Pohybem v náročném terénu se cyklista chtě nechtě vystavuje vyššímu riziku úrazu. Šance na pád úměrně stoupá s rychlostí, obtížností terénu a únavou. Jak se správně zachovat při úrazu svého kamaráda? Jak správně a účinně poskytnout první pomoc, aby byla opravdu pomocí? Možná to někomu může připadat jako obehraná písnička, ovšem záchrana lidského zdraví nebo dokonce života za to určitě stojí.
Nepopiratelnou zásadou je prevence. O cyklistických přilbách, rukavicích, brýlích, oblečení bylo napsáno mnoho, praxe dokazuje, že to však stále nestačí. Významným prvkem prevence zůstává též nepřeceňování vlastních sil a dovedností. Cyklista se navíc musí spolehnout i na techniku, takže se i funkčnost kola stává prevencí úrazu. Každodenním chlebíčkem bikerovým jsou oděrky či škrábance od větví, v případě lehkého kontaktu se zemí i modřiny a větší odřeniny. Zde postačí ranky po dojezdu omýt vodou, případně potřít léčivou tinkturou (Novikov atd.) nebo koupat v heřmánku.
Vykloubeniny
Je hezké sledovat v TV, jak si hrdinové vrací kloub zpět do jamky, ovšem coby první pomoc postačí fixace kvůli menší bolesti a cesta k lékaři.
Zlomeniny
Zlomenina ruky se často hned nepozná. Pro dojetí postačí zavěšení ruky do šátku a uvázání okolo krku. Zlomeniny žeber fixaci nevyžadují, odhalí se velmi těžko, pouze ob-jeví-li se dýchací potíže, naznačují možné protržení plíce kostí. Bohužel pro cyklisty má naše kostra klíční kost. Ta je lámána nejčastěji, když při pádu přes řidítka něco praskne, bývá to většinou ona. Vyžaduje jediné – fixaci ruky k tělu tak, že ruka na poškozené straně se položí na druhé rameno křížem přes prsa a připevní se k tělu, aby rameno drželo ve správné výši. S těmito zlomeninami je potřeba nejkratší cestou opatrně dojet k lékaři.
Největším zlem jsou zlomeniny nohou. Vyžadují zpevnění končetiny dlahou, která se přikládá ze dvou protilehlých stran a připevňuje se přes tři klouby, tedy natažená. Se zlomenou nohou by se nemělo hýbat, pokud nejste sami, počkejte až kamarád přivede pomoc. Ve všech případech platí dodávat télu tekutiny a uchovávat poraněného v teple, i menší poranění vyvolává šok organizmu. Zraněný by také neměl zůstávat bez dozoru, aby se do šokového stavu nedostal.
Poranění hlavy a páteře
Zraněného s otřesem mozku je třeba sledovat i v případě lehčího otřesu a dopravit jej nejkratší cestou k lékaři. S člověkem, který po pádu zůstane ležet v bezvědomí, musíte zacházet velmi opatrně. Ideální je se zraněným co nejméně hýbat, není dobré mu ani sundávat přilbu. Nejdříve by mela přijít na řadu kontrola dechu a tepu. Poté přijde ke slovu život zachraňující úkon, tzv. kardiopulmonální resuscitace metodou nazývanou „ABC“. Tři písmena značí počáteční znaky anglických slov.
- „A“ jako Airways (dýchací cesty)
- Pokud zraněný pouze nedýchá, je zapotřebí v co nejkratší době uvolnit dýchací cesty. Znamená to položit jej na záda, zaklonit hlavu a otevřít ústa. Poté vyčistit ústní dutinu, ve které mohou být nečistoty jako bahno či zvratky. Následuje předsunutí spodní čelisti mírně dopředu.
- „B“ jako Breathing (dýchání)
- Při umělém dýchání se provádí 12-16 vdechů za minutu, tedy frekvencí odpovídající běžnému dýchání. Zraněný musí mít zakloněnou hlavu a předsunutou spodní čelistí. Stále více je propagováno spíše vdechování nosem používané u dětí.
- „C“ Circulation (krevní oběh)
- Masáž srdce by měla probíhat se zraněným uloženým na tvrdém podkladu. Místo, na něž se působí tlakem, se nachází zhruba dva prsty nad dolním okrajem hrudní kosti, při stlačení by se měl hrudník promáčknout přibližně o pět centimetrů. Na zlomené žebro se v tomto vážném případě nebere ohled. Frekvence srdeční masáže se pohybuje kolem 80-100 stlačení za minutu. Pokud je zachránce sám, následují po patnácti stlačeních dva vdechy, při spolupráci dvou pak pětkrát stlačit a jednou vdechnout.