Celý život provozuji jediný sport – cyklistiku. Onehdy jsem se ale dočetl, že běžky jsou ke kolu tím nejvhodnějším a nejpřirozenějším doplňkovým sportem. Tak jsem je tedy minulou sobotu (po určitých přípravách a ve 43 letech) prvně zkusil s tím, že to přece nemůže být „taková věda“.
To jsem si myslel do chvíle, než jsem se na golfáku nad Varama nacvaknul do vázání…

Je ovšem třeba na úvod předeslat, že zas takový manták nejsem. Kdysi dávno jsem uměl bruslit (na bruslích) a na střední škole jsem velmi slušně ovládal sjezdové lyže. To mě zároveň opravňovalo k tomu, abych si myslel, že jen opráším svoje zasuté instinkty a zbytek se dostaví tak nějak sám. Chyba lávky.

Zvykl jsem si už, že kdykoliv mě moji přátelé občas přinutí zúčastnit se mače v míčových hrách (např. volejbal na Malým Artíku), stávám se ihned středobodem všeobecného veselí, kdy znalci u vytržení zírají na moji nenapodobitelnou techniku, která má na svědomí otlučené zátylky mých spoluhráčů na téže straně sítě. Volejbal jsem zatratil.

Pamatuji si, že jsem se v dětství nechal ukecat k účasti na fotbalových trénincích, abych po sobě po první návštěvě zanechal kuchlem překopnutou 200 metrů vzdálenou střechu Sokolovny a zešedivšího trenéra (ten mě pak okamžitě vyhnal) ve chvíli, kdy jsem měl prostě jenom na dva metry zlehka přihrát někomu ve stejném dresu. Fotbal jsem zatratil.

Lhal bych rovněž, kdybych opominul téměř třicetiletou pozitivní zkušenost s vodáctvím. Post zadáka mi od mých čtrnácti let mí spolubojovníci předávali dobrovolně a u vědomí a víře vlastní bezpečnosti. Vodáctví ovšem (alespoň na této úrovni) není tak docela sport – vymlaskli jsme každý den litr rumu a patnáct piv a pořád jsme dřepěli na prkenném sedátku v laminátové skořepině tvaru doutníku. Zbytek byla práce s mapou, logistika a čirý menežment. Vodáctví jsem nezatratil, proč taky.

Taky jsem hodně dobrej v orientaci. Nepamatuju si (asi jako každej normální chlap), kdy se narodili moje děti, a kolikrát ani netuším, jak se jmenujou, ale jakmile na bajku projedu (byť sedmdesátikilometrovej) úsek třeba někde v cizině – např. Dolomiti – tak už to z tý hlavy prostě nedostanu, a když zavřu oči, tak ten trek nevímproč jednoduše odrecituju s kompletním popisem azimutů a každýho šutru na tý cestě včetně barometrickýho tlaku. Orienťák jsem nezatratil, proč taky.

Jo a taky pinčes mi šel. A na intru jsem vyhrál plaveckej závod (prsa, Pepa vyhrál kraula). A než jsem si ve skoku do vejšky zkurvil šlatrem levý koleno, tak jsem byl bůh v atletice (gymnastice?) – bavili mě takový ty cirkusácký hovadiny jako je salto a kruhy a tak. A taky umím slušně táhnout figurkama v šaších (ano, vyskloňované množné číslo slova šachy). A křížovky – bože, křížovky – ty mi teda jdou ohromně furt, a prej se v tom taky soutěží.

Zkrátka – jak říkám – nikdy jsem nic jinýho než cyklistiku nedělal. Až na drobné výjimky.

Tedy ne, že bych nerozuměl běžkování. Tuhle jsem v krčmě s velkým zaujetím sledoval výkon Katky Nojmanové a poprávu (myslím) jsem kritizoval její výkon na Olympijáďe, kde (myslím) zvítězila víceméně náhodou a jen o prsa dvacítky. Taky kurňa jsem v podstatě skorosoused Lukáše (?) Bauera, kerej bydlí na Božáku, což je defakto varskej satelit, jen šouplej o půl kiláku nahoru, že. No a taky prej nyčko nemá dobrou sezónu a někde prej vyhořel a to mu na božáku visí přitom bilbord jakože nás tam všechny vítá a eště taky v němčině k tomu a je zkrátka nepřiměřeně namachrovanej na nás blbečky a dobřemutak že se kousnul aspoň mu spadne hřebínek frajírkovi navoněnýmu.

Ale zpět k vážné práci. Pokusím se zde nastínit jakýsi časový snímek, který se v budoucnu může stát scénáristickým základem odvážného díla mladého nekonformního absolventa FAMU, jenž se po jeho zpracování může těšit ze zlatavé sošky Oskara:

Pátek 24.1.2009, 18:30 
Konečně mám po šichtě. Jmenuji se Optimismus. U vědomí zodpovědnosti si na zítra připravuji oblečení a výbavu na běžky – v batohu se ocitají běžkařské boty, imbusáky, blikačka, centrklíč a náhradní lanko pro přehazovačku. Po chvíli mne to trkne a centrklíč odstraňuji. Místo něj přibaluji včera zakoupené vázání, aby kluci čubrněli, že jsem v obraze. Běžecké hůlky opírám o dveře na záchod, protože tam hned ráno jistě zamířím a tak je nepřehlédnu. Běžky se šupinami nechávám ve sklepě, protože Kamil mi zatím půjčí lyže svého synka Mengeleho. Chvíli ještě váhám při pohledu na přilbu, ale pak vítězí moje mužná polovina a namísto ochrany hlavy si odmotávám roličku hajzlpapíru, čtyřicítku cigaret a placatku rumu. Nejsem si tak docela jist, zda jsem něco neopomněl, ale vem to nešť – jdu na pivo a tam si jistě na něco vzpomenu (!).

Pátek 24.1.2009, 19:00
Z nákupu vázání mi zbyly nějaké peníze. Jmenuji se Sebevědomí. Zvu šéfa na pivo, protože noc je ještě mladá a samou nedočkavostí bych se doma beztak nemohl soustředit ani na čétédvojku. Objednávám první fernetovou rundu.

Pátek 24.1.2009, 21:00
Ačkoliv můj šéf nechápe, co je to běžky, povídání o nich utěšeně plyne. Jmenuji se Pašák. Po čtvrté fernetové rundě šéfovi demonstrativně předávám přístupové údaje do administrací mnou vytvořených projektů, protože vyslovil obavu, že na golfáku spadnu s běžkami do propasti a zahynu. Taková blbost.

Pátek 24.1.2009, 23:00
Napadá mě, že to až taková blbost není, a narychlo čmárám na účtenku závěť, v níž svým pozůstalým odkazuji všechny své dluhy. Kolují další fernety.

Sobota 25.1.2009, 01:00
…. ? …. nevim, ale domů jsem se nějak doplazil.

Sobota 25.1.2009, 07:45
Na nočním stolku řve z mobilu protivný budík. Chvíli mi trvá, než si vzpomenu na své jméno a GPS souřadnice. Jdu na záchod, cestou narážím na hůlky a vsedě se mi začíná vybavovat program dnešního dne – aha, běžky. Gratuluji si, že jsem si výbavu sbalil už včera. Nechápu ale, proč jsem si budíka nařídil na tak brzo. Kdybych jel na bajka, tak vstanu deset minut před odjezdem, naházím na sebe zasmrádlé hadry, pocákám védéčkem sedlo a gripy, a jedu. Nudím se, a tak chvíli programuji administrační modul posledního webového projektu. Zpopelňuji deset cigaret, ale placatku rumu nechávám nedotčenou.

Sobota 25.1.2009, 10:00
Volám Kamilovi do Olšových vrat (u golfu), jestli sraz platí, a jaké jsou tam nahoře sněhové podmínky. Při jejich popisu vyluzuji znalecká citoslovce. Dozvídám se rovněž, že Kamil už před hodinou absolvoval telefonát s Péťou, z něhož vyplynulo, že akce se rozhodně koná. Poprvé mě napadá, že se tu něco peče bez mého přímého vlivu a začínám si připadat nicotný a uražený. Stále ovšem natěšený. Moje jméno je Dychtivost.

Sobota 25.1.2009, 11:15
Péťa mě prozvání, vybíhám před barák, házím do kufru hůlky a batůžek. Na nohách jsem si lstivě ponechal tenisky, abych si na běžkových botách neochodil podrážky. Péťa v běžkových botách řídí. Jmenuji se Vyčuraný Srabík – cestou ke Kamilovi udržuji řeč v tématu jakože ode mě nikdo nemůže čekat bůhvíjaké výkony, když na tom budu dneska stát prvně. Pociťuji svíravý pocit kolem svěrače – akce je na dohled.

Sobota 25.1.2009, 11:30
Jsme u Kamila. Vítá nás Klára a uvádí nás do obýváku, kde Kamil v negližé sleduje MASH. Ačkoliv bych už nejraději píchal hůlkama a svištěl stopou, jsem (s největším sebezapřením) přinucen vymlasknout dvě medové becherovky. Aby to bylo aspoň trochu o běžkách, vyzvídám něco o technice jízdy, a dozvídám se, že na to je ještě brzo. Podařilo se mi zatím zjistit, že zvolání „Stopa!“ není pozdrav, nýbrž výzva k uvolnění jízdního pruhu, a není vhodné na něj odpovídat (třeba „Ahoj!“). Protože na verandě je zima, jdeme si s Kamilem zapálit do sklepa, což reprezentuje asi 15 schodů. To je zdánlivě nepodstatná informace, ale pokud laskavý čtenář dočte tuto epopej do konce, pochopí, že počet schodů do Kamilova sklepa je zásadní pro moji další existenci.

Sobota 25.1.2009, 12:30
Jdeme na to. Kamil mi předává klíče od bočního vchodu do garáže, kde jsou pro mne připraveny lyže jeho synka Mengeleho. Bezelstně dveře odemykám a najednou bolest jako prase, brejle mi odletují a já si vytahuju z levýho oka běžku. Ten blbec opřel lyže o dveře zevnitř! Na ksichtu mi nabíhá monokl, jako kdybych se porval v Píčáku o Eržiku. To to pěkně začíná.

Sobota 25.1.2009, 13:00
Pěšky se přesouváme na asi 500 m vzdálené golfové hřiště, kde na mě čeká okruh pro začátečníky. Cestou znovu (marně) vyzvídám nějaká moudra o technice jízdy. Zabavuji se tedy alespoň snahou udržet nějak pohromadě dvě hůlky a dvě prkýnka, která nemám ani svázaná sucháčem. Je to podobné snaze udržet v dlaních decku rtuti a začínají mě pobolívat ruce. Naštěstí jsme za chvíli na golfu v bodě B.

Tady přejdu od chronologického popisu událostí k popisu „metr po metru“, protože to lépe zachytí další dění:

0 m
Vytahuji z batůžku placatku rumu a připíjím na mé (doposud neuskutečněné) úspěchy. Přípitek se míjí účinkem, protože Péťa řídí a rum ani nepije, a Kamil si jen tak pro formu líznul, aby neurazil. Ihned jsem připraven vyrazit vstříc dobrodružství; Péťa a Kamil mě ovšem srážejí v rozletu – nutí mi nějakou červenou sračku v tubě a nutí mě ji nanést na „skluznici“ (či lépe její konkrétní část) a ještě ji pak v potu tváře rozšmrdlat korkovým hranolem. Už po této operaci se mi vyčerpáním třesou mé programátorské ručičky. Konečně hladce nacvakávám do vázání (to ještě netuším, že nefunguje jako espédéčka a už nikdy mě nebude chtít pustit) a drze si stoupám do „stopy“ (to nechápu, vždyť stopy jsou tam dvě, rovnoběžně vedle sebe). Konečně je to tu. Péťa vyráží jako první, já se obouruč odpichuji poté, co mi Kamil (zdánlivě gentlemansky) dává přednost (ve skutečnosti si jen nechce nechat ujít sebemenší detail mé neodvratně se blížící blamáže).

5 m
Kurva noha, jak tahle hovadina funguje? Vždyť to vůbec nejede a dělá si to co chce! Připadám si jako na zfetovaném třínohém velbloudovi. Tady končí veškerá sranda…

70 m
Nohy, uvyklé krouživému šlapavému pohybu z kola, začínají nějak haprovat. Berou mě křeče do chodidel, která si vybavila jakýsi pravěký reflex a snaží se uchopit ta prkénka jako opice větev. Naštěstí jim v tom brání plastové podrážky bot. Kluci se zatím neřehtají, jen Kamilovi se v koutku úst objevuje náznak úsměvu, což je při jeho mimických schopnostech totéž, jako kdyby si Petr Novotný odklopil horní polovinu hlavy a ržál.

100 m
Zjišťuji, že narozdíl od sjezdovek je pata ve vázání navolno. Hned se mi ulevilo a křeč v chodidlech polevila. Přede mnou je malý sjezdík s půlmetrovým přenížením, tak se aspoň sklouznu. Je načase, protože se mi na čele a skráních objevují první krůpěje potu.

150 m
Bác. A ještě k tomu na zátylek. Kamil povídá, že je výhodné být trochu předkloněn a v mírném podřepu. Tos mi to nemohl říct dřív, ty chytrej? Ale zlobím se jen naoko – ten „sešup“ jsem si fakt užil a nedělám ze sebe kašpara před cizejma. Golfák zeje prázdnotou, protože sněhu je tu tak deset čísel, je mokrej a prosvítá jím tráva. Poprvé se mi dostává jakés takés instruktáže – teď, když už jsem si vytvořil špatné návyky, bohajeho. Musím ale uznat, že je to zajímavé. Dozvídám se například, že jde-li dopředu pravá noha, musí ji v tomtéž směru následovat levá ruka, nikoliv ruka pravá. Á, tak takhle to je!

1 km
Tak ne, musí to být v něčem jiném. Pokaždé když se soustředím na to, abych zapíchl hůlku před sebe tou správnou rukou, tak mi ta správná noha zůstane někde vzadu a nemůžu ji najít. Když ji najdu a strčím ji na správné místo, tak mi někde zůstanou trčet ruce. A to nemluvím o prdeli, kterou jsem někde zapomněl už před dobrou čtvrthodinou, a nechce se mi pro ni vracet. Doufejme, že ji nebudu potřebovat… Kluci už se na to nemohli koukat a zmizeli někam na Aljašku. Jsem udřenej jako důchodce v diamantovym dole, takže využívám možnosti spočinout na nedaleké lavičce a dát si čvaňháka a doušek rumu na kuráž. Po deseti minutách se mi podařilo vycvaknout z vázání – tak se mi klepou ruce, že se nemůžu trefit špičkou hůlky do toho osvobozovacího čudlíku. A to mi to naštěstí eště vysvětlili v prodejně! Ty dva kreténi se o tom vůbec nezmínili a nechali by mě tady klidně chcípnout na stojáka. Zatracenej hic. Po rozepnutí bundy se ze mně vyvalil oblak páry jako z puklé lokomotivy a do sněhu vytekl kýbl vroucího potu. Do huby mi někdo vysypal pytel strouhanky. Že jsem si já blbec nevzal nic k pití, ale copak jsem mohl tušit, že tady takhle zkejsnu? Sundavám si rukavice i čepici. Dál pokračuju v čapákách, přes který mám bajkerský kraťáky, to vše zvýrazněno daunhilovym dresem. Ty vole, ještě že tady nikdo není, to by mě nejspíš umlátili hůlkama…

1,5 km
Kluci už se asi dlouho nezasmáli, a tak na mě čekají na grínu u turistického rozcestníku. Jdu se jako podívat na nadmořskou vejšku, abych jim dokázal, že mi to hezky jde i mimo stopu, a legračně si lehám prakticky v nulové rychlosti nevímproč. Už podruhý mi dělá potíže se zvednout, protože mám příliš krátké ruce na to, abych jimi vleže dosáhl na konce hůlek, o které bych se měl logicky opřít. To je fakt vopruz! Kamil povídá, abych jel (šel) chvíli za ním a prostě jenom opakoval jeho pohyby. Fungovalo to deset vteřin, pak znovu zvítězila moje asynchronní technika. Nebudu to lámat přes koleno. Kamil taky povídá, že támhle za tou zatáčkou je konečně pořádnej sjezdík a že si ho s Péťou sjedou napřed a dole na mě počkají, aby se mi nemotali ve stopě. Hovno, chtějí se jenom popást na tom, co musí zákonitě následovat.

1,6 km
Nic nevidím, protože v prostoru mezi očními bulvami a skly brýlí mám napěchovaný sníh. Jásavě barevný daunhilový dres je na hrudníku zamazaný od hlíny a na hlavě mám půlku krtince. Opodál se ve sněhu třpytí několik kapek krve z žíly na mojí pravé ruce, kterou jsem si nevímjak rozřízl hranou levé lyže. Ne, nestal jsem se obětí teroristického útoku. Hezky popořádku. Když byli kluci dole (a stopa tedy byla volná), obhlédl jsem zkušeným okem terén. Moje všivé podvědomí ovšem získané informace vyhodnotilo z pohledu bajkera a zahlásilo, že vše je OK a nemá ani cenu sahat na brzdové páky. Směle jsem se odpíchl a jal jsem se svištět. Po třiceti metrech mi proud vzduchu nadmul tváře, utrhl obě uši a horní ret přehrnul přes čelo. V následujícím okamžiku stopa křížila lesní cestu, po níž za normálních okolností bajkujeme, držíce se zelené turistické značky. Zde měl sníh odlišnou strukturu a vlastnosti, a to takové, že můj svistot přibrzdil. Já byl ovšem poslušně v předklonu, což mělo za následek ten efekt, že jsem zbývajících patnáct metrů doplachtil nechráněnou a bezbrannou držkou napřed, abych se tou držkou v závěru zaryl do nic netušícího katastrálního území. Výsledkem byl slušný kráter – správce golfu mě na jaře bude dozajista žalovat za zničení dosud realitně slibného pozemku. Kluci si naštěstí (jejich) odpustili jakékoliv komentáře; jen mě trochu vyplašila Péťova poznámka, že kdyby mě náhodou zajímalo, jak se na běžkách brzdí, tak že tohle je v zásadě ten způsob.

2,9 km
Všechny moje kosti pravděpodobně zůstaly vcelku a na správných místech, takže jsem mohl absolvovat i následující úsek. Na běžkách stejně jako na bajku platí, že co si sjedeš, to si pak musíš vyšlápnout. U mně tomu bylo doslova, takže jsem dlouhý svah vyšel prakticky bez pomoci rukou, zad a hlavy. Je to jistě tím, že mám dobře „namazáno“. Dokonce jsem předešel i Péťu. Jsem zkrátka profík.

2,91 km
Vždycky jsem si myslel, že se lyže voskují proto, aby svištěly. Já blázen! Teď už vím, že je to přesně obráceně. Na ten vosk se v průběhu chůze lepí sníh, který pak zabraňuje zpětnému podkluzování. A nejen zpětnému. Když jsem vyšel na konec kopce, stopa se stáčela doprava dolů. Následoval dlouhý mírný sjezdík jako podle pravítka, na jehož konci (ne toho pravítka, ale sjezdíku!) se na mě smál bod, v němž moje odysea započala. Bujaře jsem se odpíchl. Ve zlomcích vteřiny se odehrály tři procesy: Trup, mohutně vymrštěný silou mých mužných paží, se vydal neodvratně kupředu. Nohy, neoddělitelně uvězněné v potměšilém vázání, se ani nehnuly, neboť běžky se následkem výše popsaného voskového efektu neoddělitelně spojily s podložím. Trup si to ale nenechal rozmluvit a potrestal mě za moji pýchu dalším zarytím mé ubohé bolavé držky do terénu. (Na těch pádech spatřuji jediné pozitivum v tom, že mi nedobrovolně pozřený sníh trochu utišil žízeň.) Cítím se trochu trapně, ale Kamil povídá, že tak je to v pořádku, padání na držku že je stylově čisté a hlavně že už nepadám na zátylek.

4658,5 km
Zcela vyčerpán dorážím po třech a půl kilometrech do původního bodu B. Vidím rudě a celej se klepu jako drahej pes. Kluci už dávno opustili myšlenku absolvování druhého kola a přemítají, jestli mají v mobilech uloženo číslo na rychlou záchrannou službu. Jsou ale hodní a snaží se mi nakukat, že mi to poslední půlhodinu (tedy posledních 100 metrů) už docela šlo. Ale na mě si nepřijdou, já už nikam nepojedu. Vytahuju z torny foťák a nechávám se zvěčnit v naaranžované dynamické póze – jako důkaz všem našim potomkům, že duch ani náhodou nemá šanci zvítězit nad hmotou.

Konečně si ze zbytků toho, co dřív byly moje nohy, sundavám ty zasraný fošny. Cestou domů ke Kamilovi zjišťuju, že nemůžu chodit a vůbec celé tělo mám ve stavu jako kdyby mě v Brooklinu přepadl gang výrostků s basebalovými pálkami. Ty dvě hovada se mě snaží ukonejšit informací, že zítra a nejspíš i celý následující týden to bude dvakrát horší a že bych měl zvážit možnost výběru dovolené, protože pravděpodobně nebudu schopen ani zvednout ruce ke klávesnici.

Zdrávi došli. Zouvání v předsíni je trochu porod (a taky jsem si musel z rukou vykopnout běžky, které se mi tam přilepily tim blbym voskem), ale Kamil povídá, že má pivo a že mi ho dá. Dojíždím i medovou becherovku a v hlavě se mi rodí chorá myšlenka, že to běžkaření je vlastně docela hezké a že jsem se dnes vlastně stal členem jednoho velkého klanu. Nejsem ale tak opilý, aby mi nebylo jasné, že chromým členem velkého klanu kyborgů či androidů. (Rozdíl mezi kyborgem a androidem byl původně udáván poměrem tkáně a elektronických součástek – kyborg má víc masa. Novější definice ale uvádí, že poměr masa a kovu není podstatný, protože osobnost sídlí v mozku. Kyborg ho má z masa, i kdyby byl jinak bezezbytku umělý, zatímco android má mozek elektronický a zbytek může mít klidně z masa. U běžkařů jsou ale tyto rozdíly irelevantní.)

Mengele po mně divně pokukuje a pořád se vyptává, jestli jsou jeho (moje) lyže v pořádku. Už mě s tím sere, tak mu doporučuju nejefektivnější způsob, kterým se z těch jeho běžek dají nejsnáz odstranit moje přimrzlé vnitřnosti.

Kamil povídá, že si skákneme do sklepa na cigáro. Jakpak by ne. Jenže patnáct schůdků se v době mé nepřítomnosti proměnilo na nekonečné kyklopské schodiště a já mám co dělat, abych ho nesešel po mé ubohé držce po vzoru barrandovských kaskadérů. Dole smlouvám ještě jedno cigáro a zaobírám se myšlenkou, že bych tady vedle kotle pár dní přespal, protože nahoru už se nevydrápu. Nakonec nějak jo a balíme krám.

Zlatíčko Péťa mě ještě veze domů až před barák a povídá, že jsem borec. Měl by si nechat vyšetřit hlavu.

Co dodat na závěr? Teda rozhodně se na tenhle sport nevyseru, protože moji debilitu flekne moje zarputilost. Akorát až zase někdy příště uvidím v bedně upoutávku na Jizerskou padesátku, tak si zapálím džointa a brnknu svýmu psychoanalytikovi, i kdyby na to měla prasknout měsíční vejplata. Taky si budu muset na internetu vygůglit něco o anatomii, protože mě po dnešku bolí orgány, o jejichž existenci jsem doteď neměl tušení.

Technické resumé:
Kamilův synek Mengele – moje zaschlá krev na jeho vyděšených běžkách.
Klára – zlikvidované zásoby chlastu.
Krtek na jamce č. 23 – zničený domeček.
Pepa – o hodně přišel, že nepřišel.
Já – monokl pod levým okem a nepočítaně viditelných i skrytých zranění, všechno od vosku.
Péťa a Kamil – smíchem rozervané bránice.

Psychologické resumé:
Katka Neumanová – bohyně.
Lukáš Bauer – bůh.
Kamil a Péťa – polobozi.
Já – chromý idiot.

P.S.:

Neděle 26.1.2009, 14:30
Probouzím se ze zlé noční můry, na kůži žmolky potu a zaschlé krve. (Vybavuji si, že jsem si včera zakázal riskantní pobyt v koupelně s tím, že to nechám na ráno.) Také zjišťuji, že nemohu vstát z postele – zčásti proto, že mě neposlouchá pohybový aparát, zčásti proto, že jsem se nechráněnými částmi těla se zbytky vosku přilepil k povlečení. Koupání se nekoná. Pravá ruka je ještě schopna jakéstakés interakce – to je dobře, protože s ní dosáhnu na noční stolek, kde leží nějaké sušenky od posledně, takže bezprostřední smrt hladem mi zatím nehrozí. V mém dosahu se nachází i mobil. Volám Péťovi a omlouvám se, že dnes opravdu nemohu přijít a zúčastnit se domluvené instalace mého vázání na mé běžky. Při vyslovení slova „běžky“ se mi v ústech udělalo podivné sucho a končetinami proběhl nervový záškub. Vida, přece jen v nich zůstaly nějaké zbytky života! Volám rovněž kolegovi z práce a ruším naši dopolední vyjížďku na kolech. Chápe to (aby ne, když jsme se měli sejít před čtyřmi hodinami), chechtá se a povídá, že mě před běžkami varoval. Další chytrolín, stál na nich v životě jenom jednou. Za trest dostane příště na bajku do těla – tímhle si vykoledoval třicet kiláků v sedle navíc.