50 brodů 2.-3.10. 1999

Rychlost,jakou bývá vyjížďka zorganizována, bývá velmi často přímo úměrná pohodě, kterou na akci prožiješ. Nic proti pečlivě připravovaným projektům, ale již mnohokrát jsem se přesvědčil, že jít do akce po hubě bývá nezřídka zárukou úspěchu.

30.9. bylo na schůzi našeho spolku řečeno „jedem !“ a v sobotu 2.10. v 8.00 se nás pět sešlo a vyrazili jsme. Pravda, pět lidí a pět bajků na jedno auto nebylo zrovna zárukou jízdy první třídou, ale těch zhruba 100 km se dalo vydržet.

Asi bych se měl zmínit o tom, kam jsme to vlastně jeli. Na Berounce leží vesnice Zvíkovec, a z ní na hrad Krakovec vede červeně značená turistická trasa údolím potoka Javorná. Cesta místy hustým lesem a místy loukami nabízí báječnou možnost potrénovat zdolávání vodních překážek, protože potok v údolí meandruje a na cca 10 km trasy je jej nutno překonat 25 krát. Brody jsou hluboké od 10ti do cca 40ti cm a kamenité dno Javorné spolu s úžasnými vrstvami bahna v lesních úsecích dává možnost pěkně se vyřádit.

Dorazili jsme mírně zmuchlaní na chalupu do Kostelíka, což je vesnička asi 3 km od Zvíkovce, ubytovali se a rychle na bajky. Z Kostelíka k řece jsme jeli starou lesní cestou zvanou „Hadrnice“, což je úvoz plný volného kamení a kořenů místy dost prudce klesající, takže hezkej začátek. Ve Zvíkovci u splavu oběd, pivko a hurá na Krakovec.

Po projetí prvního brodu jsme si v slunečném dni uvědomili, že je vlastně říjen, a tudíž podzim a voda má plné právo být studená. Po druhém brodu nám to bylo fuk, protože jsme byli promáčený od hlavy k patě, taková krása se přece nedá projíždět pomalu. Třetí brod jsme již nedočkavě vyhlíželi, protože jímavá lesní pasáž s 30 cm lepkavého bahna učinila z našich pestrobarevných dresů nenápadné maskáče, jak černochům nám svítili jen oči a zuby a kola se s námahou prodírala bakulema bahna v oblasti čelistí brzd.

A v tomto duchu probíhala jízda i dále. V lese jsme se prodírali bahnem a technická vyspělost či nevyspělost každého z nás měla možnost projevit se v plné kráse či nahotě.

Při zahlédnutí brodu jsme samovolně zrychlili. abychom se zbavili sraček. Řetězy po chvíli hlasitě kvitovaly vhodnost zvolené trasy, mi jsme blahem kvičeli a při objevení se první louky měli strach z nudné pasáže. Ale louky byly podmáčené takovou měrou, že jízda po nich byla jen dalším doplňujícím prvkem tohoto podařeného výjezdu. Kolorit krajiny vhodně doplnila asi 500 metrová pasáž, kdy se projíždělo úzkou álejí kopřiv určitě nejvyšších a nejhladovějších, jaký kdo z nás kdy viděl, a aby toho nebylo dost, tahle pěšinka zvolila za svůj podklad mazlavej jíl a hrozný jámy, takže například já jsem se v kopřivách vyválel dvakrát. S důvěrou, že po blátivé pasáži se bude kde umejt (rozuměj přijde brod), jsme se nešetřili. O to větší bylo naše překvapení, když se před námi na překrásném ostrohu objevil hrad Krakovec.Inu, co se dalo dělat, zasviněný jak prasata jsme zdolali krátkej výšvih a vstoupili do restaurace U hradu. Pohledy štamgastů i turistů připomínali vytřeštěné obličeje z filmu „Blízká setkání třetího druhu“, ale ukázalo se, že poměrně suverénně ovládáme místní dialekt, a tak jsme zčásti verbálně, zčásti posunky domluvili znovuotevření letní zahrádky.

V pohodě sedíme, popíjíme pivko a odlupujeme ze sebe bahno, když tu se před námi zjevila bílá paní. Fakt. Stála před náma vlasatice ve středověkém kostýmu a evidentně se bavila tím, jak čučíme. Stejně jsem přesvědčenej, že to byla pravá bílá paní, ať si ostatní říkaj co chtěj. Slyšela na jméno Perchta a nechtěla pivo, víc důkazů netřeba. Vůbec to tam oplývalo nadpřirozenými bytostmi, protože když z hospody vyšla asi desetiletá holčička s malým pivem v ruce, pochválila nám bajky a slušně si řekla o cigáro, nechala si zapálit a zase vrátila do výčepu, čuměli jsme. Ale když nás na cestě podél hradeb začali míjet šípy, aniž bychom spatřili střelce, i ten největší marxista mezi námi uvěřil.

Cesta zpátky byla snad ještě hezčí, protože se jede po proudu a tudíž to víc frčí.

Hnáni chutí podělit se s přáteli, pořizovali jsme cestou fotografie a byvše od přírody hraví, jali jsme se aranžovat snímky typu „kterak bajker v brodu utonul“, nebo „nesení bajků brodem hlubokým po koule“apod. Ležet v říjnu po uši v tůni a čekat , až „ten vůl zaostří“ bylo dalším nevšedním zážitkem tohoto dne . Ten se ještě umocnil, když jsme později zjistili, že ve foťáku byl špatně naveden film, takže jsme se předváděli úplně zbytečně.

Promáčení, špinaví, požahaný od kopřiv a s četnými šrámy jsme už po tmě dorazili do restaurace „U šesti trempů“ za Zvíkoveckým mostem. Těch trempů tam nebylo šest ale tolik, že jsme museli sedět venku a (cituji) „zahřívat se klepáním kosy“. Zvláště když se ukázalo, že obsluhující personál je zlitej na maďeru a z naší objednávky výhřevných nápojů je schopen jen rutinního roznosu piva (což kvitoval snad jen můj třináctiletý synek, který si tímto odbyl premiéru). Takže co tam, na kola a „rychle “ totální tmou zpět do Kostelíka.

I tento přesun se neobešel bez komických prvků především díky absenci svítilen a hloubce pangejtů podél silnice. Po nezbytné dávce hygieny   jsme po večeři v nedaleké restauraci ( ceny lidové, porce nelidské) zasedli pod fantastické hvězdné nebe a při lahvičce pálenky proplkali notnou část noci.

V neděli ráno nebylo po nočním vymeteném nebi ani památky. Lilo jako z konve, proto jsme se rozhodli trochu změnit plán a uskutečnit výjezd ke Skryjským jezírkům.

Cesta tam proběhla bez rušivých vlivů, o zábavu se staral Péťa, který měl půjčeného bajka s nášlapy, které byly kompatibilní s jeho botama, ale jenom dovnitř. Kdykoliv potřeboval vycvaknout, už se válel. Copak včera se to ztratilo, to jsme se občas váleli všichni, ale dnešní etuda zvaná „přejezd říčky široké asi 12 metrů mimo brod po kluzkém kamení s překvapivě hlubokými tůněmi ve vodě zkalené deštěm“, kterou nám Péťa předvedl, zasloužila minimálně nominaci na Oskara a plavecké vysvědčení k tomu. Omlácenej , napůl utopenej Péťa promáčenej (cituji) „na troud“, závistivě pošilhával po nás ostatních, kteří jsme se v oděvech lehce provlhlých deštěm a včerejší vyjížďkou vezli jako páni.

Skryjská jezírka jsou velice zajímavý přírodní útvar. Představte si, že se regulérní říčka ( ta Péťovo) zničehonic musí nacpat mezi dvě skaliska, která jsou od sebe vzdálena asi 50 cm. Za touhle proláklinou je jezírko hluboký jak kráva, protože ona skaliska se rozestupují a vytváří proláklinu, která je zaplněná vodou. V létě jsem tam viděl šílence skákat do jezírka ze skály vysoké snad 10 metrů . Celé okolí působí tajemně fantaskním dojmem, pršelo , válela se mlha, prostě stojí to za vidění.

Od jezírek jsme se vydali po zelené značce nejprve korytem říčky ( měli jsme natrénováno ze včerejška) a poté nádhernou kozí stezkou po volném a řádně kluzkém kamení do hustého svahu. Tento výšvih měřil asi 4 kilometry a přivedl nás do obce Skryje, kde jsme v místní hospodě absolvovali guláš + příslušenství. Pořád znovu mne dokáže překvapit ona nepřímá úměra mezi cenou a množstvím jídla, která tak hezky funguje na venkově, a která se ve městech bestiálně projevuje úplně obráceně.

Zkrátka s nacpanými těřichy už se nám do nějakého většího bajkování moc nechtělo, tak jsme si dali postaperitiv a po áčku vyrazili zpět. Kopec to byl pořádnej, takže vtip, který dal k lepšímu Dan, se ukázal jako velmi stylový : „Leží guláš v žaludku, když tu najednou práskho!, zezhora přifrčí rum. Guláš se rozčiluje,ale za chvíli se uklidní. Když tu znovu : práskho!, zezhora přifrčí fernet. Guláš hudruje , že se tady nedá ležet, pořád někdo vyrušuje, a podobně, když tu náhle Práskho!, přifrčí zelená. To už toho má guláš dost a zaječí : co se to tam nahoře děje, že se tam půjdu podívat!!!

Své guláše jsme uchlácholili, vyjeli na kopec a potom sešustili serpentinama zpátky ke Skryjskému mlýnu, kde na nás čekalo auto.

Okolí Berounky skýtá překvapivé množství kvalitních bajkových tras, určitě se vyplatí tuto oblast neopomíjet při plánování víkendových akcí. Velmi dobré ubytování je možné v rekreačním středisku Kaolínek ve Zvíkovci u jezu, kde fungujou od června do konce září, spí se v chatkách pro 2-6 osob a v roce 1999 se platilo za ubytování jedné osoby s plnou penzí ( pozor!!, knedlíků, rejže či brambor nandají, kolik si kdo řekne !) neuvěřitelných 150 Kč. Pro zájemce ještě uvádím tel. kontakt, protože tam bývá dost plno a tudíž je rozumné pobyt rezervovat předem : p. Tjutčev.0181/966996, privát 0313/550190.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..