Doba čtení: 66 minut
Buď pozdraven, p. t. čtenáři. To, co se právě chystáš číst, je popis výletu do Itálie s partou magorů. Magorů, pro které MTB do jisté míry představuje životní styl, magorů, kteří si život bez širokých gum snad ani nedokážou představit…
Ale musím Tě varovat. Jsme takoví, jací jsme a v Dolomitech jsme se samozřejmě chovali podle své, civilizací potlačené přirozenosti. Pokud Ti vadí sprostá slova, detailní popisy krkání, bzdění (nadále budu používat jadrnou mluvu předků, takže zviřecího ržání, usírání a prdění) a popisy jednotlivých etap, kde se zhusta vyskytuje slovo, mající v kořenu „mrdat“ (aniž by mělo cokoliv společného se sexem – občas), pak si raději kup nějaký hodnotný časopis, třeba Ženu a život, Bettynku nebo Cosmopolitan. A tyto zápisky se ani nepokoušej číst…
Začnu představením jednotlivých členů výletu. „Expedice“ už to nebyla, jeli jsme do vyzkoušených míst s pevnou představou, co si kde užijeme, kde budeme chcípat, kde řičet nadšením, kde asi dojde k defektu a bylo nám jasné, že tyhle kopce prostě nevomrdáme, ale vyžerem si všechno až do dna…
Takže:
Cigi… Technicky nadaný bajker, v Dolomitech za jejich bohatou historii chyběl jen jednou, a to jen díky úrazu. Jezdí nahoru, dolů, všechno jedno, pomalu ho přestal bavit fourcross a znova se vrhnul ke kořenům a na kameny, dlouhé vyjíždky XC… A na vytrvalosti to je znát. Majitel spolehlivého vozu s velkou kapacitou pro kola, jídlo, 5 smradlavých bajkerů a jedné vyvoněné bajkerky (to je povinnost přece…), mnoho kartáčů piv a dva kartáče Bráníků… Bajk: Fůl Norco Fluid. V klidu 8, v akci určitě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih…
Příba… Taktéž chyběl jen jednou, jeho absence byla způsobena rodičovskými povinnostmi, technik, mechanik s nápady na nouzové řešení crashe materiálu, bajker s potlačeným pudem sebezáchovy, obdivuhodný defektér, nečekaně dobrý pedagog, objevovatel slepých cest a z toho plynoucí navigátor a horský vůdce, poslední dobou nějak moc našlapaný robot, vychutnávač dobrého piva, ale na rozdíl od ostatních v malém množství. To nahrazuje čůčem a rumem. Bajk: Fůl Cube v neopakovatelném vlastním designu. V klidu 8, v akci určitě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih…
Mety… V Dolomitech podruhé, sebevražedné sklony mu už několikrát rozmluvil jeho bajk pomocí zdvihů, natěšenec na sjezdy, které si občas zpomalí nějakým zmijáčkem, pokud možno v rychlém sledu za sebou, aktivní milovník české kuchyně, kterou zvládá v polních podmínkách i dobře připravovat, a konzument piva v objemu větším než malém… Bajk: Fůl RB Bandit. V klidu 8, v akci určitě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih…
Pery… Nejstarší účastník podle občanky, jinak ale stejnej hovado jako ostatní, jeho nekompromisní práce s mimikou mu kupodivu nepřinesla žádnou novou přezdívku, autor mnoha hlášek, které nás srážely do kolen, na kole začal v pozdějším věku, což ho neomezuje při výjezdech, ale při sjezdech, kde se trochu bojí. Ale po návratu do Čech mu jsou naše sjezdy jako moře po kotníky… Bajk: Hardtail Rock Machine. V klidu 8, v akci určitě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih…
Meesha… Tady musím být v hodnocení opatrnější, abych nebyl nařčen z jednostranného pohledu a tak… Je to moje holka, se sklony k DH a FR, nenávidí asfaltové výjezdy, návidí NS lávky a jízdu bez držení, občasný výletník přes řídítka, ale zná svoje meze. Konzumentka Citruse, takže ostatním až tak moc neupíjí, nebojí se občas v mužské společnosti chovat chlapsky (vysvětlení si ponechám na později), v Dolomitech podruhé, a to i přesto, že už věděla, do čeho jde… Bajk: Fůl Trek VRX. V klidu nemá, v akci taky ne a netlemte se, volové! V ledové koupeli se prokrvují dvorce a tak, jako každé…
Crewmpee… Tak to jsem já. V Dolomitech potřetí, loni po dvouleté přestávce, poprvé jako kronikář. Sám sebe hodnotit nemůžu, čtenář si musí obrázek udělat sám z těch šplechtů, co bude číst. Snad jen, že pivo chlastám ze zúčastněných asi nejvíc, 48 ks 0,5l Pilsner mi na 6. dnů nestačilo… A že jsem strašnej nervák, když se ne všechno daří tak, jak jsem si vysnil… Například funkce některých komponentů na mém kole, namátkou – řazení, těžký kola, brzdy… Asi bude lepší říct, že rám a vidlice jsou pro moji maličkost akurátní, bude to kratší sdělení… Bajk: Fůl Kona Stinky. V klidu 8, v akci samozřejmě 20 cm, v ledové koupeli negativní zdvih… Jako každej… A kdo si myslí, že ne, nebyl v Dolomitech v potoce pramenícím v ledovci. Tam je totiž tááááákhle studená voda…
Takže začínáme.
1.den – 2. 8. 2003
Jak je to ještě daleko… Na západ…
Navázali jsme na hezkou tradici, která vznikla teprve loni. Ta spočívá v tom, že se odjíždí z velichovského dvorku a za to ostatním připravím večeři. Zpoždění se dalo očekávat, Cigi s Příbou dorazili okolo půlnoci, takže kuřecí stejky už měli skoro přesušený. Po nacpání teřichů (nekteré slabší kusy už mezitím stihli usnout, žejo, Míšo a Pery?) se rozjela oblíbená hra na olejovky a menší plechovku. Nakonec se nám to do Cigiho transita vešlo snad ještě líp než loni. Opravdu tomu nerozumím, nebo jsme možná jen o trochu lepší ve skládání třírozměrných puzzle. Šest kol, šestero bagáží, žrádlo pro regiment, chlastu pro dva regimenty. Doplňování tekutin probíhalo už před jízdou, teda kromě řidiče, óóó jak je poctivý, to mu chválím… Mírně ožralí a ospalí jsme vyrazili na cestu do bajkerského ráje, a to až v jednu hodinu v noci. při hudbě Divokýho Billa, který nám připomínal loňské dolomitické řádění, jsme se čím dál víc těšili. Aspoň někteří, myslím, že Pery se možná trochu bál, nevědouc, do čeho že se to nechal nalejt… Cesta probíhala bez větších koplikací, na hranicích nechtěli kromě pasů vidět nic, naštěstí, protože otevření zadních dveří pro nepřipraveného člověka, natožpak celníka, mohlo způsobit menší kulturní šok… Vlastně bez komplikací, trochu kecám. Já se totiž úspěšně pokoušel spát, a tak si z té zácpy moc nepamatuju. Vím jen, že před odbočkou na Salzburg jsem po rozlepení víček viděl nekonečnou šňůru pomalu se pohybujících svítících teček. A my byli součástí té šnůry, a to prakticky 1,5 hodiny. Prostě zácpa jako kráva a Zaječice nikde. V 10.30 jsme nicméně byli na místě, na našem starém dobrém plácku pod Madonnou di Campiglio. Cigi se rozumně pokouší usnout, my ostatní vybalujeme, trochu rozlámaní z celonoční jízdy. Rozlámání postihlo i Peryho cigaretu (kdoví, kde ji měl schovanou), ale statečně tahal potřebnou dávku nikotinu a dehtu a trousil hlášky jednu za druhou. Vzhledem k jeho proslavené ukecanosti nás to zaskočilo, takže jsme co chvíli kuckali buď salám, nebo syrečky, podle toho, co zrovna kdo konzumoval. Podotýkám, že já syrečky ne – e… Mety prostě nedokázal odolat velkému balení v Makru a tak mu ta divná věc barvy a vůně řídkého dětského e – e vydržela prakticky do konce týdne. Často nabízel, ale hlad byl málokdy tak silný, aby přebil odér. Naše chlapská zábava zřejmě na Cigiho nepůsobila jako ukolébavka, takže se po hodině převalování vyvalil z auta, přidal se k hodokvasu a chlastání prvních piv na italské půdě. Už nasyceni jsme složili kola, což se neobešlo bez mírných naschválů (například Cigi netušil, že na jeho nevelkém Norcu podle délky sedlovky mohl jezdit i bajker vysoký 2,5 metru a ještě pozadu) a postupného zjišťování prvních drobných závad. „Sakra…“ „Co se děje, Pery?“ „Ále, nemám magnet na tachťák.“ „Co, tys ho ztratil?“ “ Ne, já ho nenašel…“ Vyrazili jsme na nultou etapu. Tradice se nesmí porušit, takže z výletního tempa se stala docela slušná chrtařina, samozřejmě provázená aklimatizací kol na místní podmínky. Konkrétně já a můj Stinky jsme se s terénem sžili dokonale. Sjeli jsme do Madonny, projeli parkem a měli namířeno po červené, jejíž číslo jsem nějak nedohledal, ke Cascate di Mezzo (1392 m. n. m.). V cestě stál ovšem kamenitý sjezd. Snad kombinace nadrženosti na bajkovačku, násobená nadmořskou výškou způsobila, že mi DH pneu s DH (půl kila vážícími) dušemi byla k prdu a hned jsem prorazil. Pery, který uzavíral řadu, se mnou počkal a dokázal, že ho jen tak něco nerozhodí. Aklimatizaci stihnul jako první a zatímco já neúspěšně lepil, on odešel do křoví a vytlačil během pěti minut prvního kákoše. Dolepil jsem, sjel ke kolegům tlustým gumám a měl to zase prázdný (prej jsem měl nějakou výraznou hlášku, určitě něco o sraní a očích). Vyslechl jsem si řadu štiplavých poznámek o mojí neschopnosti, ovšem nenechal se rozhodit, tentokrát už správně zalepil, nasedli jsme na bajky v bajk a mazali se kochat přírodou, vodopádem a hlavně chladit piváky v perličkové koupeli pod restaurací. Než jsme se tam dostali, už se objevovaly první příznaky dehydratace, protože pěšinka si prostě říkala o svižné, technické projetí. To mi poněkud komplikovala moje schopnost vytočit se špatnou funkcí některého stěžejního komponentu, v tomto případě přehazky. Ostatní naštěstí projevili neuvěřitelnou toleranci k mým citovým výlevům, z nichž nejmírnější byl něco o zasranejch džaponcích, co to šiděj kde se dá a kvůli pár debilním gramům komponenty už nic nevydrží, to za mejch mladejch let nebejvalo! Pak jsem kolo vytáhl z meze pod cestou, kam při mém afektovaném vystoupení putovalo víceméně letem a konečně jsme byli na místě, i když mi řetěz poskakoval po pastorcích nahoru dolů bez nějakého impulsu z řídítek. Znovu musím zdůraznit – a stejně to budu opakovat mockrát – jak moc je mi příjemné chování Italů k cyklistům. Pěší nám s úsměvem uhýbali, samé pozdravy, úsměvy, které bylo radost opětovat, žádná křeč, halasné podporování při pokusu o výjezdy nesmyslých sklonů v nesmyslném terénu, potlesk při překonání technické pasáže směrem dolů. To mi doma chybí. Ale zase na druhou stranu – musejí makat i v sobotu, takže bych tam stejně žít nemohl. Ale to zase odbočuju. Přímo u vodopádu, v originále Cascatte di Mezzo, jsme se začali nezřízeně kochat, brodili se ledovou vodou, popíjeli ledový piva, Pery popíjel ledový Bráník, no prostě pohoda. Pak někdo navrhl výlet výš a ještě výš, na první skalní lavici vodopádu. Výhled fascinující, mech zelený, slunící se Italky nepřekvapené v nedbalkách… Nebo překvapené v dbalkách? Myslím, že foto je dostatečně vypovídající. Šaškovali jsme vcelku dlouho a dostatečně vykochaní jeli po stejné červené zpět. První FR úsek byl prostě absolutní bomba, znova ochotní pěšáci uhýbající do křoví, kořeny, kameny, přírodní skoky, bajkovej orgáč. Ale pak… V tom horku už nebylo příliš příjemné, když se ten původní kamenitý sjezd náhle proměnil v hnusnej kamenitej výjezd. V souboji s terénem Pery kdesi vytratil z přehozky čep. U toho já nebyl, výjimečně jsem byl vepředu a o problému netušil, tudíž se ani neúčastnil hledání. A abych řekl pravdu, nevím, jak proběhla oprava. Pak se na parkáč před koncem červené postupně dotrousili ostatní a postupně mizeli směr Madonna. Příba si neodpustil pokus o přeskok zábradlí, tvořeném masivními kmeny. Ty byly zrádné, protože nijak vysoce nevypadaly, ale… No, nedoskočil, předvedl klasického tygra, kopyta vejš než hlavu, nádhera. Druhý pokus už byl lepší, děti obdivovaly a pak hurá k autu a na gáblík. Ostatní už byli pryč, já s Míšou jsme se odpojili od Příby u parku v centru a po mírném kličkování jednosměrkama vystoupali s jazykama na vestě tu nesmyslnou asfaltku, už bez vody a dehydrováni prožili první alpskou krizi, přehoupli se přes horizont a hurá k autu, jídlu, chlastu, cigárům… Vaření probíhalo v duchu rychlé spotřeby chlazených věcí, jako například kuřecí na čínu a podobné pohody. Termotaška, to je vynález! Ten první den ještě nepáchla a i ty mouchy měly zatím bejvák někde jinde než u tajících potravin… Vaření a chlastání svými výkony zpestřovali italští důchodci, kteří každý večer přijížděli na náš dvorek hrát pétanque a se šerem mizeli i s dřevěným prasátkem…
Kempujeme ve výšce 1462 m. n. m. …a abych řekl pravdu, vím, že jsme určitě stavěli stany, chlastali jak zjednaný, ale protože jsem si první den ještě moc nepsal do bonzbloku zásadní hlášky, tak si z večera nepamatuju nic výrazného. Prostě jsme se určitě ožrali a hlavně se posmívali Perymu za jeho stan, protože spát sólo v bejváku, který má tři provlíkací pruty a strašně blbě se staví, to se v nekompromisní partě bajkerů neodpouští. Hlavně když tu anabázi absolvoval večer co večer, hehe. Ale jo, po konzultaci s Metym si vzpomínám, že my dva a buď Cigi nebo Příba jsme vydrželi docela dlouho do noci, byli alkoholicky chytří a já fascinovaně poslouchal Peryho CHRÁPÁNÍ, protože to nemělo obdoby. Pak jsem pochopil, proč měl snahu stavět si stan tak daleko od nás. Zdůrazňuji ZBYTEČNOU snahu, protože decibely linoucí se z půl kilometru vzdáleného plácku lze přirovnat snad k nahrávce cirkulárky, zpomalené 8x a utlumené pouze tenkou vrstvou (snad) nepromokavé stanoviny, a to se nese tichou nocí bez problémů. Naštěstí jsme vždycky byli hrozně utahaní, takže s upadáním do kómatu vedle letištní plochy s rolujícími stíhačkami nebyl zas takový problém…
Ujeto 25,6 km, na kolech 1,55,45 a průměr průměru 13,2 km/h. Což mi připadá na nultou etápku docela dost.
2. den. 3. 8. 2003
…to se pak těžko polyká…
Ráno vstáváme za vytrvalého zvonění kravských zvonců. Docela netypický budíček pro lidi z města a z trochu větších vesnic, jako je třeba Ostrov nebo Velichov. Budík v hlavě ale velí spát aspoň do půl deváté, aby zbytky alkoholu z večera neškodně vyprchaly do okolního prostoru a trochu ho znečistily. Těch pár molekul ovšem stejně nepřebije lívance, které za sebou nechá stádo stříbrosrstých krav v místech, kam jsme mohli odkládat nestravitelné zbytky po včerejší večeři. Snídaně byla různorodá. Nacpal jsem se zbytky číny od večeře, Mety se tuším překvapivě rozhodl pro syrečky. V 11.00 vyrážíme směr Maddona. Po krátké návštěvě perličkové koupele, kdy předvídaví členové nechali chladit ukrytá piva (Pery svůj Bráník), jsme se vrátili na silnici a v Passu jsme odbočili doprava nahoru na Campo Carlo Magno. Po posledním osvěžení u kravského žlabu, kde jsme bez obav ze střevních problémů doplnili vodu, nastalo neskutečné stoupání. Slovo „serpentina“ možná pochází z latiny, ale místní stavitelé cest se protentokrát rozhodli tento dobrý styl zcela vynechat a cestu vést nejprudšími úseky kolmo na vrstevnice. V sypkém terénu se stoupání změnilo na individuální souboje se sklonem, povrchem a vlastní neschopností hrábnout si programově na dno svých sil. O to víc nepotěšilo, když nás při jednom z odpočinků v 3,5 kilometrovém stoupání předběhl nějaký hodně vyšvihaný pár a bez většího úsilí nám zmizel z dohledu. Než jsme se vyhrabali nahoru, už se vraceli. Aby toho nebylo dost, Marťasovi v polovině stoupání přešel ořech na režim „furtošlap“, takže pro následný sjezd poněkud nevhodný mód. Přes tento handicap se s námi vyhrabal až na vrchol, kde se opět pokoušel promáznout a rozchodit neposlušný komponent. Marně. Na Pradalagu (2100 m. n. m.) jsme se řádně vyhrošili, proběhlo hromadné focení, pochlastávání piva, pokuřování a hrošení na břehu horského jezírka, spíš louže s nazelenalou vodou. Míša si potykala s neuvěřitelně smradlavým oslem a marně jsme se pokoušeli přiblížit k houfu koziček, pravděpodobně nějakých liliputánek, protože jejich velikost odpovídala spíše střednímu knírači, jenom to neštěkalo, ale mečelo sborem. Po regeneraci Příba roznýtoval řetěz a s těžkým srdcem odfrčel do tábořiště, aby se pokusil o nemožné, případně navštívil specializovaný ořechový obchod. My vyrazili po červené č. 201. Nejdřív jsme jenom nesli, protože terén neumožňoval smysluplný pohyb po dvou kolech. Těch 300 metrů na horizont ale bylo vyváženo orgastickým kilometrovým trialem v klikaté „pěšině“ vyšlapané až do hlouby metru, protkané bílými balvany. Těch několik pádů stálo za to. Museli jsme předvádět pěkné divadlo, nicméně docela se dařilo nebýt úplně směšní a posun v technice o těch pár let byl přece jen vidět. Postupným překonáváním skutečně trialových úseků, v nejednom případě natočených na video, jsme se prokousali až k závěrečným schodům na Lago Delle Malghette. Tam jsme se znova poctivě hrošili, cpali se hrozinkama a psychicky se připravovali na nejtvrdší část sjezdu. Sklon prvních schodů z kulatin mě donutil k ponižujícímu stlačení, Cigi s Metym to sjeli, ale bylo to docela na krev. Moje váha by nepochybně provedla s trakcí své a o pevnosti kolmého zábradlí metr od schodů jsem si nedělal iluze. Pak už to šlo a překrásnými technickými serpentinami plnými kamenných schodů a stoosmdesátistupňových zatáček jsme spadli dolů, abychom na prvním plácku nevěřícně zírali na tu skálu, kterou jsme sjeli. Cigimu se povedlo dokonalé připomenutí předloňského pobytu a píchl na stejném místě podruhé, což ho přimělo k hlubokým úvahám o nespravedlnosti života a bajkování. Nikomu nevadilo opětovné hrošení na měkkém trávníku. Tam jsme dorazili salám s chlebem, tatranky a podobnou havěť a vyrazili směrem ke koupelně (Terrente Meladrio). S posledními paprsky slunce jsme se nořili do perličkové koupele teploty kapalného dusíku, chlemtali krásně vychlazená piva, Pery bráník, vystrkovali holé zadky na kolemjdoucí turisty a já s Míšou frajeřili s ručníkem, původně slisovaným do velikosti menšího mýdla. S ručníky vlajícími na řídítkách jsme se přesunuli k autu, kde Pery našel magnet, který ani nehledal a z nadšení nad nečekaným úspěchem se pokusil opravit i pozvolna měknoucí vidli. Po půlhodinové snaze se mu ji podařilo úplně vyfouknout a vůbec nebyl veselej, protože pumpa byla vzdušnou čarou dál než coby kamenem a ráno bylo nejisté…
Ujeli jsme celkem slabých 21,8 km průměrnou rychlostí 10,3 km/h.
Zápisky z pod baterky…
Pery usedá na židli a neustále jemně bzdí. Míša: „Pery, pozor, ta židle má jen dvě péra“ Pery: „Hm… A vrzla třikrát…“
Celý večer je naše komunikace doslova a do písmene o hovně, témata jsou značně fekální. Je zajímavé, jak se dospělí lidé dokážou bavit na toto téma s veškerou vážností celou dobu. Když Míša odcházela na záchod, zahlásila, že jde dělat ty věci a tak… A to se s ní potom táhlo pořád. Do tématu chcaní a sraní docela dobře zapadlo Metyho konzumace syrečků. Podával si je do úst nožem, aby neměl smradlavý prsty a my mu to svou všeobjímající plynnatostí nedokázali znechutit. „Nechci mít smradlavý prsty… vo co se asi snažim, blbečci…“ Spíme pod širákem, Pery ve vzdálených kopřivách chrápáním střásá šišky z okolních smrků a já koukám na hvězdy a skrz alkoholickou mlhu objevuji a rovnou i pojmenovávám souhvězdí, které se na věky věkův zove „Bajker jedoucí s kopce, viděn však zepředu a skrz smrkové větve, takže to možná není bajker“.
Ráno měl Mety pantofli pod hlavou ohryzanou od veverky. Uši mu zůstaly celé…
3. den. 4. 8. 2003
…že víš jak mi s prázdnym žaludkem…
Budíček je jako vždy okolo půl deváté. Všichni se podivujeme nad neuvěřitelnou drzostí italských hlodavců, které se nezalekly Peryho chrápání a ohryzaly Metyho pantofli, t. č. polštářek. Není divu, že se mu tak dobře spalo, kdyby tuhle bakteriologickou zbraň měl pod hlavou kdokoliv jiný, asi by měl s probuzením problémy… Snídaně probíhala v klasickém duchu „co zásoby dají“. Já měl opět zbytky číny od večeře a musel jsem si kvůli tomu vyslechnout řadu kousavých poznámek. Mety měl klasiku, tentokrát už s paprikou, kterou našel v hlubinách přepravek. Teprve pak měly syrečky ten správný říz. Musím konstatovat, že ráno bylo veskrze pozitivní, protože se za A) Příbovi povedlo rozchodit zaseklý ořech a i když jeho funkce nebyla zdaleka ideální, dalo se na tom odjet několik málo alpských kilometrů. Sice mu to Wédéčko lezlo z opačné strany náby, ale funkci každý správný bajker nadřazuje nad estetiku a vo vo vo tom to je… A za B) Pery nás po ránu opustil na průzkumnou výpravu a v Madonně skutečně objevil specializovaný obchod s pumpičkami zaměřený na dofukování vidlic a tak byl jeho bajk konečně způsobilý smysluplného pohybu po těch blbostech, co jsme chtěli jezdit a dokonce i nepřepadával přes řídítka. Inu, chybějících 8 cm na vidlici udělá své a bajkový časovkářský speciál není pro blbnutí v náročných sjezdech to pravé ořechové. A za celé jedno euro mít opět pojízdný stroj není až tak špatná výměna. Sice byla nafouknutá na 200kilového jezdce, ale protože stejně pomalu ucházela, tak se to za 14 dní srovná. Stačilo sice nezapomenout doma pumpičku, ale kdož jsi bez viny, ať hodí přehazkou. My, co jsme měli kola po včerejší vyjížďce v pořádku, jsme vyrazili v 10.50. S Perym jsme se sešli na parkáči, chvíli sbírali fyzické síly a psychické odhodlání a v 11.20 vyrazili na totálně debilní stoupání po červené č. 301 na Rif. G. Grafeez. Bílá šotolina byla ve slunci docela oslepující a tak jsme ocenili práci východoněmeckých inženýrů, kteří světu věnovali sluneční brýle, plastové lžičky a tak… Po krátkém odpočinku pod lanovkou, kde na nás nevěřícně zírali turisté, vezoucí si svoje tučné prdele v kabinkách, nepochybně klimatizovaných, jsme se dali do souboje s širokou sjezdovkou. Opět mi došlo, že problém s mojí fyzickou výkonností nebude v kole. Vyrazil jsem jako první, abych co nejrychleji zmizel za skalním výběžkem, ale stejně jsme slezl ještě v dohledu spolubojovníků. Jak jsem tohle kurva dokázal před čtyřmi roky vyjet? Asi jsem byl blázen nebo něco takového. O deset kilo lehčí, dehet v plicích, i ty chybějící kilometry… Ostatní si to dávali s velkou vervou, nadávali na offroud, který je málem vytlačil na mez, co byla asi 50 metrů vysoká a rozhodně vyjeli výš než já. Ostuda. Když jsem chtěl něco nafotit, musel jsem si brát opravdu velký náskok, ale zase to byla dobrá výmluva, abych nevypadal jako taková sračka. Příprava na focení byla sice dramaticky krátká, ale s tím jsem si nakonec poradil. Koneckonců, ergonomii jsem studoval a dokázal z ní těžit… Moc bajkerů jsme nepotkávali, jen jednou nás předjel nějaký nadupanec, pravděpodobně Ital. Ale čert se v tom vyznej, místo pozdravu jen něco zachrčel, kopec to byl vydatný. Druhou přestávku nám zpestřilo několik tlustých dětí, které se na sklonu 12° pokoušeli hrát se stříbrným míčem nějakou hru. Nejčastěji to vypadalo jako hra na honěnou za merunou s kopce, kdy největší radost z pohybu musel mít míč. Nepoužíval svoje nohy, to se mu to blbnulo… Tam také Cigi zapomněl rukavice, ale protože nejsme svině, tak jsme mu je vyvezli nahoru a ani ho moc nenapínali, cože jako ztratil. Na Rif. G. Graffez (2261) jsme s Míšou došli k názoru, že nahoře v sedlu už to určitě není tak pěkné jako na zahrádce restaurace a tak jsme ostatním popřáli mnoho štěstí a opalovai se na krásně vyhřátých prknech a lehátkách.Měli jsme pěkné divadlo s vrtulníkem, který v pravidelných intervalech visel asi 100 metrů od nás a nakládal nějaký stavební materiál, který vozil kamsi do prdele za skalní štít. Docela jim to šlo, výměna prázdného trychtýře za plný netrvala víc jak 10 vteřin a tak se pořád něco dělo. Je to hezké, takhle pozorovat kvalifikovanou práci a jen se hrošit a vzpomínat na naše vzdálené zaměstnání. Mezitím se zbytek výpravy vyškrábal na Passo del Groste (2432), aby se tam jednou vyfotili, pokochali a jeli nazpátek. To celé jim zabralo asi hodinu a ani mě nemrzelo, že jsem tam nebyl. Ty skály se v rozmezí lidského života zase tak moc nemění a docela zřetelně jsem si pamatoval, jak vypadaly dřív, a hlavně, jak vypadá závěrečné stoupání. Bylo potřeba uchovat si síly na královskou etapu… Snad jen jednu vrcholovou hlášku z doslechu: „Uděláme si tady fotku?“ „Proč? Dyť tady ani není cedule s nadmořskou vejškou…“ My s Míšou příjemně odpočatí, ostatní s olověnýma nohama jsme vyrazili směrem dolů na trialovou pěšinu č. 334., opět červenou. Sjezd nám zpestřilo sem tam nějaké to píchání (žejo, Marťasi), což v tomto terénu nebyl až takový problém. Problém se spíš projevoval jistou blahovolností při výběru rezervních duší. Propříště snad jen, že vozit jako rezervu píchlou gumu neznamená nijak ohromující časovou úsporu při opravě. Vzniklou prodlevu využil i Mety, který před sjezdem uznal za vhodné vyměnit lanko od zadní brzdy. Jevilo totiž jisté známky opotřebení, asi tak do poloviny průměru. Už jsme prostě všichni tak zkušení jezdci, že někteří z nás, třeba já, ani nevozíme rezervní duši a pak se divíme… Červená vedla kolem jezírka a evidentně pastvinou, protože cesta byla hustě poseta kravskými nikoliv, které jsme trefili všichni kromě Míšy. Dbala na image a tak nebyla od hoven. Krásný výlet za hranice všedního freeridu se líbil všem, kromě kšiltu na Peryho helmě. Na slunci totiž izolepa, kterou měl spojenou prasklinu pořízenou kdysi dávno v Čechách, vypověděla lepivost a tak Pery mžoural na jedno oko. Slunce umí být pěkný prevít… Možná mám posloupnost některých defektů poněkud pomíchanou, ale myslím, že je to vcelku jedno. Hlavní je, že jsme se po poradě, která probíhala v duchu: „Budeme se škrábat do tohohle vymrdanýho kopce?“ „Asi ne, máme věk na to, abychom to nechali mladším, ne?“ jsme se spustili po sjezdovce nejkratší cestou k naší oblíbené perličkové koupeli, kde nás čekaly vychlazená piva a Peryho Bráník, paprsky slunce dopadající průrvou ve skalách na tůňku, ideální na vyhánění vlků, suchá místa porostlá mechem, na kterých se tak krásně konzumuje salám, zapomenutý v batohu od včerejší vyjížďky a podobné radosti, které přináší pobyt v Dolomitech.
Za ten den jsme ujeli celkem 27 kilometrů, maximálka na nevímkoho tachometru byla 63 km/h, průměr rozumných 9,8 km/h a v sedlech ti nejrychlejší strávili 2,45 hodiny… Celkem máme zatím v nohách 75 kilometrů, což je v českých podmínkách třeba vynásobit třemi, takže jsme celkem spokojeni. Například stoupání 5,5 kilometru ve volném kamení a průměrném sklonu cca 12° docela vydá. Pak nemají být Italové takoví cyklisti, když mají kopce, o které se dá opřít…
Několik poznámek pod čarou…
Pery nahoře v Passo del Groste odvážně ufouknul vidlici, takže už mu chodí ne dva, ale celých šest centimetrů a ve sjezdech se začíná překonávat. Sice často sakruje a označuje nás za blbce, debily a několik dalších živočišných druhů, ale musím uznat, že se každým dnem technicky lepší a jde do věcí, na které by se v Čechách vysral a sesedl by. Hodně mu prospívá, že skočil do vody a plavat se učí průběžně. Docela mu to jde a vzhledem k tomu, že tyhle zápisky píšu s velkým časovým odstupem, můžu prozradit, že modrou z Plešivce, kterou nikdy předtím nesjel, dal po návratu napoprvé úplně čistě a ani mu to nepřišlo a že Dolomity byly ten zlom, kdy uznal výhodu celoodpruženého kola a už se vozí na XC fůlu Cube… Marťas se pomalu stává nukleárním hovadem a co dokáže vyjet a hlavně jakým tempem, nad tím zůstává rozum stát. Kolo ho nějak moc baví, že by to byl únik před manželskými povinostmi… Vysvětlím později. Asi byl jen nadrženej na bajka a užívá si ho plnými doušky v tom jedinečném prostředí, kvůli kterému má cenu se trmácet stovky kilometrů mimo domov. Míša si užívá sjezdy naplno… a do kopců trpí, protože nemá kde to natrénovat a mužskou sílou nevládne a naštěstí ani nechce. Metyho jeho Bandit nebrzdí ani s kopce, ani do kopce. Radost z pohybu v Dolomitech překonává jeho vrozenou lenost. Cigi je známý tím, že se nezdá, ale když je motivace, dokáže si do kopců docela hrábnout a ve sjezdech je z nás nejlepší a má techniku tak rok napřed před ostatními. Doufám, že až si tohle přečte, koupí mi za tu chválu aspoň pivo… No, a mě to jde jen z kopce, opačným směrem trpím jako zvíře. Chce to zhubnout. Na kolo to svádět nebudu, lhal bych si do kapsy.
V táboře se při přípravě večeří opět děly věci. Příba se projevil jako skvělý bytový architekt a pro svoje pohodlí neváhal prorazit do karimatky díru nožem a připíchnout ji na strom. Získal tak sezení, které jsme mu všichni záviděli. Míša využila volna, protože jsem vařil já, a začala drezůrovat Gigiho. Připoutala ho na šňůrku od Příbovo karimatky a učila ho poslouchat povely. „Sedni“, „lehni“ a „zůstaň“ mu docela šlo, projevování radosti vrtěním ocáskem už bylo poněkud horší, „prdni si“ a „štěkej“ zvládal bez problémů, nechal se i drbat za uchem, ale aportování kategoricky odmítl. Prej není debil, kterej bude běhat za klackem. Musel by to bejt aspoň párek. Všichni si děláme panthenolovou lázeň, protože počasí nám přálo do té míry, že máme klasické cyklistické přechody na rukách a nohách, a slunce ve větších nadmořských výškách nemilosrdně pálí do kůže odstínu „ředitel vápenky“. Večer jako ostatně vždy intoxikujeme zmučené krevní oběhy alkoholem v množství větším než malém a pomalu upadáme do kómatu. Policia Parco Naturale se opět nedostavila, ale těsně před usnutím nás zkontrolovala liška Bystrouška. Nakoukla do Metyho stanu, zhroutila se, chvilku se svíjela v křečích, pak asi opět nabrala čistý vzduch a zmizela kvapem do panenské přírody. Stihl jsem ji sice vyfotit, ale obrázek nevyšel. Opět vysvětlím později, abych zachoval kontinuitu vyprávění a udržel čtenářovu pozornost.
Po dotyku animálna jsme se definitivně vybodli na pochlastávání a zalezli do příjemně vychlazených stanů, abychom celou noc klepali kosu, protože noci jsou zde chladné a teplé spodní prádlo nosí pouze limonádový Joe. Míša se mimochodem za ten večer naučila prdět nahlas. Velmi nahlas…
4. den, 5. 8. 2003
Přesun
Budíček v hlavách a vycházející slunce, které během chvilky udělá z chladné noci teplé ráno (bez ohledu na nadmořskou výšku) nás vyhnalo ze stanů jako vždy v půl deváté ráno. Stádo krav i s pastevcem bylo kdesi v dálavách a jediné, co nám rušilo ranní pohodu, byl čilý provoz na silnici, vzdálené 10 metrů od stanů. Naštěstí v Itálii nepodlehli tomu idiotskému zvyku bývalého Rakouska – Uherska, že by se jako teda mělo pracovat od sedmi ráno a vcelku rozumně svou aktivitu vyvíjejí až po osmé a to ještě pozvolna. Po snídani jsme si opět zahráli společenskou hru „Olejovky a menší plechovka“, teda vlastně „Sbalme věci tak, aby byly uvnitř a nic jsme neztratili“, uklidili po sobě tábořiště, včetně velkého množství vajglů, které jsme poctivě vyzobali, aby po nás nezůstalo nic než nestravitelné zbytky v přilehlém lese. Chováme se ekologicky. Při odjezdu jsme ještě zajeli k perličkové koupeli a vychytrale nabrali zásoby vody na vaření. Po zkušenosti s potokem, který byl předloni a předpředloni veselou zurčící bystřinou a letos smutným, tichým a suchým shlukem obroušených balvanů jsme nehodlali riskovat smrt žízní, hlady a smradem zpocených těl. Okurky z domova už byly také hořké, a hlavně vyschlé, a to o něčem svědčí. Ovšem počasí nás ještě mělo docela překvapit. Při přesunu do Passo del Tonale jsme si uvědomili nechutnou výkonnost italských silničářů, kteří se předevčírem kolem našeho tábořiště přehnali tak dvacetikilometrovou rychlostí (stoupání okolo 10°) a přitom měli v nohách cca 10 kilometrů neskutečný stěny a serpentin a převýšení přes kilometr. A ještě si bez zadýchání sdělovali nějaké silné zážitky. S těma bysme si asi moc nepojezdili, možná prvních 200 metrů, a jen z kopce… Po umístění Transita na parkáč v Passo del Tonale (1884 m. n. m.) jsme prolezli celé městečko, zašli do staré známé trafiky, napsali pohled do kmenové hospody panu Kolouškovi, určený však spíše italským pošťákům, aby neměli trudnou službu (text: „Bon žórno, prego, presto, kartolína, didopiči, aridevérči“ je snad trochu pobavil), navštívili působivý památník padlým první světové války (bojovat v těhle lokalitách muselo bejt strašný… a vůbec bojovat), v infocentru ohodnotili fotografie dojezdu jedné z etap Giro di Italia, kde se v tomhle průsmyku museli závodnící potýkat se sněhovými závějemi a hustou chumelenicí, a po kochačce na střeše památníku se přesunuli na oldýs bat goldýs tábořiště, které bylo naštěstí prázdné a ve stavu, jaký si pamatuju z minulé výpravy. Jen tam byl nějaký smrad, jak asi někdo nedokázal doběhnout za smrčky. Ale možná to byl jen takový pocit… Musím však zmínit ten zvláštní psychický stav, který nás přepadl na střeše památníku. Pokuřujíc a počumujíc na okolní kopce to někdo rozštípl hláškou, kterou to shrnul: „Sedíme na památníku padlým v první světové válce, čumíme okolo a přemejšlíme, jak vomrdat ty kopce okolo…“ Jenže ty kopce jsou tak blbě postavený, že to vomrdat nešlo…
Malá, amatérská architektonická vsuvka. Jak to dokážou? Jak to ti Italové dělají? Při přesunu do nového bajkového revíru jsem se pokoušel vnímat prostředí nejen z pohledu bajkera, ale i z pohledu Čecha, který je zvyklý na podnikatelské baroko. Architektura. Něco naprosto úžasného. Umí to, všiváci. Dokonalá souhra barev, které bych si nikdy netroufl kombinovat (starorůžová, zelená mnoha odstínů, a dokonale ladící), i ta poslední haluzna má svůj styl a ducha… Podloubí, které je funkční… Nikde rychlokvašné domky zbohatlíků s životním prostorem obohaceným předzahrádkou nacpanou dětskými klouzačkami a trpaslíky, nikde nebylo k vidění to naše „hurámámnato“, změť nesmyslných prolamovaných domů na klíč, žádné pětiúhelné verandy… Mají vkus. A asi všichni. Zámková dlažba? Možná. Ale žulová kostková je lepší. Žádné viklající se betonové profily, ani před supermarketem. Květináče za okny i v těch nejužších uličkách, neurážející prostředí. Všechno stylové. Nenásilně ukazují: „My to umíme. My si svoje postředí nezkazíme nějakou blbostí, která tady bude padesát let řvát, že měl někdo peníze a nevěděl, jak je smysluplně utratit“. Jen jednou jsem viděl kamenné lvy u brány. Ale oni tam patřili, naprosto přirozeně, pasovali tam. Proč to někde jde a někde ne??? Je to o národu, o vkusu, o penězích? V čem to je? Proč to nejde i u nás? Proč o tom píšu… Při přesunu do Tonale byl v jedné ze zatáček v brutálním stoupání starý dům, třípatrák, břidlicová střecha… A vedle byla novostavba. Novostavba, jejíž architekt dokonale respektoval vzhled domu vedle. Kombinace světlého dřeva, kamene, skla. A přitom to vedle onoho starého domu vzniklo něco, co se starému domu velmi podobalo, ale přitom to bylo moderní, vkusné, lahodící oku, ve svahu zabudovaný klenot, který korespondoval s okolím, se svahem, ve kterém stál, s toutéž břidlicovou střechou jako soused… Umí to. Asi v sobě mají něco, co zbylo po antice, kompletní vnímání prostředí, které respektují. Možná si tady plácám játra, hrozně amatérsky popisuju zjevnou pravdu, kterou každý zná… Vlastně jim závidím. Jakékoliv satelitní městečko u nás je prostě hrůza proti tomu, jak postaví v Dolomitech i poslední kůlnu. Maluju si to v moc růžových barvách? Nevím, nejsem odborník. Snad mi někdo potvrdí, že se nepletu a že je to tak, jak si myslím…
Náš slovník se po čtyřech dnech mimo prostředí, kde rozumí česky, poněkud zúžil. Nejfrekventovanější slova byly „vojebat“, „vymrdat“ nebo spíš všechny slova měly v kořenu „mrd“… Míša si užila grupáč bez sexu, když se na ni všichni vrhli a udělali tzv. hromadu, přičemž její křehká tělesná schránka byla základem. Už si nedokážu vybavit, kdo byl iniciátorem ani proč k tomu došlo, ale po výkřiku „hromada“ náhle zmizela pod vrstvou zapařených bajkerských těl, aniž stihla vyjádřit nesouhlas. Příprava na seznamovací etápku probíhala v poněkud laxním tempu, protože nad hlavou se nám začaly kupit mraky a nikomu se kdovíjak nechtělo dobrovolně zmoknout. Při přípravě hodnotných pokrmů jsem byl nucen konstatovat, že termotaška už nechladí, ale začíná poněkud zatouchat (a opravdu nevím, co se tam sakra vylilo a následně shnilo, ale mušky to ocenily), a že pro příště by bylo dobré koupit nikoliv čerstvé, ale raději trvanlivé mléko. Ten náběh na jogurt nevypadal nijak vábně a putoval do hrobečku všech zkažených mlék, neboli co nejdál z dočichu. A ještě bych rád zdůraznil, že si Mety půjčil náš hrnec a špatně ho umyl, dobytek jeden! Ovšem budiž mu omluvou, že vody bylo málo a ta, co tekla tak 300 metrů od tábořiště, bohužel předtím proběhla městem a pokud to mám vyjádřit slušně, tak nevoněla. Ale když je hlad, i husa se sní a bajker se vykoupe i v močůvce, jen když nebude smrdět potem. Okolo 15té hodiny vyrážíme, chrochtajíc a frfňajíc, na seznamovací etapu směrem k hluku vody, která evidentně padá z velké výšky. Alveo Presena. Pro ty, kteří onen zázrak přírody znají, to nemá cenu popisovat. Pro ty, kteří neznají, se o to pokusím, ale stejně se mi to nepovede, protože příroda je mocnější jakýchkoliv slov a obávám se, že moje chabá výřečnost na tento úkol nestačí. A ani fotografie nedokáží vystihnout ten strašnej kýč, kterej si na nás pánbůh přichystal. Po velmi výživném stoupání, které pro nás znamenalo docela slušný sportovní výkon zpestřený počítačovou hrou „projeď poslepu tunel“ jsme dorazili k vodopádu, kterého se pořád nešlo nabažit. Skrz volné kameny padal do hloubky asi 500 metrů s adekvátní zvukovou kulisou. Lezli jsme po kamenech před přepadem, záviděli obyvatelům chatičky, stojící víceméně přímo vedle dopadajích tun vody, fotili se… Fotili se… Hééééj!!!! Co je? Foťák, vole!!! Hráb do ledové vody…. Kurva… Jediný fotoaparát výpravy, který nebyl digitální (ten druhej byl digitální), se rozhodl, že má dost nudného, suchého života a z kamene, kam jsem ho položil, zlehka sklouznul. Jen díky Peryho výkřiku jsem zpozorněl a po krátkém váhání mu rukou přerušil pouť do hlubin vodopádu. No. Tak teď už víš, ctěný čtenáři, proč nevyšla fotka lišky, která málem chcípla, když načuchla do Metyho stanu… Byla to událost, která nám poněkud zkazila radost z dovolené. Znáš to… Foťák si novej koupíš, ale zaznamenané zážitky už těžko. Ale přestanu skuhrat… Trochu poruším časovou posloupnost vyprávění a rovnou prozradím, že večer jsem zalezl do stanu, z totálně mrtvého přístroje potmě vytáhl film, kryjíc světlo od ohně vlastním tělem a spacákem a vysoké procento fotek vyšlo, byť byl film namočený. Aparát vyschl pod střechou Transita a vlastně všechno dobře dopadlo. U Gardy už jsme vesele fotili znova a namočený film nakonec po vyvolání ukázal, že jsme se vlastně docela dobře bavili…
Od vodopádu jsme se poněkud skleslí (teda já a Míša, protože to byla víceméně moje chyba a hlavně Míšy foťák) vyškrábali k závěrečnému orgáči seznamovací etápky. Kilometrově? Nic moc. Zážitky? Ty nám nikdo nevezme. Rovná plocha kilometr na dva kilometry porostlá kýčovitě zelenou travou, obklopená kýčovitými půlkilometrovými skalními stěnami z bílého dolomitického vápence, ze kterých tu a tam padaly takové domácí, rodinné vodopády, které se spojovaly v bílý potok, který pleso rozděloval meandrem… Ticho přerušované jen pleskáním dešťových kapek… Voda studená tak, že když do ní člověk vlezl, slezly mu nehty na nohou a chloupky na neoholených nohách slehly teprve při sjezdu do tábora… Ze sytě zelené trávy vykukovaly obroušené bílé balvany velikosti menší chatky… Nezbývá mi než citovat Sunnyho, který předloni na tomto místě prohlásil, že praotec Čech byl nebetyčnej kokot, že ten náš národ nedotáhl až sem… Ledovce tak blízko, že se človíček nemohl zbavit pocitu, že si na ně může sáhnout… Kdyby měl ruku tak půl kilometru dlouhou… Nelidský řev Metyho a Příby, kteří podlehli vábení divočiny a svlečení donaha vlezli pod jeden z vodopádků, aby si odnesli když ne zápal plic, tak alespoň čistou prdel… Hele, to fotky ani jakýkoliv sebekvětnatější popis prostě nedokážou zachytit. Dojeď si tam osobně, vážený čtenáři, a udělej si vlastní dojem. Já, a myslím, že můžu mluvit i za ostatní, to mám pevně vypáleno na harddisku, kterému říkáme mozek a v emočním centru, kterému říkáme srdíčko. A nikdo mi to nedokáže vzít, stejně jako mě chybí slova, kterými bych to dokázal sdělit ostatním… Nádhera. Kýč. Tohle nám Stvořitel neměl dělat. Teď už se na českou kotlinu dívám jinak. Jsem rád tam, kde jsem, ale tohle je fakt sprostý!!!! Kýýýýýýýýč zatracenej!!!!! Chci tam znova… Jdu si dát panáka.
Tak, už je to lepší. Gloglo. Chrrrr. Fuj. Fernet.
Po velmi důkladném vykochání jsme opustili tu sprosťárnu, došli ke kolům, které jsme důvěřivě (a právem důvěřivě) nechali před hranicemi plesa (kromě Cigiho, který si vesele zabajkoval na půdě neorané) a sjeli šílenou rychlostí do tábora. Za zaznamenání stojí průjezd tunelem… V padesátce vletět do tmavé díry dlouhé 200 metrů je opravdu adrenalin. Přeskakování odvodňovacích kanálů ve volném kamení rozhodně nebyla nuda a každý z nás použil všechnu techniku, kterou si za ta léta bajkování vštípil. Když jsem viděl brzdné stopy těch přede mnou, měl jsem pocit, že asi jedu pořád dost opatrně. Za zaznamenání ovšem stojí nevšední výkon Příby, který si zapíchal měrou vrchovatou. Pak měl v táboře něco málo sexistických poznámek, ale přece jen… Bodnout na 500ti metrech 3x (!) a pokaždý zmijáka, to už chce nevšední talent a nebo používat místo duší šprcky. Dlužno dodat, že při posledním defektu si dokonce ustlal do kamení, takže měl komplexní zážitek, který jsme potom dlouho rozebírali a dosyta jsme se vysmáli. Inu, cizí neštěstí potěší. Večer probíhal v duchu rozhodování, jestli vařit nebo nevařit, jestli voda v potoce je dostatečně smradlavá, abychom se v ní koupali (došlo k tomu, bohužel), a Mety, pro ten večer řečený Pašák, uvařil kotel velmi voňavé česnečky na ráno. Tím si usmířil Míšu, které mu přestala vyčítat mastný a flekatý hrnec od rána. Rozpoutali jsme oheň (a nebyli jsme první, jak jsme si všimli podle od suchého dřeva vyluxovaného lesa a čerstvého ohniště) a naprosto překvapivě jsme se ožrali. To je koneckonců už taková tradice. Vždyť nás druhý den čekala královská etapa, že… Hehe… Strašně jsme se ožrali…
Hlášek u ohně padalo docela dost. Za všechny si dovolm citovat Příbu. „Moje ženská má krámy zrovna, když jsem v Alpách…“. Cigi: „No… Tak to si s tim pěkně vymrdal…“ O úrovni zábavy svědčí i Cigiho poněkud zmatená hláška: „Každý správný táborník má u ohně vodu s kýblem“. Nicméně Cigi je tímhle slovosledem vyhlášený, takže to asi nikoho nepřekvapí. Všichni jsme byli velmi chytří a mám takový nejasný dojem, že ten večer mi došlo pivo, fernet, cigarety a rum a nebyl jsem v tom sám. Při chlastání orgasticky prožíváme hudbu JůTů a podobné styly, velmi si notujeme na téma, jak to některým skupinám jde a některé stojí za prd a Pery se velmi těší na to, až bude mít vlastní CD s Divokým Billem.
V noci mě probudilo štěkání. Nebyli to vlci. Ani psi…
5. den, 6. 8. 2003
Ráno bylo poněkud zvláštní. Například naprosto nepochopitelně Příbovo stan pro tři až čtyři osoby v noci přelevitoval co nejdál od Cigiho zvratků. Tím se vysvětlily ty divné noční zvuky, které připomínaly štěkání smečky vlků. Ale to vše jen odpovídá tomu, že jsme se psychicky připravovali na královskou etapu, etapu všech etap, na které vypustíme duši, a někteří možná i píchnou. Cigiho blitíčko až tak moc nevonělo a tak ho raději Pery přikryl svým stanem, když došel k názoru, že přesně na tom prosluněném místě, kam ho položil, nejlépe vyschne. Změnil názor a nebyl veselej, ale my se docela dobře bavili. Prostě se choval extrémně ekologicky a navíc to tak nesmrdělo, takže vlastně zaslouží pochvalu… Nebyl rád. Málem taky přiložil polínko, když to ucítil a pak následně odstraňoval z podlážky. Mety měl k snídani nepěkné překvapení. Všichni jsme věděli, že dneska si hrábnem na dno a on si klidně přes noc zneschopnil přední brzdu, abychom nevyrazili moc brzo. Svázaná kola byla totiž svázaná poněkud něšťastně a jemu vytekla přední kotoučovka, poté, co byla opřená o jakýsi jiný komponent, bohužel ve velmi nesprávné poloze. Byl jsem obviňován, že za to můžu já, protože jsem kola skládal k sobě a zamykal, ale jakoukoliv odpovědnost za tuto prekérku odmítám, to se přece mohlo stát kdykoliv. Fakt ale je, že sjezd, který nás dnes čeká, je bez přední brzdy je docela jistá sebevražda… Po několika pokusech o naplnění hydraulického systému a následné odvzdušnění se v polních (doslova) podmínkách oprava podařila a brzda byla v rámci možností opravena. Sláva…
Vyrážíme v 10.45, s pouhou hodinou zpoždění. Naučnou stezkou mírně stoupáme na vrchol Passo del Tonale, míjíme italské důchodce s italskými vnoučaty, kteří nadšeně podporují naše hlemýždí, postalkoholické tempo. Vcelku bez problémů odoláváme pokušení se pohoupat na bradlech a různých žerdích a žebřících, protože dnes nás čeká cyklistický očistec. Z Passo del Tonale naprosto marnotratně ztrácíme výškové metry na asfaltovém sjezdu. Vím, do čeho jdeme a tak se mi ježí chlupy na zátylku a sjezd si sice užívám, avšak s mírnou obavou vyjádřenou mírným poklesem v koutcích úst. Sjezd byl totální adrenalinová záležitost, náklony do zatáček mohutné, zaléhání v uších nekompromisní. Z Tonale jsme během pár minut spadli na 1200 m. n. m. k odbočce doprava, která je značená houfem koziček a zaparkovanými auty. V jednom z nich sedí postarší Italka, která se velmi baví mojí snahou o sblížení s těmi rohatými, umečenými a nedůvěřivými tvory a usnadňuje mi to houskou a posunky, jako abych je nakrmil, že budou přítulnější. Kozičky se vykašlaly na okusování bodláků, sežraly nabídnutou housku a zmizely. Mrchy nevděčný. Po chvíli vcelku nenáročného stoupání jsme se ujistili, že stoupáme po červené č. 113 a pomalu nastával onen inzerovaný očistec. Stoupání pomalu houstlo a houstlo… Přibližně v polovině stoupání míjíme skupinu asi patnácti Němců, pracovně jsem je nazval Áles Kona. Možná proto se se mnou pokoušeli navázat komunikaci. Nevím, odkud byli, ale všichni sedlali Kony různých ročníků a stejného systému, čili Stinky. Velmi si na tom zakládali, v jedné ze serpentin jsem se pomocí rukou, nohou a primitivní angličtinou (můj problém, oni mluvit uměli) dozvěděl, že jsou takovej volnej tým, kterej jezdí pouze na Konách, protože jsou to nejlepší kola na světě… Chtěl jsem je pozvat na náš maraton, ale na to moje jazykové schopnosti bohužel nestačily. Nicméně postupně míjeli oni mě, protože (a už je mi to trapné připomínat) jsem s fyzičkou zcela mimoň a když jsem dorazil na vrchol, zrovna po odpočinku vyráželi vstříc sjezdu. Ve dvou třetinách vstoupání už bylo zcela jasné, jak na tom kdo je a tak jsme s Míšou uzavírali formaci. Když tu náhle… V jedné ze serpentin výšky pětipatrového paneláku se ozvalo zdola: „Jé, mě praskla sedlovka!“ „Cože, Míšo?“ „Teda sedlo, vlastně…“ „Sedlo????“ „No, taková ta trubka, co to v tom drží…“ „No ty vole… Dá se na to jet?“ „Počkej…. Nedá, kroutí se to…“ „Tak to sem vytlač, mrknem se na to…“. Míša se opřela do stoupání silou lví a únava materiálu udělala své… Praskla ji ližina v sedle a všechno vypadalo velmi zle. Ale nakonec jsme navázali na letitou tradici časopisu „Urob si sám“ a s Příbou vymysleli neuvěřitelnou opravu sedla, která spočívala v (pomocí volně loženého kamene) rozohnutí imbusu č. 3 do úhlu přibližně odpovídajícímu tvaru ližiny, vsunutí imbusu do dutin té proklaté prasklé trubičky a scvaknutí dohromady, korunované omotáním polštářkovou náplastí, aby se to nerozpadlo. Nemocné sedlo bylo tedy promptně vyléčeno a Míša se nemohla vymlouvat na technické problémy a musela zbytek kopce vyšlapat, za což nám velmi upřímně děkovala. Nadmořská výška nám při stoupání rozhodně házela klacky pod nohy a nakonec jsem musel po každých 100 metrech zastavovat, nalokat něco málo kyslíku a pokusit se o další výškové metry. Jak jsem to dokázal v tom devadesátym devátym vyjet víceméně v kuse??? Ponižující srovnání… Kyslíkový deficit dělal se silami psí kusy. Jo, pes by to asi vyběhnul bez problémů, ale bernardýni s rumem v soudku pod krkem měli dovolenou a stejně by asi nepomohli, nejsou tažní… Jak já záviděl tomu motorkáři na enduru, který kolem nás přebrumlal a rychle mizel nahoře… Konečně vrchol. Cestou jsem chvilku jel s Metym, nakonec jsem ho se zbytky posledních sil trhnul asi o dvacet metrů, nicméně přes váhu mého kola je přece jen jeho Bandit kolo vyloženě určené pro sjezdy a za ten souboj s výškou zaslouží nejvyšší uznání… Na lavičce pod horskou chatou jsme sežrali mastné svačiny a poprvé bylo salámu víc než dost, doplnili tekutiny do camelbacků, počkali na opozdilce a následně vytlačili kola do posledního, prakticky nejetelného stoupání. I ten Němec na Koně, co nepatřil k Áles Kona, vykrysil za první serpentinou, protože sklon přes 20° jiný pohyb než nekompromisní práci s tretrama neumožňoval… A v 15.30 konečně na vrcholu… Passo del Motozzo (2631 m. n. m.) je bajkerská fajfka, která se nepovede každý den. A pohled do hlubokého údolí, kde se na jedné straně srázu klikatila cestička směrem do hloubky, napovídal, že nás čeká vrchol, to, kvůli čemu jsme sem jeli… Německý bajker nás ochotně vyfotil na digitál a pak odpočíval. Mezitím se do průsmyku vyškrábali další dva bajkeři a stejně jako my strnuli v němém úžasu… Hrošení v takové výšce nepřináší kdovíjakou rozkoš a uvolnění a chladný vítr nás záhy přesvědčil, že víc toho tady nevykoukáme a tak jsme po navlečení chráničů vyrazili na sjezd, který prostě u nás doma nenajdeme. S mohutným křikem a se zařazenými pilami jsme předvedli mohutný nástup na červenou č. 111, který skončil po cca 200 metrech Metyho zmijákem na prvním kamenitějším úseku. Pery s povzdychem vytáhl potřebné propriety a dával to s Metym dohromady. Ještě že má někdo tu potřebnou zodpovědnost… Nastalé pauzy v závětří využíváme různě, já po Míšině připomenutí hledám nějaký vhodný kámen pro maminu, aby měla šutr z větší výšky, než je nejvyšší bod v Čechách. Po opravě defektu znova vyrážíme a Mety po 150ti metrech píchá podruhé. To už nečekáme, zanecháváme Metyho s Perym a jednotlivě sjíždíme na skalní ostroh nad Lago di Pian Palú. Reakce přijíždějících se nápadně podobaly – „jé…“, „to je bomba“, „týýýý vole, na TOHLE jsem se těšil…“ a podobně. Předposlední doráží Mety a řadu uzavírá Pery. Zatím moc nenadává. Nejtěžší úsek je totiž před námi a je čas se kochat neuvěřitelným výhledem na jezero, chvíli modré, chvíli s nádechem dozelena, obklopené skalními štíty strmě klesajícími přímo k hladině. Málem bych zapomněl… Tohle byla asi nejsexuálnější etapa. Kousek před ostrohem totiž ulovil jednu zmiji i Příba. Teď jsem se mohl smát já, protože kromě dvou defektů při prvním dnu už jsem měl docela pokoj od pumpování a ostatní si to vybírali měrou vrchovatou. Snad jen Pery, pokud mě paměť neklame, byl bez ztráty kytičky. Zase ale ve sjezdech neblbnul, to bude možná ten pravý důvod. Na ostrohu už byly lepší podmínky pro odpočinek, takže jsme rozbili tábor, cpali se hrozinkama a různýma energetickýma sračkama, posmívali se Němcům, kteří se staženými zadky a velice uctivě sjížděli kolem nás do údolí a nevypadali, že by si to kdovíjak užívali, fotili jsme se a tak. Když dorazil Pery, dostal krátké školení (možná až příliš krátké) o natáčení na videokameru a ve skupině jsme se pokusili ukázat na pásek, jak dobře umíme jezdit. No… Cigi prorazil hned na prvním skoku zadní kolo, já se tam prakticky nevešel a musel jsem slézt, Příba předváděl koloběžku, vlastně to nikdo nedal čistě. Po opětovném zaujetí formace jsme bez lepícího Cigiho vyrazili dolů a těšili se na profi záběry. Já to ještě neviděl, ale prý to bylo takové docela roztřesené… Naštěstí. Na křižovatce jsme opět čekali, krátili si dlouhou chvíli hodnocením brzdných stop „Álles Kona“ – evidentně to pro ně nebylo jednoduché a vyryli svoji brázdu do dějin MTB docela výrazně. Cigi po dojezdu oznámil pěknou držku, kterou hodil v předchozí zatáčce, ale bohužel to nikdo neviděl. Měli jsme trochu obavy o celistvost konstrukce Peryho organismu, což Mety komentoval jemně zazpívanou hláškou: „To se Perymu NEBUDE líbit!“. Pery dorazil za deset minut a netvářil se nadšeně, ale dlužno dodat, že ani moc neksychtil a bez velkých protestů pokračoval v jeho soukromém utrpení. Ostře to kontrastovalo s nadšením z výjezdu do průsmyku, který zvládl skoro levou zadní, dokonce snad bez přestávky. Odbočili jsme doprava k horské bystřině, zkonstatovali jsme, že opravená visutá lávka je na svém místě a postupně začali potkávat na pěšině i nějakou hlínu místo světlé suti. Na pěšince mezi kravskými nikoliv několikrát přelézáme ohrady (ještě že ve dřevě nebyl zaveden proud) a po jednom z přeskoků volně ložených kamenů jsem si udělal menší výlet do křoví. Inu, přední kolo mělo příliš málo prostoru pro kvalitní trakci a já sebou šlehnul jako pytel brambor. Po oprášení a překonání další NS lávky nad bystřinou, kde s Perym a Míšou uzavíráme řady jsem se trochu oklepal, trhnul se a znova si začal užívat sjezd. Cestou ještě míjím Příbu, který si nahrazuje manželčinu periodu mohutným pícháním a opět lepí zmiják. U jezera se potkávám s Cigim a Metym, kteří vydýchávali po MTB orgáči. Hladina jezera zblízka zdaleka nebyla tak hezká jako zeshora, byla asi o deset metrů nižší a pokrytá bordelem, klacky a prázdnými PETlahvemi. O zábavu se nám postarali oslíci, pravděpodobně rodinka. Obcházeli kolem nás, smutně hýkali a nakonec šli naproti Příbovi, který byl docela překvapen, když byl náhle donucen jet slalom mezi páchnoucími tvory s velkýma ušima. Když jsme byli kompletní, vypálili na poslední část sjezdu do civilizace. Začínal vysokými schody z kulatin, krásná kličkovaná, serpentiny, sem tam nějaký skok a najednou konečně asfalt, restaurace a malá stavba s vyvěrající minerálkou. Doplňujeme tekutiny a čekáme na Míšu s Perym. Když už to trvalo docela dlouho, šel jsem jim pěšky naproti, plný obav, co uvidím za příští zatáčkou. Konečně jsem uslyšel pískání brzd. Míša měla nahoře u oslíků najednou prázdnou zadní gumu a i když volala, nikdo to neslyšel – ještě že Pery uzavíral řadu. Defekt nenašli, tak duši nacpali nazpátek a čekali, jak se to vyvrbí. Nakonec to nějak záhadně drželo a pakárna začala teprve druhý den. Ale to zase předbíhám. Od minerálky, která měla výtoč asi tak půl litru za minutu (opravdu bylo velké sucho) jsme sjížděli po mírně rozbitém asfaltu a opět marnotratně ztráceli výškové metry. Ale jiná možnost nebyla, kromě naprosto vyloučeného návratu stejnou cestou zpět. Ovšem málem jsem tam zkejsli, protože jediná cesta byla poněkud… Ehm… Zavalená… Při sjezdu začalo pršet, tak jsme se navlíkli do větrovek a nepřišlo nám divné, proč je všude tolik hasičů. Za chvíli už nám to jasné bylo. V noci bylo asi poněkud bouřno, ale jen lokálně, na téhle straně masívu. Poprvé jsme si mohli sáhnout na sesuv půdy. Něco podobného známe jen z televize. Tak 30 metrů široký a pět metrů vysoký pruh smradlavého šedivého jílu pramenil mezi dvěma skalními štíty, přehrnul se přes louku, cestou sebral nějakou dřevěnici a rozhodil její trámy po okolí, jakoby to byly špejle a přehradil potok a cestu. Tam, kde končil, tekla menší říčka hluboká tak metr a víc, špinavá, kalná prudká voda… Přes sesuv nešlo jen tak přejít, protože hned vedle něj tekla ta voda ještě prudčeji a navíc jsme se v tom docela bořili, víc jak po kotníky, haha. Uprostřed stály na pásech dva bagry a pracovaly na způjezdnění cesty. Už měli položené roury a zaváželi je zeminou. Když stavbyvedoucí viděl naše marné pokusy překonat tok, chvíli na nás pískal a pak jsme se gestikulací domluvili, že nás pustí. Bylo to roztomilé, bagr velikosti menšího rodinného domu popojel, druhý nabral hromadu jílu, udělal z něj pěšinu, uplácal to lžící velkou jako osobní auto, odskočil stranou a vesele se zubící řidič nám pokynul, abychom šli. No, suchou nohou to nebylo, po kotníky ve sračkách, ale kdyby tam nebyli, tak nemáme šanci prorazit vlastními silami. Když jsme potom sjížděli níž, viděli jsme, co to asi bylo za bouřku – spláchnutý kemp, všude jíl, nepořádek, slehlá tráva, vyvrácené stromy… Ještě že jsme nekempovali na téhle straně – na naší straně v noci nespadla ani kapka. Projeli jsme městem Pejo a po asfaltu pořád klesali s vědomím, že je to sice hezký, ale totéž si vyšlapem nahoru. Ve městě jsme odbočili doprava a bez velkých proslovů vyrazili na brutální stoupání z 900m. n. m. do Montozza, vzdálenému 13 km… Ono to převýšení pro trénovaného silničáře asi není kdovíjak náročné, ale my tou dobou měli v nohách 45 kilometrů v hodně náročném terénu a tohle stoupání po asfaltu rozhodně nebyla třešnička na dortu, ale spíš očistec. Hned u křižovatky jsem se roztrhali a každý se s kopcem porval sám. Nechal jsem Míše mobil, kdyby se dostala do problémů a pomalu se škrábal do tý stěny. Hrůza. Jednou mě málem zprasil kamion, mezera mezi krajnicí lemovanou vysokou zdí a jeho bokem byla tak metr a rozhodně nezpomalil. Br. Bylo to poprvé, kdy jsem musel zanadávat na italské řidiče. Dojel jsem Cigiho, zanadávali jsme si na zkurvenej kopec a společně stoupali. Pak měl krizi, dostal tabletu Enervitu, bouchly mu saze a zmizel. Míša byla hluboko, nemělo cenu čekat a tak jsem pomalu stoupal sólo. Došla mi voda a tak jsem sockoval u nějaké hodné italské rodinky, sice pochopili, co potřebuju, ale nic neměli a i přes jejich upřímně míněnou snahu mi pomoct jsem pokračoval nasucho. Co kilometr, to nekonečné utrpení, když se silnice napřímila a viděl jsem dlouhou rovinu, málem jsem se zhroutil. Nakonec se mi podařilo natankovat u jednoho vodopádečku vodu, aniž jsem vyrušil dvojici v autě, kdovíco vlastně dělali. Když jsem konečně dojel na parkoviště před odbočkou na tábořiště, dal jsem poslední cigáro, rozklepaly se mi ruce a málem jsem se složil. Ostatní už měli vybaleno a začali si připravovat nějakou mlsku. Několikrát jsem se ptal, jestli nevolala Míša, bylo mi řečeno že ne a tak jsem šel malinko nejistý pro vodu. Když jsem se vrátil, Cigi už pro ni jel. Komunikace přes místní mobilní sítě poněkud vázla, Míša skončila na osmém kilometru, kde navazovala družbu s obsluhou italské restaurace, rozesmála je hláškou, že je z Čech (?) a pomalu klepala kosu zimou a vyčerpáním. Cigi ji přivezl až za tmy a už ani nebyla síla připravit něco rozumného k jídlu. Vyčerpaní jsme postavili stany a pomalu dochlastávali poslední zásoby alkoholu a sdělovali si zážitky z dnešního dne. Do tábora dorazil první Příba, za ním Pery a Mety, Cigi skoro hodinu přede mnou, pak já a Míšu Cigi dovezl v 21.00. Docela vydatný den. Znovu jsme rozpoutali ohníček a v půl jedné šli spát.
Za ten den jsme ujeli 57,6 kilometru, v sedlech strávili 5 hodin a více, nejrychlejší to zvládli průměrnou rychlostí 11 km/h.
Zápisky pod čarou…
Za celý den padlo dost hlášek, jejichž úroveň s postupující únavou poněkud klesala. Snad jen jedna za večer: „Co sedlo, Míšo?“ „Sedlo je dobrý, ale bolí mě prdel a tak…“ Takže nové pojmenování pro dámské přirození je „a tak“ a s půlročním odstupem mohu prohlásit, že se to docela drží. Stejně ta oprava sedla uprostřed stoupání na Montozzo byla snad ještě šílenější než rady z pionýrských dob MTB, kdy se například doporučovalo při neopravitelném defektu vycpat pneumatiku suchou travou… To bylo většinu dnešní etapy zcela mimo mísu, protože ani suchá, ani jakákoliv jiná tráva se cestou moc nevyskytovala. Ale defektů bylo docela dost. Cigi jednou, Příba dvakrát, Mety dvakrát, Míša pomalej defekt, Pery, pokud vím nic a já taky… Jeden z nejsexuálnějších dnů celé dovolené.
Při ohníčku nám už malinko otrnulo, spřádáme plány na zítřek a opět je nám moře po kotníky. Do terénu už se nám moc nechce, chystá se přesun na Gardu a tak koumáme, jak si to zpestřit. Do šíleného plánu se nakonec nechává uvrtat i Míša. Mety bude řídit Transita, Příba bude dělat navigátora, protože jeho ořech by nemusel vydržet tak dlouhý nápor a my ostatní se do Gardy přesuneme po vlastní ose. Je to sice 80 kilometrů, ale optimismus nám dodává výškový profil trasy: Z 1884 m. n. m. na Tonale ke Gardě (50 m. n. m.) máme potkat jen jedno stoupání, přibližně tříkilometrové. Kostky jsou vrženy, rozhodnutí pevné a neochvějné, i když si každý před usnutím nepochybně říká, jestli tohle nám za to stojí… Myslím, že nikdo z nás ale kdovíjakou erekci neměl…
6. den, 7. 8. 2003
Po včerejším očistci se nám naprosto překvapivě nechtělo vstávat. Takže budíček až v devět, malinko rozbolavělí a tůňky kyseliny mléčné jen pomalu sublimovaly z našich svalů směrem k ionosféře. V ranním světle už nám večerní nápad nepřišel tak dobrý, ale celé jsme to vlastně vymysleli kvůli nasrání Sunnyho, kterej si dělal prdýlky z našich kilometrů v sedle a jediné, co by ho trochu rozhodilo, byla kilometráž nad 300 km. Takže nebylo kam couvnout a museli jsme alkoholický nápad zrealizovat. Velice lehce jsme posnídali (syrečky už byly poněkud zamřelé) a psychicky se připravovali na silniční etapu, která nám měla zajistit dolomitickou nesmrtelnost. Po snídani jsme naložili kola do auta, abychom to s výškovými metry zas tak moc nepřehnali a čtvero statečných ve složení Pery, Cigi, Míša a já jsme se nechali vyvézt do Tonale, složili kola, ve 12.00 zamávali (nikoliv naposled) Metymu s Příbou. Ten první sjezd byl nepřekonatelný – let po asfaltu na maximálně nafoukaných pneumatikách, které byly k silnici jako přilepené, dosahované rychlosti nevídané a dokonce se nám v tom štrůdlu aut podařilo (nebo jen mě?) předjet i samotného doprovodného Transita, kromě dalších padesáti aut. Po dojezdu si Příba stěžoval, že cesta byla sice pěkná, ale Metyho průběžné až nepřetržité usrávání mu z cesty udělalo peklo a litoval, že se s náma nevyšťavil.
Malinko předběhnu. Etapa vedla přes Tione di Trento, Search, Arco a konečná byla Riva del Garda. Píšu to proto, abych na to nezapomněl, protože nepíšu kdovíjak rychle a myšlenky předbíhají schopnost datlování.
Po nějakých 20ti kilometrech má Míša pocit, že nám nestačí a že jí to v zatáčkách poněkud plave. Byla to pravda. Pomalu jí ucházela pneu ze včerejška – pomalý defekt se nedá obelstít. Před Tione se Pery opět chápe role nekorunovaného krále oprav, vytahuje s bolestným výrazem rezervní duši, pořádně nabušíme zadní kolo a mažeme s větrem v zádech z mírného kopce. Jediné stoupání nás potkalo na Ponte Arche, bylo to jen 2 kilometry, ale i tak nám to srazilo průměr. Do té doby jsme to smažili průměrnou rychlostí 33 kilometrů za hodinu, což na našich frýrajdových kolech považuji za neskutečnou blbost. Sáhli jsme do hlubin cyklistického podvědomí a začali se chovat jako pravověrní žiletkáři, střídali se po minutě, vezli se v háku… Největší adrenalin bylo ovšem projíždění tunelů. Nejdelší z nich měřil 1850 metrů a kamion půl kiláku v protisměru zněl asi jako když stojíte metr od rozjetého rychlíku. Jedna velká klika byla v tom, že blikačku ze sedlovky nikdy nesundavám a baterie byly v pořádku. Po jednom z nejdelších tunelů jsme se krátce vyhrošili na parkáči hned za ústím tunelu, sežrali žiletkářskou cyklostravu, kochali se pohledem na skalní masiv a nabírali síly na závěrečný 20ti kilometrový spurt do Riva di Garda. Na bajky v bajk a zase hurá mírným klesáním po vitamínu A. Štěstí nám přálo a dokonce jsme se svezli i po cyklostezce, kde nám hodní zemědělci nechali nadosah různé pochutiny, jako téměř zralé víno, téměř zralé jablka a sametově modré, téměř zralé švestky. Vědomi si pověsti, kterou si český národ vypracoval po otevření hranic v osmdesátém devátém, jsme se nerozpakovali a občerstvili se připraveným ovocem. Nikde žádná kasička na eura, ale vzhledem k tomu, že jsme trhali z keřů a stromů, jejichž větve výrazně přesahovaly do cyklostezky, považovali jsme za naše právo, ne-li povinnost ulehčit přetíženým ovocnanům od bohaté úrody, která svou vahou skláněla haluze přímo do cesty a ještě by si někdo mohl při velké smůle vyšvihnout oko… Třeba kdyby sjel tak dva metry ze stezky a chtěl by kličkovat mezi stromy, hlavně na tom svahu, co vedl do sadů. No, prostě to nemají mít tak dobrý… V Riva di Garda jsme se ocitli okolo 16.00 a podle koncentrace obikinovaných slečen jsme bez problému dohledali Metyho s Příbou. Samozřejmě byli v epicentru a voayerovali jak o život. Ještě než jsme se s nimi potkali, neubránili jsme se pocitu, který asi zažívali vojáci po návratu z fronty do mírového zázemí. Zaprášení, zpocení, barva kol skrytá pod nánosem dolomitického prachu a kolem nás po náměstí a po plážích vyfintění frajeři na nablýskaných XTR FR speciálech v cenových relacích přesahujících všechny naše kola dohromady, v potem netknutých foxáckých hadrech, oblbujících tímto způsobem poloodhalené roštěnky s vyzývavým výrazem… Němčina převládala… sakra, nejsem přece xenofob… ne. Prostě, my byli ti morální vítězové, přece… Užili jsme si jakýsi iluzorní pocit převahy, i když ten trapák na náměstí dával sidehop přes lavičku. Jeho problém, na Montozzu nebyl vidět 😎 Nakonec nezbylo, než se přizpůsobit poklidnému tempu života, plynoucího kolem nás a tak jsme si přinesli plážové potřeby, jako ručníky, pivo, levné italské víno, drahá italská cíga (v mezičase, než jsme si koupili vlastní, musím zde poděkovat Perymu za jeho skvělou pomoc při nikotinovém absťáku, zachránil’s nás, kamaráde!) a začali jsme si taky užívat lenivou, ale tvrdě zaslouženou plážovou pohodu. Garda je opravdu nádherný kus zeměkoule. Tam se stvořitel vyřádil, až to není hezké. Ale jak to tam vypadá, to si přečtěte ve Velu nebo v turistických průvodcích, nebudu opakovat slova ostaních nadšenců. Mety a Příba se před hrošením stihli nadlábnout v pizzerii, kam nás taky chtěli vytáhnout, ale místní hostinští mají jinou představu o čase, kdy český turista dostane hlad a tak jsme museli jinam. Na zahrádce bylo fajn, snad jen kdyby naše jazyková vybavenost byla na vyšší úrovni, mohli jsme se vyhnout kvasnicovému pivu… Mety si při objednávání jídla získal nehynoucí věhlas… Zatímco my ostatní jsme byli dychtivi italské kuchyně, Mety už dopoledne jednu pizzu měl a tak chtěl něco od masa. Inu, povedlo se. Po chvilce váhání se rozhodl ukázat prstem na něco do sekce „Vod masa“ a trefil se neomylně – jeho podvědomí zřejmě toužilo po typické české stravě. Teprve když číšnice odešla, začali jsme důkladně zkoumat, co si kdo objednal a v německé mutaci lístku byl u Metyho dlabance objeven výraz „wurst“. Naše vysmívání dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy číšnice přinesla hranolky (údajně nedodělané), tatarku, kečup, něco málo nesmyslné oblohy a opečený – podle českých měřítek – podměrečný buřt. Ovšem – rozkrájený do motýlka. No, myslím, že za 6,80 euro to bylo docela pošušňáníčko. My ostatní jsme do sebe házeli pizzy, špagety a Pery jakousi kapsu – ta byla mimochodem od pohledu nejlepší a najust ještě nejlevnější… Po zaplacení celkového účtu (no, jako v Puppu, ale koneckonců, západ, že) jsme sedli do bajku v bajk a po naskládání všehomíra do Transita vyrazili hledat nocleh. To už byla veselost ta tam, protože vyzkoušená tábořiště byla obehnána ostnatým drátem a výhružnými cedulkami, které mezinárodním pikrogramem zakazovaly i konzumaci pod širákem, o stanech nemluvě. Cigi rezolutně odmítnul průserové razítko do pasu, po loňských zkušenostech s Policia Parco Naturale se mu nedivím, a tak se hledání příhodného plácku docela protáhlo. Po projetí asi 50ti kilometrů širokými silnicemi a neskutečně uzkými uličkami, kde bylo potřeba hlídat 5 cm od zrcátek na každé straně, jsme se skleslí vrátili do údolí a s padající tmou propadali beznaději. Už to bylo docela nahnuté, nakonec po dlouhém stoupání kolem místních kasin a luxusně vypadajících hotelů, marnotratně osvětlených až po střechu, a mnoha lákavých odpočívadel, které byly vysekané ve skále a pro černé stanování zcela nevhodné, jsme nakonec nad Lago di Tenno směrem na Porte Arche našli odbočku do lesa, kde by se dalo upíchnout. Po rekognoskaci terénu jsme se upíchli u potoka naproti jakési vodárničce a jako ukolébavku jsme poslouchali šumění jezu a jemné cinkání lahváčů Heineken, které se v něm chladily. Pochlastávání nebylo nijak bujaré, protože chyběla jistota bezproblémového odjezdu – klesání ze silnice na provizorní tábořiště nevěstilo bezproblémové ráno, ale nakonec jsme se se sebezapřením ožrali jako vždy (kromě Míšy, kterou už každovečerní intoxikace tolik nebavila) a kolem jedné hodiny šli spát a doufali, že nás v noci nevyplaší medvěd, vlk nebo nějaká jiná místní specialita. Někdo pod širákem, někdo ve stanech, kdo se kam svalil. Večer nebyl nijak teplý a od chladničky piv šla docela zima, takže stanaři neprohloupili.
Celkem jsme za ten den ujeli 82,5 kilometru za 3 hodiny 5 minut a dostali se za hranici snů (aspoň těch našich).
Málem bych zapomněl… Ještě před hledáním noclehu jsme neodolali a zajeli na krásně ukrytou pláž, plnou kamení a vracejících se surfařů, kde ostatní (já samozřejmě držel jazyk za zuby) hodnotili hlasitě jednu opravdu hezkou blondýnku v miniaturních bikinkách (no, fakt jí to slušelo…) s tím, že tohle nemůže být Italka, protože Lolobriggida byla jen jedna a navíc černovlasá, děvče se jen potutelně usmívalo a při našem odjezdu z parkáče si odemklo Formana s pražskou SPZ a tak se znova potvrdila dávná teorie, že hezký holky v Itálii jsou jen Češky na dovolené. Ovšem o tomhle jsem samozřejmě referovat nechtěl, na plážičku jsme jeli z adrenalinových důvodů – konkrétně Cigi, Mety a Příba si šli zaskákat ze skály, přibližně 6 metrů nad hladinou a k odrazovému můstku bylo potřeba překonat docela výraznou skálolezeckou pasáž. Do toho mě nikdo nedonutil, protože se bojím skočit i blbou šipku ze startovacího boxu, tak jsme jen s Míšou a Perym sledovali exhibici tří statečných a vychutnávali si teplý vítr, který vysušoval naprosto vše. Garda je opravdu ráj, jen by to nemuseli vědět všichni bajkeři a surfaři v Evropě.
7. den. 8. 8. 2003
Vstáváme kvůli tý hysterický ženský, co se jmenuje Příba, už v osm, i když by se dalo spát déleji. Jenže ten kazispáč se probudil dřív a v rámci hesla: „Když ne já, tak nikdo“ začal řinčet hrncema – asi vyháněl vlka nebo co… Snídáme co dům a termotaška dá, ještě toho je pořád dost, i když pečivo je poněkud zamřelé. Z rána mi utkvěla Metyho hláška (teda utkvěla, já si ji zapsal, protože perel není nikdy dost), který při snídani zabásnil o svém programu po návratu domů: „Vykoupu se, voholim, se, vostříhám si nehty, vyhonim si péro…“ No, možná jsme ty myšlenky na pohlavní ukojení měli všichni, přece jen týden ve stanech, které nepřinášejí až zas tolik soukromí… 😎 Prošel kolem nějaký pán v zeleném, péro za kloboukem, slušně a s úsměvem pozdravil, snad hned za bukem nevolal carabinieri. Kousek níž po proudu potoka jsem objevil nádhernou tůňku, kde byla dva centimetry studená voda, ale lepší osvěžení jsem si nemohl přát, hlavně po těch vyschlých potocích nahoře to byla vítaná změna, ponořit se až po krk do čisté tekoucí vody a setrvat tam dvě pikosekundy, při kterých stihla nastřádaná špína opadat. Balíme už naposled plechové oblečení do třinácté komnaty a vyrážíme vstříc osudu. Výprava se rozdělila na tři části. V nejslabším zastoupení byla skupina „A“, tedy Míša, která se odmítla (vcelku rozumně) zúčastnit lození po kopcích bez jistého výsledku a nechala se odvézt na pláž, kde se celý den hrošila a chytala bronz, sockujíc cigára od švarných Italů. Skupina „B“ ve složení Mety a Cigi vyrazila autem kamsi do prdele na lanovku. Hodlali se nechat vyvézt do mraků a zasjezdovat si v neprobádané lokalitě. O tom poreferuje Cigi nebo Mety, aspoň doufááááám. No a skupina „C“ ve složení Příba, Pery a moje maličkost jsme se rozhodli poslední den zasvětit objevování objeveného a aspoň já jsem proklínal okamžik, kdy jsem se přidal. Ty dvě nukleární howada mě totálně utahaly. V 10.30 jsme vyrazili do 1km stoupání od tábořiště, neúspěšně jsme komunikovali s italkou, která nám nebyla schopná poradit (nebyla místní), stoupáme do vesnice, o jejímž jméně se musím poradit s Příbou, pak nádherný prudký rychlý šotolinový sjezd k Lago di Tone, kde nezbylo, než se na hodinu vyhrošit a obdivovat, jak se příroda vyřádila… Snad jen ta pláž nemusela být z ostrých kamenů, ale třeba z písku, i trávu bychom snesli… Jako malou perličku můžu uvést, že Barum je věčný – nafukovací člun české výroby obsazen obézní dvojicí nešel přehlédnout. Opět jsme zahlédli pěknou blondýnku, která si před ulehnutím na průhlednou matračku sundala vrchní díl plavek (Pery se hned chtěl potápět, ale voda byla taková bílá, byť z dálky do modra), ale když promluvila na svého kolíka, zjistili jsme, že je Němka… Ony se snad hezké Italky opravdu vyskytují jen ve filmech pro dospělé, a ani to není pravidlo… Po dostatečném vyválení a rozřezání chodidel o ostré kameny zvedáme kotvy a s mírnou nechutí nasedáme na bajky. Nechtělo se nám objíždět 30ti kilometrový masiv, který prostě nešel ojebat a tak klesáme po áčku směrem Garda. Ovšem víska Canale, to nám všem vyrazilo dech. Nenech se zmýlit názvem, milý čtenáři. Uličky dva, místy i tři metry široké, náměstíčko jako větší obývák, připadali jsme si jak v kulisách historického filmu. Jen místo rytířů se zde pohybovali turisté a občas nějaký bajker. Škoda, že těch fotek je tak málo. Ale stejně by to nebylo ono, opakuju se, ale to musí člověk zažít a prožitek si uschovat hluboko… Při jednom z kufrů jsme se sešli u sousoší jakýchsi učenců v družné debatě, přidal jsem se a Příba zvěčnil na již vyschlý foťák, nabíráme vodu ze svatého pramene a kufrujeme dál. Syndrom pozvolna se ztrácejících cest nám leží na camelbackách jak klíště a po přibližně třetím kilometrovém stoupání zase někam do prdele a následném návratu na stejné místo už začínám mít dost – nejsem robotický etapový jezdec a tak začínám prudit. Díky bohu kamarádi moje frfňání snáší s ledovým klidem, i když to asi bylo napřesdržku. Když si konečně užíváme krásný technický sjezdík, který vypadá jako že bude končit přímo na břehu Lago di Garda, tak nás to opět hodilo někam do kopřiv a nakonec tlačíme (skrz bodláky a celkově hnus, který tu snad bují od konce druhé světové války) směrem nahoru. Společnost nám dělají mouchy, jenže tyhle kurvy jsou nějak rychlejší než v horských průsmycích a nejdou trefit. Konečně civilizace a po krátkém stoupání po áčku vyjeveně koukáme na hrad. Příjezd k hradbám nám zpestřila babka na zápraží, která se nás optala, jestli mluvíme německy. Když ji Příba lámaně oznámil, že rozumíme anglicky, vesele nás podravila „Good bye“ a jen se chechtala. Vypadá to, že otázku na rodnou řeč a následný pozdrav má naučený ve více jazycích a takhle si zpestřuje stáří na zápraží. My se tomu chechtali až k hradu. U hradní brány jsme sežrali nějaké rozinky a po červené č. 102 se spustili dolů a ještě víc dolů. Tohle byla sladká odměna za dnešní utrpení a přestal jsem litovat, že se neválím na pláži. Málokde se povede sjet si 300 výškových metrů na jednom kilometru a ještě v technickém nekompromisním terénu. Brzdy dostaly co proto, ale stálo to za to, dokonce i Pery neměl připomínek, teď už mu MUSÍ být Krušné hory po kolena. Pořádně vyklepaní dorazíme do Rivy, v protivětru jedeme nejprve po pláži, pak po cyklostezce na včerejší skákací místo, kde nikdo z našich, tedy skupina „A“ a skupina „B“ nebyli, vracíme se na hroší pláž, cestou koukáme po „nahořebez“ a jsme vcelku úspěšní, nacházíme Míšu v příjemném opalovacím rozpoložení a tak se přidáme… Koupačka byla fantastická, po delším čekání na Cigiho a Metyho začínáme nervóznět. Nakonec se přes mobily dozvídáme, že oba čekali díky skvělé organizaci na lanovku přes osm hodin a při sjezdu Mety zkurvil zadní ráfek k nepoužití a že pro ně musíme dojet. Nejkratší sirku si vytáhl Příba a tak řídí ze stínu na prosluněnou pláž, kde ty dva nabíráme, Cigi se ujímá řízení a přes noc tradá domů.
Za poslední den jsme nakroutili 39 kilometrů, průměr 13, 20, což bych zakázal, nějak moc rychlé…
Při návratu jsme se prý vyhnuli jakýmkoliv zácpám, snad jen jednou, kvůli hrůzostrašné bouračce byla kilometrová fronta, na rakouském parkáči měřím teplotu – a v 23.00 mít na mobilu 29 stupňů celsiových není příliš typické, ale moc si toho nepamatuji, zkoušel jsem spát. Byly to ale spíš takové mrákoty. Doma na dvorku jsme vyházeli věci pod balkón, dal jsem chladit posledního Heinekena a víc nevím.
Bylo to krásné.
Stálo to za to.
Ale dobrého pomálu. To bysme se přesytili…8-)))))))))
Aktualizováno 30. 06. 2024 v 10:15:53
(Zatím žádná hodnocení.)
Loading...