2007
Třináctý ročník – Perryho zážitky
2007 – čtvrtek 31.5. Tak a teď něco z úplně jinýho soudku. Říká vám něco XC alias cross country?Mě taky moc ne. Nicméně Artík je akce pro zvanou partičku lidí, na kterou jezdim už od roku 2000, kdy jsem se týhle pochybný cyklistický disciplíně ještě trošku věnoval. Navíc nejde jen o polykání kilometrů, ale taky o různý píčovinky v podobě doplňkovejch disciplín a hlavně o prdel okolo toho všeho. Takže, když se mi asi před dvěma měsícema objevila na mailu přihláška na letošní ročník, bylo to jasný. Domluvil jsem se se Šwejkem, od roku 2001 mym pravidelnym parťákem v týhle ujeťárně, pučil jsem si od Pávise luxusní XC stroj Kona Muni-Mula a vyrazil. Jsem zvědavej hlavně na Šwejka, týpka ze starý ostrovský školy, kdy každej jezdil všechno, hlavně street a byl strašně drsnej. Ovšem naposledy seděl Šwejk na kole asi před rokem a poslední dobou dává před kolem přednost píčovinám jako houpání se na laně někde na skále nebo lítání na padáku.Takže čtvrtek ráno nakládáme citrouše k prasknutí, tři kola (já beru dvě: pučený XCéčko a svoje na doplňkovky), stan, spacáky, věci na kolo… A razíme směr Stvolny (vesnička u Žlutic). Po příjezdu se se všema zdravíme, zjišťujeme, že i po roce naší dvojce nikdo neřekne jinak než „Ožralý děti“, stavíme stan a po úvodním slovu pořadatelů se chystáme na první etápku. Ta se nejede výjimečně po dvojicích, ale jede každej na svý triko. Pořadatelé jsou kurvy a zdařile mlží, kolik to celý měří. Já odhaduju dvacet kiláků a nakládám ze začátku slušnou kudlu. Jede se to stylem, že po lese je cesta značená fáborkama a šipkama sprejem na stromech, kamenech atd. Na dvacátym kiláku jsem někde hodně daleko od tábora a zjišťuju, že dvacet to asi fakt nebude a polevuju v tempu. Celý se to odehrává v docela krutym terénu, krpály nahoru i dolu nebo průjezdy snad deseti brodama nejsou nic zvláštního. Nakonec to bylo slušnejch padesát kiláků, já s několika kuframa najel šedesát. Celý jsem to dal asi za pět hodin. Když jsem dorazil, většina týpků už byla v campu, ale třeba Šwejk dojel suveréně poslední a vychutnával si to celejch sedum hodin.Po dojezdu do kempu se dáváme dokupy a ty nejčilejší rozjíždí turnaj v „green volejbalu“ dvojic. Ten jsme se Šwejkem minulej rok vyhráli, takže jsme natěšený obhajovat. Ale tentokrát je to až třetí místo. Ovšem pozorovat některý typy, jak se perou s míčem, kterej očividně drželi v ruce naposledy při tělocviku na základce, za to fakt stojí. Po volejbalu už následuje jenom decentní kalbička u vohně. Se Šwejkem popíráme naší přezdívku, já si dávám snad jedno malý pivko a Šwejk ani to, jsme unavený a jdem brzo spát.
2007 – pátek 1.6. …další den XC ujeťárny
Takže artík, druhej den, tedy pátek. Kolem osmý se začínaj první ranní ptáčata slejzat u vohně a snídá se. Dopoledne jsou na programu doplňkový disciplíny, vytahuju svoje kolo, konečně nějaká sranda a ne jen hamtání po lese. První disciplína – technickej okruh. Jednoduchý věcičky na louce jako přejezd přes malou dvojitou houpačku, podjezd pod provazem, průjezd korýtkem akorát na šířku pláště, trojitá houpačka, slalom mezi tyčkama a pak lávka s minidropíkem na konci, nízko nad zemí ale trošku do kopce. Nic těžkýho, přesto XCčkaři předváděli občas slušný tlamy, hlavně na houpačce nebo na lávce a byla fakt radost se dívat. Šwejk zabral a vyhrál to, druhej Cigi, já třetí.
Pak se jelo na další doplňkovku nazvanou bajkross. V nedaleký pískovně vymlíkovaná cestička, je to nahoru dolu, takže technika i dupačka, tohle mě baví asi nejvíc, na jednom místě dokonce malej trojáček, takže i takovej bikrosovej prvek :o) Jsme „spravedlivě rozlosovaný“ do dvojic, já jedu s Cigim poslední. Cigi mi ujíždí do kopce, kde marně na svý silniční kazetě hledám lehčí převod a obhajuje loňský prvenství, já nakonec druhej.
Po doplňkovkách fasujeme oběd, cpeme se a potom vyrážíme na páteční etápku. Já mam problém, na Koně se odjebaly kliky, jsou obě vyžvejklý, takže si pučuju červenýho RockMachina od Martinovo pani a Šwejk se mi směje, že mam holčičí kolo. Pátečníetápka už se jede po dvojicích stylem, že dostaneme výřez z mapy, kde je vyznačenej bod, kam se máme dostat. Každý družstvo si z mapy opíše, jak se na místo dostane, případně obkreslí kousek mapy a jede. Na tom místě je na stromě další výřez z mapy s dalším bodem atd. Bodů je celkem devět. Pořadatelé oznamujou, že to celý měří asi 70. Vzhledem k tomu, že se startuje něco po druhý, tak to bude docela oříšek. Takže vyrážíme, Šwejk se táhne jako smrad a ještě před prvnim bodem nás někdo dojíždí. Jedem z bodu na bod, celkem bez bloudění. Postupně se ukazuje, že vzdálenosti mezi jednotlivejma bodama jsou asi 10 kiláků a že to teda bude asi víc než 70 celkově. Asi na třetim bodě stojí Mety s Jeepem, máme toho dost a říkáme mu, že to asi brzo zabalíme. Jedem ještě na čtvrtej a nakonec se hecnem a jedem i na pátej. To už je ale asi osm večer a rozhodujem se, že se musíme nějak dostat do campu, než bude tma. Problém je, že máme jen výřez mapy a moc nevíme, kde jsme. Takže valíme údolím potoka, po menšim kufru se kus vracíme a drápeme se nahoru z údolí a přijíždíme do Mladotic, asi 15 kiláků od campu. To už začíná bejt pomalu tma. Dupeme po áčku směr Manětím, ale za chvilku vzdáváme, po tmě po silnici neosvětlený, neni žádnej šlágr, voláme na základnu a Jakub nás vyzvedává Jeepem. Celkem jsme dali asi 70 kiláků a objeli jsme 5 bodů z devíti. V campu už je většina dvojic, celý to daly asi tři a dozvídáme se, že celkem to mělo asi 105. Za odpoledne na bajku slušnej výkon. Jinak Rock Machine pohoda, nevim, proč ty XCčkaři kupujou tak drahý kola, když se to dá jezdit v podstatě na čemkoliv. Fyzička taky oukej, zjišťuju, že když se jezdí tak je v podstatě jedno jak a co. Jedinej problém je, že při XC se pořád sedí, takže v pátek večer už mam slušně rozsekanou prdel a přimět se sedět v sedle už chce hodně sebezapření.
No, večer už jenom dlabanec, chvilku posedět u vohně, něco málo praděda na zahřátí a já to balim, Šwejk na to, že na kole už sotva motal nohama, se drží a doráží do stanu někdy k ránu.
2007 – sobota 2.6. …námořní souboje, DH, poslední etápka, kremace bot, krutá kalba..
Tak a máme tu report z Artíka, sobota, den třetí a zaplaťpánbu poslední. Ráno zase vstávačky dle možností, snídaně a hurá do sedel, odjezd na doplňkový disciplíny. V propozicích byly psaný věci jako nafukovací rukávky, plavací kruhy a podobně a to si teď bereme s sebou, takže tušíme, že to bude zas nějaká ujeťárna. A taky že jo. Jedeme do nedalekýho Rabštejna k řece, nebo spíš potoku a tam už to vidíme. Ve vodě jsou dva dřevěný vory a u každýho dvě bidla – delší a kratší s omotanym koncem. Úkol je jasnej – sundat nepřátelskou dvojici z voru, přičemž jeden fasuje dlouhý bidlo a dělá motor, druhej fasuje kratší a snaží se s nim zmlátit soupeře. Hned první souboj neskutečná prdel, kdy vor se pod Obludou potápí, aniž by je druhý družstvo vůbec nějak ohrožovalo. Za chvilku jdu já se Šwejkem proti Cigimu s Příbou. Já mam samozřejmě delší bidlo a větší sílu, tak jsem motor, Šwejk se bude bitkařit. Jedeme na Příbu, Šwejk zastrašuje hroznym řevem a mlácením bidlem do vody, takže jsem celej mokrej ještě než se k nim vůbec dostanem. Pak propuká hrozná nerozhodná bitka, ostatní na břehu řvou, nakonec se náš vor otáčí, Šwejk ztrácí mlátící bidlo a já jako motor se dostávám k Příbovi, stoupám si a jdu na něj poháněcím bidlem. Nakonec mě dostává, jdu do vody a vzápětí i bezmocnej Šwejk bez bidla. Vypadáváme v prvnim kole a můžem se jít usušit. Další souboje probíhaj v podobnym duchu, banda dospělejch chlapů s dětskejma rukávkama a kruhama se mlátí klackama v potoce. Radost pohledět.
Pak se přesouváme na další doplňkovku, která už má něco společnýho s kolama. Je to uphill/downhill družstev. Jeden vydupe nahoru, nahoře plácne druhýho a ten to mastí dole kopcom. Další kolo se pořadí prohodí, aby toho nebylo málo a počítá se součet. První jede Šwejk nahoru a neskutečně se loudá, já valim dolu, sjezdík tentokrát takovej nezáživnej, nic moc hravej, jen pár zatáček z kopce, dost na brzdy. Pak to otáčíme a dupu nahoru, výjezd naopak technickej až až, první pasáž je rychlejší běžet a taky to tak po několika pokusech rozjet se dělám. Pak konečně nasedám a dupu, ale zas se mi namotává tkanička, takže docela provar.
Po uphill/DH fasujeme řízky a brambory a s nacpanejma pupkama vyrážíme na poslední etápku. Ta se jede zase jinym stylem. Dostaneme mapu, na který je nakreslenejch pět bodů a cílem je objet je, nebo aspoň co nejvíc, během čtyř hodin. Vyrážíme ukrutnym krpálem z údolí Střely na první bod, máme ho, pohoda. Druhej bod taky ok, pak valíme na třetí. V lese jsou turistický značky, který nejsou na mapě, bloudíme a vyjíždíme v Lubenci, trochu zajížďka a po dvou dnech XC už toho máme fakt dost, hlavně na prdeli už se nedá skoro sedět. No vracíme se na třetí bod a po úmornym hledání ho konečně máme. To už pomalu vypršel čtyřhodinovej limit a tak na ostatní serem a valíme to do campu. No spíš se plazíme a dorážíme s cca hodinovym zpožděním. Dneska jen 40 kiláků, ale stačilo. Třídenní cross country nevydržely moje botky, který už byly dost načatý, tak je k všeobecnýmu veselí po dojezdu sundavám a pálim. Ještě hodinu se pak nese táborem hustej černej dým pálený gumy a už to taková prdel neni.
Je sobota večer a nastává část, na kterou se všichni neskutečně těší, některý dokonce možná jezdí na Artíka jen kvůli ní – závěrečná kalba v hasičárně (místní hospodě). Probíhá vyhlášení výsledků, společný foto a pak už si toho moc nepamatuju. Pivko a praděd po třech náročnejch dnech neskutečně zmašťuje a brzo nastává windows efekt. Vim jen, že se dost zpívá, něco jsem rozbil a protrhl stránku v kronice. Probouzim se v neděli ve čtvrt na jednu, skoro všichni už jsou pryč. Pořád si přijdu dost vožralej, nicméně nějak balíme, nasedáme do káry a honem domů pokračovat ve spánku. Prožívám horký chvilky, když míjíme policajty, protože tak promile určitě ještě mam, ale naštěstí si nás nevšímaj a já můžu upalovat domů, protože začínám pomalu střízlivět a je mi dost blbě.