dovolte, abych volně navázal na „Zprávu o nálezu“, se kterou jsme byli seznámeni naším kolegou DrAm Pallem na půdě vědeckého pracoviště Start. Tento posun v naší dosavadní výzkumné činnosti mě aktivizoval a vyburcoval ve mně touhu po vědecké práci na solidních a pragmatických základech. Proto jsem učinil nezbytný krok, tedy shrnutí důkazů, které o pobytu Jefima Michejeviče Artamonova v oblasti Krušnohoří máme na základě dosavadního diletantského bádání.

Stopy jsou v podstatě dvě:

1. neprůkazné zmínky z pozůstalosti Antona Guntra
2. chlup, který objevitel objevil a v zápětí ztratil a determinoval tím svoji schopnost vědecky dokázat, že ten kdosi nebo to cosi, které kdysi zadrhlo chlupem v kůře stromu, který dnes již rovněž neexistuje, byl právě J.M.A.

A to je málo, přátelé, opravdu málo. Tato fakta mě vedla k hledání cest, jak se dosíci důkazů pádnějších a přesvědčivějších. Z historického hlediska není období 200 let dobou nikterak závratnou a neprůhlednou, a proto se domnívám, že tak výrazná postava, jakou J.M.A. bezesporu byl, zanechala určité stopy v mýtech a pověstech původních obyvatel, tedy rázovitých a sukovitých horalů, kteří nepodlehli odsunu do Německa po roce 1945 a neupili se k smrti po roce 1948.

Zahájil jsem tedy na vlastní pěst výzkumnou práci v útulných horských restauračních zařízeních za účelem získání potřebných informací od místních starousedlíků. Myslel jsem, že nastoupená cesta není slepou uličkou vědy, a že vytrvale a systematicky prováděný výzkum v příjemně vytopených místnostech za konzumace lehce alkoholem zředěných teplých nealkoholických nápojů, které způsobují mnohomluvnost jinak nemluvného obyvatelstva, přinese své ovoce.

Jednou z největších překážek, které kříží vytýčené koleje mé vědecké práce, je fakt, že téměř všichni rázovití a sukovití horalé vydrží konzumovat ony oblíbené nápoje bez újmy na zdraví a vědomí podstatně déle nežli já a tím je kýžená mnohomluvnost vyvolávána na nesprávné straně barikády. Pokud se pamatuji, sdělil jsem již mnoha horalům věci, o kterých jsem do té doby měl jen velmi mlhavé povědomí, avšak informace, které jsem od nich takto rafinovaně získal, stojí v podstatě za starou bačkoru.

Uvedu alespoň dva příklady, které každého utvrdí v přesvědčení, že nejsem zrovna nejvhodnější osobou pro tento typ vědecké práce:

V restauraci Modrá Hvězda v obci Horní Blatná jsem byl jedním obzvláště sukovitým horalem ujištěn, že v pozůstalosti jeho 3x-praděda (odpovídá období 1801 – 1822) se nalézá krátký zápis o „podivném cizinci“, mluvícím plynně cizím jazykem a pohybujícím se vlastní silou na „absonderliche raderige werk“, rychlostí několikanásobně převyšující obvyklou rychlost (čí nebo čeho nebylo specifikováno). To je informace! Dokonce mi ulpělo v paměti, že je k disposici i předkova črta tohoto stroje. Zajásal jsem. Po dokončení absorpce vstřebaného alkoholu mým organismem (vystřízlivění) jsem okamžitě navštívil zmíněné restaurační zařízení, abych domorodce donutil ukázat důkazní materiály. To zděšení! Zjistil jsem, že nebývale sukovitý starousedlík, se kterým jsem strávil plodný večer, ve skutečnosti není žádným starousedlíkem, nýbrž umě vyřezaným stojanovým věšákem na kabáty, ležérně postávajícím v koutě u okna! Proto tuto informaci rozhodně nemohu zařadit ani mezi vědecké indicie, natož pak nesporné důkazy.

Další povzbudivá informace o existenci jakéhosi torza „Beine treten Fuhrwerku“ na jakési půdě jakéhosi stavení v jakési horské vsi pocházela z notoricky známé horské hospůdky, kde se schází vesměs prastaří a mechem obrostlí horalé. Turista či chatař je v této lokalitě vzácným úkazem. Pod vlivem podávané výčepní lihoviny se mi nepodařilo jméno hospody ani vsi udržet v paměti a patrně je odnesla kočka, uhánějící druhého dne z mého bydliště. To jsou pro vědce opravdu velmi těžká zklamání.

Cíl mého pátrání se v horách stal mezi starousedlíky nesmírně populární. Někteří v touze po bohatství, jiní jen tak ze špásu, nabízeli mi všelijaké zaručeně originální pozůstatky po slavném eastmanovi, který se pohořím v minulosti přehnal. Byly to však samé podstrčené krámy. Ze zaručeně autentické Artamonovovy holínky se vyklubala obyčejná hospodářská obuv zvaná „hnojačka“, ještě ke všemu nedávno používaná. Byla zdevastována zvenku i zevnitř.

Pomalu jsem na základě svých kupících se neúspěchů počal propadat skepsi ve zdárné dokončení výzkumu, když jsem si uvědomil jeden neotřesitelný fakt. Nikdo z dotázaných (věšák vyjímaje) totiž ani na okamžik nezpochybnil přítomnost jakéhosi cizojazyčně hovořícího podivína v jejich kraji zhruba před 200 lety. Toto považuji za dostatečný důkaz a odrazový můstek k dalšímu bádání. Jde pouze o to zvolit adekvátní výzkumnou metodu a výsledky se, přátelé, zaručeně dostaví.

P.S.: jako alternativní metodu jsem zkoušel volit metodu letmých dotazů a letmých odpovědí, zakládající se na principu krátce formulované otázky směrem k potencionálnímu pamětníku při průjezdu obcí na kole. Tato metoda slaví dílčí úspěchy při projíždění směrem do kopce, kdy vzniká relativně velký prostor k vyslovení dotazu a zachycení bezprostřední odpovědi. Při projíždění směrem opačným však absolutně selhává. Ani tento postup nemohu doporučit jako jednoznačně přínosný a hodný následování.

Je mi líto, že nemohu v této zprávě podat jakýkoliv hmatatelný důkaz o přítomnosti velkého JMA v našem regionu, přesto si myslím, že tato zpráva svůj význam má. Na závěr přikládám optimistickou báseň:

V nekonečném dusnu nocí bezesných
se slova a věty hlavou honí,
neuslyšíš zaznít pláč, ni smích,
jen mračné nebe tiše slzy roní.
Až dopláče a milosrdné svítání
vyhladí kraje temné vrásky,
jsou ze slov věty poznání
(snad odpovědi na otázky).
Jak poznat čas, je-li dávno pryč
zatím ne přesně umíme,
však našli jsme dveře a k nim klíč
a jsme ti v patách Jefime.

Sany