Kolo je pro většinu cyklistů celoživotním průvodcem, od kterého se nemohou v žádném období svého života odloučit, nebo se k němu více či méně pravidelně vracejí. Cyklistika totiž poskytuje velmi intenzivní prožitky, současně však klade na své obdivovatele nemalé nároky. Vynechme dnes materiální vybavení a věnujme se raději jejím vlivům na partnerské soužití. Starší žáci, junioři a svobodní mládenci se následujícím řádkům budou podivovat, ženatí, vdané a zamilovaní je mohou konfrontovat se svými zkušenostmi. Dohady, hádky, tiché domácnosti. Přispívá k jejich vzniku kolo? Odpověď je záporná, bicykl si může umýt ruce, příčiny leží mimo něj. Kolo je tedy z toho venku, ale kdo je uvnitř? Samozřejmě, partneři. Neexistuje totiž typický problém, který by se projevoval výhradně díky kolu, vždy je obecnější problém v komunikaci.

„Kolo mu však může dát jasnější tvar,“ tvrdí PhDr. Jiří Šípek, CSc., z katedry klinické psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „S kolem je spojeno hodně emocí, prožitků, energie, času a koneckonců i peněz. Výbava stojí velké částky, a pokud do něčeho investuji, chci vybavení využít a věnovat se té aktivitě intenzivně. Ovšem pokud mám zájem na partnerovi, musím si nutně položit otázku, zda onu aktivitu může sdílet se mnou. Snad po tom i podvědomě toužím.“

Ve vztahu partneři versus kolo lze nalézt řadu schémat. Málo vídaný (ale o nic méně komplikovaný) je model, kdy mají oba zájem shodný. Daleko běžnější je, že jsou rozdílné. Samozřejmě, lze si ten svůj prosadit „přes závit“, silou (doufejme, že jen obrazně), a čekat, že mi stokilometrová vyjížďka přinese psychickou a zdravotní rovnováhu. Její efekt se trochu mine účinkem, když vás hned ve dveřích čeká výstižná poznámka typu: ty se bavíš a já se starám apod.

„Pokud má druhý partner vlastní zájmy, umí to pochopit. Horší je situace, kdy tomu tak není,“ vysvětluje dr. Šípek. „Nerad to říkám, ale praxe ukazuje, že muži mají víc vyhraněných zájmů. To je dáno objektivně, žena starající se o děti zpravidla nemá tolik možností se koníčkům věnovat. Pokud měli partneři štěstí a nalezli se vhodně, způsob ‚přes závit‘ by neměl přijít na řadu, protože jsem schopen se dohodnout, a to i způsobem ‚štveš mě, ale já to dělat nechci a nebudu, nebaví mě to, bojím se, ale koukej, moje podmínky jsou takovéto‘. Dva rozumní lidé by se měli vždy dohodnout, řešení přes koleno nemá význam. Když mi na tom druhém záleží, tak jakou mohu mít radost z toho, že jsem prásknul dveřmi a jedu si za svým, to je přece poloviční radost.

Ideální je, pokud se mnou pojede partner a přesvědčí se, že je to příjemné. Pozitivní řešení je sdělit, jak mi na tom záleží, jak je to pro mne příjemné, ale jak se současně budu těšit, až se vrátím zpátky. Chápu, že druhého cyklistika neoslovuje, a tak si najde jinou zálibu. Dohodneme se, ale prosím, aby mě vyšel vstříc.“

Pokud se problém takto jasně definuje a partneři jsou schopni přemýšlet, měla by následovat domluva a nikoliv stav: já prostě pojedu, stálo mě to spoustu peněz a dělej si co chceš. Toto se opět netýká pouze kola, to je princip partnerského dialogu: jasně říci, co chci a kde jsou hranice. Kdo si neodepře vyjížďku i v situaci, kdy je druhý nemocen a přesto se musí starat o děti, měl by se nad sebou zamyslet.

Jestliže jsem schopen nalézt míru, poznám, kdy druhý netrpí, kdy mu můj zájem neubere osobní jistotu a neohrozí jej. Pak je třeba vyjádřit uznání za toleranci a současně deklarovat, že jsem kdykoliv jindy připraven vyhovět jemu a že už teď se těším, kdy mu to budu moci oplatit. Jasná sdělení rozumných lidí téměř vylučují podobné konflikty. Když rozumní nejsou, žádná rada nepomůže.“

Kolo, či jiný zájem může otevřít nějaký skrytý problém, utvrdit partnery v tom, že jsou každý jiný, že neumějí jasně sdělovat, tolerovat, přizpůsobovat se. Najít obecnou radu, co s tím, je nesmírně těžké. Asi by měli využít služeb poradny, přijít k psychologovi, který klade jasné otázky a nedovolí, abyste se překřikovali, uráželi. To samo o sobě předpokládá značný zájem, což není málo. Postoj: ‚ano, my cítíme potíže, ale chceme je vyřešit, protože spolu chceme být‘, není běžný, ale je to první krok k jejich řešení. Mnoho lidí k tomu přistupuje způsobem: ‚to je náš problém, to si musíme vyřídit my, když to nepůjde, tak končíme‘.

l z radostně očekávaných akcí se může stát psychodrama. Typickým příkladem je dovolená na kole, či společná vyjížďka partnerů, která někdy končí stejně jako společná jízda autem, když řídí ten méně zdatný z dvojice. Nervy, výpady typu: jedeš pomalu, jedeš špatně, máš nízko sedlo, ne, mě to stačí,… Přičtěte k tomu vliv únavy, děti, které chtějí každou chvíli na záchod, bolí je nohy, co sis to zase vymyslel… Můžete mluvit o štěstí, když se z toho do večera vymotáte.

„V partnerském vztahu by měl být nepsaný zákon, že lidé spolu budou mluvit a raději včas. Před každou podobnou akcí by si měli sednout a probrat vše: ‚Znáš mě, jsem plašan, tak jak to vidíš, když dělám tohle, tebe to vytáčí. Ubraňme se chvilkám, kdy ty začínáš řvát, protože já neumím přehodit včas.‘ Už uvědomění si podobného nebezpečí je cenné, protože člověk od něho získá trochu odstup. Ten lepší by měl být vždy tolerantnější, uvědomit si, že stejné nároky nemůže klást na druhého, a zcela vědomě slevit. Měl by odhadnout, jaké jeho projevy jsou kritické, co druhého dráždí. A opět začínáme a končíme u komunikace – schopnosti si to sdělit, položit otázku: je možné, abys to nedělal, jak tomu mohu já zabránit, budu se snažit, ale ty počítej s tím, že neumím co ty… To je zřejmě nejpodstatnější obrana. Mohou být i další, lze jízdu prokládat přestávkami, kdy dojde ke zklidnění. Partneři znají svoje reakce a měli by s nimi počítat.“

To platí také o únavě po absolvovaném tréninku. Ta by se neměla stát omluvenkou z domácích prací na příští dva dny, ale nechat odpočinout partnera hodinu dvě je přinejmenším vhodné. S vyplavenými endorfíny člověk ocení toleranci, nadhled, vlídné slovo a snaží se tím víc vyhovět, když má druhý snahu nalézt cestu nebo řešení. Torpédovat dobrou náladu poznámkami: ‚doteď sis užíval, tak teď koukej něco pořádného dělat‘ je zbytečné. Právě v těchto chvílích by k sobě partneři měli nalézt cestu.

Zcela specifickou situací je následující model: on i ona spolu a rádi jezdí na kole. Zdálo by se, zeje to přímo ideální stav, ale jen do chvíle, než přijdou jiné, důležitější povinnosti, třeba děti. Kdo ustoupí? Odpověď je nasnadě, muž zde využívá své biologické výhody. Náskok už získává v době pokročilého těhotenství partnerky, která jednoduše na společné vyjížďky již vyrážet nemůže. Oblíbené činnosti se však nemíní vzdát a musí to být pro ni velmi těžké a citlivé, když partnera s láskou a tolerancí vysílá na pravidelný „švih“, přitom v nitru duše trpí, protože by taky tak moc chtěla. Nenaplněná touha po kole se v ní i po porodu shromažďuje a celkem logicky pak žádá odměnu – konečně taky šlápnout do pedálů.

Ovšem co s kojencem? Řada mladých párů s malými dětmi to řeší po svém a tudíž s batolaty v sedačce vyrážejí jako kdysi na společné cesty, což jistě přispívá k celkové harmonii uvnitř formující se rodiny, nebo se na kole jednoduše vystřídají. Dneska ty, zítra já, a může jít třeba jen o hodinku, dvě. Oba uspokojí svou individuální potřebu, ale vytrácí se požitek ze společně sdílené a pro oba příjemné aktivity, což může partnery frustrovat. Není ovšem výjimkou, když se mladí manželé takto na střídačku dokáží připravit na start v některém z cyklomaratonů.

Kdo si myslí, že má s přibývajícím věkem vyhráno, velmi, ale opravdu velmi se mýlí. Počáteční zamilovanost je postupně nahrazována apatií, ve vztahu s přibývajícími roky může nastat ve vztahu alergie na cokoliv. Ale i tady se nabízí pro rozumnou dvojici řešení v podání dr. Šípka: „Každý vztah potřebuje být zalévaný a okopávaný jako květina. Čím jsou lidé spolu déle, tím je péče nutnější.“