Dolomity 2001

(MADONNA DI CAMPIGLIO, PASSO TONALE, LAGO DI GARDA)
O půlnoci vyrážíme z Varů od A.C. Startu s auty narvanými k prasknutí. Je nás dvanáct jako apoštolů, chováme se ale velmi nesvatě. Slušelo by se nás při této příležitosti trochu představit.

Hosté:

  • Karel – asi pětatřicetiletý rázovitý chlapík sympatického, inteligentního humoru, kamarád Sanyho a Feryho, známý členům z některých cizích akcí, dolomitický nováček, bajk – tvrdej vocas
  • Zombie – Marťasův mladší bratr a hlídač, ostřílený účastník většiny námi pořádaných zahraničních expedic, zvíře, hráč na tubu s obvodem hrudníku 1,5 metru, šikovný zpomalovač tempa k nezaplacení, bajk – tvrdej vocas

Členové A.M. bike no limits:

  • Sany – pětatřicetiletý fešák se sklonem k zodpovědnosti, v Dolomitech podruhé, jeden z mála, kteří stíhají Feryho vražedné tempo, autor mnoha humorných skečů, od loňska stižený fóbií z vyměšování, bajk – tvrdej vocas
  • Fery – nejstarší kmet, šlachovitý horal a drsňák se suchým humorem, kyborg neznající únavu, bajk – tvrdej vocas
  • Cigi – osmadvacetiletý trialový baleťák na bajku, vychutnávač a kochač zbožňující jakýkoliv povrch kromě asfaltu, účastník řady zahraničních expedic, střídač a likvidátor kol a komponentů, bajk – celopéro
  • Pavel – 35 let, milovník všeho přes kolo, zvláštní znamení: dokáže zabloudit i ve vlastním domě a každý větší kopec je pro něj Gruppo Crystallo, zase se urval od domácí zedničiny a jede podruhé do Dolomit, vděčný hudebník se širokým repertoárem, bajk – celopéro
  • Kamil – Pavlův vrstevník, v Dolomitech podruhé, muž bez výrazu v tváři, tak trochu deviant, dlouho nic neříká, ale když promluví, tak to stojí za to, autor většiny zásadních hlášek tady i jinde, bajk – tvrdej vocas
  • Mety – jednatřicátník, pro kterého je cokoliv, co se před něj postaví, výzva ke zdolání, majitel osmnáctikilové žehličky (aniž by si ve výjezdech stěžoval), náročný až nemilosrdný k vlastní manželce, bajk – celopéro
  • Martina – Metyho o tři roky mladší zákonitá žena, stylově zdobená řadou typických bajkerských sexyšrámů, úctu si zasluhující zarputilá a přesto citlivá bytost, nesnažící se těžit z primitivních ochranitelských pudů mužské části výpravy, bajk – celopéro
  • Marťas – Zombieho starší bratr, sebevrah a bezmozek, při jehož výkonech tuhne krev žilách, příčina našeho trvání na pojištění proti všem úrazům a případným úmrtím, jeden ze dvou strůjců a trvalých účastníků a garantů našich zahraničních expedic, bajk – celopéro
  • Pepa – taky dědek mého věku, zanícený bajker ještě z dob, kdy ostatní nevěděli, co je to koloběžka, v Dolomitech s přestávkou podruhé, rozhodl se na poslední chvíli, protože se nemohl smířit s představou, že nechá doma rodinu bez své všeprozařující přítomnosti, trpící trochu strachem z výčitek svědomí, ale těšící se na týden dřiny jako capart na cukrovou vatu, bajk – celopéro
  • no a moje maličkost Dan – 36 let, kronikář výpravy a sdružení, vymýšleč tras a tábořišť, dokumentarista, spoluautor nápadu zahraničních expedic a díkybohu účastník a garant každé z nich, bajk – celopéro

Jsem zvědav, jak to s touhle velkou partou nadržených bajkerských idiotů dopadne, protože s lineárním nárůstem účastníků expedice vzrůstá pravděpodobnost průseru geometricky.

30. 6. – sobota

I když je na české maso vyhlášeno embargo, projíždíme hranice hladce a bez filcuňku, nejspíš proto, že jsme si dopředu natrénovali makrobiotická kukuč. Cigi řídí tranzita, Sany, Fery a Karel osobáky. Míříme na Mnichov a přes Insbruck do Brennerského průsmyku. Podstatnou část cesty jsem prochrápal, a tak nemohu zodpovědně podat zprávu o tom, jak jsme se v Rakousku vyhnuli placené dálnici, která nás začala zajímat až v Itálii. Mažeme po ní na jih do Bolzana, kde lehce kufrujeme přes město, zblbnuti podobností označení nájezdu na další dálnici a silnici pro motorová vozidla, a stoupáme impozantními serpoškami do Passo di Mendola (1363), odkud sjíždíme k Lago di S.Giustina, které objíždíme z jihu a napojujeme se na táhlé stoupání ve Val di Sole. V Dimaru uhýbáme doleva na Madonna di Campiglio a v 11:30 po ujetí 650 km konečně stojíme pár kilometrů před ní na parkovišti před Vall del Orso ve výšce 1450 m, známém z předloňska, sevřeni třítisícovými masivy Gruppo di Brenta pocukrovanými nezvyklým množstvím sněhu. Cigi má zpoždění kvůli problémům s přehříváním motoru, takže jeho autu neřekneme jinak než “vařič”. Je to vůbec první člen expedice, který si vysloužil nějakou přezdívku. Poučeni minulými zkušenostmi plánujeme aklimatizační etápku k Cascate di Mezzo jižně od Madonny. Dávám krátkou instruktáž o “zázemí” v okolí tábora a programu bajkování v této lokalitě, ale nikdo mě moc neposlouchá a kdekdo se pak chodí ptát na všechno zvlášť, až mě z opakování odpovědí bolí huba.

Po nutné pauze po cestě nedočkavě natahujeme hadry, sedláme bajky a vyrážíme po silnici na Madonnu, nad hlavou slunce s několika opuštěnými mráčky. Teplota je akorát – 21°C. Projíždíme centrem, seznamujeme se s charakterem města a napojujeme se na červeně značenou Sentiero delle Rocce. Ta skýtá špičkovou rychlou technickou jízdu víceméně po vrstevnici až k Riffugio Vallesinella (1513) u vodopádu. (Podotýkám, že v mapě jsou vrstevnice značeny po sto metrech, není tedy divné, že na trase vyjíždíme a sjíždíme třicetipatrová převýšení, aniž bychom proťali jedinou z nich.) Rozjařeni jízdou odhazujeme zábrany, prolézáme výklenek za nejméně stometrovým řvoucím monstrem, a mokří od všudypřítomné vodní tříště lezeme i v hadrech do zpěněného vývařiště, ječíc jako caparti. Dáváme pauzu na opravu Karlova defektu a seznamujeme se se zdejším stoupáním výjezdem volným kamením nad vodopád, odkud se zcela proti původní domluvě spouštíme dolů klikatou nebezpečnou pěšinkou. Dupeme zpět stejnou cestou do Madonny, kde v centru u koupáku Kamil zjišťuje vpich. Někteří hladoví a nevyspalí jedou napřed, ostatní vyjíždíme ke Campo Carlo Magno a padáme šotolinovým sjezdem k legendární “koupelně” u můstku přes bystřinu Torrente Meledrio, kde nezasvěcení poprvé prožívají úchylnou slast v bublinkami nasyceném tekutém dusíku, tekoucím sem z horských ples. Zvířecí řev, který se nám dere z hrdel, je jen důsledkem teplotního šoku, prožitku vlastní balastem civilizace nezatížené existence, bolesti varlat zatažených hluboko do podbřišku, a koneckonců i hrůzy ze spatření parodie na vlastní penis. Absolvujeme ten očistec dobrovolně několikrát a v šest večer dojíždíme do tábora. Máme 26 kilometrů v nohách a dokonale vypucované kebule i těla. Předvídavě stavíme stany a “obývák” z plachty a vaříme večeři. Spaní a jídlo máme rozdělené víceméně do dvojic, v té naší já stavím barák a Pepa se stará o žaludky. Vzteká se, když od závistivých nemilosrdů poslouchá, že dělá ženskou, ale vaří fakt dobře, z bezmasých surovin dělá zázraky a vůbec nevadí, že žereme jako poslední.

Se setměním se stahují mraky, blýská se a hřmí. Za chvíli prší, sedáme si na židličky pod plachtu a lehce zmašťujeme nesmělou konzumací plechovkového piva a kořalky. Válíme se smíchy, když Karel cituje z italského konverzačního slovníku perličky typu: “Můžete mi ho ukázat?”, “To je ostuda!”, “Au, to bolí, zlomil jste mi nohu!”, “Teď už si prakticky můžete dělat co chcete.” a “Kdy se k vám mohu nastěhovat?”. Skládáme věty do nejnemožnějších kombinací a pořád to dává smysl, takže se chechtáme jako puberťáci. Přestává pršet, zní kytara velikosti houslí a při zpěvu “Tak kopni do tý bedny” pode mnou praská zapůjčená rybářská stolička, až jdu k zemi.

Končí ukázkový den v Alpách, po jedenácté už se ze stanů ozývá jen znavené chrápání. Á propos- Martina nás všechny zahanbila rychlou aklimatizací- dřepěla v lese jako první.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Autor: Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí. Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.