Míst, kde se dá na biku špičkově vyřádit, jsou mraky. Narazíte na ně často náhodou během delších vyjížděk a řeknete si: „Sem se jednou vrátím.“ Málokdy se to ale podaří, protože je tolik jiných neprobádaných a nepokořených tras, že za jeden obyčejný lidský život se to všechno prostě ani zvládnout nedá. A najít si třeba po práci na hodinku na dvě čas a vyrazit do blízkého okolí na švih, který vydá za tři, to předpokládá kvalitní terén za humny.

Mám tu kliku, že bydlím v Karlových Varech. Pokud někdo neví, o co kráčí, pak vězte, že je to neznámé lázeňské městečko na úpatí západních Krušných Hor na soutoku Ohře a Teplé, které se kdysi zcela náhodou podařilo Otci vlasti založit přímo uprostřed toho nejbáječnějšího bikového hřiště co znám. Pro hrábnutí si na dno tu opravdu nemusíte jezdit daleko. Stačí kdekoliv zahnout do kopce a nepřeberné množství lázeňských i jiných stezek veškeré myslitelné náročnosti se tu přímo nabízí. Jejich spletitost a rozsah mnohdy zaskočí i zběhlého starousedlíka, který nestačí vrtět hlavou, kudy byl protažen a kde vyplivnut. Cestou lze spatřit řadu historických pamětihodností, altánů, pamětních desek a pomníků věnovaných proslulým osobnostem, které v Karlových Varech pobývaly, vychutnat si výhledy z několika rozhleden, či skrýt se před náhlou nepřízní počasí v útulných restauracích, takže na vyjížďku nepotřebujete kromě základního vybavení už nic jiného. Navíc díky relativně malé nadmořské výšce je možné tu blbnout v kteroukoli roční dobu. Chci se s vámi podělit o jednu z mých nejoblíbenějších tras lehce nadprůměrné náročnosti v délce asi třiceti kilometrů.

Sraz si dávám s případnými spolubojovníky v restauraci výstižně nazvané Start v areálu stadionu Závodu míru v Karlových Varech – Tuhnicích. Tady podle počasí natankuji do těla teplý či studený nápoj a vyrážím přes koleje a Velkou louku do lesa, kde vjíždím na turistickou zelení značený chodník, kterým se dávám doprava. V táhlém tříkilometrovém stoupání se zastávkou u vyhlídky na dostihové závodiště získávám provozní teplotu, ignoruji odbočku, po níž zelená padá do Doubí, a dojíždím k Linhartu se zahradní restaurací a možností zajet si k pozůstatkům kostela sv.Linharta – nejstarší známé stavby v Karlových Varech. Zde opuštím zpevněnou cestu a napojuji se na modrou značku, po které se v terénu s citelným převýšením dostávám na vrchol Doubské hory s nepřístupnou rozhlednou Aberk. Tím se ocitám na hřebeni více než 600 metrů vysoké hory v samém srdci města a pokračuji po něm stále po modré, nejprve pěkným sjezdem, později zvlněnou lesní cestou, na severovýchod. Závěrečný výšvih mě vyhodí u známé rozhledny Diana na Výšině přátelství. Z ní jsou celé lázně jako na dlani a nechybí posezení venku i uvnitř. Dosud spíše kondiční charakter trasy střídá náročný technický sjezd znovu po modré. Nejvíc si užiju, když serpentiny protínám pěšinou, kterou ve skále, spadaném listí a kořenech vyšlapaly generace zdatnějších chodců, a s potěšením zaznamenávám stopy kol podobně se ukájejících individuí. V místě, kde se modrá kříží se žlutou, se vydávám po žluté doprava na Karlovu vyhlídku. Na Jižní vrch, kde stojí, se dá dojet serpentinou po turistické značce nebo zkratkou přímo po hřebeni, což je nářez, v jehož závěru není problém vyhodit plíce do předního výpletu. Karlova vyhlídka je rozhledna s točitým schodištěm a kruhovou plošinou ověnčenou cimbuřím, a rozhodně se vyplatí na ni vyběhnout. Odměnou je pohled do odjinud zhora neviditelných zákoutí nejvýstavnější části lázní. Držím se žluté a sjíždím kamenitou stezkou s mnoha ostrými serpentinami, z nichž některé se dají projet jen řízeným smykem, k parkovišti Kouzelné městečko u říčky Teplé. Odtud se úhel prudce zvedá. Vysilující stoupání vrcholí trialovým baletem na modré turistické značce v dojezdu na 645 metrů vysoký Vítkův vrch – nejvyšší horu v Karlových Varech. Vracím se kousek zpět na žlutou a pokračuji po ní odpočinkově s kouskem asfaltu kolem letiště do Hůrek, kde značka zahýbá u hvězdárny do lesa a posílá mě na Goethovu rozhlednu. Následuje orgastický down kolem Gogolovy chaty, kde zahýbám doprava na červenou, a soustavou lesních úvozů s množstvím jarním táním obnažených kamenů dolétám k výpadovce na Prahu. Dál dupu stále po červené dlouhou fantastickou vrstevnicovou pěšinou lesem až nad Sedlečko, kde přichází okamžik pravdy. Výjezd na Šemnickou skálu, trčící tu jako malý Kriváň, dokonale prověří moji momentální kondici, a když se mi podaří dát ho bez šlápnutí, ulevuji si nahoře dobyvatelským řevem. Navzdory bušení krve ve spáncích neodolám, vydrápu se na vrchol s přírodní minirezervací a kochám se výhledem do údolí Ohře a panoramatem Krušných Hor s dominantním Klínovcem. Opouštím červenou a pokračuji po žluté zprvu z kopce, později těžkým stoupáním na Andělskou horu (717 m), kde se vyplatí posedět na pivku v krčmě pod hradem. Do Varů se vracím dlouhým technickým sjezdem po zelené přes golfové hřiště. Pokud se jí držím, přivede mě přes město klidnými cestičkami přesně do místa, odkud jsem vyrazil. Ve Startu doplním tekutiny a pokecám s ostatními bikery, případně vyslechnu od personálu lichotivé hlášky o bláznech a masochistech.