Dolomity 2001 (Madonna di Campiglio, Passo Tonale, Garda)

Doba čtení: 44 minut

(MADONNA DI CAMPIGLIO, PASSO TONALE, LAGO DI GARDA)
O půlnoci vyrážíme z Varů od A.C. Startu s auty narvanými k prasknutí. Je nás dvanáct jako apoštolů, chováme se ale velmi nesvatě. Slušelo by se nás při této příležitosti trochu představit.

Hosté:

Karel – asi pětatřicetiletý rázovitý chlapík sympatického, inteligentního humoru, kamarád Sanyho a Feryho, známý členům z některých cizích akcí, dolomitický nováček, bajk – tvrdej vocas
Zombie – Marťasův mladší bratr a hlídač, ostřílený účastník většiny námi pořádaných zahraničních expedic, zvíře, hráč na tubu s obvodem hrudníku 1,5 metru, šikovný zpomalovač tempa k nezaplacení, bajk – tvrdej vocas

Členové A.M. bike no limits:

Sany – pětatřicetiletý fešák se sklonem k zodpovědnosti, v Dolomitech podruhé, jeden z mála, kteří stíhají Feryho vražedné tempo, autor mnoha humorných skečů, od loňska stižený fóbií z vyměšování, bajk – tvrdej vocas
Fery – nejstarší kmet, šlachovitý horal a drsňák se suchým humorem, kyborg neznající únavu, bajk – tvrdej vocas
Cigi – osmadvacetiletý trialový baleťák na bajku, vychutnávač a kochač zbožňující jakýkoliv povrch kromě asfaltu, účastník řady zahraničních expedic, střídač a likvidátor kol a komponentů, bajk – celopéro
Pavel – 35 let, milovník všeho přes kolo, zvláštní znamení: dokáže zabloudit i ve vlastním domě a každý větší kopec je pro něj Gruppo Crystallo, zase se urval od domácí zedničiny a jede podruhé do Dolomit, vděčný hudebník se širokým repertoárem, bajk – celopéro
Kamil – Pavlův vrstevník, v Dolomitech podruhé, muž bez výrazu v tváři, tak trochu deviant, dlouho nic neříká, ale když promluví, tak to stojí za to, autor většiny zásadních hlášek tady i jinde, bajk – tvrdej vocas
Mety – jednatřicátník, pro kterého je cokoliv, co se před něj postaví, výzva ke zdolání, majitel osmnáctikilové žehličky (aniž by si ve výjezdech stěžoval), náročný až nemilosrdný k vlastní manželce, bajk – celopéro
Martina – Metyho o tři roky mladší zákonitá žena, stylově zdobená řadou typických bajkerských sexyšrámů, úctu si zasluhující zarputilá a přesto citlivá bytost, nesnažící se těžit z primitivních ochranitelských pudů mužské části výpravy, bajk – celopéro
Marťas – Zombieho starší bratr, sebevrah a bezmozek, při jehož výkonech tuhne krev žilách, příčina našeho trvání na pojištění proti všem úrazům a případným úmrtím, jeden ze dvou strůjců a trvalých účastníků a garantů našich zahraničních expedic, bajk – celopéro
Pepa – taky dědek mého věku, zanícený bajker ještě z dob, kdy ostatní nevěděli, co je to koloběžka, v Dolomitech s přestávkou podruhé, rozhodl se na poslední chvíli, protože se nemohl smířit s představou, že nechá doma rodinu bez své všeprozařující přítomnosti, trpící trochu strachem z výčitek svědomí, ale těšící se na týden dřiny jako capart na cukrovou vatu, bajk – celopéro
no a moje maličkost Dan – 36 let, kronikář výpravy a sdružení, vymýšleč tras a tábořišť, dokumentarista, spoluautor nápadu zahraničních expedic a díkybohu účastník a garant každé z nich, bajk – celopéro

Jsem zvědav, jak to s touhle velkou partou nadržených bajkerských idiotů dopadne, protože s lineárním nárůstem účastníků expedice vzrůstá pravděpodobnost průseru geometricky.

30. 6. – sobota

I když je na české maso vyhlášeno embargo, projíždíme hranice hladce a bez filcuňku, nejspíš proto, že jsme si dopředu natrénovali makrobiotická kukuč. Cigi řídí tranzita, Sany, Fery a Karel osobáky. Míříme na Mnichov a přes Insbruck do Brennerského průsmyku. Podstatnou část cesty jsem prochrápal, a tak nemohu zodpovědně podat zprávu o tom, jak jsme se v Rakousku vyhnuli placené dálnici, která nás začala zajímat až v Itálii. Mažeme po ní na jih do Bolzana, kde lehce kufrujeme přes město, zblbnuti podobností označení nájezdu na další dálnici a silnici pro motorová vozidla, a stoupáme impozantními serpoškami do Passo di Mendola (1363), odkud sjíždíme k Lago di S.Giustina, které objíždíme z jihu a napojujeme se na táhlé stoupání ve Val di Sole. V Dimaru uhýbáme doleva na Madonna di Campiglio a v 11:30 po ujetí 650 km konečně stojíme pár kilometrů před ní na parkovišti před Vall del Orso ve výšce 1450 m, známém z předloňska, sevřeni třítisícovými masivy Gruppo di Brenta pocukrovanými nezvyklým množstvím sněhu. Cigi má zpoždění kvůli problémům s přehříváním motoru, takže jeho autu neřekneme jinak než „vařič“. Je to vůbec první člen expedice, který si vysloužil nějakou přezdívku. Poučeni minulými zkušenostmi plánujeme aklimatizační etápku k Cascate di Mezzo jižně od Madonny. Dávám krátkou instruktáž o „zázemí“ v okolí tábora a programu bajkování v této lokalitě, ale nikdo mě moc neposlouchá a kdekdo se pak chodí ptát na všechno zvlášť, až mě z opakování odpovědí bolí huba.

Po nutné pauze po cestě nedočkavě natahujeme hadry, sedláme bajky a vyrážíme po silnici na Madonnu, nad hlavou slunce s několika opuštěnými mráčky. Teplota je akorát – 21°C. Projíždíme centrem, seznamujeme se s charakterem města a napojujeme se na červeně značenou Sentiero delle Rocce. Ta skýtá špičkovou rychlou technickou jízdu víceméně po vrstevnici až k Riffugio Vallesinella (1513) u vodopádu. (Podotýkám, že v mapě jsou vrstevnice značeny po sto metrech, není tedy divné, že na trase vyjíždíme a sjíždíme třicetipatrová převýšení, aniž bychom proťali jedinou z nich.) Rozjařeni jízdou odhazujeme zábrany, prolézáme výklenek za nejméně stometrovým řvoucím monstrem, a mokří od všudypřítomné vodní tříště lezeme i v hadrech do zpěněného vývařiště, ječíc jako caparti. Dáváme pauzu na opravu Karlova defektu a seznamujeme se se zdejším stoupáním výjezdem volným kamením nad vodopád, odkud se zcela proti původní domluvě spouštíme dolů klikatou nebezpečnou pěšinkou. Dupeme zpět stejnou cestou do Madonny, kde v centru u koupáku Kamil zjišťuje vpich. Někteří hladoví a nevyspalí jedou napřed, ostatní vyjíždíme ke Campo Carlo Magno a padáme šotolinovým sjezdem k legendární „koupelně“ u můstku přes bystřinu Torrente Meledrio, kde nezasvěcení poprvé prožívají úchylnou slast v bublinkami nasyceném tekutém dusíku, tekoucím sem z horských ples. Zvířecí řev, který se nám dere z hrdel, je jen důsledkem teplotního šoku, prožitku vlastní balastem civilizace nezatížené existence, bolesti varlat zatažených hluboko do podbřišku, a koneckonců i hrůzy ze spatření parodie na vlastní penis. Absolvujeme ten očistec dobrovolně několikrát a v šest večer dojíždíme do tábora. Máme 26 kilometrů v nohách a dokonale vypucované kebule i těla. Předvídavě stavíme stany a „obývák“ z plachty a vaříme večeři. Spaní a jídlo máme rozdělené víceméně do dvojic, v té naší já stavím barák a Pepa se stará o žaludky. Vzteká se, když od závistivých nemilosrdů poslouchá, že dělá ženskou, ale vaří fakt dobře, z bezmasých surovin dělá zázraky a vůbec nevadí, že žereme jako poslední.

Se setměním se stahují mraky, blýská se a hřmí. Za chvíli prší, sedáme si na židličky pod plachtu a lehce zmašťujeme nesmělou konzumací plechovkového piva a kořalky. Válíme se smíchy, když Karel cituje z italského konverzačního slovníku perličky typu: „Můžete mi ho ukázat?“, „To je ostuda!“, „Au, to bolí, zlomil jste mi nohu!“, „Teď už si prakticky můžete dělat co chcete.“ a „Kdy se k vám mohu nastěhovat?“. Skládáme věty do nejnemožnějších kombinací a pořád to dává smysl, takže se chechtáme jako puberťáci. Přestává pršet, zní kytara velikosti houslí a při zpěvu „Tak kopni do tý bedny“ pode mnou praská zapůjčená rybářská stolička, až jdu k zemi.

Končí ukázkový den v Alpách, po jedenácté už se ze stanů ozývá jen znavené chrápání. Á propos- Martina nás všechny zahanbila rychlou aklimatizací- dřepěla v lese jako první.

1.7. – neděle

Vstáváme v osm a snídáme, Pepa na večer namáčí fazole, které se jeví jako základní složka našeho jídelníčku. Slunce vytahuje z údolí mlžné páry, v proklubavším se azuru ošetřujeme bajky. Cigi odhaluje, že efekt automatické převodovky s náhodným řazením byl včera způsoben krátkým bovdenem, nahrazuje jej delším a nádavkem vyměňuje řetěz.

Na etapu startujeme v 11:15 znovu směrem na Madonnu a půl hodiny čekáme v Passo Campo Carlo Magno na Cigiho, jenž vězel po pás v popelnici, aby starým řetězem degradoval nový, který mu na ojetých pastorcích střílel.

Škrábeme se zprvu zpevněnou, později kamenitou cestou v úděsném úhlu až k horskému plesu Pradalago (2100); v tom vejšlapu nám pěkně klepou ventily. Během přípitku na počest překročení dvoutisícovky zklidňujeme tepovku a vyjíždíme o kus výš ke konečné stanici lanovky, odkud je výhled na Madonnu z ptačí perspektivy. Okolo nás leží slušné fleky sněhu, po kterém tu předloni nebylo ani památky, a tak se v něm necháváme fotit ochotným Italem. Podle plánu sjíždíme zpět k plesu a pokračujeme po červené č.265 náročným trialem, v němž Sany pořizuje první záběry kamerou. Terén přitvrzuje, míjíme místo, kde přede dvěma roky zůstal Marťas viset na stromě nad svahem a v následném sjezdu překonáváme kamenné stupně i vlastní limity. Vidle se noří na dorazy, o pády není nouze, ale v malé rychlosti jsou celkem bezpečné a odsíráme to jen modřinami a škrábanci. Marťas lepí proraženou duši, předjíždím ho a k Lago delle Malghette seskakuji kyklopským dřevěným schodištěm se zrádným zábradlím na konci zcela bezchybně. Je tu jen pár turistů, kterým klesají brady níž a níž, jak sledují nevídanou grupu dopadající více či méně zdařile na hráz jezera. Zkouším to fotit, ale ten sešup není v hledáčku vůbec vidět, jako většina malebností kolem, a za mými zády kdosi říká: „Theatro fantastica!“. Svačíme a chladíme zhmožděniny, já lepím prázdné zadní kolo. Čeká nás ještě dobrá čtvrtina rasoviny v uzoučkých serpentinách podél kaskády tryskající z hráze, lepím ale ještě jednou, protože jsem si nevšiml bůhvíkde nabrané kovové špony v plášti. Pepa cestou dolů předvádí děsivé salto přes řídítka s dopadem do kleče o pět metrů níž a jako zázrakem se mu nic nestane. Na travnaté loučce v údolí pod sjezdem vypukl zatím spontánní turnaj v bunnyhopu, začátečníci přes bidon, zkušenější přes shluk přileb, jejichž majitelé jsou radostí bez sebe, když o ně vyčerpaný bojovník zavadí tu předním, tu zadním pláštěm. Nepovedené kousky končící nechtěnou jízdou po předním kole či veselým rypákem jsou hodnoceny obzvlášť uznale. Pokračujeme šotolinou stále po červené č.201 a jízda se zrychluje. Vlétáme znovu do technického terénu, kde v nezmenšené rychlosti dostávají bajky pořádně zabrat, šutry a kořeny jsou všude, no nádhera. Se zadostiučiněním sleduji obrovský pokrok, který všichni za posledních pár let udělali (někteří v sedmimílových botách), a který jim umožňuje vychutnat si v sedle pasáže, kam se ani zdatný pěšák neodváží bez lana a šerpy. Vyhazuje nás to na silnici v passu před Madonnou, vydejcháváme prožitky a znovu valíme přes Campo Carlo Magno na šotolinku mířící ke koupelně. Z překročení zatím směšných dvou tisíc máme vygumované mozky, až někteří z nás šílenou jízdou v zatáčkách doslova hazardují. Mám vpředu tak ojetý vzorek, že jsem se v jedné z nich málem zakousnul do kamenné opěrné stěny nad příkopem. Po čtvrté hodině jsme u bystřiny, jiskřící v paprscích slunce, které sem právě dopadají úzkou skulinou mezi stromy. Následné gruppencachtačky se nezůčastnili jen Mety s Martinou, a vlastně se jim jako novomanželům ani moc nedivím, i když nepochybuji o tom, že Metyho motivy neměly nic společného s obavou, že by Martina mohla kriticky porovnávat naše mražené dvoucentimetrové zabijáky s jeho vercajkem.

Do tábořiště se vracíme v 17:00 po ujetí 25 kilometrů. Dnes obývák nestavíme, válíme se na karimatkách a večeříme, objevuje se první odvážlivec, který vybaluje masitý kontraband. Fazole se dělají dlouho, ale výsledek stojí za to a dobře po něm půjdou prdíky, jejichž táhlé naříkání i úsečné štěky se beztak už drahnou dobu ozývají všude kolem. Inu, není snadné pro tvora zrozeného ve čtyřech stech metrech zadržovat fyzikálně vysvětlitelné pnutí v prostředí s tak nízkým tlakem. (Ačkoliv mám neblahé tušení, že někteří z nás pocházejí z nejhlubších zákoutí Mariánského příkopu…) Večerní párty se nese ve stejném duchu jako kterákoliv jiná, které jsme někdy určovali tón. Přestřelka láskyplných vulgarismů, z nichž ani ten nejjemnější by papír neunesl, mužné říhání, znetvořování textů jinak vcelku pěkných písní s chytlavou melodií, a již zmíněné vyrovnávání tlaku mezi tělesnými dutinami a okolním prostředím, to vše pokud možno naráz a unisono. Vysmátí jdeme na kutě kolem jedenácté, hvězdy nad hlavou.

2.7. – pondělí

Budíček je v obvyklou dobu a následkem šílených koupelí nikdo ne a ne omarodit. Rány se hojí dobře a stroje taky drží, ačkoliv na nich provádíme jen nezbytnou údržbu, jako například očištění náústku bidonu od bláta, vynulování tachometru, popřípadě jemné vyproštění oblázku – cestovatele ze vzorku pláště.

Nejzajímavěji po ránu vypadá Pavel; trvča na jeho dlouhých vlnitých kadeřích už vzala za své a teď máme možnost jej vidět bez příkras – podivné neholené monstrum s hřívou halabala trčících vlasů, sunoucí se v předklonu šouravým krokem za jakýmsi tajemným posláním, snad vyčistit si klencáky nebo vyplnit důlek v blízkém lese hromádkou nestravitelných zbytků, či něco podobně vznešeného. Kdesi hluboko v jeho genetické výbavě se na svět dozajista šklebí praprapředek Yetti.

Dnes máme v merku nejtěžší etapu v lokalitě, a protože se nám v posledních dvou dnech topůrka v potu pěkně zatáhla, můžeme jít na věc. Protahujeme si svalstvo na silnici do Campo Carlo Magno, u golfáku zahýbáme východně doprava na cestu Gli Orti della Regina a stoupáme po asfaltičce vzhůru. Asi po kilometru střídá pevný povrch směs písku a volného kamení a úhel dává jasně najevo, že výškové metry se tu rozhodně zbytečně ztrácet nebudou. Slunce je svině – pere to do nás mezerou průseku, kam vítr nemůže, přímo zepředu. Minule jsme si tu tak uvařili hlavy, až nám naskákaly puchýře, a protože jízda do takového krpálu s přilbou na lebce je blbost, nasazuji alespoň čelenku. Letos je sice o poznání chladněji, ale však už to známe… Rozdílná kondice, filozofie jízdy i přístup k dokumentování trhá expedici na několik skupin. Držím se vzadu s Pepou a Karlem, často pauzírujeme, svačíme a aranžujeme snímky. Mám problém s vodou, sezona ještě nezačala a zastávka lanovky, kde potkáváme českou turistku, je zavřená. Zkouším to ještě na Rif. G.Graffer al Groste (2261), ale tam je pitná voda k mání jen za valuty. Tůdle, nahoře se nažeru sněhu. Naše rozjeté borce vidíme pěkných pár set metrů nad námi, jak kufrují v suťovém poli- nejtěžším úseku etapy, který potrápí bajkery v délce něco přes kilometr před dosažením sedla. Tady je třeba se držet špatně viditelných serpentin pod lanovkou. Úlevu z konce trýznivého stoupání v Passo del Groste střídá úžas; ačkoliv jsme cestou nahoru potkávali slušné bloky sněhu, tady je ho pokokot, i když k našemu štěstí jsou v něm vyfoukaná místa, hlavně na hřebeni, kudy se dá projet. Fotíme se u rozcestníku (2442) a po Via ferrata se škrábeme, kam až to sněhová duchna dovolí. Stojíme u horní stanice nejvýše sem sahající lanovky (2555) a v některých hlavách se už rodí nápad na červencový snowdownhill. Ten je okamžitě skupinou nadšenců realizován a vzápětí dotažen do konce striptýzem, kdy si jezdci z bezpečnostních a estetických důvodů ponechali jen přilbu a boty. Jsem tím pohledem dočista paralyzován, připomíná to nějaký snový surrealistický obraz. Po sněhu se na bajcích míhají podivné fantaskní bytosti, jejichž tvarožnaté zadky a trupy téměř splývají s bílým podkladem, a jejich siluety se dají vytušit jen z ostře ohraničených kontur typického opálení. Tu a tam se některá z nich pro pobavení vyválí v mrazivé nadílce; vše je pro časy budoucí zaznamenáno na videofilm, takže se po návratu máme na co těšit. Vychechtaní a plni nových sil sjíždíme zrádnou sutí stejnou cestou zpět. Je třeba se krotit; mozky tu nefungují spolehlivě a pád v takových sračkách může znamenat utrum. Marťasovi se tu vydařilo devět vpichů jedním vrzem- to se snad už nedá fleknout. Pod Rif. G.Graffer al Groste odbočujeme doleva na balvanitou stezku č. 331, v níž na nás číhá mezi travnatými vršky špičkový technický triálek, v jehož bujarých zákrutech letíme o závod. Zadýcháni odpočíváme u Lago di Spinale (2035), ležíc mezi lívanci opodál se pasoucích krav, a zalykáme se kýčem hrnoucím se na nás ze všech stran. Jedeme dál až k místu, kde množství zdánlivě znovunabytých sil prověří vyhnívák na Monte Spinale (2103). Šťavnatě na jeho vrcholku klejeme; máme toho dost, tedy alespoň většina z nás, a bez dalších komplikací doslova padáme dolů po severní cestě kolem Rif. Malga Montagnoli. Jistější než sypká šotolina je svažitá louka; zkušení borci na ní překonávají metr hluboké odvodňovací příkopy ukázkovými bunnyhopy, až se dolinou rozléhá rozjařené juchů. Jsme znovu u golfu a hnáni časem spěcháme do osvědčené koupelny. Chytáme tu jentaktak poslední sem dopadající paprsky slunce, protože už je skoro pět hodin. Stíháme ještě předvést (ovšem nechtěně!) holé řitě alespoň párku konsternovaných turistů, neuváženě procházejících kolem.

V táboře je sranda. Důkladně vystříhaní Fery a Pepa po dvaatřicetikilometrovém grilování trpce a bolestivě zkoumají spálená temena; Pepovo je pokryto nabíhajícíni puchýři a Ferymu otéká čelo, víčka a kořen nosu až k mongoloidnosti. Vypadají jako zmrzliny, když si už s křížkem po funuse stříkají na hlavy turbany z Panthenolu. Když mě Mety po návratu z koupelny zmerčil, jak ležím na karimatce přes cestu, jal se přese mne bujaře nacvičovat bunnyhop; první pokus vyšel, po druhém mi na lopatkách zůstal otisk třípalcového pláště. Raději jsem se odklidil do bezpečí a trpně sledoval, jak je dalším nácvikem kolektivně demolováno torzo mojí rybářské stoličky. Pepa se družné zábavy příliš nezúčasňuje, vaří totiž v „pepiňáku“ kuře na paprice. Ačkoliv s sebou zcela určitě žádné kuře nevezeme, obsah ešusu bez jediného kousku masa inzerovaný pokrm vzdáleně připomíná. Raději se neptám na podrobnosti, dost na tom, že Pepa na svá bedra přibral kromě kuchtění ještě mytí nádobí. Zítra se přesouváme do Passo Tonale, nic náročného nás nečeká, a tak v pohodě paříme do půlnoci za doprovodu kytarové produkce Zombieho, který má letos zatracenou výdrž.

3.7. – úterý

Slunné jitro tradičně vítáme radostnou fanfárou větrů a říhání. Balení je pakárna; ačkoliv věcí teoreticky ubylo, nějak se nafoukly nebo co, a máme co dělat, abychom je do aut nacpali. Tankujeme vodu do všech nádob, loučíme se s Brentou a sjíždíme do Dimaro, kde odbočujeme doleva na západ a stoupáme údolím Val di Vermiglio.

Zombie, Marťas a já se culíme, protože víme, že nás tudy zítra čeká pěkně hnusný výšlap v závěru etapy. V Passo Tonale (1883) jsme před dvanáctou, kupujeme pohledy a levné víno, prohlížíme si pamětihodnosti a tak. Okolo strmí do výšky vrcholy Gruppo della Presanela, jejichž úbočí jsou pokryta sněhem už od pár set metrů nad naší úrovní; no nazdar…

Divoké alpinistické tábořiště v serpentině šotolinové cesty č.231 stoupající na jih do Val Presena je naštěstí volné, i když má dostatečnou kapacitu pro patnáct stanů. Ne že by nám vadila společnost. Jde spíš o to, že bychom neradi případnému dobyvateli horských štítů způsobili psotník naším rázovitým chováním. Cigi se pouští do konzumace zdejšího čůča s takovou vervou, že má v sobě během hodinky celý litr. Vyložili jsme stroje a jedeme se seznámit se zdejším povrchem.

Je teplo a slunečno, stoupáme zpočátku šotolinou, později (jak jinak) volným kamením na Alveo Presena jižně od tábořiště. Kdosi podotýká, že to nejspíš není optimální strečink na prohřátí svalstva, stoupat takhle prudce už od začátku, stačí ale jen zařadit lehčí převod a moc se nehonit. V polovině výjezdu projíždíme stometrovým tunelem vysekaným ve skále, u něhož se fotíme, a překonáváme v drsném terénu poslední část, vedoucí k cíli. Z malého plesa padá do dvousetmetrové hloubky vodopád bystřiny Torrente Presena, riskujeme a rozlézáme se po vratkých balvanech v jeho proudu, aranžujíc skupinky do alba. Alveo del Presena (2184) se třpytí v prohlubni velikosti fotbalového hřiště pod strmými stěnami okolních třítisícovek, které jej celoročně zásobují průzračnou vodou stékající řadou kaskádovitých přítoků z ledovce Vedretta Presena. Odkládáme kola a jdeme se podívat ledovci na zoubek. Po krátké horolezecké vložce se ocitáme na rozsáhlé rovině, vzniklé náplavem jemných částeček horniny při jarním tání. Je pokryta čerstvou vegetací, která se podle všeho každoročně obnovuje. Ledová bystřina tu malebně meandruje, vytvářejíc v zákrutech hluboké tůně, zvoucí otužilce k jedinečné koupeli. Bylo by to ideální tábořiště pro alpinisty. Proti proudu docházíme až k místu, kde se koryto větví do jednotlivých přítoků. Tady začíná hranice sněhu a někteří z nás neodolají a válejí se v něm nazí.

Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Je to jeden z nejrychlejších sjezdů v kamení, jaký jsme kdy zažili; obzvlášť adrenalinově projíždíme tunel oslepeni sluncem prakticky potmě v plné rychlosti, a jsme moc rádi, že se ovíněný Cigi nerozflákal, protože si nějak zapomněl vzít přilbu. V jedné zatáčce na nás dokonce vybaflo auto nedisciplinované řidičky a měli jsme co dělat, abychom se mu nepodívali zblízka pod haupnu. Dole Marťas lepí proraženou duši, čekáme na něj a pokračujeme rychlou červenou vrstevnicovkou Sentiero della Pace do Passo Tonale a k dolní zastávce lanovky Erica, abychom skoukli předpověď počasí. Není to nic moc, zítra má být pod mrakem s občasnými přeháňkami, pozítří o něco lépe. Vracíme se do tábořiště a zabydlujeme se. Ke koupání slouží nedaleká bystřina, přitékající směrem od Tonale. Je tu dost dřeva, a protože jsme dobře zašití, osmělujeme se navečer rozpoutat cosi na způsob táboráku, v němž na radu Cigiho, který má neblahé zkušenosti s opalováním barvy z hliníkových rámů, spalujeme plechovky od piva. Hoří fakt dobře. Preventivně vztyčená plachta, postavená šikmo proti větru kousek od ohniště, vyvolává efekt difuzéru a roztáčí plameny tak, že v pohodě sedící Cigi je ošlehnut až ke ztrátě řas a části obočí. Nemít na hlavě kulicha, zasmrdělo by to víc. Pro ověření případné bolesti stehenního svalstva vybízím Kamila k napsání čísla 248,5 vsedě nohama ve vzduchu; skládací aluminiové křesílko se pod ním bortí a končí v ohni, aniž by přesvědčivě vzplanulo. Se setměním propuká oduševnělá zábava. Oblíbeným námětem diskuze je proces vyprazdňování a jiné tělesné pochody, z ruky do ruky kolují láhve kořalky nejroztodivnějších značek a původu a zmašťují bez výjimky všichni. Nevím proč, ale je už tradicí, že členové námi pořádaných zahraničních výprav se vždy nejvíc zlinkují večer před nejtěžším dnem bez ohledu na špatné zkušenosti, dobré vychování či zarytou abstinenci. Z ruky do ruky jde také kytara a čím hůře interpret hraje, tím je to větší sranda. Největší poptávka je po Katících. V jednu chvíli zní kolem ohně kakofonie, v níž každý z dvanácti bučivých hlasů žije ve smyslu melodie, rytmu i textu svým vlastním životem. Je to něco příšerného, a přitom sladkobolně omamného a primitivně stmelujícího; myslím, že pořízení zvukového záznamu z této noci by mělo nesrovnatelně větší výpovědní hodnotu než všechny fotky a videozáznamy dohromady. Těžko, přetěžko by bylo možné napsat poutavý seriózní dokument pro případného sponzora této expedice, lačnícího po svěžích dojmech plných sportovního a kulturně etnologického zaujetí!

Ačkoliv v kruhu okolo nás drobně prší, těšíme se ze sucha, neboť metanovou dírou vzniklou nad našimi hlavami problikávají hvězdy. Zemdleni padáme do kavalců v 1:30. V noci se Pepa probouzí ze zlého snu, je údajně mými výpary vyštván ze stanu a po krátké procházce na čerstvém vzduchu se rozhoduje, že dá přednost noclehu pod širým nebem.

4. 7. – středa

Ráno koukáme ze spacáků jako lihem preparované larvy chrostíků. Starám se o zábavu tím, že se holím, důkladně vyzbrojen veškerým vercajkem včetně zrcadla a horké vody. Sklízím přátelské posměšky a již hladce oholen bohorovně zapůjčuji hydratační krém zájemcům se suchou pletí. Dnešek ale nebude sranda.

Svolávám na devátou brífing, při němž se mají všichni dozvědět, co je čeká, a jsem trochu podrážděný, když v určenou dobu zeje buzerplac prázdnotou. Úpřimně míněný zájem několika disciplinovaných jedinců neurvale odbývám vulgarismem, který by snad mohl být vtipný za jiných okolností. Je to blbost, dalo se přece čekat, že tuhle individualistickou smečku nelze jednoduše organizovat. Budu si muset dát do pití v bidonu špetku soli; Fery říkal, že je to dobré na psychiku. Tak jako tak na roli samozvaného vůdce rezignuju. Stačí se vlastně jenom držet kohokoliv z nás, kteří jsme tu bajkovali předloni, protože název místa, kam máme namířeno, nikdo beztak v hlavě dýl než čtvrt hodiny neudrží a bez mapy je mu taková informace stejně k ničemu. Důležité je ale vědět, kolik vody je třeba si na cestu vzít, jak dlouhá je etapa, v kolik hodin musíme vyrazit, abychom se do setmění vrátili a že je třeba na sebe čekat na všech rozcestích.

Vyjíždíme pozdě, kolem dvanácté. Marťas se na poslední chvíli rozhoduje přeplést poškozený ráfek, proto se s ním a s Ferym, který mu pomáhá, domlouváme, že vyrazíme napřed. Marťas cestu zná a oba jsou dost našláplí na to, aby nás, hádám někde před vrcholem, dojeli. Po včerejší červené míříme do Passo Tonale a sjíždíme po silnici na západ. Po asi deseti kilometrech se ocitáme mimo mapu ve výšce 1270 metrů v ostré levotočivé serpentině, odkud pokračujeme severovýchodně šotolinkou v přírodním parku mírně do kopce údolím Valle di Viso. Kočky ze včerejška začínají do zad zatínat drápky; nejvíc je to asi vidět na Sanym, který nemluví, jede sotva na tři válce a když stavíme na svačinku, najíždí si náskok. Doháníme ho u nějaké hromady, která nám do výšky dvou metrů přehrazuje cestu a s úžasem zjišťujeme, že je to bystřinou vykotlaná lavina smíchaná s hlínou a kamením. Musela sem sletět úbočím z Cima Bleis; tady to teda na jaře muselo vypadat. . . Přijíždíme do Case di Viso (1763), malebného shluku kamenných domků, sevřeného podkovou hor, na jejichž vrcholech se bělá sníh, a osvěžujeme se u bystřiny přitékající z nedalekého Laghetto di Viso. Voda chutná po ledu, něco tak dobrého jsme ještě nepili. Po pravé ruce se tyčí nejnáročnější část dnešního výjezdu; dvacet kamenitých serpentin, v nichž nás čeká nastoupání bezmála jednoho tisíce výškových metrů, je ve svahu naskládáno na pár kilometrech. Vyplatí se tu hospodařit se silami, protože převýšení i změna klimatu jsou značné a máme před sebou ještě dvě třetiny etapy. Rozvážně stoupáme, vyplavujíc poslední zbytky kocoviny a vidíme, že kus pod námi už jedou naši opozdilci. Kyborg Fery nás za chvíli dojíždí, kouká dolů na o tři serpentiny níž se plazícího Marťase a spokojeně povídá: „Je to dobrý, vytáh´ sem ho.“ Zařazuje dvojku a mizí z dohledu. My z masa a kostí jedeme v pohodě, každý svoje tempo, a dáváme časté přestávky na pití, sojku a slazené mlíko v tubě. Terén je čím dál šťavnatější, po nekonečných minutách šlapání se sjíždíme těsně pod sedlem u horské chaty nad Laghetti di Montozzo s pozůstatky vojenského opevnění. Slunce zmizelo, teplota klesla o dobrých deset stupňů, velké a dva metry tlusté plochy sněhu vydechují syrový chlad. Na kůži štípou první kapky, natahujeme tedy větrovky a nevěřícně zíráme na novotou se lesknoucí stojan na kola, který tu provokativně a frustrovaně zívá unuděnou prázdnotou. (Že by ho sem dali po naší předloňské návštěvě?) Vyčerpáním dezorientovaný Marťas si jde ulevit na dámy, zvíře Sany odchází se svojí troškou do mlýna mezi skály, protože po loňském mezinárodním incidentu má na italské toalety zákaz vstupu. K našemu překvapení sem doráží i čtveřice německých bajkerů středního věku, kteří se po krátké konverzaci rozhodují následovat nás k Lago di Pian Palú. Zombie mě upozornil, že sedlo nad námi má odlišný tvar, který by mohl být způsoben tím, že vrstva sněhu je silnější než předpokládáme. Musel jsem mu dát za pravdu. Bůh ví, jestli údolí Val Montozzo, svažující se severovýchodním směrem, bude vůbec průjezdné. Vyrážíme. Ty poslední stovky metrů, které jsme zčásti vytlačili, zčásti vynesli v kluzkém propadajícím se sněhu, byly snad to nejšílenější, co jsme v životě zažili. V plicích nám hvízdá jako na Kádvojce, před očima tančí tmavorudé skvrny a tupá bolest v kyselinou mléčnou nabobtnalých malátných nohách přichází do mozků jakoby oslabena dalekou cestou podchlazenou nervovou sítí. Tady už nejde o rozkoš z bajkování, ale o prosté zdolání sedla za každou cenu, i kdybychom měli chcípnout. Mrak, protahující se s hukotem klínem hory, nás častuje vyždímanou směsí deště, sněhu a krupek. Snažím se být nahoře první, abych udělal fotky a nevěřícně sleduji naši mátožnou skupinu, sunoucí se z posledních sil do nejvyššího bodu dnešní etapy. Je to neuvěřitelné; nikdo sprostě nenadává, Martina nebrečí. Dva tři záběry a otáčím se, zprvu oslepen všudypřítomnou bělobou a zamlženými brýlemi. Něco tu nehraje… Normálně by tu měla být soustava zbytků celkem rozsáhlého opevnění z první světové války a kříž, teď tu není nic. Vrstvu sněhu pod nohama odhaduji na pět metrů. Ve stavu nejvyššího vyčerpání sem s chroptěním doráží ostatní. V promoklých větrovkách, přilepených na zděšenou kůži, tu stojíme prakticky nazí na jakési naváté sněhové římse, skoro převisu, a zíráme do přízračného údolí, které je dobře z poloviny pod sněhem. Nejraděj bychom sebou praštili na zem, ale dobře známá vlna euforie nás nutí chechtat se a házet po sobě sněhovými koulemi. Dokumentace vyžaduje určitou disciplínu, zkřehlé prsty jen pracně loví snímky rozdováděných těkajících masochistů a kryt objektivu je třeba chránit před všudypřítomným kondenzem.

Ani nás nenapadá vrátit se stejnou cestou zpátky, zarputilost a snad i trochu frajeřina nás žene dál. Ze sněhového převisu se spouštíme ve chvíli, kdy na něj doráží již zmíněná partička zírajících Němců, kterým pravděpodobně nezbude, než nás následovat. Pár desítek metrů pod námi se původní pěšinka vynořuje ze zledovatělé stěny a vine se údolím, zprvu poměrně často přerušovaná sněhovými jazyky. O kilometr dál si tající sníh našel cestu přímo v balvanité stezce, kterou tím proměnil v řečiště potoka, přes nějž se, světe div se!, tu a tam napříč valí bystřiny. Jsou to první křižovatky potoků, které jsme kdy viděli. Jedeme tím prapodivnem hezky dlouho, na sobě už ani nitku suchou, v kluzkých kamenitých brodech někteří z nás padají, ba i lehají.

Na konci údolí se ocitáme na hraně ve výšce 2351 metrů a mraky se jako na povel rozestupují. Půl kilometru pod námi duní modrozelená majestátnost do hladka napjaté hladiny jezera Lago di Pian Palú. Pro ten pohled stojí za to trpět. Tupíme romantice hrany konstatováním „…se asfalt, vole.“, sekáme snímky, které někomu kdesi v České kotlině beztak houby řeknou, a spouštíme se po stojedenáctce jedním z nejšťavnatějších downů kolmo dolů. Pod zadky nám hořkobolně vzdychají a mlaskají naše žehličky, pevné zádě to mají o dost těžší. V pár hlavách je slyšet cvakání relátek kalkulačky, jak počítá, kolik bude stát upgrade na fúla. V místě, kde se v kleči stojedenáctka rozdvojuje, se dáváme doprava ke kaskádě stejně jako předloni. Terén je čím dál tvrdší, absolvujeme několik pádů, z nichž ten můj končí vymknutým levým kotníkem, když mi nezpevněná noha v promočené botě sjela mezi kameny. Bolí to jako čert, ale jedu dál. U kaskády čeká nepříjemné překvapení. Dřevěná lávka, jediné místo, přes které se dosud dala řvoucí bystřina překonat, vězí servána jarním táním a roztříštěná na kusy ve skalách o desítky metrů níž. Jsme v loji. Po chvilce promýšlení planých sebevražedných projektů, vyžadujících vyspělou horolezeckou techniku, se vracíme k rozdvojce, kde špekulujeme co dál a bavíme se na můj účet hláškami o simulantství. Jenže noha je vážně v řiti, cítím, jak v botě natéká takovým fofrem, že se ji bojím vyzout. Z chmurných úvah nás vytrhuje docela srandovní příchod německých přátel s očima na vrch hlavy, kteří potupně (a snad i prozřetelně) nesou bajky na ramenou. Ti se teda dost projdou. Jak je naším dobrým zvykem, voláme na ně už z dálky mezinárodní: „No co jé, volé, dáááávej, né!?“.

No, nevypadají moc nadšeně.

Sjezd k jezeru zleva je velkou neznámou. Už v mapě to vypadalo hodně blbě, ale že to bude takové maso… V ostrých otočkách natěsno poskládaných serpentin jsou nevyzpytatelné splazy kamenité sutě, ve které se skoro nedá manévrovat, na „rovnějších“ úsecích číhá labyrint kluzkých, vodou omývaných balvanů, dozdobených kravinci. Nemá cenu kličkovat, pokud leží lívanec v dobré stopě, je s mlasknutím nemilosrdně rozpůlen a stává se dekorativní součástí našich exaltovaných obličejů. Po každé chybě tu následuje pád o patro níž. Asi nejděsivější tlamu hodil Fery, který zůstal po desetimetrovém poletu nehybně ležet zaklíněný v šutrech a křoví, než jsme ho vypletli z bajka. Výsledek? Pár škrábnutí. Mně se při každém otřesu zatmívá bolestí před očima, kurva, jen ať to není zlomené! U Lago di Pian Palú (1800) se s křečemi v rukách sjíždíme se slušným rozestupem. Osměluji se omrknout kotník, chladím ho v bystřině a Pepa mi ho stahuje obinadlem. Asi jsem to neměl dělat. Oteklou haksnu jsem zpátky narval jen silou vůle a od toho momentu můžu šlapat jen pravačkou. Co naplat. Pokud bůh hor varovně zdvihl prst a vymkl jednomu z nás nohu, je to velmi malá oběť, když uvážím, jak mohla skončit většina pádů, které jsme tu předvedli. A je vůbec zázrak, že jsem dojel až sem, jinak by mě kluci museli snést.

Je spousta hodin, posíláme ostatní napřed terénem a Pepa mi dělá garde na lehčí trase. Teď to bude dlouho z kopce. Znovu se potkáváme pod hrází u Riffugio Fontanino, kde tankujeme místní minerálku a mažeme už po asfaltkách přes Péjo-Fonti a Cógolo na jih do Ossany (982). Tady se ocitáme na hlavní silnici vedoucí údolím Val di Sole do Passo Tonale, já končím a před ostatními se tyčí skvělá perspektiva tisícimetrového výšlapu na dvanácti kilometrech silnice s padesáti kilometry na hřbetě. V zátylku se mi vrtí deviantní radost, že můžu zůstat sedět na zadku, protože vím, co je čeká a ujišťuji se, že mě tu nenechají. Kámoš Pavel mi věnuje skoro hodinu, aby mi odešel umýt do řeky bajka, který by jinak dost výrazně znečistil auto, které pro mě přijede.

Zůstávám opuštěný na jakési lavičce pod mapou, špinavý, mokrý, zafačovaný, třesoucí se zimou, vyčerpáním a bolestí, okukován empatickými Italy, na jejichž tvářích lze číst snahu vzpomenout si na číslo rychlé záchranné služby. Naštěstí před setměním přijíždí Karel a odváží mě do bezpečí. V táboře už je veselo. Všichni to stihli před devátou, jsou vymydlení, napapaní a šťastní, že mají těch 62 kilometrů za sebou. U ohně si ještě sdělujeme dojmy a zážitky, plácáme Martinu po ramenou a říkáme jí „vole“. S asi nejlepší troškou do mlýna přispěl Zombie, když popisoval, jak zahlédli nahoře sviště, a neváhal při jeho popisu po rybářsku rozpažit. Podle předvedených proporcí se nepochybně jedná o ojedinělý exemplář Svišťosaura alpinae, který je dosud považován za vyhynulý živočišný druh (někteří paleontologové dokonce tvrdí, že nikdy neexistoval, přičemž dochované kosterní pozůstatky interpretují jako zbytky krávy napadené medvědem, kdy se pod oběma zvířaty při smrtelném zápasu utrhl převis a neodplavené kosti obou zdechlin se v roklině při jarních táních promíchaly).

Jdeme spát relativně brzy, Pepa znovu zůstal venku a našemu stanu říká „lazaret“. Chválabohu usínám taky, vyčerpání je nejlepší narkóza. Slyším ještě, jak v polospánku někdo říká svému spolunocležníku : „Musíš se zhuntovat, jinak si neodpočineš…“.

Čtvrtek 5.7. 2001

Ráno nejsme kupodivu tak rozmlácení, jak by se dalo čekat. Vstáváme do slunce, snídáme a generálkujeme stroje. Jdu se umýt do nedaleké bystřiny, ale trvá mi půl hodiny, než se tam bez opory dopajdám.

Cestou zpátky jsem našel prima klacek, který je pro tento účel jako stvořený a v táboře zjišťuji, že mi Pepa už vyřezal fešáckou berlu, bohužel příliš pružnou a všelijak neanatomicky pokroucenou, tudíž nepoužitelnou. Chtěl bych mu udělat radost a tento s láskou vycizelovaný dárek přijmout, bojím se ale, že bych si při jeho aplikaci zlomil i druhou nohu, obě ruce a ještě páteř. Aspoň je vidět, že ostatní už berou moje zranění vážně, Martina mi dokonce dala nějaké matlání na kotník a jsem oslovován „Johne Silvere“. Do nemocnice mě tady nikdo nedostane a tak se pokusím to nějak doklepat až do konce.

Ze včerejší rozpravy vyplynulo, že se dnes přesuneme na jih k jezeru Lago di Garda, legendárnímu ráji surfařů a bajkerů a dějišti mezinárodních bikefestů. Odpoledne si švihneme nějakou seznamovačku a zítra se do toho opřeme (vlastně opřou) naplno. Prosté. Vypadalo to jednoduše, ale v důsledku to znamenalo nejblbější a nejzabitější den z celé expedice. Myslím, že celý průběh přesunu vcelku výstižně popsala Martina, proto se omezím na konstatování, že jsme z Passo Tonale vyrazili kolem desáté, projeli Dimaro, Cles, Dermulo, Trento, kde jsme se napíchli na dálnici (a prožili tříhodinové intermezzo), Rovereto, a okolo páté večer jsme byli na místě v Torbole na severním břehu jezera.

Byla to nepříjemná změna. Po týdnu izolace v komorním prostředí romantických plácků na úrovni Sněžky stojíme na přecpaném bulváru šedesát metrů nad mořem, obklopeni turistickým megabyznysem, a kolem nás projíždějí nablýskaná auta a podivní vymydlení rádobybikeři na čisťounkých značkových fúlech od sto litrů nahoru, zapůjčených nevímsakranaco v půjčovně za nekřesťanský peníz. Je žřejmé, že z asfaltu neuhnuli ani metr. Mám z toho intenzivní pocit snobárny.

Šedesátikilometrové jezero, obklopené dvoutisícimetrovými masivy, se vedle toho mumraje vlní netečně, stejně jako v dobách, kdy tu po lidech nebylo ani památky. Škoda jen, že celá scenérie je celodenně zahalena do mlžného oparu, jehož přítomnost je v příkrém kontrastu s vyprahlou kamenitou krajinou na okolních svazích.

Vracíme se kousek zpět do Nago, v historických uličkách u kostela doplňujeme vodu a šplháme se auty serpentinami na Doss dei Frassini (707), kde vybalujeme na Cigim a Marťasem vytipovaném plácku páchnoucí výbavu. Dnes už se žádná bajkovačka stihnout nedá, a tak se zajedeme auty alespoň vyčubit do Gardy. Někteří remcají, že tohle místo je na houby, žádná voda a to stoupání na závěr… Marťase ty stížnosti tak znechutily, že se rozhoduje zůstat na místě a odpustit si společné koupání.

Padáme dolů, projíždíme Torbole a jezero objíždíme těsně zleva jižním směrem. Za prvním tunelem vlevo je malé parkoviště, odkud se dá po schodech pod silnicí dostat na skalami sevřenou kamenitou pidiplážičku, kde se ozývá převážně čeština. Nohu mám tak nepoužitelnou, že se nechávám z kluzkého balvanitého příboje vyvézt na Pavlových zádech. Je to pohádka. Po koupání v bystřinách nám nazelenalá voda jezera připadá jako kafe, necháváme se houpat větrem vzdutými metr vysokými vlnami, odvážlivci šplhají po ostrých výstupcích na útesy a skáčou z nich do bůhvíjaké hloubky. Po dvou hodinách dosahujeme téměř reklamní svěžesti, asi by byla vážně blbost se teď zpařit šestisetmetrovým výšlapem do tábořiště. Sedáme do aut, znovu nabíráme vodu v Nago a vracíme se při západu slunce.

V táboře čeká překvapení. Marťas si během naší nepřítomnosti přihnul piva z plechovky a pozřel místní vosu, která mu dala najevo svoji nelibost precizním vpichem do oblasti mandlí. Nepozorný konzument s voletem jako kráva čeká už dvě hodiny na nástup dusivé agónie a kupodivu stále může dýchat. Je to pašák, v kapsáčích měl celou dobu připravenu trubičku pro případnou tracheotomii, kterou by si nejspíš musel provést sám. Zatím se léčba omezuje na další konzumaci odporně zteplalého chmelového extraktu. Bojíme se, že se mu bude chtít říhnout, to by pak jeho obří zmítající se struma vybílila tábořiště natotata.

Můj největší problém je zajít si na velkou. Zmrzačená noha mě přinutila vypracovat si zgruntu nový technologický postup tohoto za normálních okolností vcelku banálního, teď však velmi delikátního aktu. Nerad bych totiž svým bolestným řevem svolával k potěše oka vše živé z blízkého okolí, což by se při neopatrném balancování na oteklém kotníku mohlo snadno přihodit. Zmíněná finta tkví ve včasném vytipování vhodné, nepříliš vzdálené a přitom dostatečně skryté lokalitě, a v nošení kraťáků na ostro. V nich zůstane pohybu neschopná končetina, přičemž vyjmutá zdravá noha vykoná mohutný úkrok a celá pozice se zezadu zafixuje výše zmíněnou berlou. Tím vznikne základna ve tvaru trojúhelníku, v jehož těžišti je dostatek místa pro položení úhledné hromádky, aniž by se její autor musel všelijak nedůstojně předklánět a nakrucovat.

Rozkládáme bydlení a děláme si pelechy. Pepa mi znovu velkoryse přenechává lazaret a natahuje si síť (nikoliv celosvětovou) mezi nízké stromy, snad borovice. Výhodou tábořiště je dřevěný stůl s lavicemi, kde se dá pohodlně posedět a najíst. Auty sem dojíždějí i jacísi Cigiho známí, lačnící po horolezeckých dobrodružstvích. Zatím se jim dostává přehršel akustických zážitků, když ulehnuvše těsně vedle nás poslouchají do noci naše prdění, krkání a mužný humor, kterým si při ochutnávce zbytků piva, vín a lihovin odreagováváme frustraci z prožitého přesunu. V mdlém světle Pavlovy chemické svítilny Zombie vypráví neskutečný příběh o setkání s šedesátiletou uklízečkou ve sprchách vojenské ubytovny; řveme smíchy. Tentýž zpitý Zombie mi pak několikrát bourá lazaret při hledání svého spacáku, rozloženého někde v okolí a odchází si lehnout vedle svého bratra, aby přes noc dohlédl na dostatečnou průchodnost jeho oteklého hrdla. Jdeme spát všichni.

Pátek 6.7. 2001

Po teplé noci neochotně vstáváme, Marťas naštěstí žije. Všichni jsou nadržení na bajkovačku v okolí Laga, mně se to ale bohužel netýká. Poprvé od úrazu cítím lítost, že nemohu nacvaknout do pedálů a odhučet s nimi. Po srdceryvném rozloučení se ocitám opuštěný na tábořišti uprostřed rozházených věcí a do hlavy mi pere slunce.

Dlouhé hodiny čekání si krátím úklidem, stavbou stinné markýzy na stolem, psaním, vejráním do mapy, jídlem, máčením nohy v kýblu s pomalu teplající vodou a pozorováním exotického obřího hmyzu. Neodolal jsem a vykonal hodinovou procházku na pár desítek metrů vzdálenou skálu s křížem na vrcholu, odkud je fantastický rozhled na severní část Lago di Garda, jehož hladinu křižují snad stovky surfařů. Škoda jen, že opar se ne a ne zvednout, takže hory kolem jezera působí spíš přízračným než skutečným dojmem.

Okolo třetí hodiny se v krátkých rozestupech vracejí láteřící, jako myši zpocení kamarádi. Jejich dojmy jsou tak rozporuplné, že si netroufám je komentovat a spolehnu se na autentické zápisy.

Odjíždíme se vykoupat (dnes je to ještě lepší než včera) a rozhodujeme se k obhlídce městečka Riva del Garda. Nic moc, klasická turistická atmosféra, krámy nabité suvenýry, na březích se pohupují jachtičky… Pobavil nás pohled na cyklistu s děckem na zádech, které se ho jako klíště drželo jen kolem krku a nožičky mu volně plandaly. Kolik asi tak mohl obětavý otec ujet metrů, než se mu začalo zatmívat před očima a ztratil vědomí, vyválev se i s potomkem pod koly projíždějících aut? K večeru jsme utahaní jako koťata, balíme to a vracíme se ke stanům. Po večeři už moc nepaříme, zítra nás čeká náročný odjezd do naší placaté vlasti. Horolezci se mohou konečně v klidu vyspat.

Před poslední etapou došlo k morálnímu rozpolcení jinak dokonale homogenní výpravy. To bylo tak: Dan, který již dva dny tvrdošíjně předstíral vymknutý kotník a ostentativně pajdal kudy chodil, jako první ohlásil neúčast na závěrečné etapě. Dlužno říct, že tím nikoho příliš nepřekvapil. Zvolil si příjemnou roli táborového hlídače veden vidinou naprosté samoty ve sluncem zalitém tábořišti v přítomnosti jen svých rozverných natažených vazů. Z tohoto důvodu se tedy výrazněji nepodílel na tvorbě itineráře závěrečné etapy, vyjma několika nelichotivých poznámek na adresu vrstevnic, zahušťujících se na místních cestách způsobem, který zjevně útočí na lidskou důstojnost.

Příprava itineráře tedy byla započata v širším grémiu, které však zřejmě neprokázalo dostatečnou způsobilost k tomu, aby soudně připravilo trasu poslední etapy s přihlédnutím k mírné opotřebovanosti lidského faktoru v uplynulých dnech a tím pravděpodobně byl odrazen od účasti tým Metelkových, kteří prohlásili, že si vyjedou sami na vlastní pěst. Je možné, že důvodem byla nechuť producírovat se v nacpaném okolí Gardy s hordou opotřebovaných individuí, jejichž pokročilý slovník, poznamenaný samotou, vzhledem k přítomnosti početné bajkerské obce české národnosti v okolí, sliboval prožití nevšedních situací.

Po téměř dvouhodinové plamenné debatě byly vybrány dvě trasy na Lago di Ledro, každá jinudy, slibující však nádherné zážitky v tunelech staré silnice západně od Gardy.

Na etapu tedy vyrazili Fredy, Sany, Cigi, Marťas, Zombí, Kamil, Pavel, Pepa a Kája. Rivou nás provedl Cigi a co čert nechtěl, vedl nás přímo přes zaplněné pláže plné plavek, bikin a dalších demoralizujících prvků na mnohdy krásných ženských tělech. Tomuto náporu (jak se ostatně dalo očekávat) neodolali bratři Přibíkové a bez dalšího boje se vzdali účasti v dalším hromadném denním programu se slovy, že se jen tak někde projedou a budou odpočívat. Co ve skutečnosti tito dva titáni českého bajkingu na březích proslulého Lago di Garda (65 m.n.m.) ten den dělali je do dnešních dnů zahaleno rouškou temného tajemství a opředeno mnoha pověstmi nejrůznějšího kalibru.

Nejtěžší rána, která byla zdaru expedice zasazena, nás však ještě čekala. Apokalypsa měla tvary a podobu itaského uniformovaného dopravního policisty, který za pomoci těžké techniky zabývající se destrukcí čehokoliv, likvidoval silnici, po níž jsme měli v úmyslu z Rivy vyrazit. Nemělo valného smyslu jej přesvědčovat o tom, že nás by tam pustit mohl, protože stráda byla dokonale deformata. V následujících 5 ti minutách byla zvolena náhradní etapa s nevinným stoupáním na Lago di Tenno (570 m.n.m.). Vyjeli jsme směrem na Pranzo a byla to vskutku jízda plná pohody. Obloha byla bez mráčku, ptactvo vedrem nesouvisle štěbetalo, stínotvorné stromy prostě nebyly a sluneční paprsky, hbitě se odrážející od roztopeného asfaltu, laškovně bičovaly naše rozesmáté tváře. Po 8 km bujarého stoupání prodchnutých družným hovorem a radostným vískáním jsme dorazili na Lago di Tenno. Okolo jezera je pohyb v sedle bajku zapovězen, takže jsme podnikli dvoukilometrový strategický obchvat a zaútočili ze severu. Zde jsme zvolili tu nejnamáhavější cestu k vodě a konečně se vnořili do chladivých vln. Koupel příjemná, voda akorát teplá a akorát zelená. Před opuštěním této lokality jsme provedli rutinní opravu Kájova defektu a pak jsme sjeli do vesnice jménem Campi. Zde Kamil cizojazyčně oslovil starousedlíky, kteří nás ze samé radosti z vytržení z denního stereotypu poslali po velmi pěkné pěšině mezi vinicemi, která vedla bůhví kam do prdele. Naštěstí jsme včas prokoukli jejich zlomyslnictví, vrátili se a profrčeli kolem jejich vyjevených italských ksichtů správným směrem na Pinzu. Sjezd do Rivy byl vskutku brutální.

Rivou jsme úspěšně projeli po cyklostezce na pobřeží jezera do Torbole a odtud za kruhovým objezdem, na kterém má mimochodem přednost asi úplně každý, a vystoupali do místa dočerpání tekutin v Nagu před závěrečným výjezdem k tábořišti. Téma rozhovoru zde se točilo víceméně pouze kolem procentuálního odhadu šancí zůstat naživu i po dojezdu do tábora. Myslím, že v tomto závěrečném výšvihu celé Dolomitické expedice 2001 bylo ústy sdruženářů a jejich příznivců vysloveno mnoho temných myšlenek a nereprodukovatelných slov. Vše však zůstalo zapomenuto v prachu cesty a do tábora dorazili všichni, aniž by byl rozmnožen počet náhrobků zdechnuvších bajkerů na krajnicích.

Sany

Sobota 7.7. 2001

Ráno vstáváme po šesté a dojídáme zvolna plesnivějící zbytky v nejroztodivnějších kombinacích. Martina šokuje hláškou: „Dá si někdo něco jako rizoto?“

Šlapeme do záprášených aut smrduté věci a poškrábaná kola. V osm skáčeme do křesel, loučíme se s lokalitou posledním pohledem na Lago z výšky a Kamil recituje: „ Sjezdili jsme na kole, Nago, Riva, Torbole. Teď už nám projet zbývá Torbole, Nago, Riva.“.

Přesun je otrava. Dlouhé kilometry po dálnici, zácpa před Brennerským průsmykem, nad Innsbruckem Cigimu několikrát vaří auto, za tunelem mezi Rakouskem a Německem začíná slejvák, který s sebou vezeme až domů. Ve Varech jsme kolem deváté večer a instinktivně míříme do krčmy v AC Startu. Škoda. Je narváno, protože město je plné intelektuálních příznivců nezávislého filmu; většina z nás s dlouhým nosem táhne domů a dáváme si sraz zítra, kdy už budou k dispozici fotky.

Resumé:

Na kolech ujeto 200 – 210 km, vešli jsme se každý do 3000,- Kč. V pondělí se pokusím namluvit chirurgovi, že tmavofialová vymknutina je absolutně čerstvá…

Dan

Rozhodně jsme tu nebyli naposledy, bylo to hodně náročný jak na vytrvalost tak na techniku, ale hodně to člověka naučí. A ta příroda, ty zasněžené vrcholky hor, ten nádherný čistý vzduch. No až na ten vzduch, který mi dycky ráno vyráběl Mety ve stanu, a který mě pokaždé přinutil hodně rychle vstát:-)

Martina

Třikrát hurá tomu, že i po návratu z Dolomit zůstali bajkeři takoví, jací mají být, tedy nerozbitní, nepromokaví a nerozpustní!

Sany

použité mapy:
Kompass č. 688-Gruppo di Brenta 1:25000
Kompass č. 095-Val di Sole, Peio e Rabbi 1:35000
Kompass č. 690-Alto Garda e Ledro 1:25000

Použité itineráře:
částečně archiv A.M. bike no limits – Dolomity 1999
zbytek nově objevené trasy