Dovolte mi, abych Vás seznámil s okolnostmi, které mne dovedly k objevu, rozptylujícímu pochyby ohledně pobytu vynálezce a fenomenálního cyklisty, Jefima Michejeviče Artamonova, v západním Krušnohoří.

Při jedné z expedičních vyjížděk se mi za silného deště zprvu solidní lesní cesta ztratila v mlází. A tam, rozhodnut „prorazit“ a zabrán do sledování kamenitého terénu před předním kolem svého bika, se mi několikrát stalo, že mne větvičky mladých stromků šlehly přes přilbu či do obličeje. Po jednom silnějším úderu větví do tváře jsem byl natolik dezorientován, že jsem neudržel směr a přední kolo se mi vzpříčilo mezi kameny. To mne donutilo poměrně krkolomně seskočit z kola a chytat v kamení a blátě rovnováhu. Vše se obešlo bez jakýchkoliv následků a vím, že každý biker, který se někdy pohyboval v neznámém terénu, podobnou lapálii jistě zažil.

A právě toto vědomí mne mnohem později při rozhovoru s našimi předními artamonology přivedlo na myšlenku vrátit se na místo oné banální příhody a pokusit se najít stopy svého počínání. Kdybych totiž byl schopen najít hmatatelné důkazy o svém zhruba předpůlročním bikování v onom úseku, myšlenka na nalezení podobných důkazů o cestách Artamonova po zdejší drsné krajině by se již nejevila tak zcestná. A skutečně – po zevrubné 2 hodinové prohlídce onoho čtverečního metru se mi podařilo najít malý chomáček vlastních vlasů zachycený pod kůrou mladého proutku. Navíc některé kameny byly poměrně čitelně poznamenány kufry mých treter. Zkrátka, optimizmus byl na místě. Bohužel ne na dlouho. Neboť po letmém propočtu mi vyšlo, že stejnou péči věnovat průzkumu západních Krušných hor o rozloze cca 600 km čtverečních by obnášelo pro jednoho badatele výzkum na 139 000 let bez přestávek na svačinu. Ne že by chyběla odvaha a odhodlání, ale tento termín bylo nutné co nejvíce zkrátit. Neustálá pozvolná eroze by totiž mohla zahladit nejen důkazy o pobytu genia, ale s nimi i vlastní Krušné hory. Přizvání zbylých členů sdružení by jisté řešení nabízelo a doba strávená lezením po kolenou v trávě by se rapidně zkrátila na 9 266 let. Nesměl jsem ztrácet ani minutu.

Řešení nakonec přinesla konzultace v dendrologickém institutu v Horní Blatné. Byl jsem totiž upozorněn na skutečnost, že 200-letých stromů v regionu již není mnoho. Navíc jsem obdržel od ochotných dendrologů přesný zákres místa, kde onen jediný památný Quercus petraea neboli dub zimní roste. Vybaven situačním nákresem a informací, že vlastní terminál neboli kmen přirůstá do délky u starších stromů na rozdíl od větví pouze 3 cm ročně, vydal jsem se na místo. Při znalosti výšky cyklisty a výšky i geometrie jeho rámu se už dá snadno spočítat, jak vysoko nad terénem se nachází jeho hlava při jízdě. V případě J. M. Artamonova a jeho stroje z lehkých železných plátů je to přesně 223, 5 cm. Připočteme-li tedy k tomuto číslu průměrný přírůstek na terminálu Quercus petraea, je zřejmé, že pozornost při bádání jsem musel napřít do výšky 763, 5 cm nad terénem. Z vlastní iniciativy jsem si pásmo směrem dolů rozšířil o 155 mm a ještě kousek pro případ, že by se J. M. Artamonov při kolizi s tehdy 2,5 metrovým stromkem mírně sehnul nad řidítka. A vyplatilo se! Skutečně jsem ve výši 7410 mm od paty stromu v rozsoše mohutných větví nalezl částečně již kůrou přerostlý černý chlup! Po velmi opatrné preparaci a následné přepečlivé analýze vyšlo na povrch, že se nejedná o zvířecí chlup či lidský vlas, ale o něco jiného. Nebylo pražádného sporu, že vzhledem k vlnitosti, tloušťce, vůni, barvě a výšce, ve které byl nalezen (7 cm pod určenou hranicí!!), jsem držel v ruce relikvii z nejvzácnějších –Artamonovův vous !! Vypadal takto:

Bohužel musím napsat „vypadal“ a ne „vypadá“. To, co v rozsoše mohutného dubu vydrželo čekat na své objevení téměř 200 let, se naprosto nenávratně ztratilo v domácnosti objevitele během předvánočního úklidu. Navzdory tomu strohý fakt, že J. M. Artamonov navštívil Krušné hory a pohyboval se na svém bicyklu v okolí Bludné, je již nezpochybnitelně jednou pro vždy dokázán. Na podporu svých argumentů mohu navíc nabídnout i onen výše jmenovaný přesný zákres hornoblatenských dendrologů:

Samotný památný dub se již na tomto místě nenachází. Ve snaze o co nejexaktnější přístup k problematice bylo totiž nezbytné zjistit naprosto přesně stáří stromu. Však s přihlédnutím k agresivitě zdejších domorodců bylo prováděno počítání letokruhů na čerstvém pařezu za bezměsíčné noci a výsledek je touto skutečností bohužel ovlivněn. Nicméně, asi tak 200 let mu mohlo zhruba být.

Smutné na celém případu je pouze obligátní přehlížení faktů oficiálními vědeckými kruhy, které svým zatvrzelým zpátečnictvím a svou ignorancí brání cyklistickým ideám J. M. Artamonova vstoupit v obecnou známost. Nezbývá než doufat, že usilovnou prací, neustálým naléháním a předkládáním dalších a dalších nezvratných důkazů dosáhneme toho, že se budou moci naši potomci v učebnicích dočíst pravdu o odkazu, který nám zde tento cyklistický novátor a technický genius zanechal z dob svého pobytu.

Pall