Celá desetiletí trvají v táboře příznivců cyklistiky vášnivé spory o autorství vynálezu jízdního kola. V poslední době se tomuto tématu věnovala i odborná periodika a překvapuje nás, že na jejich stránkách nevypukla žádná polemika směřující k definitivnímu objasnění celé, tak dlouho zamlžované, problematiky. Mnoho prostoru bylo věnováno popisu vývoje kola, avšak nad jeho genezí stále visí otazník. Zbytečný otazník.

Odhlédneme-li od dostatečně průkazně zaznamenaného (a přesto tolikrát zpochybňovaného a zesměšňovaného) životního příběhu Jefima Michejeviče Artamonova, popsaného v exkluzivní Encyklopedii ruských prvenství, vydané v padesátých letech dvacátého století s nedávnou reedicí, je tu stále ještě řada dříve těžko dostupných dokumentů, jejichž zpřístupnění bylo umožněno až s pádem totalitního režimu v bývalém Sovětském Svazu. To však většina rádobybadatelů zcela opominula a setrvačností stále vychází z již zmíněné Encyklopedie, která navíc zcela evidentně interpretuje fakta neslýchaně tendenčním způsobem, a její politický podtext čtenáře dezinformuje natolik, že tento pochybuje i o tak prokázaných skutečnostech, jako je Mendělejevův převratný vynález tabulky chemických prvků či nesporné prvenství Ciolkovského návrhů kosmických plavidel na principu reaktivního pohonu.

Řekněme si ve stručnosti, o čem Encyklopedie pojednává. Roku 1801 urazil na vlastnoručně ze železa sestrojeném „samohybu“ nevolník Artamonov 2500 kilometrů z Uralu do Moskvy na korunovaci cara Alexandra I. a vrátil se zpět dalších 2500 kilometrů. Jeho jízdní kolo vykazuje známky překvapivě moderního pojetí technických řešení: otočná řídítka, šlapací kliky na předním kole, sedlo položené na pružinách. To samozřejmě zcela vyvrací vžité představy o původu a datování vzniku velocipedu!

Vraťme se však k oněm dlouho utajovaným materiálům, svědčícím ve prospěch autorství J.M.Artamonova, jejichž kopie získala na základě korespondence s Akademií věd Ruské federace skupina českých artamonologů již v roce 1991. Za zmínku zde stojí skica cyklistického převodu na bázi řemenové transmise či korespondence s Maxem von Draisem z roku 1811, na jejímž základě tento později sestrojil přímočarou řezačku dlouhometrážního plátna na lidský pohon. Vynález se neosvědčil, avšak jízda na jeho modifikované podobě- draisíně se ujala jako kratochvíle mezi výstřední smetánkou.

Přelomem v dlouholetém bádání českých artamonologů byl objev dopisu německému poutníkovi, písničkáři, polyhistorovi a příteli Antonu Günterovi, z něhož je zřejmý Artamonovův úmysl využít zbavení nevolnictví udělené mu carem za jeho epochální jízdu na korunovační slavnosti k odchodu (odjezdu) do industriální Evropy, kde mohl dál rozvíjet svůj vynálezecký talent. Pátrání se logicky přesunulo do západního krušnohoří- místa Günterova pobytu, kde se daly očekávat další vzrušující indicie. V pozůstalosti A.Güntera byl nalezen koncept odpovědi, která však nebyla nikdy odeslána. Günter totiž roku 1822 v neutěšených podmínkách a zneuznán umírá a jeho odkaz je patřičně doceněn až o generace později, kdy je v příhraniční oblasti vybudována mnohakilometrová stezka nesoucí jeho jméno. Výzkumná práce se ocitla ve slepé uličce. Odjel Artamonov do střední Evropy? Nebo zůstal a dál pokračoval ve vývoji a zdokonalování jízdního kola v primitivních podmínkách carského Ruska? Vše vyřešila, jako už tolikrát, náhoda. Bádání v Krušných horách na sebe upozornilo veřejnost a získalo si své příznivce, především v řadách vyznavačů mladého odvětví cyklistiky- mountainbikingu. Na jaře roku 1995 bylo v Karlových Varech založeno sdružení A.M.bike no limits, vyvíjející své aktivity pod názvem Artamonovův memoriál na počest geniálního vynálezce a sportovce. Pečlivým mapováním západních Krušných hor a shromažďováním historických indicií touto skupinou nadšenců se podařilo skutečně vystopovat zmínky o podivínovi na neobvyklém stroji, který se zde na přelomu let 1823 – 1824 pohyboval a vyptával se na cestu do Günterova bydliště. Nelze mít prostým nevzdělaným horalům za zlé, že se Artamonova báli a všelijak se jej snažili od svých příbytků i přes počínající zimu vypudit. Poslední stopa byla nalezena v Horní Blatné, kde je stylizovaná karikatura vynálezce a poutníka zachycena coby nadpřirozená postava na nepříliš povedené kostelní fresce, znázorňující dobové dobývání cínové rudy. Co se zde vlastně té zimy odehrálo? Jaké drama se noří z hlubin historie? To je předmětem dalších zkoumání, jejichž výsledky na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Rádi vás o nich budeme informovat.

Je zřejmé, že Artamonov zdaleka není postava vymyšlená sovětskou politickou propagandou padesátých let. Vynálezem prvního řiditelného jízdního kola se šlapacím pohonem si své místo v lidské historii zcela jistě zaslouží.