Dolomity 2003

2. den. 3. 8. 2003

…to se pak těžko polyká…

Ráno vstáváme za vytrvalého zvonění kravských zvonců. Docela netypický budíček pro lidi z města a z trochu větších vesnic, jako je třeba Ostrov nebo Velichov. Budík v hlavě ale velí spát aspoň do půl deváté, aby zbytky alkoholu z večera neškodně vyprchaly do okolního prostoru a trochu ho znečistily. Těch pár molekul ovšem stejně nepřebije lívance, které za sebou nechá stádo stříbrosrstých krav v místech, kam jsme mohli odkládat nestravitelné zbytky po včerejší večeři. Snídaně byla různorodá. Nacpal jsem se zbytky číny od večeře, Mety se tuším překvapivě rozhodl pro syrečky. V 11.00 vyrážíme směr Maddona. Po krátké návštěvě perličkové koupele, kdy předvídaví členové nechali chladit ukrytá piva (Pery svůj Bráník), jsme se vrátili na silnici a v Passu jsme odbočili doprava nahoru na Campo Carlo Magno. Po posledním osvěžení u kravského žlabu, kde jsme bez obav ze střevních problémů doplnili vodu, nastalo neskutečné stoupání. Slovo “serpentina” možná pochází z latiny, ale místní stavitelé cest se protentokrát rozhodli tento dobrý styl zcela vynechat a cestu vést nejprudšími úseky kolmo na vrstevnice. V sypkém terénu se stoupání změnilo na individuální souboje se sklonem, povrchem a vlastní neschopností hrábnout si programově na dno svých sil. O to víc nepotěšilo, když nás při jednom z odpočinků v 3,5 kilometrovém stoupání předběhl nějaký hodně vyšvihaný pár a bez většího úsilí nám zmizel z dohledu. Než jsme se vyhrabali nahoru, už se vraceli. Aby toho nebylo dost, Marťasovi v polovině stoupání přešel ořech na režim “furtošlap”, takže pro následný sjezd poněkud nevhodný mód. Přes tento handicap se s námi vyhrabal až na vrchol, kde se opět pokoušel promáznout a rozchodit neposlušný komponent. Marně. Na Pradalagu (2100 m. n. m.) jsme se řádně vyhrošili, proběhlo hromadné focení, pochlastávání piva, pokuřování a hrošení na břehu horského jezírka, spíš louže s nazelenalou vodou. Míša si potykala s neuvěřitelně smradlavým oslem a marně jsme se pokoušeli přiblížit k houfu koziček, pravděpodobně nějakých liliputánek, protože jejich velikost odpovídala spíše střednímu knírači, jenom to neštěkalo, ale mečelo sborem. Po regeneraci Příba roznýtoval řetěz a s těžkým srdcem odfrčel do tábořiště, aby se pokusil o nemožné, případně navštívil specializovaný ořechový obchod. My vyrazili po červené č. 201. Nejdřív jsme jenom nesli, protože terén neumožňoval smysluplný pohyb po dvou kolech. Těch 300 metrů na horizont ale bylo vyváženo orgastickým kilometrovým trialem v klikaté „pěšině“ vyšlapané až do hlouby metru, protkané bílými balvany. Těch několik pádů stálo za to. Museli jsme předvádět pěkné divadlo, nicméně docela se dařilo nebýt úplně směšní a posun v technice o těch pár let byl přece jen vidět. Postupným překonáváním skutečně trialových úseků, v nejednom případě natočených na video, jsme se prokousali až k závěrečným schodům na Lago Delle Malghette. Tam jsme se znova poctivě hrošili, cpali se hrozinkama a psychicky se připravovali na nejtvrdší část sjezdu. Sklon prvních schodů z kulatin mě donutil k ponižujícímu stlačení, Cigi s Metym to sjeli, ale bylo to docela na krev. Moje váha by nepochybně provedla s trakcí své a o pevnosti kolmého zábradlí metr od schodů jsem si nedělal iluze. Pak už to šlo a překrásnými technickými serpentinami plnými kamenných schodů a stoosmdesátistupňových zatáček jsme spadli dolů, abychom na prvním plácku nevěřícně zírali na tu skálu, kterou jsme sjeli. Cigimu se povedlo dokonalé připomenutí předloňského pobytu a píchl na stejném místě podruhé, což ho přimělo k hlubokým úvahám o nespravedlnosti života a bajkování. Nikomu nevadilo opětovné hrošení na měkkém trávníku. Tam jsme dorazili salám s chlebem, tatranky a podobnou havěť a vyrazili směrem ke koupelně (Terrente Meladrio). S posledními paprsky slunce jsme se nořili do perličkové koupele teploty kapalného dusíku, chlemtali krásně vychlazená piva, Pery bráník, vystrkovali holé zadky na kolemjdoucí turisty a já s Míšou frajeřili s ručníkem, původně slisovaným do velikosti menšího mýdla. S ručníky vlajícími na řídítkách jsme se přesunuli k autu, kde Pery našel magnet, který ani nehledal a z nadšení nad nečekaným úspěchem se pokusil opravit i pozvolna měknoucí vidli. Po půlhodinové snaze se mu ji podařilo úplně vyfouknout a vůbec nebyl veselej, protože pumpa byla vzdušnou čarou dál než coby kamenem a ráno bylo nejisté…

Ujeli jsme celkem slabých 21,8 km průměrnou rychlostí 10,3 km/h.

Zápisky z pod baterky…

Pery usedá na židli a neustále jemně bzdí. Míša: „Pery, pozor, ta židle má jen dvě péra“ Pery: „Hm… A vrzla třikrát…“

Celý večer je naše komunikace doslova a do písmene o hovně, témata jsou značně fekální. Je zajímavé, jak se dospělí lidé dokážou bavit na toto téma s veškerou vážností celou dobu. Když Míša odcházela na záchod, zahlásila, že jde dělat ty věci a tak… A to se s ní potom táhlo pořád. Do tématu chcaní a sraní docela dobře zapadlo Metyho konzumace syrečků. Podával si je do úst nožem, aby neměl smradlavý prsty a my mu to svou všeobjímající plynnatostí nedokázali znechutit. „Nechci mít smradlavý prsty… vo co se asi snažim, blbečci…“ Spíme pod širákem, Pery ve vzdálených kopřivách chrápáním střásá šišky z okolních smrků a já koukám na hvězdy a skrz alkoholickou mlhu objevuji a rovnou i pojmenovávám souhvězdí, které se na věky věkův zove „Bajker jedoucí s kopce, viděn však zepředu a skrz smrkové větve, takže to možná není bajker“.

Ráno měl Mety pantofli pod hlavou ohryzanou od veverky. Uši mu zůstaly celé…

Článek pokračuje na další straně.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript. Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.