4. 7. – středa

Ráno koukáme ze spacáků jako lihem preparované larvy chrostíků. Starám se o zábavu tím, že se holím, důkladně vyzbrojen veškerým vercajkem včetně zrcadla a horké vody. Sklízím přátelské posměšky a již hladce oholen bohorovně zapůjčuji hydratační krém zájemcům se suchou pletí. Dnešek ale nebude sranda.

Svolávám na devátou brífing, při němž se mají všichni dozvědět, co je čeká, a jsem trochu podrážděný, když v určenou dobu zeje buzerplac prázdnotou. Úpřimně míněný zájem několika disciplinovaných jedinců neurvale odbývám vulgarismem, který by snad mohl být vtipný za jiných okolností. Je to blbost, dalo se přece čekat, že tuhle individualistickou smečku nelze jednoduše organizovat. Budu si muset dát do pití v bidonu špetku soli; Fery říkal, že je to dobré na psychiku. Tak jako tak na roli samozvaného vůdce rezignuju. Stačí se vlastně jenom držet kohokoliv z nás, kteří jsme tu bajkovali předloni, protože název místa, kam máme namířeno, nikdo beztak v hlavě dýl než čtvrt hodiny neudrží a bez mapy je mu taková informace stejně k ničemu. Důležité je ale vědět, kolik vody je třeba si na cestu vzít, jak dlouhá je etapa, v kolik hodin musíme vyrazit, abychom se do setmění vrátili a že je třeba na sebe čekat na všech rozcestích.

Vyjíždíme pozdě, kolem dvanácté. Marťas se na poslední chvíli rozhoduje přeplést poškozený ráfek, proto se s ním a s Ferym, který mu pomáhá, domlouváme, že vyrazíme napřed. Marťas cestu zná a oba jsou dost našláplí na to, aby nás, hádám někde před vrcholem, dojeli. Po včerejší červené míříme do Passo Tonale a sjíždíme po silnici na západ. Po asi deseti kilometrech se ocitáme mimo mapu ve výšce 1270 metrů v ostré levotočivé serpentině, odkud pokračujeme severovýchodně šotolinkou v přírodním parku mírně do kopce údolím Valle di Viso. Kočky ze včerejška začínají do zad zatínat drápky; nejvíc je to asi vidět na Sanym, který nemluví, jede sotva na tři válce a když stavíme na svačinku, najíždí si náskok. Doháníme ho u nějaké hromady, která nám do výšky dvou metrů přehrazuje cestu a s úžasem zjišťujeme, že je to bystřinou vykotlaná lavina smíchaná s hlínou a kamením. Musela sem sletět úbočím z Cima Bleis; tady to teda na jaře muselo vypadat. . . Přijíždíme do Case di Viso (1763), malebného shluku kamenných domků, sevřeného podkovou hor, na jejichž vrcholech se bělá sníh, a osvěžujeme se u bystřiny přitékající z nedalekého Laghetto di Viso. Voda chutná po ledu, něco tak dobrého jsme ještě nepili. Po pravé ruce se tyčí nejnáročnější část dnešního výjezdu; dvacet kamenitých serpentin, v nichž nás čeká nastoupání bezmála jednoho tisíce výškových metrů, je ve svahu naskládáno na pár kilometrech. Vyplatí se tu hospodařit se silami, protože převýšení i změna klimatu jsou značné a máme před sebou ještě dvě třetiny etapy. Rozvážně stoupáme, vyplavujíc poslední zbytky kocoviny a vidíme, že kus pod námi už jedou naši opozdilci. Kyborg Fery nás za chvíli dojíždí, kouká dolů na o tři serpentiny níž se plazícího Marťase a spokojeně povídá: „Je to dobrý, vytáh´ sem ho.“ Zařazuje dvojku a mizí z dohledu. My z masa a kostí jedeme v pohodě, každý svoje tempo, a dáváme časté přestávky na pití, sojku a slazené mlíko v tubě. Terén je čím dál šťavnatější, po nekonečných minutách šlapání se sjíždíme těsně pod sedlem u horské chaty nad Laghetti di Montozzo s pozůstatky vojenského opevnění. Slunce zmizelo, teplota klesla o dobrých deset stupňů, velké a dva metry tlusté plochy sněhu vydechují syrový chlad. Na kůži štípou první kapky, natahujeme tedy větrovky a nevěřícně zíráme na novotou se lesknoucí stojan na kola, který tu provokativně a frustrovaně zívá unuděnou prázdnotou. (Že by ho sem dali po naší předloňské návštěvě?) Vyčerpáním dezorientovaný Marťas si jde ulevit na dámy, zvíře Sany odchází se svojí troškou do mlýna mezi skály, protože po loňském mezinárodním incidentu má na italské toalety zákaz vstupu. K našemu překvapení sem doráží i čtveřice německých bajkerů středního věku, kteří se po krátké konverzaci rozhodují následovat nás k Lago di Pian Palú. Zombie mě upozornil, že sedlo nad námi má odlišný tvar, který by mohl být způsoben tím, že vrstva sněhu je silnější než předpokládáme. Musel jsem mu dát za pravdu. Bůh ví, jestli údolí Val Montozzo, svažující se severovýchodním směrem, bude vůbec průjezdné. Vyrážíme. Ty poslední stovky metrů, které jsme zčásti vytlačili, zčásti vynesli v kluzkém propadajícím se sněhu, byly snad to nejšílenější, co jsme v životě zažili. V plicích nám hvízdá jako na Kádvojce, před očima tančí tmavorudé skvrny a tupá bolest v kyselinou mléčnou nabobtnalých malátných nohách přichází do mozků jakoby oslabena dalekou cestou podchlazenou nervovou sítí. Tady už nejde o rozkoš z bajkování, ale o prosté zdolání sedla za každou cenu, i kdybychom měli chcípnout. Mrak, protahující se s hukotem klínem hory, nás častuje vyždímanou směsí deště, sněhu a krupek. Snažím se být nahoře první, abych udělal fotky a nevěřícně sleduji naši mátožnou skupinu, sunoucí se z posledních sil do nejvyššího bodu dnešní etapy. Je to neuvěřitelné; nikdo sprostě nenadává, Martina nebrečí. Dva tři záběry a otáčím se, zprvu oslepen všudypřítomnou bělobou a zamlženými brýlemi. Něco tu nehraje… Normálně by tu měla být soustava zbytků celkem rozsáhlého opevnění z první světové války a kříž, teď tu není nic. Vrstvu sněhu pod nohama odhaduji na pět metrů. Ve stavu nejvyššího vyčerpání sem s chroptěním doráží ostatní. V promoklých větrovkách, přilepených na zděšenou kůži, tu stojíme prakticky nazí na jakési naváté sněhové římse, skoro převisu, a zíráme do přízračného údolí, které je dobře z poloviny pod sněhem. Nejraděj bychom sebou praštili na zem, ale dobře známá vlna euforie nás nutí chechtat se a házet po sobě sněhovými koulemi. Dokumentace vyžaduje určitou disciplínu, zkřehlé prsty jen pracně loví snímky rozdováděných těkajících masochistů a kryt objektivu je třeba chránit před všudypřítomným kondenzem.

Ani nás nenapadá vrátit se stejnou cestou zpátky, zarputilost a snad i trochu frajeřina nás žene dál. Ze sněhového převisu se spouštíme ve chvíli, kdy na něj doráží již zmíněná partička zírajících Němců, kterým pravděpodobně nezbude, než nás následovat. Pár desítek metrů pod námi se původní pěšinka vynořuje ze zledovatělé stěny a vine se údolím, zprvu poměrně často přerušovaná sněhovými jazyky. O kilometr dál si tající sníh našel cestu přímo v balvanité stezce, kterou tím proměnil v řečiště potoka, přes nějž se, světe div se!, tu a tam napříč valí bystřiny. Jsou to první křižovatky potoků, které jsme kdy viděli. Jedeme tím prapodivnem hezky dlouho, na sobě už ani nitku suchou, v kluzkých kamenitých brodech někteří z nás padají, ba i lehají.

Na konci údolí se ocitáme na hraně ve výšce 2351 metrů a mraky se jako na povel rozestupují. Půl kilometru pod námi duní modrozelená majestátnost do hladka napjaté hladiny jezera Lago di Pian Palú. Pro ten pohled stojí za to trpět. Tupíme romantice hrany konstatováním „…se asfalt, vole.“, sekáme snímky, které někomu kdesi v České kotlině beztak houby řeknou, a spouštíme se po stojedenáctce jedním z nejšťavnatějších downů kolmo dolů. Pod zadky nám hořkobolně vzdychají a mlaskají naše žehličky, pevné zádě to mají o dost těžší. V pár hlavách je slyšet cvakání relátek kalkulačky, jak počítá, kolik bude stát upgrade na fúla. V místě, kde se v kleči stojedenáctka rozdvojuje, se dáváme doprava ke kaskádě stejně jako předloni. Terén je čím dál tvrdší, absolvujeme několik pádů, z nichž ten můj končí vymknutým levým kotníkem, když mi nezpevněná noha v promočené botě sjela mezi kameny. Bolí to jako čert, ale jedu dál. U kaskády čeká nepříjemné překvapení. Dřevěná lávka, jediné místo, přes které se dosud dala řvoucí bystřina překonat, vězí servána jarním táním a roztříštěná na kusy ve skalách o desítky metrů níž. Jsme v loji. Po chvilce promýšlení planých sebevražedných projektů, vyžadujících vyspělou horolezeckou techniku, se vracíme k rozdvojce, kde špekulujeme co dál a bavíme se na můj účet hláškami o simulantství. Jenže noha je vážně v řiti, cítím, jak v botě natéká takovým fofrem, že se ji bojím vyzout. Z chmurných úvah nás vytrhuje docela srandovní příchod německých přátel s očima na vrch hlavy, kteří potupně (a snad i prozřetelně) nesou bajky na ramenou. Ti se teda dost projdou. Jak je naším dobrým zvykem, voláme na ně už z dálky mezinárodní: „No co jé, volé, dáááávej, né!?“.

No, nevypadají moc nadšeně.

Sjezd k jezeru zleva je velkou neznámou. Už v mapě to vypadalo hodně blbě, ale že to bude takové maso… V ostrých otočkách natěsno poskládaných serpentin jsou nevyzpytatelné splazy kamenité sutě, ve které se skoro nedá manévrovat, na „rovnějších“ úsecích číhá labyrint kluzkých, vodou omývaných balvanů, dozdobených kravinci. Nemá cenu kličkovat, pokud leží lívanec v dobré stopě, je s mlasknutím nemilosrdně rozpůlen a stává se dekorativní součástí našich exaltovaných obličejů. Po každé chybě tu následuje pád o patro níž. Asi nejděsivější tlamu hodil Fery, který zůstal po desetimetrovém poletu nehybně ležet zaklíněný v šutrech a křoví, než jsme ho vypletli z bajka. Výsledek? Pár škrábnutí. Mně se při každém otřesu zatmívá bolestí před očima, kurva, jen ať to není zlomené! U Lago di Pian Palú (1800) se s křečemi v rukách sjíždíme se slušným rozestupem. Osměluji se omrknout kotník, chladím ho v bystřině a Pepa mi ho stahuje obinadlem. Asi jsem to neměl dělat. Oteklou haksnu jsem zpátky narval jen silou vůle a od toho momentu můžu šlapat jen pravačkou. Co naplat. Pokud bůh hor varovně zdvihl prst a vymkl jednomu z nás nohu, je to velmi malá oběť, když uvážím, jak mohla skončit většina pádů, které jsme tu předvedli. A je vůbec zázrak, že jsem dojel až sem, jinak by mě kluci museli snést.

Je spousta hodin, posíláme ostatní napřed terénem a Pepa mi dělá garde na lehčí trase. Teď to bude dlouho z kopce. Znovu se potkáváme pod hrází u Riffugio Fontanino, kde tankujeme místní minerálku a mažeme už po asfaltkách přes Péjo-Fonti a Cógolo na jih do Ossany (982). Tady se ocitáme na hlavní silnici vedoucí údolím Val di Sole do Passo Tonale, já končím a před ostatními se tyčí skvělá perspektiva tisícimetrového výšlapu na dvanácti kilometrech silnice s padesáti kilometry na hřbetě. V zátylku se mi vrtí deviantní radost, že můžu zůstat sedět na zadku, protože vím, co je čeká a ujišťuji se, že mě tu nenechají. Kámoš Pavel mi věnuje skoro hodinu, aby mi odešel umýt do řeky bajka, který by jinak dost výrazně znečistil auto, které pro mě přijede.

Zůstávám opuštěný na jakési lavičce pod mapou, špinavý, mokrý, zafačovaný, třesoucí se zimou, vyčerpáním a bolestí, okukován empatickými Italy, na jejichž tvářích lze číst snahu vzpomenout si na číslo rychlé záchranné služby. Naštěstí před setměním přijíždí Karel a odváží mě do bezpečí. V táboře už je veselo. Všichni to stihli před devátou, jsou vymydlení, napapaní a šťastní, že mají těch 62 kilometrů za sebou. U ohně si ještě sdělujeme dojmy a zážitky, plácáme Martinu po ramenou a říkáme jí „vole“. S asi nejlepší troškou do mlýna přispěl Zombie, když popisoval, jak zahlédli nahoře sviště, a neváhal při jeho popisu po rybářsku rozpažit. Podle předvedených proporcí se nepochybně jedná o ojedinělý exemplář Svišťosaura alpinae, který je dosud považován za vyhynulý živočišný druh (někteří paleontologové dokonce tvrdí, že nikdy neexistoval, přičemž dochované kosterní pozůstatky interpretují jako zbytky krávy napadené medvědem, kdy se pod oběma zvířaty při smrtelném zápasu utrhl převis a neodplavené kosti obou zdechlin se v roklině při jarních táních promíchaly).

Jdeme spát relativně brzy, Pepa znovu zůstal venku a našemu stanu říká „lazaret“. Chválabohu usínám taky, vyčerpání je nejlepší narkóza. Slyším ještě, jak v polospánku někdo říká svému spolunocležníku : „Musíš se zhuntovat, jinak si neodpočineš…“.