Přeskočit na obsah

Dolomity 2005 očima Míly Hřebíka

Doba čtení: 20 minut

Loading

Autentický zápis zážitků dolomitického nováčka, který absolvoval letošní bikovou expedici o rekordním počtu třinácti účastníků. Na dojmech se dále podíleli: Pavel Müller, Michal Metelka, Petr Cikhardt, Miroslav Peroutka, Tomáš Peroutka, Jaroslav Grof, Michal Prokop, Zdeněk Kirch, Jiří Rubeš, Jiří Benešovský, punker Tom a Daniel Danielčák.

Je ráno, druhý den v Dolomitech, ostatní ještě spí. Potřebuji si srovnat myšlenky a bez poznámek bych beztak na spoustu věcí zapomněl.

Když jsem doma řekl své milované a milující ženě o setkání s kamarádem Danem, na kterém mi nabídl účast na bajkovém kempování v Dolomitech, nečekal jsem, že bez váhání řekne „Jeď“. Odloučení nám i po sedmnácti letech dělá problémy, ale je to jen týden a po náročném roce musím „vypláchnout“ mozek.
Přípravy, mám pocit, jsem trochu odfláknul. Obzvlášť balení. To jsem nechal až na den odjezdu po práci. Jako bych tím chtěl oddálit loučení. Ale čas to neúprosně zaříznul. Přišel večer a my nakládáme neuvěřitelnou hromadu do „mimina“(berlinga) s „rakví“ na střeše. Povedlo se nacpat několik drobností do vleku ke kolům a vyrážíme.
Už po hodině jízdy jsem věděl, že bylo hloupé ušetřit místo v dost velkém vleku a nechat si tašku s jídlem na podlaze mezi nohama. Tak dřevěné nohy jsem v životě neměl. A přes noc v autě si člověk taky nepohoví.
Nechci tvrdit, že jsem nevěděl, kam se chystám, ale až když jsem spatřil na vlastní oči první zubatá monumentální skaliska Alp tyčící se do neskutečných výšek, napadlo mě, že my přicházíme a odcházíme, ale ony zůstávají. Jak jsme proti nim křehcí. Vzbudilo to ve mně hluboký pocit úcty a obezřetnost, s kterou tam musím jezdit.
Jak jsme pokračovali v cestě a projížděli kolem dalších a dalších skal, bylo to hezčí a hezčí. Jen mi není jasné, kde tam můžeme jezdit.
Ale to už jsme v Itálii, v Dolomitech, blížíme se k cíli, vedle nás plují oblaka, božská krása.
Bohužel mi začíná být nevolno a bolet mě hlava. Že by vysokohorská nemoc, nebo pomalá aklimatizace? Nevím.
Jsme na místě. Vybalujeme, skládáme kola, povídáme, vtipkujeme, chystáme se na poznávací etapu, ale mně je čím dál hůř. Polykám nabízený ibuprofen, ale úleva nepřichází. Je mi jasné, že se z toho budu muset vyspat, tak vypouštím vyjížďku a ve spacáku se skládám do svého křesílka u stromu, o který mám opřeného svého apače. Stála tam kromě našich ještě dvě cizí auta. Italské a německé. Usnul jsem. Asi po hodině mě probudilo halekání od potoka, to se naši vraceli pro zásoby. Lekl jsem se, protože jsem neviděl své kolo, zato proti sobě silničku, karbonovou. Opatrně se začínám otáčet, abych viděl své kolo a z auta na mě kyne s úsměvem jeden z Němců. Odpovídám na pozdrav a do zorného úhlu se mi dostává můj apač. Spadla ze mně taková úzkostlivá obava známá z domova, kdy se člověk bojí odvrátit od kola, aby o něj nepřišel.
Mezitím co naši nabrali zásoby a vyrazili na další kochačku, vrátil se i druhý z Němců. Chvíli jsem nechápavě zíral, když po mně chtěli pohlídat auto, které ani nezamkli, že se zajdou do potoka umýt. Vždyť jsme se viděli poprvé v životě.
Vyrazili jsme s bobrem Michalem vybudovat v potoce malou zásobárnu vody na mytí. Měl jsem dělat stavební dozor, ale při pohledu na práci se mi rozehrály prsty a musel jsem Michalovi pomoct. Nemohu se zbavit pocitu, že jsem na práci závislý a byly to abstinenční příznaky, že jsem ve stanovenou dobu neodvedl svůj díl práce.
Ale hrázka byla hotova a s hřejivým pocitem u srdce jsme odjeli přes louku k ostatním na jídlo, pivo a pokec.
Do stanů nás vyhnal až pozdě v noci neustále zesilující „kondenz“, jak tomu dešti Dan říkal.

Pátek 1.7.2005

Teď je ráno. Prší. Do našeho a Peryho stanu napršelo. My s Jirkou máme výhodu ještě jednoho stanu. Problém budu mít s botama. Mám dvoje letní tretry a sandály. Po zprávách o šesti mrtvých v Itálii z vedra mě déšť nenapadnul. Rosnička ze mě nebude.
No, postavíme nad místním občerstvovacím stolem s lavicemi altán, ať nesedíme na dešti.
Pršelo až do odpoledne. Chvílemi déšť zeslaboval, ale jen jakoby nás chtěl vytáhnout z úkrytu a spláchnout nás, prašivka jeden. Mraky se motaly kolem okolních vrcholů, jako by na ně byly nabodnuté. Ale příroda je příroda a všechno má svůj čas.

Seděli jsme, povídali, popíjeli grog, kafe, smáli se Jirkovi, když přišel jako mokrá myš, že do stanu mu prší snad celou střechou. Tak jak to podal, nešlo, než se začít na plné kolo řehtat. On měl stan snad naruby ušitej.
Tak jsme zabíjeli čas, až jsme se rozhodli, že vyrazíme na procházku po cestě nahoru do naturparku.
Po čtvrthodině chůze jsme zjistili, že už jen pokapkává a vrátili se pro kola.
Je to snad nepopsatelně krásné, jak se s nastoupanými metry objevuje mohutný skalní masív, z kterého jsme viděli „jen drobný krajíček s pyramidou“, který jsme z různých míst ani nemohli najít. Je to prostě úchvatné, úžasné, pohádkové. Plazíte se po kamenitých cestičkách, snažíte se vyhýbat kravincům, míjíte volně se pasoucí krávy s velkými zvonci na krku a zdolávající terény vhodné pro horolezce. Jedna z nich, nádherně šedohnědá ležela v zatáčce jako sfinga, která kontroluje, kdo do hor jede.
Vyjedete na vrcholek nebo jen za nějakou zákrutu a otevře se vám nádherná pohádková scenérie, která se ani nedá popsat. To se musí vidět! Každou chvíli jsem zastavoval a kochal se. Rozhlížel jsem se kolem dokola, aby se mi z toho co nejvíc uchovalo v paměti. Ne a ne se těch pohledů nabažit. Že začalo dvakrát pršet a nahoře foukal studený vítr, jsem bral snad jako „vstupné“ do této skalní galerie.
Sjeli jsme se u chaty na plošině u trosek vojenského objektu v asi 2040 m a vyrazili dál a výš na Monte Specie v 2307m.
Cestou nahoru se mi v hlavě honila spousta myšlenek o historii a bojích v obou světových válkách v těchto horách a na vrcholu u velkého kříže pamětní desky nezbylo, než vzdát hold a poslat tichou vzpomínku všem obětem zvůle mocných, z nichž války vyvstávají.

Než jsem se sbalil a vyrazil zpět dolů, byl jsem poslední. Navzdory tomu jsem se nenechal strhnout a nepustil to bezhlavě za ostatními. I sjezdy jsou v tomto terénu těžké a nebezpečné.
Od chaty, kde jsme na sebe opět počkali, jsme vyrazili dál a snad díky tomu, že nás Dan předem varoval, kde budou hodně nebezpečné úseky, se nikdo nerozbil. Dokonce jsem v sobě objevil i jakousi „signálku“. Sjížděli jsme do rokle, kterou jsme museli od jedné zatáčky už jen svádět.
Asi padesát metrů před touto poslední zatáčkou mi při trialování přes kameny a kořeny s dost hlubokými schody za nimi, které byly na hranici kotrmelcování, začalo vibrovat na solaru. Nečekal jsem na nic, zastavil, slezl a dál kolo vedl až dolů do soutěsky.

Pohled do této soutěsky byl hrůzně úchvatný. Prudce dolů a ze dna zase prudce nahoru až do oblak s kamenitým korytem, kudy za deště valí voda do údolí.
My jsme do ní najeli boční stěnou a když jsme se při sestupu otočili, užasli jsme, jakým úchvatným vodopádem začíná. Ani nepíšu, co mi ta nádhera připomíná.
Od této soutěsky sjíždím obezřetněji, než obyčejně dávám. Přijel jsem si to sem prohlédnout, ne odevzdat svůj skalp.

Sobota 2.7.2005

Dnes nás čekají Tre Cime(Tři Zuby). Viděli jsme je včera z vrcholu. Čekal jsem, co to bude za hrůzu. Tak majestátně se tyčily nad údolím a v takové dálce.
A taky jo. Vyjeli jsme na Misurinu, pořád do kopce, ale brnkačka. Krásné místo s jezerem a budovami okolo, z jedné strany zalesněné úpatí. Objeli jsme jezero a najeli do stoupání. Ještě jsem to nezažil. To snad Jáchymov je rovina.
Vystoupali jsme na náhorní plošinu s jezerem, odpočali a dál vyrazili zdolat vrchol. Asi ve dvou třetinách jsem musel zastavit, protože jsem usínal. Řidiči jsou sice tolerantní, ale proč tahat čerta za ocas. Krátká pauza mi opravdu přišla vhod, snědl jsem dvě tyčinky, probral se a vyrazil dál k vrcholu. Poprvé jsem viděl, tedy spíš zažil „piškoty“, to jak se silnice vine serpentinami nahoru a z vrchu ji vidíte, jak jakoby vykrajuje karlovarské piškoty.
Na konci asfaltky byla klasicky chata, kde si rychlejší dali čaj či co a ostatní se, jak dojížděli, kochali pohledy na úchvatné skalní masívy, které sestupovaly do neskutečně hlubokého údolí s nádherně tyrkysovým jezerem a městy okolo něj. Prostě krása nesmírná.
Vyjeli jsme dál a výš a otevřel se nám další a snad ještě úžasnější pohled na skalní výtvor matky přírody, že jsem jen zastavil a v němém úžasu jen čuměl a kochal se a nemohl jsem se nabažit. Nemohl jsem ani pochopit ostatní, že tady nestojí a nevychutnávají. Možná jsem z toho vyjevený a užaslý, ale nic podobného jsem ve svém životě nezažil. Ty kopce jsou vyšší, než odkud jsme skákali a já jsem mezi nimi se svým kolem. Stojí tu ve své mohutnosti a nikdo s nimi nehýbe, jak mu přijde vhod.

Pod posledním výjezdem hlásí Dan, že je kyborg ten, kdo ho dá bez šlápnutí. Nejsem kyborg. Jednou mi to podhráblo se ztrátou rovnováhy, tak jsem vystoupil. Chvilku jsem si oddechnul a v tom prudkém stoupání na skále se šotolinkou nastoupil a dojel až na cílový hřeben, kde jsem se 2. června projel sněhem.

Odpočinuli jsme si, počkali, až Pavel opraví přehazovačku po polibku kamene a vyrazili na chatu na úbočí hřebenu. Dolů jsme jeli kamenitou schodovitou cestičkou, označenou jako nesjízdná, ale i já jsem ji asi ze 70 % sjel. Schody jsou tam tak vysoké, že je lepší je skákat, a to si nemůžu dovolit, protože se mi zadní brzda kouše a nedobrzdil bych. Tak se „držím při zdi“.
Po čekačce na bezmozky („to je tak prudký a kameny tak klouzavý, že bych si tam pěšky rozbil hubu“, řekl jeden dirtař) jsme sjížděli po úbočí nad krásně průzračnou říčkou jakoby mléčné barvy. Projížděli jsme poli volných kamenů krásně bílých a pěkně zrádných. Spolubydlící Jirka mi předvedl ukázkový kotoul po kontaktu s jedním z nich velikosti kokosáku. Zranění standardní. Ostatní jsme dojeli po několika kilometrech pro defekt Metyho přehazovačky.
Našli se i trochaři, kteří neváhali a v ledové vodě se vykoupali. Do tábora to bylo už jen asi pět kilometrů, tak proč ne.

Neděle 3.7.2005

V neděli ráno jsem si rozhodil a vyčistil středovou osu, byla špinavá a cvakalo v ní. Brzdy jsem vyčistil, ale řvou (tedy zadní) dál. Zkusím prodloužit krok, blokuje.
Kolo jsem složil a vyrazili jsme na odpočinkovou etapu do Cortiny d´Ampezo. Byla to příjemná projížďka bez táhlých a krutých stoupání. Zahrošili jsme u krásné kaskády, kde si někteří i zaplavali. Proud je tam ale tak silný, že mocná tempa kraulu stačí jen na to, aby člověk zůstal na místě. Voda je tak ledová, že jsem si opláchnul nohy (a nebudu pokoušet své šlachy).
Cestou do Cortiny, kde si někteří chtěli dát pizzu, byla bobová dráha. Čtyři kusy si ji kus sjeli. Pro ostatní byl styčným bodem místní zimní stadion, kde jsme se všichni nakonec sešli.
Projeli jsme městem a zjistili, že Italové dodržují „polední klid“, a čekat od čtyř do šesti, než otevřou, bylo nereálné, jelikož nás čekala cesta zpět do tábora, stavění stanů a vaření večeře . Prostě sedmá hodina je inteligentní maximum pro návrat.

Odpočinuli jsme si v parku u zimáku, nakoupili si pohledy a vyrazili jsme s první skupinou zpět. Projeli jsme dvěma tunely. Ten první byl ohromující, byl vytesán (nebo vystřílen) skrz skálu, bez viditelných stavebních úprav. Strašidelné kouzlo. Tunel má tvar hrušky, je osvětlen a průvan uvnitř jako hrom. Naštěstí není dlouhý, tak ze mne stísněnost padá a nedostavuje se při vjezdu do druhého tunelu. Ten už byl betonový a bez osvětlení. Po několika kilometrech se nám ukázal most a to byla hloubka, až člověku zamrazilo. Ale tak krásně, úchvatně.
Na vrcholovém bodě 1503 m jsme zastavili v bistru, kde jsme si dali špagety, víno a pivo-točený! Najeli jsme ten den 45 km.

Pondělí 4.7.2005

Dnes nás čeká Lago de Limo (Limojoch). Jsou mraky, asi zmokneme. Vyrážíme v 10 hodin, před námi je daleká cesta s náročnými stoupáními. Díky břichu a jeho práci nestíhám a vyrážím za ostatními se zpožděním. Jak jinak, na druhou stranu. Ale Michal, který zůstal a dá si dnes lehčí okruh, mě křikem zastavuje a obrací správným směrem. Po několika zatáčkách dojíždím ostatní. Jeli jsme po silnici směrem na Cortinu a v jedné zákrutě odbočili na parkoviště, ze kterého jsme po krátkém odpočinku a nezbytném spočítání vyrazili do prudkého stoupání na Rifugio.
Dnes jsem si s sebou vzal i náhradní přehazovačku a řazení, to kdyby náhodou. Jel jsem s Danem jako zametač a najednou vidíme Pavla, jak opět opravuje přehazovačku. Vypadla mu jedna kladka (horní) a jednu misku jsme už nenašli. Vzal si kladku z mojí náhradní, sesadil ji a vyrazili jsme dál. Dojeli jsme další dva, kteří na nás čekali u vodopádu a odpočinuli jsme si. Dorazili další dva Češi a společně jsme vyrazili na náhorní plošinu. Tady se nám otevřel nádherný pohled na okolní skály. Stojí to hodně námahy, spíš dřiny dostat se až sem, ale stojí to za to!

Pokračovali jsem opět do skal krutým stoupáním, míjeli jsme pěší turisty a pasoucí se krávy. Asfaltka se změnila v cestou plnou kamení. Přišlo častější přerušování jízdy, tlačení, odpočinky. Konečně jsme se vydrápali k chatě na Rifugio Biella. Najedli jsme se, dali si nezbytný povzbuzovač (pivo) a pokračovali. Někteří se šli podívat na vrchol nad chatou ve výšce 2380 m, ostatní mezitím sjeli na rozcestí a zahrošili si. Před námi byla cesta k Lago de Limo, které jsme už teď, byť jen z dálky spatřili. Cesta byla mírně zvlněná, vyplivla nás u zrušeného letiště, kde byla další chata. Tady jsme pořídili několik fotek, protože se nám otevíral nepopsatelný pohled do údolí obklopeného majestátnými horskými masívy. Pak jsme se pustili do sjezdu, bohužel trochu živelně a prakticky bez kontroly stavů, ale naštěstí se nikomu nic nestalo a sjeli jsme se v zatáčce. Teď nás čekala opravdová chuťovka. Svah se tak prudce svažoval, že v serpentinách byl místo asfaltu beton, který v létě nestéká. Měl jsem plné ruce práce, protože zadní brzda, nefungujíc jak by měla, držela kolo věčně zablokované. Připadal jsem si jako na ploché dráze. Vtom skončily stromy, otevřel se vpravo pohled do údolí a přede mnou skála s betonovou zatáčkou. Už z dálky bylo vidět, že to nebude sranda. Na betonu prach a to jede jako saně! Nohu jsem měl už vycvaklou, klouzal s ní po zemi a čekal ránu do skály! Strachy jsem byl takříkajíc „posranej“. Snažím se celou dobu nespadnout, a teď to tak hloupě napařit do skály?! Snad v poslední možné chvíli jsem povolil zadní brzdu, kolo se mi natočilo vpravo a projel jsem šikmo až do růžku, kde už bylo kamení a vedlo do hnusně hladkého a zaprášeného betonu. A tam jsem zastavil před zábradlím. Byl jsem z toho vyklepaný jako startka. Zůstal jsem stát na místě a na každého, kdo vyjel mezi stromy jsem křičel, že je tam prach na betonu a klouže to. Nikdo nespadl, ale bylo vidět, že to bylo hustý. Ovšem pohled do údolí z toho místa byl pohádkový. Říkám si, jestli i let dolů do údolí by mě také tak nadchl? Piškotové serpentiny padaly tak příkře, že to nahánělo hrůzu, ale i respekt. Někteří byli už dole a vypadali jen jako přerostlí mravenci. Brzda mi trochu zchladla, nohy doklepaly, tak jsem se odpíchl a pustil se taky do toho. Za chvíli už jsem byl za ostatními a štěstím se mi chtělo křičet. Tady, v horách, člověk překonává sebe a nestydím se říct i svůj strach na každém kilometru.

V údolí jsme zamířili do stínu stromů, kde odpočinek byl více než zasloužený. Pojedli jsme, popili, vykoupali se v říčce, prostě nabrali síly na další hrůzná stoupání, která nikdo z nás nových asi ještě nezažil. Na skále volné kamení s prachem, no prostě hnus.
Banda vyrazila, snad aniž si uvědomila, že Švejk ještě nemá sbaleno. Kouknul jsem, kudy odjíždějí, abychom je neztratili úplně a počkal ještě chvilku, aby tam nezůstal sám. Vyjeli jsme za nimi s několikavteřinových zpožděním.
Kdyby to šlo vyskákat bokem, snad by tam byl ještě dřív. Ale výjezdy jdou Švejkovi špatně. Co vyjede, vyjede. Sesedne, chvíli tlačí (kolo), pak zase nasedne, chvíli jede. Dává tak, jak na to má. Co naplat. Výjezd je technicky i fyzicky velmi náročný, tak jsem rád, že sebou nepraštím, když se ohlédnu, jestli je Švejk v dohledu.
Špatně jsem dole vytušil podle natažené ruky směrem k serpentinám, které nás čekají, kudy pojedeme. Viděl jsem jen vybudovaný dřevěný chodník, který se klikatil na pravé straně kopce. My jsme ale jeli po levé straně, jenže asi ve třech čtvrtinách (možná i výš) byla v levé zatáčce cesta vpravo úbočím na ten dřevěný chodník. Já ale měl pocit, že jeli všichni vlevo, navíc mi blesklo hlavou, že úbočovka klesá a výškově vychází na vrchol klikatého chodníku, takže by nás poslala dolů. Také jsem si vzpomněl, že Dan říkal, že jedeme nahoru na plošinu a mělo by tam být jezero. Zatočil jsem tedy vlevo a stoupal dál. V pravé zatáčce jsem ještě zahlédl pod sebou Švejka. Měl jsem pocit, že mě nad sebou, pokud zrovna vedl kolo, zahlédl. Vyjel jsem nahoru, stoupání povolilo, serpentiny skončily, ale „hroši“ nikde. Jel jsem dál, zdravil se s pěšákama, co šli proti, až jsem přejel hranu a začal klesat do jakéhosi mělkého sedla, kde vede středem val s cestou a na každou stranu jsou údolíčka.
Jakoby tam obr hodil „prdelí“. Cesta do té doba neodbočovala , navíc jsem zahlédl na sloupu červený trojúhelníček, který připomínal šipku. Tak jsem jel dál, až jsem se dostal na dno cesty a bác, křižovatka! Doleva dolů, doprava dolů, rovně nahoru! Lago je jezero. To je jasný. Vlevo jedna „kaluž“ byla vidět, vpravo bylo dost kleče, ale kdoví, co mohla skrývat?A nikde nikdo! Nad hlavou tmavý mraky. Už vím, že nechat doma mobil nebyla ta správná volba. Neváhám, otáčím a jedu zpět naproti Švejkovi. Ať jsme alespoň spolu. A co kdyby měl defekt? Naštěstí ne! Na vrcholu, či na začátku „prdele“ se proti mně vyhoupl. Ulevilo se mi. Otáčíme a pokračujeme spolu. V hlavě se mi honí myšlenky, jestli jsme nesjeli z trasy. Naši tady asi nejsou, protože nikdy nedokážou být potichu a skály kolem nás by je jistě prozradily ozvěnou. Přemýšlíme. Není jiný správný směr, než rovně nahoru. Už ani nevím, jak daleko za křižovatkou vidíme Dana a Metyho odpočívat u říčky. Jsem do morku kostí rozezlenej, že nechali nás dva nováčky vzadu a nikdo na nás na kopci nepočkal. Švejk je v závěsu, odbočuje k nim, já jedu dál. Vyjel jsem až k rozcestí rovně a vpravo, tak jsem zastavil a čekal, až mě dojedou. A opravdu to byla jen malá chvilka, zpoza kleče se vynořil Dan, Švejk a Mety. Dan ke mně přijel, podává mi ruku a omlouvá se, že se nechal strhnout a valil dál k říčce pro vodu, protože už neměl. Stejně to ale bylo jen vyvrcholení nepřizpůsobivosti některých, kteří odmítali osvědčenou praxi o dvou skupinách s rozdílným tempem, a tedy i časem startu.
Do puntíku se vyplnila Danova slova, že ti „rychlí“ budou na vrcholu čekat ve větru. Co ostatně jiného by člověk na vrcholu mohl očekávat, než vítr?
U chaty pod vrcholem jsem zastavil, Dan taky, Mety se Švejkem pokračovali, aby nevystydli. Vyndal jsem placatku na důkaz toho, že se na Dana nezlobím a cvakli jsme si. Lidi nepřevrátíš, snad jenom vidlemi. Tenhle vrchol jsem bral jako prohru kolektivu. Nevím, jestli Mety ostatním něco řekl, ale když jsem dorazil nahoru, byli všichni jak studený čumáci. Ani si nedali všichni „vrcholovou“, jako doposud. Kdybych kouřil, nestačil bych ani dokouřit cigaretu a už se začali lidi pozvedávat k odjezdu, že jim je zima. Ani Pavlem připomínané hromadné foto většina neakceptovala. Protože bylo chladno, začal jsem se oblékat a na vrcholu jsme zůstali s Danem a Zdeňkem, který se zdržel focením. Cestou dolů jsme viděli i pověstné jezero, kde byla dost nízká hladina. Jestli to byl důsledek suchého léta nebo vysychá, kdo ví.

Sjíždíme kamenitými cestami, když najednou před námi Pery! Kolo vzhůru nohama, defekt. Žádný problém, dalo by se říct. Ale nemá pumpičku na motoventilek. A co horší, nebýt mého zdržení s oblékáním, byli bychom dávno pryč, protože skupina jela na rozcestí rovně, místo aby se dala vlevo. Byl by zůstal na konci a neměl by čím nafouknout. Docela nemilá představa. Půl sedmé a on by asi 5 km tlačil z kopce k vodopádu, kde čekali ostatní. Nevím, ale všichni mi připadají fajn a kamarádští, ale ten dnešní den byl náročný na mezilidské vztahy. Zřejmě vyvrcholila euforie ze zdolaných cílů, zatímco pocit soudržnosti trochu zaostal. V tu chvíli si člověk uvědomí, jaká nebezpečí čekají ve velehorách, a jak je důležité vědět, že se mohu spolehnout nejen sám na sebe, ale i na partu.
Na konci kamenitého sjezdu prorážím i já, další zdržení. Po opravě pokračujeme k vodopádům, které jsou bokem od cesty a je snadné je přejet bez povšimnutí. Ale stavíme, protože to někteří znají a jedeme se k nim vyfotit. Vyjíždíme od vodopádů a Jirka zjišťuje defekt. Dnes čtvrtý. Jako naschvál má rezervní duši také děravou. Mazaně využívám čas a lepím si svoji proraženou. Bohužel jsem neodhalil „zmiji“ včas, tak lepím dvakrát, ale stíhám. Vyrážíme na poslední úsek k tábořišti. Ještě stavíme na můstku, asi deset metrů dlouhém a pod námi proláklina jako do pekla. Je to děsuplné, ale neopakovatelné.
Rozjíždíme se trochu z kopce, dá se to pálit, přišel i hrbek, dal jsem si „dropík“, a tak nějak jsem zahnal chmury, snad že to dopadlo dobře.
Přijíždíme k autům a těšíme se na jídlo, pivo, koupel v potoce a odpočinek. Ale dovídáme se o komplikacích, tak rychle všechno balíme a odjíždíme během následujících patnácti minut do kempu Misurina.
Bohužel už večer je oblačnost neústupná a v noci začíná hustě a vytrvale pršet. Tak jsme se rozhodli, že odjedeme o půl dne dřív oproti původnímu plánu. A v deset večer vyrážíme směrem k domovům za stálého deště.

Co na závěr? Dojeli jsme v pořádku. A pocity? SLASTNÝ NÁŘEZ!

Míla

Aktualizováno 28. 06. 2024 v 11:23:09

O autorovi Dan

Zakládající člen a webmaster A.M.bike, autor tohoto webu. Chorý mozek, pachatel tratí.
Ve volném čase se kromě cyklistiky věnuji programování internetových aplikací v jazyce HTML, CSS, PHP, MySQL a Javascript.
Pracuji jako designér a modelér porcelánu.

Ohodnoťte článek:

nic mocujdedobrépoutavéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Sdílejte tuto stránku:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Top