovně budou jezdit na svých tlustých gumách. Omyl. Užili jsme si spoustu legrace a nejrychleji pískovnu projel /proběhl Cigi, v závěrečném utkání o diplom jej však předstihl Radek Šípek.
Po projížďce v terénu na silničních kolech následovala časovka. Tentokrát ovšem na horských kolech a po silnici. Trať nebyla příliš dlouhá, cca. 7 kilometrů, nejrychleji ji zvládl Burín a dovedla závodníky na Manětínské koupaliště, kde pro ně byla přichystána ona pověstná třešnička na dortu a tou bylo vodní pólo. Předvedli jsme prototyp moderního hráče vodního póla, vysvětlili pravidla, vysvětlili jak je to s vlnkou a šli na obhlídku hřiště.
Hřiště na vodní pólo, které jsme měli přichystané, bylo dlouhé 10 metrů, široké 9 metrů, brány byly široké 1,5 metr. Vzduch měl 8°C a voda příjemných 11°C. Od původního záměru hrát 2 X 4 minuty jsme zbaběle ustoupili a hrací doba byla zkrácena na 2 x 2 minuty. Ovšem času čistého. Tudíž zdržování při plavání pro míč bylo vcelku k ničemu. V průběhu prvního zápasu vyšlo najevo, že se hraje vyřazovacím způsobem a jelikož jsme měli 8 družstev nastoupivších do tohoto nesmyslu, bylo jasné, že ten kdo chce vyhrát, musí své rozhycované tělo zchladit třikrát. Proto již od druhého zápasu nastupovala mužstva do vody se slovy – jestli dáš góla tak tě zabiju atp. No nicméně víceméně všichni se do vody vrhali s odhodlaným výrazem a při zápase odevzdávali maximum. Nejvíce se nám líbil Ivan, který dostal tak nekontrolovatelný třes, že od té doby mu nikdo neřekl jinak než vibrátor. Než skočil do vody před finálovým zápasem, třásl se a již do vody odmítal vstoupit. Když se dozvěděl, že finále hrají proti Cigimu s Příbou, odhodil zbytky sebekontroly, strhl ze sebe zbytky oblečení a skočil do osvěžující vody. Finálový zápas přesto opanovali Cigi s Příbou.
Po obědě všichni vyrazili na závěrečnou, tentokrát pouze čtyř hodinovou etápku a v té nejvíce bodů nasbírali Roman Kubišta s Radkem Šípkem. Jenže špatně odhadli čas a přijeli 6 minut po limitu. Tím pádem dostali dvanácti bodovou penalizaci a díky této penalizaci i závěrečnou etapu vyhráli Karel s Burínem. A díky této penalizaci Karel s Burínem vyhráli i celkově.
Na vyhlášení vítězů jsme se přesunuli již tradičně do místní hospody zvané hasičárna, kde jsme vyhlásili výsledky, naservírovali hromady uzeného masa a vybídli k zmáčknutí tlačítka RESET. Víceméně všichni uposlechli poslední výzvy pořadatelů, tlačítko RESET zmáčkli a podle toho také večírek vypadal. Kořalka tekla proudem, pivo jakbysmet. Dokonce došlo i na Vševěda…
Díky všem, bylo to super a za rok se těšíme coby závodníci na všechny ty tlamy, který tam byly.

Mety, Jakub, Roman

Fotky od Michala Mařatky
Výsledky
Perryho report