Dolomity Zdeňka Bartoše

Vzhledem k tomu, že většinu tras absolvovala velká skupina osob obého pohlaví s rozdílnou fyzickou kondicí i kvalitou kol (včetně trekkingových),je celkový čas jízdy se započtením přestávek silně ovlivněn rychlostí nejpomalejšího účastníka. Spoustu času jsme také strávili lepením nebo výměnou prasklých duší, fotografováním, jídlem a opalováním. Pro trénované jedince by proto měl být vodítkem spíše čistý čas jízdy. Neodpustím si ještě jednu připomínku. V létě, když neprší, je i ve vysokohorských polohách Dolomit strašné vedro a na vápenci je vody málo. Vezměte si proto s sebou na túru dostatečné množství vody (min. l litr).

Z mnoha možných tras v Dolomitech nabízíme těchto pět: Sextenské Dolomity a skupina Cristallo – Monte Piano, sedlo Tre Croci; skupina Cadini – chata Citta di Carpi; Sextenské Dolomity – chata Auronzo, sedlo Bülleljoch, chata Locatelli; skupina Fanes – chata Fanes, chata Pederu, chata Sennes; skupina Pasubio – Strada Degli Eroi a Strada de 52 galerie.

1. SEXTENSKÉ DOLOMITY A SKUPINA CRISTALLO (Monte Piano, sedlo Tre Croci)

Útočiště jsme nalezli na neoficiálním tábořišti (cca 1450 m n.m.) ležícím v údolí řeky R. Popena, severně od Lago Misurina. Na kolech jsme se vydali po státní silnici před L. Misurina (1752 m), pak vlevo ke kempu Alla Baita (tel.: 0039/436/39039, cena za noc a osobu 8000 lir, za stan 6000 lir – údaje z roku 1997). Vpravo od silnice u kempu je pramen. Na křižovatce u kempu se vydejte podle šipky (nápis Rif. A. Bosi) vlevo po asfaltové silnici, zpočátku střídané zemními úseky (kousek nad křižovatkou po pravé straně se nachází pramen pitné vody) strmě vzhůru (v závěru po značce č. 122) k chatě Rif. Angelo Bosi (2205 m n.m., převýšení 755 m) a pak po šotolinové cestě (zn. č. 122) a kamenité stezce (občas je zde nutné kola tlačit) do ohlasů těžkých bojů za první světové války – na jižní vrchol Monte Piano (2324 m, převýšení 119 m). Zde je možné si prohlédnout pozůstatky válečné výzbroje, munice a zákopů.

Během prvního zájezdu jsme pokračovali na kolech do sedla Forc. Dei Castrati (2272 m), ale odtud jsme pak střídavě vedli a nesli kola (zn. č. 6) do údolí Val di Rimbianco a dále (zn. č. 103) až do údolí Valle della Rienza (sestup o 692 m). Strmá stezka však byla tak zarostlá větvemi kosodřevin, že problém činilo ji vůbec sejít pěšky

Zpět vás stejná cesta terénem dovede k chatě A. Bosiho (-119 m) a pak po silnici před L. Misurina (1752 m, -453 m). Odtud doleva (na jih) po státní silnici podél jezera Misurina na křižovatku cest (cca 1620 m, -132 m). Zde odbočte vpravo směrem na sedlo Tre Croci (1809 m, +189 m). V sedle doprava po šotolinové cestě (zn. č. 203) nejprve mírně, později strmě (část jsme museli vytlačit) do sedla Son Forca (2130 m, +321 m). Odtud sjezd (zn, č. 203) po šotolinové cestě, zpočátku s četnými většími kameny, později bez nich. Kolem Malga di Padeon (pramen), v závěru klesání strmě k mostu přes řeku R. Felizon (1450 m, -680 m). Následuje výjezd k chatě Rif. Alb. Ospitale a odtud kolmo doprava (zn. č. 201) mírné stoupání po tělese úzkokolejky do sedla Cimabanche (1525 m, +75 m). Dále mírné klesání stále po tělese úzkokolejky až na státní silnici (cca 1440 m, -85 m). Přes silnici na druhou stranu a nejdříve po tělese úzkokolejky, později vpravo po značené cestě č. 3 (východně) kolem jezera Duerensee, až k jeho severnímu okraji (1420 m, -20 m). Na konci jezera vlevo kolem vodní plochy až ke státní silnici a chatě Alpenflora. Zde opět vlevo nejdříve po parkovišti, poté po tělese úzkokolejky zpět na jihozápad na křižovatku se státní silnicí (1440 m, +20 m). Pak kolmo doleva a po asfaltce k tábořišti (1450 m,+10 m).

Čistá doba jízdy: 3 hod. Vzdálenost: 46,4 km (27 km asfalt, 19,4 km šotolina). Převýšení: jízda po asfaltu +954 m, -585 m; jízda v terénu +535 m, -904 m. celkem 1489 m.

2. SKUPINA CADINI (chata Citta di Carpi)

Vyrážíme opět ze stejného tábořiště. Po státní silnici trasa startuje směrem k L. Misurina (l 752 m). Odtud vlevo ke křižovatce u kempu Alla Baita a na ní přímo vzhůru po spádnici a perfektní asfaitkou na chatu Auronzo (2320 m n.m., převýšení +870 m). Vzhledem k tomu, že po asi l km jízdy po šotolinové cestě směrem od chaty Auronzo k chatě Rif. Lavaredo nás zastavila uniformovaná straž (důvodem byla ochrana pěších turistů před MTB jezdci během církevních svátků v období kolem 15. srpna, kdy velké množství Italů vyráží na túry do hor; o 14 dní později jsme touto cestou bez problémů projeli), museli jsme se vrátit zpět k Rif. Auronzo a sjet po stejné silnici až k L. Misurina (-568 m). Kvůli velkému převýšení nelze tuto kombinaci (chata Auronzo + Citta di Carpi) doporučit.

Ani náhradní program nebyl nezajímavý. Po rovině pohodlnou pěšinou kolem východního břehu jezera Misurina k jeho jihovýchodnímu konci. Poté prudce vzhůru po šotolinové cestě (zn. č. 120) k rozcestí pod chatou Rif. Col de Varda (2070 m, +318 m). Dále mírné klesání po šotolinové cestě a poté lesem přes kořeny k rozcestí (1950 m, -120 m). Následuje technické stoupání po kořenech, mezi kravěnci a později po kamenité stezce k chatě Rif. Citta di Carpi (2110 m, +160 m). Odměnou jsou nádherné výhledy na horské skupiny Cadini, Sorapis a Marmarole.

Na řadě je asi 5,5 km dlouhý, dosti náročný (hlavně pro kola s pevnou vidlicí) sjezd po kamenité stezce (zn. č. 121) a přes občasná suťoviska údolím Val ďOnge na rozcestí Casone della Crosera (1198 m, -912 m). Dále sjezd údolím Valle Marzon po krásné asfaltce na křižovatku (960 m, -238 m). Navazuje výjezd po státní silnici údolím Val ďAnsie ke křižovatce před L. Misurina (1752 m, +792 m). Sjezd po silnici k tábořišti (1450 m, -302 m).

Čistá doba jízdy: 4 hod. 38 min.. Vzdálenost: 62,1 km (46 km asfalt, 16,1 km šotolina a terén). Převýšeni: jízda po asfaltu +1662 m, -l 108 m, jízda v terénu +478 m, -1032 m, celkem 2140 m.

3. SEXTENSKÉ DOLOMITY (chata Auronzo, sedlo Bülleljoch, chata Locatelli)

Až k chatě Auronzo je cesta totožná s předešlou trasou. Dále vede téměř po vrstevnici, po široké šotolinové cestě (zn. č. 104) na chatu Lavaredo (pozor na pěší turisty, je jich zde jako much) a na rozcestí značených cest kousek nad ní. Zde je nutno odbočit vpravo a po značené šotolinové cestě (zn. č. 104) vystoupat k jezeru Lavaredo (2398 m, +78 m). Následuje poměrně prudký sjezd po kamenité až balvanité cestě na krásnou travnatou planinu Pian di Céngia (2250 m, -148 m). Cesta pokračuje pak již jen vzhůru, stále s šotolinovým povrchem a občasnými kamenitými úseky a serpentinami, kolem jezera Céngia až do sedla Bülleljoch (2522 m, +272 m). Toto zhruba dvoukilometrové stoupán íje přibližně na pěti místech tak strmé či suťovité, že jsme byli nuceni kolo vést. Asi v polovině cesty mezi jezerem Céngia a sedlem Bülleljoch najdete osvěžení v potůčku s pitnou vodou. Ze sedla Bülleljoch klesá na sever strmá stezka (zn. č. 101), sjízdná jen prvních asi 100 m. Pak následuje skalnatý úsek, kde je nutné při sestupu kolo nést nebo vést, přibližně až do výšky 2350 m. (sestup -172 m). Následuje sjízdný prašný úsek po vrstevnici, pozor ale na závrať, stezka je široká jen necelý metr a vede v poměrně prudkém svahu.

Stoupání k chatě Rif. Locatelli – Drei Zinnen Huette (2405m,+55m) je velmi skalnaté a technicky náročné, ale lze z 90 % vyjet. Od chaty Locatelli vede prašná cesta (zn. č. 105) v serpentinách dolů (pozor: nejezdit rovně směrem na chatu Lavaredo!), přibližně po 600 m je nutné na křižovatce značených cest odbočit na úzký kamenitý chodník (zn. č. 102) doprava dolů. Následuje technický, prudký sjezd po úzkém šotolinovém až kamenitém chodníku s mnoha protisměrnými serpentinami a nepříjemnými vyvýšenými odvodňovacími strouhami do údolí Valle di Rimbon (cca 1980 m, -425 m). V údolí se stezka rozšiřuje, sklon se zmenšuje a povrch tvoří většinou přijatelná šotolina, kromě úseků, kdy je nutno přejet vyschlá koryta řek (nebezpečné sypké vrstvy sutě a kamení – pozor při brždění). Sjezd je vhodné ukončit na křižovatce značených cest, asi 500 m před státní silnicí a hotelem Drei zinnen (1420 m, -560 m). Odtud kolmo doleva po značené (zn. č. 3) cestě, kolem východního okraje jezera Duerrensee až na státní silnici. Po ní kolmo vlevo k tábořišti (1450 m, +30 m).

Čistá doba jizdy: 3 hod. Vzdálenost: 33,5 km (13,5 km asfalt, 20 km šotolina a těžký terén). Převýšení: jízda po asfaltu +870 m; jízda v terénu +435 m, -1133 m; snášení kola -172 m, celkem 1305 m.

4. SKUPINA FANES (chata Fanes, chata Pederu, chata Sennes)

Tuto trasu lze považovat za nejpřitažlivější z uvedených. Vyjíždíme opět ze stejného tábořiště. Nejprve sjedeme dolů po asfaltce směrem na Toblach (na sever) až k místu, kde silnici křižuje těleso bývalé úzkokolejky (1440 m, -10 m). Po ní doleva na západ (zn. č. 201) stoupání do sedla Cimabanche (1525 m, +85 m). Dále mimy sjezd po tělese úzkokolejky až k chatě Rif. Alb. Ospitale. Od chaty stále mírné klesání po tělese úzkokolejky. Po cca l ,5 km na křižovatce značených cest je nutné odbočit doprava (1420 m, -105 m). Mírné stoupání po lesní cestě až na státní silnici, po ní pak vlevo, klesání v serpentinách až na parkoviště ležící po pravé straně jedné ze zatáček (1400 m, -20 m). Na parkovišti vlevo, mezerou v dřevěném zábradlí, se vydejte na šotolinovou cestu. Po ní poměrně strmě dolů doleva až na lesní asfaltovou silničku (1380 m, -20 m) a po ní kolmo doprava (zn. č. 10). Asi 1,5 km od konce asfaltuje mostek přes řeku Rio Travenanzes s úchvatnými pohledy do kaňonu řeky. Od této vyhlídky po šotolině (zn. č. 10) stále strměji vzhůru mnoha serpentinami až k mostku u jezera Lago di Fanes (1850 m), kde se sklon stoupání na chvíli zmírní. Následuje kilometr rovnějšího úseku podél kravských pastvin, ale vzápětí opět šotolinová cesta stoupá kolem odbočky k chatičce stojící na Gr. Fanesalm až k jezeru Limosee a do sedla Limojoch (2160 m, +780 m). Následuje dosti prudký sjezd po nepříjemně klouzající šotolině k chatě Fanes (2060 m) a od ní (zn. č. 7) mnoha serpentinami až k chatě Rif. Pederu (1548 m,-612 m).

Odtud se jede na východ mnoha serpentinami (zn. č. 7) po strmé šotolinové cestě s místy, kde je nezbytné kolo vést. Převýšení je zde na 500 metrech asi 220 m výškových! Později se sklon mírní, ale ve výšce zhruba 1900 m po přejetí občas vysychajícího potoka přechází cesta ve strmou“ stezku, která se nedá na kole vyjet. Následuje opět širší šotolinová cesta a poklidná jízda mírně vzhůru až k chatě Sennes (2126 m n.m., +578 m). Nepříjemný sjezd jihovýchodním směrem (zn. č. 6) po šotolinové cestě s četnými suťovisky z větších kamenů vás dovede až k louce Campo Croce (1780 m n.m., -346 m), dále terénem až k chatě Alpe Ra Stua (1695 m n.m., -85 m). Navazuje sjezd po krásné asfaltové silničce strmě dolů až na křižovatku se státní silnicí (1400 m n.m., -295 m). Trasu lze navíc prodloužit o úsek k chatě Fiames.

Čistá doba jízdy: 4 h 26 min. Vzdálenost: 59,8 km (8,8 km asfalt, 51 km šotolina). Převýšení: jízda po asfaltu+10 m,-325 m; jízda v terénu +1670 m, -1355 m, celkem 1680 m.

5. SKUPINA PASUBIO (Strada Degli Eroi a Strada de 52 galerie)

Skupina Pasubio se nachází na nejižnějším okraji Dolomit poblíž města Rovereto. Z něj je třeba vyjet jižním směrem údolím Valarsa do sedla Pian delle Fugazze (1162 m). Po šotolinové (četné větší kameny) cestě „Strada degli Eroi“ („Cesta hrdinů“ pojmenovaná na počest tisícovek padlých z první světové války) poměrně strmé (zn. č. E5) stoupání mnoha serpentinami a v závěru i čtyřmi tunely k chatě Rif. Generále A. Papá (1934 m), případně (zn. č. 120) až pod horu Palon (2100 m, +938m) a pak zpět k Rif. G.A. Papá (-166 m).

Asi 100 metrů severovýchodně od chaty Gen. A. Papá se nachází poměrně malý otvor ve skále, kterým se dá vejít do prvního tunelu ‚Cesty 52 tunelů‘ (zn. č. 366). Pokud se rozhodnete nerespektovat kovové zábrany před vchodem, značku zákaz vjezdu cyklistů a anglicky a italsky psaný leták, ve kterém vás místní úřady žádají, abyste touto cestou nejezdili, neb se na ní loni zabili dva bikeři, a nebude vám vadit, že se můžete zabít i vy, měli byste alespoň vzít v úvahu fakt, že ohrožujete protijdoucí pěší turisty. Můžete projít (a jen občas i projet) vyhlášenou „Strada de 52 galerie“, kde na vás čekají úseky vystřílené v několik set metrů vysoké kolmé skále, které jsou široké jen asi metr. Některé z tunelů jsou dlouhé až 300 m (nutná čelovka).

Z naší výpravy se nenechalo přesvědčit o nesprávnosti porušovat místní nařízení devět klientů, a tak jsem je musel do tunelů doprovodit. Ostatní trasu buď rozumně prošli pěšky, nebo jeli dolů po šotolinové cestě vedoucí na severní straně hřebene. My jsme tedy zmíněnou stradu prošli-projeli, ale můj osobní názor je negativní. Především proto, že se porušuje nařízení země, kde jsme jen hosty. V tunelech, kde není vidět, se nedá plynule jet, je tam velmi členitý kluzký povrch, místy suťovitý, tunely jsou úzké, nízké a některé i velmi strmé.

„Strada de 52 galerie“ končí v sedle Bocchetta Campigiia (1216 m, sestup s kolem -718 m) odkud pokračuje sjízdná šotolinová cesta až k silnici a hospodě v sedle Colle Xomo (1058 m, -158 m, voda). Odtud po asfaltové silnici (zn. č. 344) doprava (na jih) klesání ke křižovatce P.te Verde (901 m, -157m) a pak poměrně prudké stoupání po státní silnici do sedla Pian delle Fugazze (l 162 m,+261 m).

Čistá doba jízdy: 3 hod. 29 min. Vzdálenost: 31,7 km (8,8 km asfalt, 17,9 km šotolina, 5 km těžký terén – z toho cca 3 km tlačení kola). Převýšení: jízda po asfaltu +261 m, -157 m; jízda v terénu +938 m, -324 m; c, „sestup“ s kolem -718 m, celkem 1199 m.

Vhodnější varianta: od chaty Gen. A. Papá se nejede skrz tunely, ty se jen částečně projdou pěšky (kamenitý povrch poměrně úspěšně ničí „kufry“ cyklistických bot). Po návratu z prohlídky tunelů zpět k chatě se přejede přes sedlo Le Porte na severní stranu hřebene. Zde kolmo vpravo (východním směrem) a po šotolinové cestě (zn. č. 370) dlouhým sjezdem s četnými serpentinami dolů, do sedla Bocchetta C.unpigiia (1216 m). Odtud pokračuje sjízdná šotolinová cesta až k silnici a hospodě v sedle Colle Xomo (1058 m, -876 m, pitná voda). Dále stejně jako v předchozí variantě.

Čistá doba jízdy po vhodnější trase: 2 hod. 4 min. Vzdálenost: 28,7 km (8,8 km asfalt, 19,9 km šotolina). Převýšeni: jízda po asfaltu +249 m, -157 m; jízda v terénu +784 m, -876 m.. celkem 1033 m.