Dolomity 2001

1.7. – neděle

Vstáváme v osm a snídáme, Pepa na večer namáčí fazole, které se jeví jako základní složka našeho jídelníčku. Slunce vytahuje z údolí mlžné páry, v proklubavším se azuru ošetřujeme bajky. Cigi odhaluje, že efekt automatické převodovky s náhodným řazením byl včera způsoben krátkým bovdenem, nahrazuje jej delším a nádavkem vyměňuje řetěz.

Na etapu startujeme v 11:15 znovu směrem na Madonnu a půl hodiny čekáme v Passo Campo Carlo Magno na Cigiho, jenž vězel po pás v popelnici, aby starým řetězem degradoval nový, který mu na ojetých pastorcích střílel.

Škrábeme se zprvu zpevněnou, později kamenitou cestou v úděsném úhlu až k horskému plesu Pradalago (2100); v tom vejšlapu nám pěkně klepou ventily. Během přípitku na počest překročení dvoutisícovky zklidňujeme tepovku a vyjíždíme o kus výš ke konečné stanici lanovky, odkud je výhled na Madonnu z ptačí perspektivy. Okolo nás leží slušné fleky sněhu, po kterém tu předloni nebylo ani památky, a tak se v něm necháváme fotit ochotným Italem. Podle plánu sjíždíme zpět k plesu a pokračujeme po červené č.265 náročným trialem, v němž Sany pořizuje první záběry kamerou. Terén přitvrzuje, míjíme místo, kde přede dvěma roky zůstal Marťas viset na stromě nad svahem a v následném sjezdu překonáváme kamenné stupně i vlastní limity. Vidle se noří na dorazy, o pády není nouze, ale v malé rychlosti jsou celkem bezpečné a odsíráme to jen modřinami a škrábanci. Marťas lepí proraženou duši, předjíždím ho a k Lago delle Malghette seskakuji kyklopským dřevěným schodištěm se zrádným zábradlím na konci zcela bezchybně. Je tu jen pár turistů, kterým klesají brady níž a níž, jak sledují nevídanou grupu dopadající více či méně zdařile na hráz jezera. Zkouším to fotit, ale ten sešup není v hledáčku vůbec vidět, jako většina malebností kolem, a za mými zády kdosi říká: „Theatro fantastica!”. Svačíme a chladíme zhmožděniny, já lepím prázdné zadní kolo. Čeká nás ještě dobrá čtvrtina rasoviny v uzoučkých serpentinách podél kaskády tryskající z hráze, lepím ale ještě jednou, protože jsem si nevšiml bůhvíkde nabrané kovové špony v plášti. Pepa cestou dolů předvádí děsivé salto přes řídítka s dopadem do kleče o pět metrů níž a jako zázrakem se mu nic nestane. Na travnaté loučce v údolí pod sjezdem vypukl zatím spontánní turnaj v bunnyhopu, začátečníci přes bidon, zkušenější přes shluk přileb, jejichž majitelé jsou radostí bez sebe, když o ně vyčerpaný bojovník zavadí tu předním, tu zadním pláštěm. Nepovedené kousky končící nechtěnou jízdou po předním kole či veselým rypákem jsou hodnoceny obzvlášť uznale. Pokračujeme šotolinou stále po červené č.201 a jízda se zrychluje. Vlétáme znovu do technického terénu, kde v nezmenšené rychlosti dostávají bajky pořádně zabrat, šutry a kořeny jsou všude, no nádhera. Se zadostiučiněním sleduji obrovský pokrok, který všichni za posledních pár let udělali (někteří v sedmimílových botách), a který jim umožňuje vychutnat si v sedle pasáže, kam se ani zdatný pěšák neodváží bez lana a šerpy. Vyhazuje nás to na silnici v passu před Madonnou, vydejcháváme prožitky a znovu valíme přes Campo Carlo Magno na šotolinku mířící ke koupelně. Z překročení zatím směšných dvou tisíc máme vygumované mozky, až někteří z nás šílenou jízdou v zatáčkách doslova hazardují. Mám vpředu tak ojetý vzorek, že jsem se v jedné z nich málem zakousnul do kamenné opěrné stěny nad příkopem. Po čtvrté hodině jsme u bystřiny, jiskřící v paprscích slunce, které sem právě dopadají úzkou skulinou mezi stromy. Následné gruppencachtačky se nezůčastnili jen Mety s Martinou, a vlastně se jim jako novomanželům ani moc nedivím, i když nepochybuji o tom, že Metyho motivy neměly nic společného s obavou, že by Martina mohla kriticky porovnávat naše mražené dvoucentimetrové zabijáky s jeho vercajkem.

dolomity-2001-1_1Do tábořiště se vracíme v 17:00 po ujetí 25 kilometrů. Dnes obývák nestavíme, válíme se na karimatkách a večeříme, objevuje se první odvážlivec, který vybaluje masitý kontraband. Fazole se dělají dlouho, ale výsledek stojí za to a dobře po něm půjdou prdíky, jejichž táhlé naříkání i úsečné štěky se beztak už drahnou dobu ozývají všude kolem. Inu, není snadné pro tvora zrozeného ve čtyřech stech metrech zadržovat fyzikálně vysvětlitelné pnutí v prostředí s tak nízkým tlakem. (Ačkoliv mám neblahé tušení, že někteří z nás pocházejí z nejhlubších zákoutí Mariánského příkopu…) Večerní párty se nese ve stejném duchu jako kterákoliv jiná, které jsme někdy určovali tón. Přestřelka láskyplných vulgarismů, z nichž ani ten nejjemnější by papír neunesl, mužné říhání, znetvořování textů jinak vcelku pěkných písní s chytlavou melodií, a již zmíněné vyrovnávání tlaku mezi tělesnými dutinami a okolním prostředím, to vše pokud možno naráz a unisono. Vysmátí jdeme na kutě kolem jedenácté, hvězdy nad hlavou.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.